Uvnitř hostince seděli všichni z bratrstva, krom Óbrina, a rozprávěli. Grom měl vedle sebe otce, který si povídal o jejich výzvědách. Prý nic nezjistili; nic, coby měl Grom vědět. Když tu jejich klid vyrušily dveře, které se rozlítly. Nic se nedělo, jen byly vidět lesklé kapky v temné noci a vál dovnitř příjemný noční vzduch a lomcoval s plameny loučí, které byly připevněné na zdi. Byla už druhá deštná noc.
„Je tam někdo?“ křikl Gabriel.
Dovnitř vběhl shrbený stařec v černém plášti, který byl velice mokrý. Grim se zvedl a natáhl tětivu luku, který měl pověšený na věšáku. Pak ale zespod pláště vykoukla Óbrinova hůl.
„Neblbni; už tak máme problému nad hlavu,“ zlobil se kouzelník a podle jeho hlasu bylo poznat, že je velice naštvaný a podrážděný. Za ním šel vysoký člověk s vlhkými havraními vlasy. Rychle sundal plášť a pověsil na hezky zdobený věšák.
„Podívejte se!“ rozkřikl se kouzelník se svraštělým a nazlobeným obličejem a před ně hodil pergamen s pečetí Elemerünu. „No, přečtěte si to! Tento posel to sem doručil,“ pokračoval a vybízel je opřený o stůl. Tak si to do ruky vzal Gabriel a začal číst:
„ Dacio im faral snül – neboli ‘buď zdráv v časech zlých’
Já Talijor - čili vůdce Elemerünské gardy jsem nucen oznámit poslední nepříznivé události, jež nám byly sděleny zvědy. Naše sdělení se týká zvrhlíka, který má přízvisko Xadras.
Zvědi zaznamenali pohyb Xadrasova; respektive nepřítelova vojska, které čítá devět tisíc kentaurů, vyzbrojených od hlavy k patě. Mířili přesně k západu. Zatím se nezvěstuje o možných útocích na elfy z Ladérie, ani na Elemerünská města. Upozorňujeme vás na postup vojska astronomického počtu, které se přesouvá sto padesát mil za den; ne-li víc. Elemerünská rada má podezření na spojenectví mezi Norendylem a Xadrasem.
Opatrujte se a mějte se na pozoru. Tamjuri, vůdce Elemerünské gardy.
V Athoru, hlavním městě Elemerünu 17. den, 4. měsíc, Rok 6282.
„Tomu říkám pohroma,“ dodal prorok hned po přečtení.
„To zajisté,“ řekl Óbrin. „Pohromou by toto nenazýval jen ten, který v ní má prsty. Nejhorší je, že nevíme, kam mají namířeno. Možná do Norendylu, jak se psalo, ale to je nepravděpodobné. A možná jdou ke s…“ zarazil se a pak pokračoval, „ne, tam určitě nejdou.“ Brumlal si pod vousy.
„Začíná se to rozbíhat v nekontrolovatelnou válku,“ doplnil Angelo.
„A to je teprve začátek; válka si vezme svojí daň,“ řekla Elóra. „Rozhněvá Nefela a mnozí z nás už se nikdy nesejdou na škopek; na kus řeči.“
„Taktak,“ kýval hlavou Gabriel.
„Ráno vyrážíme za úsvitu. Dospíme v sedle. A teď vezmi brk Grome, jelikož hezky píšeš, jak mi sdělil tvůj otec. A napiš to, co já řeknu,“ pobídl ho Óbrin.
Grom tedy vzal brk a kalamář a začal psát při světle dvou svíček:
Gor fa limula – což znamená ‘přicházím s prosbou’
Telijore, vůdce Elemerünské gardy - žádám tě o vojsko hodné země, kde dlíš. Pakliže se rozhodneš bojovat proti skřetům pod Delforskými hřbety v průsmyku jménem Qwäm, kde se střetne vojsko skřetů a erädorští muži; Thálijský řád lukostřelců a rytířů v plném počtu a já Óbrin s Bratrstvem Rudého meče. Doufáme, že nám vyjdeš vstříc a nezavrhneš tuto bitvu, která by mohla i rozhodnout o problémech s nimi, poněvadž vím, že už nesčetněkrát zaútočili na přístavní město Mara. A jen vám otravují žití. Proto jestli odpovíš, přijď do Erä Lilia do osmnácti dnů.
Óbrin
Z lesa Afamrall, 22. den, 4. měsíc, rok 6282
Grom napsal, co mu Óbrin diktoval, na pergamen z prvotřídní kůže, a úhledným brkem stejně dobré kvality. Pero dal do kalamáře a pod stolem si protáhl prsty.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se kouzelník posla.
„Kamur,“ odpověděl posel.
„Dobrá, Kamure!“ řekl hlasitě Óbrin, až se posel lekl. „Tento dopis doneseš tvému pánovi, Telijorovi, vůdci gardy. A utíkej hned teď; ani nemáš představu, o kolik tu jde,“ přikázal a do ruky mu vrazil zlaté.
„Dobrá; půjdu při světle i v noci. Za deště i za vedra!“ odvětil Kamur a vyběhl ven.
Pak už byl slyšet jen rychlý klapot kopyt koně, který dozajista vezl Kamura, posla s důležitým vzkazem.
„Tak, milí přátelé! Problémů přibývá,“ řekl Óbrin a pohled obrátil na Lukerese.
„Doufám, že tvůj Řád dorazí v čas do Erä Lilia?“ řekl podezíravě.
„Ano,“ odpověděl Lukeres. „Už jsem dostal zprávu, kde se nacházejí; prý už budou překračovat hranice Alóru. Do deseti dnů by tu mohli být.“
„Alespoň jedna zpráva, která je dobrá,“ usmál se kouzelník. „Co tvůj řád; kolik čítá?“ zeptal se Ganisana.
„Přesně včetně mě má tři sta čtyřicet osm skvělých rytířů vycvičených a dobrých i důvěryhodných, a samozřejmě připravených na boj,“ odvětil rytíř.
„Dobrá tedy,“ řekl Óbrin. „Musíme jít spát, poněvadž vstávat se bude už za rozbřesku!“
Jak řekl, tak udělali. Jeremiáš s Gromem se vydali nahoru do pokoje. Zelenor ještě zůstal dole, povídal si s hostinským u pultu a dopíjel to, co mu krčmář nalil. Jeremiáš si lehl do postele, jen tak se koukal do stropu a pak prohlásil: „Dnes neusnu.“
„Já možná taky ne. Nevíš, jestli mě dnes Ganisan nepřechválil s mými šermířskými schopnostmi?“ zeptal se Grom. Také si lehl na postel a dal si ruce za hlavu
„ To určitě ne; bojoval jsi bravurně. Kram je velice dobrý učitel a bojovník také. Já bych řekl, že on nikdy nebojuje naplno, vždy má ještě něco v záloze, ale nepoužije to, pokud mu nehrozí smrt. A navíc, když Ganisan řekne, že je někdo dobrý bojovník, myslí to smrtelně vážně! Nebojí se nikomu říct, že je velice slabý a jeho bojové schopnosti nepřevyšují psí.“
„To jsem rád, ale druidství se nezřeknu, i kdyby můj šermířský um převyšoval Dhalsima.“
„A já bych se také nezřekl možnosti stát se rytířem, i kdyby můj druidský um převyšoval tebe!“ řekl Jeremiáš s úsměvem.
„Chtěl jsi říct Zelenora, ne?“ opravoval ho Grom.
„Ovšemže ne! Sám Zelenor říkal, že až tě vyučí; a podotýkal, jestli bude co!; tak se prý staneš nejvyšším druidem v Thálii,“ prohlásil Jeremiáš nahlas.
„Děláš si srandu, viď?“ podezíral ho Grom.
„Ne, ani náhodou. Řekl mi, že jsi dosti mocný. Naučí tě spousty věcí. Jsou ale desítky kouzel, která nikdo nedokáže. Opravdu silní druidové, jako je Zelenor, to dokáží, ale bude to poslední kouzlo, které kdy udělají. Říkal o tvých dosavadních schopnostech. Kouzel umíš desítky, ale spí v tobě a přijdou, až bude čas.“
„Vidím, že si se Zelenorem rozumíš, neboť ti sděluje věci o mě a mě neznámé.“
„Možná. Určitě ti to někdy sdělí. Já se ho na tebe totiž zeptal,“ přiznal Jeremiáš.
„Hmmm… a já se také zeptám,“ protáhl elf.
Pak oba lehli, a oba také usnuli za stálého ticha.
