Zvlněná krajina, posetá lesy, skalisky a stržemi a protkaná průzračně modrými říčkami a potoky se koupala ve světle zářícího slunce. Popěvky mnoha druhů ptáků se mezi sebou mísily a na první dojem tak vytvářely neharmonický propletenec všemožných zvuků. Při delším poslouchání však bylo snadné rozeznat jednotlivé ptačí písně a zaposlouchat se do přírodní idylky. To však neplatilo pro Chainora, kterému se hlavou honily zcela jiné věci. Spolu s mohutným Mantradem stál na jedné ze skal mezi stromy a vyhlížel směrem k severovýchodu. Od chvíle, kdy byl zajat, oba muži mlčky putovali až do pozdního odpoledne. A cíl jejich cesty právě ležel před očima mladého elfa. Zhruba dva tisíce kroků od místa, kde stál, vyrůstala ze zalesněného, místy skalnatého, kopce stará pobořená tvrz. Jediná její kulatá věž se tyčila nad pobořenými hradbami, avšak na první pohled bylo patrné, že ani ona již není schopna plnit svůj původní účel.
"To je pevnost těch skřetů," ukázal světlovlasý muž na stavbu v dálce.
"Jste si tím jistý?" zeptal se Chainor.
Silák se zazubil: "A kde myslíš, že ta banda žije? Na stromech?"
"Ne, já jen...nemusí přeci každá zřícenina patřit skřetům."
"Tahle ano. A kolik jich tu v okolí ještě vidíš?"
Mladý elf se začervenal. "Žádnou, jen jsem myslel, že ti skřeti nemusí být jediným nebezpečím, které se v těchto krajích nachází. Moje máma mi vyprávěla, že mezi touto cestou a Galionskými državami se nachází divočina."
Modrozelené oči se na něj chvíli upíraly a poté muž vybuchnul smíchy. Chainor zčervenal ještě více, tentokrát však nevěděl, co řekl špatného nebo dokonce směšného.
"Tak máma říkala..." vydralo se z úst válečníka mezi proudy smíchu.
Tentokrát se ale elf naštval. "Moje matka je moudrá žena," odsekl. Zlobně se na siláka zadíval a zkřížil paže na prsou. "Neměl byste se takhle chovat, když ji neznáte."
Mantrad si otřel z očí slzy. "Tady nejde o tvou mámu, hochu, ale o to, jak jsi to řekl. To mě pobavilo. Zní to, jako bys byl nějakej...rozmazlenej."
Na to Chainor nic neříkal. Válečník se uklidnil a s vážným výrazem ve tváři položil mladíkovi ruku na rameno. "Chlapče, myslel jsem si, že máš srdce z oceli, když se vrháš do takových dobrodružství, ale teď vidím, že jde spíš o tvou...naivitu." Ukázal na skřetí pevnost. "Tam to opravdu nebude legrace. Jak jsem říkal, já nemám co ztratit, ale ty..."
Mladý elf přemýšlel o tom, proč tak divoce vyhlížející muž náhle dostal potřebu jej poučovat. Snad na to má právo, vždyť sám nevím, co to vlastně dělám.
Zakroutil hlavou a řekl: "Já už jsem se rozhodl. Tu ženu nenechám napospas těm zabijákům."
Mantrad si povzdechl. "A kdy jsi viděl, že ji zajali?"
"Nevím, kdy a kde ji zajali, ale nedlouho předtím, než jste nás vysvobodili, jsem ji spatřil přivázanou k jednomu z těch uloupených vozů."
Muž přikývl a díval se do dáli. "Ten trpaslík ale nebyl nadšenej, že má být vysvobozena. Kdo vlastně je?"
"To nevím," přiznal Chainor.
Muž otočil hlavu a díval se mladému elfovi do tváře. Poté polknul a řekl: "Jdeme." Celou cestu jsme nepromluvili ani slovo, a teď se tu tak vybavujeme.
Mantrad se obrátil a začal opatrně sestupovat ze skály.
Chainor jej následoval, a když byli oba dole, zeptal se: "A proč vlastně jdete vy? To vám na životě opravdu tak nezáleží?"
Vysokán se zazubil: "Vlastně ani ne."
V očích elfa byla jasně čitelná otázka, nicméně se ze zdvořilosti na nic neptal. Válečník si toho všiml, pokrčil rameny a řekl: "Jde jen o chuť pomstít se, nic víc. Neměl jsem lehký život."
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "Vyrůstal jsem v jedné rytířské rodině. Můj otec, děd a všichni naši předkové patřili k rytířskému řádu, a tak i já jsem byl odmala vychováván jako rytíř. Učil jsem se etiketě, boji, strategii a také mi otec vždy do hlavy vštěpoval zásady cti a pravdy. Vlastně si ani nevzpomínám, jestli jsem chtěl dělat něco jiného, stejně sem neměl na výběr."
Chainor přikývl: "U temných elfů budoucí mužský král také nemá na výběr. Musí cvičit tak tvrdě, dokud z něj není nejlepší válečník nebo alespoň jeden z nejlepších válečníků. To je pravidlo. Ne že by byl nucen, ale potom by prostě nebyl...král. Myslím tím pravý král temných elfů, jestli mi rozumíte."
"Asi jo, hochu. Některé věci jsou u lidí stejné jako u temných elfů." Mužovo obočí se mírně svraštělo, jako by na něco vzpomínal, pak s úsměvem řekl: "Říkal jsi, že mužský král se musí učit boji. Co když je na trůně žena?"
Chainor byl upřímně překvapený, že válečníka zajímají temnoelfské zvyky. "Královna se může stát bojovnicí," odpověděl opatrně," ale vzhledem k tomu, že jako žena má proti mužům nevýhodu, tak má na výběr. Buď se stát válečnicí nebo vůdkyní."
"A mužský král jako není vůdce nebo co?"
Mladý elf si nebyl jistý, jestli nechce muž odpoutat pozornost od svého příběhu, nicméně odpověděl: "Samozřejmě, že je, ale zabývá se hlavně a často jenom bojem a vedením války. Kdežto žena na trůně se zabývá také diplomacií a správou říše. Pokud ovšem nezvolí válečnou cestu."
Mantrad se zasmál: "Takže ženy u temných elfů mají na výběr a muži ne. Zajímavé. Mnohde je to spíš obráceně." Hned však zpozorněl: "Jaktože toho ale o temných elfech tolik víš?"
Chainor pokrčil rameny: "Můj otec je temný elf."
Válečník se zastavil a jeho tvář byla plná chmur. "To jsi mi neměl říkat, chlapče. Kdybychom náš rozhovor nestočili jiným směrem, dozvěděl by ses, že za mé útrapy mohou právě temní elfové."
Elfský mladík otevřel pusu a hned ji zase zavřel. Nevěděl, co říci. Nebylo by lepší, kdybych občas nebyl tak přehnaně upřímný? Neříkal snad, že jedná jen kvůli pomstě? Teď se na mě ten gryf v lidské podobě vrhne a rozsápe mě jako ty skřety předtím. Já pro něj nebudu soupeřem.. .
Nakonec se však rozhodl promluvit: "Já, tedy...je mi to líto, ale nemyslím, že bych s tím měl něco společného."
Muž chvíli mlčel a pak se lehce usmál: "To asi skutečně ne, proto tě také nezabiju. Pojď, jdeme."
Chainor se zhluboka nadechl a znovu vykročil na cestu. Tentokrát už neodolal a po pár krocích se zeptal: "Smím se zeptat, co vám temní elfové udělali? Myslel jsem, že vaše pomsta je směřována proti skřetům."
"To také. Jak jsem říkal, učil jsem se všem těm rytířským hovadinám. Jenže boj, který jsme tak pečlivě nacvičovali, byl dobrý akorát tak v klání proti jiným...ušlechtilým válečníkům. Nakonec mě můj otec poslal na jeden z hradů našeho řádu, kde jsem měl poznat pravý život rytíře. Tenkrát se nás tam sešlo víc mladých."
Odplivl si a příšerně se zašklebil: "Vzpomínám si, že na tom hrádku bylo všechno stejně vyumělkované jako doma. Jeden ze zkušených rytířů mi jednou potají řekl, že řád už není co býval. Že už je těžké mezi tamějšími rytíři pohledat tvrdé chlapy. Nevěděl jsem, co tím myslel, ale brzy jsem se to měl dozvědět. Jednoho dne se do hradu donesla zpráva, že jakási loupeživá banda, podobná té, po které teď jdeme, vyloupila a vypálila jakýsi statek. Poslali patnáct mladých rytířů včetně mě se slovy, že to nebude pro náš bojový um žádný problém a vyslali nás tam. Na krásných koních a v lesknoucích se zbrojích jsme vyrazili. Na tu bandu jsme skutečně narazili v jednom lesíku nedaleko statku. Bylo tam pár skřetů a velel jim jeden temný elf. Jak jsem se později dozvěděl, jmenoval se Karsar. Nenapadlo nás nic lepšího než zvolit sevřenou formaci a zaútočit. Jenže ti parchanti nás očekávali a nachystali si na nás pasti v podobě zakrytých jam. První koně tam popadali a zatarasili cestu vpřed. Ze stran se na nás vrhli další nepřátelé a brzo bylo po všem. Narozdíl od nás se ti šmejdi v opravdovém boji vyznali. Já jsem přežil nezraněn a skřeti mě odtáhli jako tu tvou kamarádku nebo kdo to je. Ten parchant Karsan mě nejdřív málem ubil k smrti a pak mě nechal prodat do otroctví. Mnoho let jsem prožil v tvrdých podmínkách nasazen na ty nejtěžší práce. Ale to mě posílilo. Taky jsem poznal chlapa, který mě ve volných chvílích naučil opravdu bojovat. A nedávno se mi podařilo utéci. Jak vidíš, můj příběh je jen příběhem otroka a taky snad už víš, proč jdu s tebou."
Chainor přikývl.
Muž se znovu usmál: "Všiml sis vůbec, že nás celou dobu sledují tví dva přátelé?"
Mladý elf zamrkal a ohlédl se. Něco podsaditého a ramenatého se rychle schovalo za strom.
Od Mantrada se ozval hlasitý smích: "Tak, teď už konečně pojďme, ať přes samé tlachání nezapomeneme na náš úkol."
Ke zřícenině vedla zaprášená neudržovaná, nicméně používaná cesta. Vozy se na ni vešly jen sotva a hodně sebou při jízdě házely, jako by se měly každou chvílí rozsypat. Avšak nestalo se tak. První z nich vjel do černého otvoru, který kdysi byl vstupem a vjezdem do pevnosti. Brána však byla již dlouhou dobu vylomená a místo ní obvykle vchod kryly jakési nízké dřevěné polohradby, které se daly odsunout. Zdálo se, že většinu času jsou stejně mimo. O kus dál se nacházela v hradební zdi díra, která sloužila jako další vchod, skřety zjevně používanější, o čemž svědčilo hemžení se kolem otvoru, které začalo, když vozy přijížděly. Křik zlovolným jazykem se rozléhal do dalekého okolí. Tala si jej nevšímala, spíše se soustředila na svou situaci. Napadlo ji, že by mohla utéci již při cestě k tomu odpornému doupěti. Nakonec, provazy na jejích zápěstích pro ni nebyly nepřekonatelnou překážkou. Nechtěla však riskovat, dva skřeti s luky za jejími zády byli příliš nebezpeční. V téhle situaci i pro ni. Však ona se vhodná příležitost k útěku naskytne. Již brzy.
Do pevnosti zajel další vůz. Kolem konvoje začalo být ještě rušněji, skřeti, jež nebyli na loupežné výpravě, začali zvědavě pokukovat po uloupené kořisti a někteří i po drobné ženě. Z vozu seskočil vysoký skřet, který podle ní přepadu velel. Počkal, až k němu dojde a křivě se usmál.
"Půjdeme teď za hlavním velitelem, ty malá mrcho, a já si tě vyžádám jako svou odměnu."
Tala sklopila zrak a tvářila se nezuboženěji, jak mohla. Po tvářích jí začaly stékat slzy. To skřeta jen rozesmálo. "S tebou si užiju legrace, už se těším." Nebo já s tebou.
Ještě než odešel, udeřil ženu hřbetem ruky do tváře. Poté se otočil a odkráčel. Tala se za ním dívala chladným pohledem a poté se znechuceně odvrátila. Vůz, ke kterému byla přivázána, brzy také projel "bránou" do pevnosti. Vchod vypadal spíše jako tmavý tunel, ve kterém se dříve nacházely nejméně dvoje padací dveře. Když jím prošla, ocitla se na hradním "nádvoří," kde se řadily uloupené vozy. Kolem se hemžilo několik desítek skřetů. Tala usoudila, že dohromady může zřícenina ukrývat něco kolem stovky válečníků. Ti nyní začali lézt po vozech a odlehčovat je od jejich nákladů, které původně mířily do města Dielor. Poměrně dlouhou chvíli si Taly nikdo nevšímal, všichni se zabývali bednami se zbožím. Jen její dva strážci za ní stáli a čekali. Když byl všechen náklad odnesen pryč do velké polorozpadlé budovy, nádvoří se trošku vyprázdnilo a v tom momentě se objevil mohutný skřet. Přišel k Tale, něco houknul směrem k strážím a pak odřízl provaz od jejích pout od vozu. Cukl s ním a dal tak rudooké ženě najevo, aby šla za ním. Doufám, že už mě brzy odvážou, jinak mi úplně znecitliví ruce.
Skřet s Talou došli ke kamenné budově u hradeb, která sousedila také s kulatou věží. Válečník vrazil do dveří a svou zajatkyni vtáhnul za sebou. Vnitřek značně zapáchal potem, kouřem a spáleným masem. Tala ihned pochopila, že se jedná o jakousi strážnici, neboť uvnitř byli čtyři ozbrojení skřeti, z nichž dva stáli s kopími v ruce a dva seděli na kožešinách u otevřeného ohniště, na němž opékali kus masa. Nicméně vysoký skřet rychle prošel začouzenou místností i úzkou chodbou, která následovala a ocitl se ve věži. Ta byla tvořena jen holými stěnami, schodiště bylo již dávno zborcené. V místech, kde se kdysi nacházela hlídková plošina, nyní prosvítalo skoro čisté nebe. Válečník se ani tam nezastavil a pokračoval k těžkým masivním dveřím na druhé straně. Zazubil se na Talu, silně na ně zabušil a ihned vešel. Za dveřmi se nacházela rozlehlá místnost. Na jednom konci bylo staré křeslo a hned vedle halda kožešin, na druhém masivní krb a dvě kamenné stoličky. Na jedné z nich seděl zjizvený skřet. Byl sice menší než ten, který ženu dovedl, ale jeho pohled byl snad ještě zlejší. Svýma žlutýma očima zamžoural po Tale a pak po svém druhovi.
"Co chceš, Orgaku?"
"Veliteli," zavrčel dotázaný, "vrátili jsme se s bohatým lupem!"
"To je skvělé," usmál se skřet.
Jeho přízvuk byl trošku jiný než Orgakův, což by vysvětlovalo, proč spolu mluví obecnou řečí. "A proč sem vedeš tuhle...krasavici? Má divné oči."
"Tuhle jsme chytli při tom přepadení. Za to, že jsem byl tak úspěšný, ji vyžaduji jako svou kořist. Mám na to právo."
"Zapomínáš, Orgaku, že nebýt našeho přítele Jergiula, žádné přepadení by se nekonalo." Velitel se podíval na Talu a olíznul se. Chvíli si ji ještě prohlížel a poté řekl: "Ne, bude moje."
Mohutný válečník zavrčel a sáhnul po meči.
"Budeš vyplacen," řekl potichu menší z mužů. "A jestli se ti to nelíbí..." V očích mu zablýskalo.
"No dobrá," odfrkl si Orgak. Přitáhl k sobě Talu a pak ji mrštil proti svému veliteli.
Ten ji chytil kolem pasu a díval se jí do očí. Žena se opět roztřásla a začala vzlykat. Velitel se krutě zasmál, vytáhl nůž, rozřízl jí pouta na rukách a poté ji hodil do kožešin na druhém konci místnosti. Tala do nich spadla, a když se vyhrabala do sedu, protírala si ruce a rozhlížela se kolem.
"Mám pro tebe další úkol, Orgaku," ozval se skřet s přejícným tónem v hlase. "Nedaleko se usadila skupina orků. Není jich moc, ale nechci tu mít konkurenci. Vezmeš polovinu našich bojovníků a půjdeš se o ně postarat."
"Poslední dobou se orkové začínají kolem nějak moc hemžit. Kdy mám vyrazit?"
"Hned teď, už na tebe čekají. Nařídil jsem ostatním, ať se připraví, než se vrátíš."
Orgakovy oči se zúžily a nozdry se naopak rozšířily. "Teď hned? Ale to je..." Praštil do zdi. "Jak chceš, ale dlouho se takhle omezovat nenechám, dej si pozor!"
Velitel se zasmál: "Jdi už. Znič ty orky. Muže zabij, děti a ženy přiveď, orčice jsou pěkně rostlé."
Vysoký skřet se otočil.
"A ještě něco, Orgaku, zavolej mi Hrugdega, jestli to přežil."
Orgak s prásknutím těžkých dveří odešel a mezitím se zjizvený skřet otočil k Tale. Ta sklopila hlavu, ale koutkem oka viděla, že si ji se zájmem prohlíží. Zanedlouho přišel skřet, nejspíš volaný Hrugdeg, a posadil se na druhou stoličku naproti svému veliteli. Ti dva se spolu začali bavit skřetím nářečím, které Tala neznala. Nesnažila se nijak přijít na kloub tomu rozhovoru a spíše trpělivě čekala. Věděla, že její chvíle přijde již brzy. Jen co odejdeš, Hrugdegu, jistě vymyslím, jak se odsud dostat.
Podívala se na zjizveného skřeta. Škoda, že to tvůj velitel nejspíš nepřežije.
Pomalu se začalo stmívat. Ptačí zpěv utichal a zalesněný skalnatý kopec začal temnět. Chainor se tísnil za velkým balvanem a čekal. Spolu s Mantradem se dostali do blízkosti skřetí pevnosti z boční strany. Plavovlasý muž se nabídnul, že prozkoumá situaci. Odběhnul pryč a i přes svou velikost se pohyboval velice tiše. Chainor, jež žil mezi lesními elfy a jejich skvělými stopaři, to mohl posoudit. Ať už ten muž prožil cokoliv, zjevně se naučil mnohému. Byl pryč již delší dobu, ale Chainor byl trpělivý. Věděl, že pečlivý průzkum může zabrat více času. O kus dál mezi stromy se opět něco mihlo a mladý elf věděl, že se jedná o Braguna nebo Lerona. Nevěděl, proč za nimi jeho přátelé jdou ani proč se skrývají. Chainora ta hra už přestala bavit, tak směrem, kde viděl poslední pohyb, zamával. Chvíli se nic nedělo, tak to zkusil znovu. Zpoza stromu vyšel nasupený Bragun a z jiného směru rozechvělý Leron. Oba přikrčeně přiběhli k elfskému princi a schovali se za kámen.
"Jaktože jsi nás viděl," zeptal se Leron a ustrašeně se rozhlížel kolem.
"Spíš by bylo zvláštní, kdybych vás neviděl. Upozornil mě na vás však náš nový přítel."
"Ten má oči jako jestřáb," přitakal Bragun. "Když je v lese bystřejší než lesní elf, tak to už je co říct."
"Proč se vlastně schováváte? A proč tu vlastně jste?" zeptal se Chainor.
"To víš," zabručel trpaslík. "Řekli sme si, žes' měl pravdu. Navíc to sami určitě nezvládnete. Tak jsme tady. I tady mladej Magriaq se nabíd dobrovolně." Bragunovy oči se zapíchly do obchodníkovy tváře: "Viď že ano, Lerone?"
Tázaný muž polknul a rychle přikývl. Chainor tušil, že tu něco nesedí, a chtěl se na to trpaslíka zeptat, ale v té chvíli se objevil Mantrad. Vyběhl zpoza kamenu a kleknul si ke třem mužům. Jestli jej přítomnost Lerona a Braguna překvapila, nedal na sobě nic znát.
"Máme neuvěřitelné štěstí, pánové."
"Co se stalo," zeptal se Bragun.
Silák se usmál. "Obhlídl jsem pořádně to jejich doupě, a když jsem se chtěl vrátit, tak se zrovna otevřela ta provizorní brána. Ještě jsem chvíli počkal v úkrytu a čekal, co se bude dít. O chvilku později z té zříceniny vyběhla asi padesátka skřetů v čele s chlapem, kterej byl na skřeta příliš vysokej. Odklusali kamsi pryč, podle výzbroje bych si tipnul, že na nějakou další loupeživou výpravu."
"No, to je vážně úžasný," řekl suchým hlasem trpaslík. "A kolik jich ještě zbývá? Sto?"
"Podle toho, co jsem viděl při obhlídce, tak bych řekl, že vzali většinu čerstvých válečníků. Takže tam budou asi ti, co přežili útok na karavanu a pár dalších."
"To pořád ale není málo," ohradil se Bragun. "Ty si sice poradíš klidně se čtyřma skřetama, já se dvěma třema, Chainor tak jednoho a obchodníčkův nejlepší výkon bude, když se nám nebude plést pod nohama. A v tý pevnosti jich je několik desítek."
Chainor mlčel a přemýšlel. Po chvíli řekl: "Nemůžeme tam vrazit jen tak s cílem všechny pozabíjet. Nedá se nějak nepozorovaně dostat do pevnosti?"
Mantrad pokrčil rameny: "Je tam jedna díra, kterou chodí, ale nevíme, kde to děvče je."
"Tak to musíme nějak zjistit," naléhal elf.
"Třeba tak, že se zeptáme nějakýho skřeta," odfrkl si Bragun.
"Přesně tak," přisvědčil Mantrad. "Tak to uděláme."
"Vy jste snad zešíleli!"
"Ani ne," řekl mohutný muž a samovolně stiskl ratiště kopí. "Vyhlídneme si nějakýho nebožáka, chmatneme ho a pod pohrůžkou smrti z něj tu informaci vydolujeme."
"Jasně," zasmál se hořce Bragun, "a ti ostatní se na to budou dívat a čekat, jak to dopadne."
"Proč pořád meleš planě hubou, zakrslíku, nemusel jsi sem vůbec chodit..."
Bragun vyskočil na nohy s brunátným výrazem, ale Chainor jej rychle stáhnul zpět.
"Chceš nás prozradit," zeptal se s napětím v hlase.
"To byla urážka, a to já nestrpím." Trpaslíkovy oči si přeměřovaly většího muže.
"Já jsem byl na průzkumu a myslím, že vím, jak to tam chodí," ohradil se Mantrad.
"Tak povídej," ozval se Leron a všichni se na něj překvapeně podívali. Seděl u kamene bledý a v ruce třímal skřetí meč tak křečovitě, až mu klouby zbělely. Rozhlédl se po všech kolem a řekl: "Jen jsem se zeptal."
Plavovlasý válečník přikývl. "Vlastně jsou ti skřeti dost nepozorní. Hlavní vstup hlídají jen dva strážní a tu díru nikdo."
"Nemůžu pochopit, proč tu díru nezastavěli," řekl Chainor a kroutil hlavou. "Pokud by na ně někdo zaútočil, tak je to přece jasná nevýhoda."
"Ty ses asi v životě nesetkal s mnoha skřety, že ne?"
Elf zakroutil hlavou.
Mantrad se pustil do vysvětlování. "Ta tlupa používá tu starou pevnost jako základnu pro své útoky, ne jako obranný prvek. Pokud by někdo s větším počtem mužů chtěl na tu pevnost zaútočit, i kdyby ta díra byla zakryta, nebylo by těžké zdolat hradby. Ta tvrz už má svoje léta za sebou. Skřeti ji berou spíš jako domov než hrad."
"Navíc jsou líní dělat cokoliv navíc," přisvědčil Bragun.
Mohutný člověk přikývl. "Spíš by před armádou utekli, než by se bili. Nám to ale poskytuje skutečně jistou výhodu. Když se dostaneme nepozorovaně k tomu otvoru a budeme mít štěstí, dostaneme se dovnitř."
"A co tam?" zeptal se Chainor.
"To se uvidí," usmál se Mantrad.
"Takže plán by byl," odfrknul si trpaslík. "Až na to, že je to ten nehorší, jakej sme mohli vymyslet." Zakroutil hlavou a mávnul rukou. "Ale co? Celá tahle akce je šílenost. To je jako zachraňovat démona."
Elfský princ vstal. "Půjdeme už?"
"Kam spěcháš?" zeptal se silák.
"Jestli nepůjdeme ihned, tak asi ztratím i ten zbytek odvahy, který mi zbyl.
Mantrad pokrčil rameny: "Ty jsi sem chtěl." Vstal a pokynul ostatním, aby jej následovali.
Chainor se podíval na Lerona, který se na něj právě také díval. Byl to pohled topícího se člověka, který vidí v elfovi poslední záchranu. Chainor nevěděl, co má dělat, tak na něj jen povzbudivě kývnul. Tohle nemůže vyjít. Lesní duchové, vždyť my se určitě nedostaneme ani k té díře.
Mantrad zvednul ruku a všichni tři muži za ním se přitiskli k chladné, mechem porostlé hradbě. Chainor zavřel oči a zhluboka dýchal. Jeho počáteční kuráž byla tatam. Samotné přibližování k hradbám bylo dost napjaté. Mantrad měl pravdu, že pevnost není nijak zvlášť hlídaná, ale jednou se kousek od hradeb odnikud vynořil skřet a málem čtyřčlennou skupinku zachránců uviděl. Mladý elf v té chvíli cítil mrazení v zádech, ztuhl a málem se nestihl schovat za strom. Lerona musel za křoví povalit Bragun. I přes to se dostali ke zdem skřetího sídliště nezpozorováni a všude kolem panoval až neuvěřitelný klid. Pomalu postupovali podél hradeb až k místu, kde se nacházela v hradbách díra. Podle plavovlasého válečníka asi dvacet kroků dál od trhliny vyjímal hlavní vchod. Díru ještě neviděli, protože se schovávali za ohybem hradeb. Mantrad u něj byl nejblíže a opatrně se naklonil, aby se přesvědčil o situaci. Poté se otočil na Chainora, který mu byl nejblíže a zašeptal: "Náš vstup je asi sedm kroků odsud. Ale jakmile vylezeme za ten ohyb, budeme na očích těm dvěma strážným u brány."
Elf přikývl. Ještě, že obloha stále více temní, ale bude to stačit?
"Musíme vystihnout okamžik kdy se nebudou dívat tímhle směrem a rychle těch pár kroků překonat. Pak musíme zapadnout do té díry a doufat, že za ní nečeká legie skřetů. Někdo tam však bude a toho někoho musíme rychle vyřídit, aby neudělal moc velkej rozruch." Válečník se podíval Chainorovi přímo do očí. "Nevím, v co věří tvůj národ, elfe, ale modli se k tomu."
Poté se podíval na Braguna a Lerona a trošku víc nahlas řekl: "Na můj pokyn vyrazíme."
Opět se vyklonil a jednu ruku měl zvednutou. Čekání bylo dlouhé jen pár okamžiků, ale elf měl pocit, že se jedná o celou věčnost. Cítil, jak mu silně bije srdce a jak mu meč vyklouzává z potící se ruky. Již tak brzy se rozhodne o životě či smrti. Celé to začínalo jako poklidná cesta.
Mantrad mávnul a vyrazil podél zdi. Chainor jej následoval a za sebou slyšel dusot trpasličích a lidských nohou. Těch pár kroků k díře najednou vypadalo jako několik mil. Skřeti, kteří měli hlídat, se spolu docela nahlas bavili a naštěstí jejich pohledy směřovaly pryč od čtyř mužů. V mírném přítmí viděl elfský princ pouze obrysy jejich postav, a věděl, že Leron a Manrtad vidí ve tmě ještě o něco hůře. Doufal, že jejich nepřátelé nejsou tmě uvyklí, ale nic si nenalhával. Dřevěná nízká brána byla otevřená, jakoby na něco skřeti čekali.
Plavovlasý válečník skočil do otvoru ve zdi a Chainor jej opakoval o dva údery srdce později. Nejdříve jej zaplavila tma, protože Mantrad zabíral celou šíři prostoru. Jakmile však válečník vyšel ven, Chainor klopýtnul dopředu a ocitnul se uvnitř skřetí pevnosti. Srdce se mu dostalo skoro až do krku v očekávání toho nejhoršího. Teď přichází moje poslední chvíle.
Sevřel jílec meče oběma rukama a připravoval se na boj, ale to, co uviděl, nečekal. Na nádvoří totiž nebyl vůbec nikdo. Rychle uskočil stranou, aby udělal prostor Bragunovi a Leronovi. Když se dva zbývající přátelé vynořili, oba třímali zbraně s bojovným výrazem ve tváři(Leron spíše vyděšeným)
"Kde jsou?" zeptal trpaslík tónem, jako by byl právě zrazen.
"Třeba..." zajíkl se Leron Megriaq a zkusil promluvit znovu. "Třeba všichni odjeli."
"To těžko," řekl Mantrad, "Podívejte na tu budovu."
Chainor se zadíval směrem, kterým ukazoval jejich neřečený velitel. Z masivní velké kamenné budovy stoupal kouř průduchy ve střeše. Při delším poslouchání se z budovy i na dálku ozýval značný hluk - převážně křik a různé skřeky. Kousek od ní ní postávalo dvacet prázdných obchodnických vozů. Na nádvoří se válely další všemožné věci, většinou však rozbité nebo nepoužitelné. Kromě velké budovy hradby schovávaly ještě další menší přístřešky, zjevně kovárnu a skladiště, a dvě budovy po stranách staré věže.
"V tom velkém skladišti přece nemůžou všichni ti skřeti žít," ozval se Leron a díval se na zakouřenou stavbu.
"Nepochybuji, že si uvnitř vyhloubili tunely," řekl trpaslík. "To většinou dělávají."
Elfský princ svraštil obočí. Přemýšlel co budou dělat dál, kterým směrem se vydat. Jestli rudookou ženu drželi v hlavní budově, kde byli všichni skřeti, šance byly nulové. Když jsme se dostali až sem, prosím všechny... Zarazil se.
"Slyšíte," zašeptal Chainor, "Něco se mi nezdá..."
Dvacet kroků nalevo od nich zel velký otvor hlavní brány. Z tmavého průchodu se ozývaly hrubé hlasy.
"Ti strážní," sykl Mantrad, "jdou do pevnosti."
Ještě než to dořekl, pustil kopí a vyletěl ohromnou rychlostí k hlavnímu vchodu. Vzdálenost překonal během několika úderů srdce. Právě, když dorazil na místo, v ústí tunelu se objevili dva skřeti. Jeden z nich třímal v rukách palici a druhý nataženou kuši. Vysoký válečník popadl prvního udiveného skřeta, lehce jej zvedl ze země a nastavil jej jako štít do střely z kuše, která se zabodla do krku pokřiveného bojovníka. Plavovlasý muž pak tělo mrštil proti střelci. Skřet se rozplácl na zemi pod tíhou svého mrtvého spolubojovníka, a jakmile nabral dech, pokusil se vykřiknout. Pusu mu ale zakryla velká dlaň válečníka a jeho druhá ruka chytla nebožáka pod krkem a stiskla. Silák skřeta vytáhl spod mrtvoly a vlekl jej ke svým třem přátelům. Zajatec se nepokoušel odporovat, zřejmě viděl, že proti němu stojí silnější protivník, který by mu lehce přivodil smrt.
"Teď tě pustím a budeš mluvit, jen když ti řeknu, rozumíš," řekl Mantrad, když byl u Chainora, Braguna a Lerona.
Skřet zachrčel něco, co znělo jako souhlas.
"Hlavně, že sme je tak pracně obcházeli," uchechtl se Bragun.
Válečník se otočil na Lerona a řekl: "Dones mi tu palici, bude se hodit."
Mladý obchodník přikývl a rychle odběhl k bráně.
Jakmile Mantrad pustil skřetův krk, strážce se rozkašlal a snažil se popadnout dech.
"Kam dáváte zajatce, ty orčí lejno," zahřměl plavovlasý muž na skřeta.
Ten ukázal směrem k budově, ze které se kouřilo a řekl: "Tamhle, do podzemí." Mantrad se zamračil.
"Ale teď tam žádné nemáme," vydechl spěšně skřet.
Chainor sebou cukl. Vzal skřeta za límec a skoro vykřikl: "Rudooká žena s rusými vlasy, nejspíš elfka, neviděl jsi ji?"
Skřet se vyděšeně díval na elfa a kroutil hlavou: "My tam žádnou ženu nemá...Počkat, nějakou odváděli k veliteli."
"Kde to je," naléhal Chainor.
"Tam," ukazoval zajatec ke věži, "v té budově vedle věže. Ale musíte projít strážnicí, pak je tam velitelova místnost, kde..."
"To stačí," řekl Mantrad, vzal hlavu skřeta do svých rukou a zlomil svému nepříteli vaz.
"Co to děláš?" zeptal se nevěřícně Chainor a cítil v hlavě tlak a bušení. Tohle přece nemůžeme dělat, chováme se jako...skřeti.
Mantrad se jen usmál. "Teď se bude na světě líp dýchat."
Tala Aneru seděla na kožešinách a čekala. Rozhovor skřetího velitele a jeho "asi přítele" Hrugdega trval poměrně dlouho. Popíjeli spolu podle zápachu nějaké silné zkyslé víno a často se smáli. Že se občas bavili o ní, poznala podle toho, že se na ni oba dívali a příšerně šklebili. Nakonec, můžu být ráda, že nevím, jaké oplzlosti s o mě povídají. Hlavně, aby ten druhý co nejdřív zmizel.
Jakoby se řídil podle jejích myšlenek, v jeden okamžik Hrugdeg vstal, něco zachrčel na svého velitele a odešel. Zjizvený skřet se za ním chvíli díval, a když bouchly dveře, otočil se směrem k Tale. Vstal, upustil na zem starý stříbrný pohár a vykročil směrem k Tale. Jeho rozšklebený úsměv plný zubů a pohled očí dával najevo, co má v nejbližších okamžicích v úmyslu.
Čtveřice mužů s Mantradem v čele směřovala ke dveřím domu u věže. Chainor se pořád ještě mračil na Mantrada. Věděl, že skřeti jsou zlí a zkažení, ale zabít bezbranného zajatce se mu příčilo. Byl však jediný, komu to dělalo starosti. Leron byl zjevně příliš vylekaný situací, aby se zabýval skřetím životem, a Bragun s činem podle všeho souhlasil. Když byli napůl cesty k věži, ozval se křik. Mladý elf se rychle otočil a pohlédl na zdroj zvuku. U dveří provizorní kovárny stál skřet, ukazoval na ně a neuvěřitelně hlasitě křičel. Skupiny si všiml zjevně ve chvíli, když vycházel ven.
"Kruci," odsekl světlovousý válečník, "a je to v háji."
"Měli bychom utéct," navrhl Leron.
"Ne," kroutil hlavou Chainor, "já nemůžu, musím..."
Tentokrát byl již doopravdy vyděšený. Bylo zcela zřejmé, že se během chvilky z hlavní budovy vyhrnou desítky válečníků a všechny čtyři zabijí. Do čeho jsem nás to dostal? Já za to můžu .
Mantrad si zjevně situaci zhodnotil stejně, protože se otočil na své spolubojovníky a řekl: "Jděte vysvobodit tu ženskou. Já je zdržím."
"Ale jak..." začal Chainor.
"Poslouchej, příteli," chytnul elfa za rameno. "Vchod do té budovy je úzký. Když si do něj stoupnu, můžou na mě jít nejvýše dva a ještě si budou zavazet. Tak je můžu celkem dlouho zdržet. Takže nezdržuj a jdi. A hlavně rychle, taky nejsem všemocný."
Elf otevřel pusu, aby něco řekl, ale Bragun jej otočil k sobě. "Má pravdu, jdeme!"
Chainor se ohlédnul za Mantradem, který se blížil ke skřetímu doupěti s palicí v rukách. Poté se sám rozběhl k věži.
Zjizvený skřetí velitel došel až ke svému lůžku tvořenému z kožešin, na kterém seděla drobná žena. Klekl si k ní a Tala Aneru se s hraným strachem odsunula. Válečník se zasmál, svlékl si kožený chránič trupu a obnažil se tak do půli těla, které bylo stejně zjizvené jako tvář. Chytnul rudookou ženu za vlasy, položil ji na kožešiny a vzápětí ji zalehl. Jeho přerývaný dech byl horký a páchnoucí.
"Tak, ty malá rudooká mrško, teď ochutnám tvé tělo. Doufám, že budeš sladká a příjemná, protože by ti to mohlo ulehčit nikterak dlouhý zbytek tvého života. Jestli zkusíš odporovat, budeš si brzy přát rychlou smrt."
Tala se rozplakala. "Prosím, neubližujte mi, prosím."
Skřet se krutě zasmál. "To záleží na tom, co považuješ za ublížení."
Jeho rty se dotkly ženiny šíje. Brzy Tala ucítila na krku dotek ostrých skřetích zubů a následně ji začal olizovat velký drsný jazyk. Žena vzdychala a plakala, ale uvnitř své mysli se zabývala něčím jiným. U pasu totiž visel skřetovi v pochvě dlouhý nůž. Třebaže měla Tala svůj vlastní, schovaný k tunice, nemohla by se k němu dostat nepozorovaně, protože šlachovité ruce jí právě začaly svlékat. Levou ruku proto opatrně natáhla a instinktivně hledala rukojeť, protože oči měla zavřené a tekly z nich slzy. Nejraději by nakrčila nos a zhnuseně odvrátila hlavu, protože krk měla celý pokrytý skřetími slinami, ale ubránila se tomu. Jak hnusné, ale musím to ještě chvíli vydržet. Ach, tady je to...
Drobné prsty se obtočily kolem jílce dlouhého nože a ženská ruka jej začala pomalu vytahovat. Ani se mi nechce věřit, jak jsou ti skřeti hloupí. Vždyť mě ani neprohledali. Skoro mě uráží, jak mi všechno usnadňují.
Právě ve chvíli, kdy skřet zvednul hlavu od Talina krku a chystal se z ní strhat oblečení, jeho hrdlo proťala ostrá čepel nože. Zjizvený válečník vykulil oči, chytnul se jednou rukou za krk a druhou šmátral po ženině tváři. Tala dotírající se ruku zkroutila a chroptící muž se jí svalil na tělo. Její hrudník se v okamžiku zbarvil do ruda skřetí krví. Tentokrát se neubránila a zhnuseně nakrčila nos. Ach, to je tak hnusné. Podruhé za dva dny je mé tělo špiněno tímhle hnusem. Nakonec, mohla jsem mu zlomit vaz, škoda, že mě to nenapadlo.
Odvalila ze sebe mrtvé tělo stranou a vstala.
Co teď? Musím se očistit. Ach, tady...
Lehkým krokem přešla místnost a ze zdi sundala výstavní stříbrnou hebkou kožešinu. Sundala si potřísněnou tuniku a otřela si do stříbřité kůže hruď a šíji. Znovu se oblékla a hodila kožešinu do krbu. Oblečení je ale pořád od krve...Teď se nebudu zdržovat, někde v potoce ho pořádně vymáchám a později si seženu nové.
Otočila se a vydala se ke dveřím. Lehce je otevřela, ale zarazila se. Otočila se do místnosti a prohlédla si ji. Na haldě rudnoucích kožešin se válelo mrtvé skřetí tělo a celá místnost se pomalu halila do těžkého dýmu kvůli pálící se kůži. Celý výjev ještě jednou přejela očima. Jsem to ale bestie.
Usmála se. Otočila se zpátky k věži a došla k jedné její stěně. Konečky prstů lehce přejela po kamenných kvádrech. Mezery mezi nimi byly dostatečně široké, aby po nich dokázala s pomocí svého nože vyšplhat. Z rukávu své tuniky vytáhla dobře ukrytý krátký pevný nůž a zaklínila jej do jedné škvíry. Rukou se natáhla k další a zachytila se v ní prsty. Nohama se odrazila od země a zapřela se v dalších mezerách. Tohle nebude sebemenší problém.
Sebevědomě se usmála a začala šplhat.
Právě ve chvíli, když Chainor sáhl po masivních pobitých dveřích, aby je otevřel, někdo jej předstihl. Dveře se rozletěly přímo proti elfovi a zasáhly jej tvrdě do tváře. Mladík spadnul na záda a nad ním se tyčil znechuceně se tvářící skřet. Cosi na elfa houknul ve skřetí řeči, nejspíš se domnívaje, že srazil svého druha. Elfský princ měl dojem, že ten hlas už někde slyšel. Skřetí válečník si však svou chybu okamžitě uvědomil a vytřeštil oči, když Chainora přeskočil Bragun a ťal po svém nepříteli sekerou. Ta lehce prošla koženou zbrojí a zarazila se v hrudi chroptícího bojovníka. Trpaslík ji rychle vytrhl a vrhnul se dovnitř. To už se také Chainor vzpamatoval, rychle se vyhoupnul na nohy a následoval svého přítele. V místnosti se nacházeli čtyři skřeti. Tři z nich seděli u ohniště a žvýkali maso, ten čtvrtý stál u boční zdi, opíral se o ni a v ruce držel kopí. Bojechtivý trpaslík se zakrvácenou sekerou v ruce bylo to poslední, co by čekali a to se jim také stalo osudným. Bragun se dlouho nerozmýšlel, skočil k ohništi a zírajícím strážcům, kteří se teprve chápali svých zbraní, poslal do očí kopancem spršku jisker z hořícího dřeva. Skřeti jako jeden muž bolestně zařvali a protírali si oči. Jednomu z nich přistál na kalhotách hořící kus, a ty vzplály. Skřet zakvílel a snažil se oheň uválet. Trpaslík mezitím přeskočil ohniště a rozmáchlým seknutím ukončil život jednoho ze skřetů. Druhý částečně oslepený nepřítel útok přežil, protože se stihnul instinktivně zaklonit. Strážný, do té chvíle nečinně postávající u zdi, mrštil kopím proti Bragunově hlavě. Nebýt Chainora, který mečem vychýlil dráhu letící zbraně, padnul by trpaslík mrtev. Tak jej hrot kopí minul jen o vlásek. Poté se mladý elf rozpřáhl mečem a v rozběhu ťal po skřetově hlavě. Meč však zazvonil neškodně o zeď a prudký náraz málem vyrazil Chainorovi zbraň z rukou. Poté mladíka zasáhlo do břicha skřetovo koleno a znovu jej srazilo na zem. Elfskému princi se zamžilo před očima a když se jeho pohled vyjasnil, díval se na zvednutou nohu v těžké botě, která se mu chystala rozdrtit hrdlo. Chtěl se překulit, ale už nestihl zareagovat. Ještě než skřet došlápnul, vrazil do něj Leron, který doslova vletěl dovnitř. Náraz válečníka, stojícího na jedné noze, odmrštil přímo do ohně. Jeho hruď se vzňala, ale než se stihnul uhasit, zpátky do ohně jej poslala dvoubřitá sekera.
Chainor se podíval na tvář jejího majitele a v té se skvěl pyšný výraz. "Všechnu práci tu musí udělat pořádný chlapi."
Když se pak elf rozhlédl po místnosti, nenašel mezi čtyřmi skřety jediného živého. Leron k němu přistoupil a pomohl mu na nohy.
"Rychle, musíme jít do tamtěch dveří," vysoukal ze sebe Chainor. Tam by měla být ta věž a pak..."
"Já vím," odsekl trpaslík, přistoupil ke dveřím a rozrazil je.
Tala Aneru již vyšplhala téměř na vrchol věže, když se pod ní ozval zvuk těžkých dveří, které narazily na stěnu. Rychle se nadechla, napjala všechny svaly a přitiskla se co nejvíc ke zdi. Zadržela dech a ani se nehnula. Hlavně, ať se nedívají nahoru. A hlavně, ať nemají kuše.
Z vlastní praxe věděla, že šplhat pod sprškou šípů není zrovna nejpříjemnější věc na světě. Zaplašila nutkání otočit hlavu a podívat se dolů. Nechtěla nic riskovat. Zcela jistě se jednalo o skřety, kteří, až objeví svého velitele mrtvého, se ji vydají hledat. A tohle byl jediný únik. Sice neobvyklý, ale jediný, když strážnicí neprošla. Věděla, že jakmile vejdou do velitelských komnat, bude muset využít všech svých sil a být velice rychlá. Tři páry nohou prošly pod ní a poté někdo rozrazil dveře k veliteli. Tala napočítala do tří a začala šplhat tak rychle, jak jenom mohla. Trošku riskovala pád, ale v té chvíli nechtěla ztratit všechno. Radši rychlost než bezpečnost. Jestli mě chytí...
Stačilo pár rychlých pohybů a byla nahoře. Ladně se přehoupla přes okraj na vnější stranu zdi. Podívala se pod sebe dolů a bylo jí jasné, že se nachází ve velké výšce. I navzdory jejím schopnostem by bylo nebezpečné skočit.
Přesto to udělala. Po rychlém letu dolů dopadla nohama na zem a okamžitě své tělo přenesla do kotoulu. Chtěla vstát, ale hybnost ji poslala do dalšího kotrmelce. Tentokrát zůstala ležet na zemi a dívala se do temného nebe. Po chvíli vstala a zadívala se na věž. Pro normální elfí či lidskou ženu by takový skok s největší pravděpodobností znamenal nějaké zranění. Ona však nebyla zdaleka normální žena. Otočila se na špičkách a poklusem vyrazila pryč od skřetí pevnosti.
Chainor následoval Braguna do věže a do dalších dveří, které vedly k místnosti, kde, jak řekl zavražděný skřet, měla rudooká žena být. U velitele. Proč je u velitele? Snad ji nechce... Ne, to ne. Snad nejdeme pozdě. Snad jí ještě neublížil nebo nezabil. Skřeti jsou schopní skoro...Ne, úplně všeho.
Bragun přistoupil ke dveřím a ztuhnul. Otočil se na Chainora a ten si také něčeho všimnul. Dveře byly pootevřené a vycházel z nich slabý dým. Trpaslík zakroutil hlavou a kopl do nich. Rozběhl se, zařval a napřáhl sekeru. V půli místnosti se ale zarazil. Chainor tak horlivý nebyl a nejdřív se okamžitě rozhlédl. Každopádně oba zjistili to samé. V kouřem zamlžené místnosti nikdo nebyl. Tedy, nikdo živý. U jedné stěny se válely zmuchlané kožešiny a na nich něco leželo. Chainora se zmocnil strach. Kvůli štiplavému kouři mu slzely oči a on nebyl schopen vnímat detaily. Opatrně přistoupil k bezvládnému tělu s nejhoršími obavami. Nevypadalo jako ženské, ale přes slzy to nemohl posoudit. Co když ten skřet, který vycházel ze dveří a kterého zabil Bragun, byl velitel? A ještě předtím zabil tu ženu. Jiné vysvětlení není...
Opatrně otočil tělo a do očí se mu šklebila tvář skřeta s proříznutým hrdlem. Elfskému princi se rozbušilo srdce. Nejdříve byl rád, že to není hledaná žena, ale hned poté se mu do mysli vloudil zmatek. Prudce se ohlédl a rozhlížel se po místnosti. Běhal z jedné strany na druhou a hledal nějakou skříň, dveře nebo skrýš. Zastavil jej až Bragun, který jej chytnul za paži a držel.
"Hochu, musíme rychle jít, Mantrad ty skřety nemůže držet věčně."
"Ale my ji musíme najít," řekl nešťastně Chainor. "Někde tu přece musí být. Někam ji musel schovat."
Trpaslíkovy oči se mírně přivřely. "Copak to nechápeš, chlapče?" řekl soucitným tónem. "Ona toho blbečka zabila a pak pláchla. Šli sme sem zbytečně."
"Ne, to ne, to přece..."
"Není to tvoje chyba, pojď už."
Elfský princ chvíli stál na místě, a pak řekl: "Ano, musíme spěchat, Mantrad může mít potíže."
Zmatek v jeho mysli se změnil v potřebu spěchu, když si vzpomněl na svého přítele, který již mohl být klidně po smrti.
Rychle vyběhl z místnosti, proběhl věží, strážnicí až ven. Tam již byla značná tma, ale stále byl schopen vidět plavovlasého válečníka, který stál ve vchodu do skřetího doupěte a mával palicí. Chainor jej musel obdivovat pro neuvěřitelnou výdrž, se kterou musel poměrně dlouhou dobu držet přesilu nepřátel, třebaže k němu postupovali po jednom, maximálně po dvou. Přeci jen se ale mohli střídat, kdežto člověk byl sám. Jak se ale teď odtud dostaneme. Utéct nemůžeme, to by nás uštvali. Zemřeme tu teď. Kvůli ženě, která se osvobodila sama? Ne. Kvůli mému rozmaru.
Chainor se zastavil a rozhlížel se. Bragun a Leron jej doběhli.
"Co tu stojíš, jdem mu na pomoc přece," obořil se Bragun.
Elf jej nevnímal a stále se rozhlížel. Musí být nějaký způsob, přeci...Koně! Někde tu musí mít koně, kteří byli u povozů nebo které chytili při loupení.
Znovu se rozhlédl a pohled mu padnul na jednu z přistavených budov, která by byla vhodná ke stájení koní. Snad tam jsou. Snad je skřeti nezabili...pro jídlo.
Podíval se na Lerona a zeptal se: "Umíš jezdit na koni?"
Mladý obchodník zamrkal a poté chvatně přikývl. "Trošku ano. Proč se ptáš?"
Chainor se mírně usmál. "Tak půjdeš se mnou."
"Kam zas jdete, vždyť Mantrad potřebuje naši pomoc," houkl trpaslík.
"Máš pravdu," odtušil mladý elf. "Ty mu půjdeš na pomoc a my se zatím postaráme o to, jak odsud zmizet. Jdeme pro koně. Mohli bychom ujet, skřeti myslím neumí moc jezdit."
"Já taky ne," řekl Bragun.
"Však tě někdo sveze." S těmi slovy se Chainor vydal směrem k přístřešku, který si vytipoval, a Leron jej následoval. Bragun zakroutil hlavou a rozběhl se směrem k hlavní budově.
Dva mladíci mezitím doběhli k dřevěným vratům a elf je obezřetně otevřel. Nebyl si jistý, jestli někde nemůže být schovaný nějaký skřet. Ze tmy se ale ozvalo jenom zafrkání. Nejdříve stál Chainor ve dveřích, aby se rozkoukal. Když jeho oči po chvíli trochu přivykly ještě horšímu osvětlení než bylo venku, rozeznal Chainor obrysy koní, kteří na sobě byli namačkání a zcela jistě se s nimi nepočítalo k jízdě. Aspoň, že vás zachráníme, krasavci.
Jako elf byl v zacházení se zvířaty přirozeně zběhlý, tak začal koně vyvádět rychle ven. S potěšením zjistil, že někteří mají sedla, což znamenalo, že se jedná o jezdecké koně, které útočníci vzali poté, co zabili jejich majitele. Ke své ještě větší radosti zjistil, že poslední, kterého vyvedl, byl jeho vlastní kůň.
"A co tu ty děláš? Myslel jsem, že jsi utekl," pohladil koně po šíji. "Rád tě vidím."
"Co mám dělat já, Chainore," ozval se nečinně postávající Leron.
"Vezmeme tři jezdecké koně a ty je zatím pohlídáš. Já zatím vyvedu všechny koně z pevnosti, aby je skřeti nemohli použít, i když nejspíš neradi jezdí. A taky, aby je nemohli sníst. Pak se vrátím a vyzvedneme Braguna s Mantradem. To musíme udělat rychle a dobře to načasovat."
Víc už neřekl, vyhoupnul na svého koně a ukázal Leronovi koně, které má hlídat. Mladík vzal jejich otěže a čekal. Poté elfský princ vyrazil a hnal před sebou několik desítek koní pryč z pevnosti. I přesto, že to mockrát nedělal, podařilo se mu koně správně nasměrovat a za hradbami je poplašit, aby utekli co nejdál. Pak se tryskem vrátil ke svému příteli. Po cestě si všimnul, že mohutný válečník a trpaslík začínají mít vážné potíže, protože skřeti ještě zesílili svůj tlak.
Prudce zastavil u lidského obchodníka a zavolal: "Nasedej, vezmi jednoho koně a veď ho s sebou."
Sám vzal uzdu druhému volnému a rozjel se k místu boje. Když dojel k velké budově, viděl, že Bragun s Mantradem stojí u vchodu a mocnými seky a rozmachy odrážejí skřety.
"Bragune!" zavolal elf. "Poběž za mnou."
Trpaslík ještě dvakrát máchnul sekerou a poté se rozběhl směrem k elfskému příteli. Lidský silák zůstal na skřety sám. Chainor pomohl trpaslíkovi nasednout za sebe, a když byl podsaditý válečník na koni, pevně objímajíc mladíkův pas, zeptal se elf: "Doufám, že jsi řekl Mantradovi, co máme v plánu."
"Asi chápeš, že moc času na pokec jsme neměli, ale jo, řek sem mu, že hodláš pláchnout na těchhle oslech." Tón jeho hlasu se trošku změnil. "Jen doufám, že umí jezdit. Pokud rychle nenaskočí..." Větu nechal odeznít do ztracena.
"Umí jezdit. Býval to rytíř," řekl Chainor jistým hlasem, ale sám nevěděl, jaké jsou Mantradovy jezdecké schopnosti. Ve všech ostatních dovednostech se osvědčil, ale přesto...
Chainor se rozjel, s koněm udělal kruh a k mohutnému válečníkovi najížděl ze strany. Když byl blízko, začal zpomalovat a vykřikl: "Mantrade, vedeme ti koně, rychle na něj musíš nasednout!"
I v přítmí byl schopen vidět, že válečníkovo tělo je pokryté potem a jeho hruď se zvedala v hlubokých nádeších. Neuniklo mu, že ve vchodu leží několik bezvládných těl. Mladý elf s koněm přijel těsně za siláka a zařval: "Teď!"
Plavovlasý muž udeřil vší silou do štítu skřeta před ním a tím jej povalil. Bojovník při pádu vychýlil z rovnováhy muže vedle sebe. Mantrad se znovu rozmáchl palicí nad hlavu, ale tentokrát jí mrštil po druhém z protivníků. Palice zasáhla skřeta přímo do obličeje a ten se slyšitelným křupnutím odletěl dozadu a povalil tak čekající posily. Mantrad se v mžiku obrátil a bleskurychle plavně nasedl na koně.
Plavovlasý válečník, lesní elf i mladý obchodník okamžitě pobídli své koně a nejvyšší rychlostí se začali vzdalovat od skřetího sídla. Chainor viděl přibližující se "tunel" ven. Stále měl však strach z toho, že některý z koní zakopne o některou z pohozených věcí. Za nimi se ozýval vzdalující se křik a kolem nich proletělo několik ve spěchu vypuštěných šípů. Již se ocitli u brány a následně jí projeli. V té chvíli už mladý elf věděl, že jsou téměř v bezpečí. Pevnost skřetů se začala vzdalovat velkou rychlostí a jejím obyvatelům zbyl jen vztek a mrtvý velitel. Po tom všem jsme stále naživu. Ani se mi to nechce věřit. Jeden večer a mám pocit, že to celé trvalo několik dní.
Chainor zaplašil všechny myšlenky pryč a soustředil se jen na jízdu. Stále ještě se museli dostat k hlavní cestě a to také nebylo krátké putování, i když s jezdeckými koňmi se vzdálenost zkrátila. Úzká stezka vedla odsud až k cestě a to by mohlo stačit. Přeci jen však elfského prince cosi tížilo. Měl by být rád z toho, jak vše nakonec dopadlo. Vůbec jsem teď nemusel být naživu. Alespoň jsme zachránili ty nebohé koně a ta rudooká dračice je na svobodě, ale přesto...
Zakroutil hlavou. Chtěl jsem ji snad vysvobodit a udělat ze sebe velkého hrdinu? Ne, určitě ne...Ale na druhou stranu, nelžu sám sobě? Málem jsem nás přivedl rovnou do chřtánu smrti a to vše jen kvůli...soucitu? Nebo spíš pobláznění? Bragun má pravdu, ta žena je zjevně dost soběstačná a nebezpečná. Stejně na ni však musím myslet. I teď.
Jak tak jel temným lesem, nechal své myšlenky unášet volným proudem představivosti a docela se v nich ztratil.
Tala Aneru se zastavila u první říčky, na kterou narazila, a okamžitě ze sebe shodila šaty. Vklouzla do studené pomalu proudící vody a začala se oplachovat. Až když se cítila dostatečně čistá, vzala ze břehu své oblečení a pořádně jej vymáchala. Rozhodla se, že tu krev smyje za jakoukoliv cenu. Jedna z věcí, na které si potrpěla, byly čisté šaty. A to dokonce i v situacích, kde by nad tím většina lidí mávla rukou. Ne však Tala. Zvláště tuniku drhla dlouho a pečlivě, až se na obloze objevily hvězdy. V jedné chvíli svou činnost zastavila a podívala se na svůj špatně viditelný pokřivený obraz mezi hvězdami na tekoucí vodní hladině. Dívala se na sebe a přemýšlela. Jsem vůbec to, čím jsem měla být?
Rukou plácla do hladiny a obraz se ještě více rozmazal. Co to dělám? Musím se ovládat. Jediné důležité je splnit úkol. To je vždy to jediné důležité. To je můj život.
Když se obraz ve vodě ustálil, měla rudooká žena pocit, že vidí někoho jiného. Ta tvář jí připadala mužská.
"Vrať se, Talo," ozvalo se jí v hlavě.
"Snad netrpím přeludy," řekla nahlas. "Žádné přeludy, moc dobře víš,kdo jsem."
"Ach, to jsi ty. Pořád se mi snažíš dostat do hlavy? Vypadni!" "Nerozčiluj se, to ti nesluší. Můžeš mít cokoliv. Můžeš být zase Paní všech ostatních. Jedinečná a nejlepší. Stačí..."
"Máš pravdu, nejlepší. Jsem jediná, kdo se ti vzepřel a postavil se na vlastní nohy. A to tě štve, viď?"
Ticho.
"Ha, mám pravdu, věděla jsem to! A teď už zmiz." "Pořád jsem s tebou ve spojení, ať už se ti to líbí nebo ne, Talo Aneru. A ty se vrátíš tam, kam patříš. Jde jen o to, jak. Živá nebo mrtvá. Můžeš si vybrat."
"To ty si vyber, buď mě necháš na pokoji nebo máš vážný problém," odtušila Tala chladně. "Jak chceš."
Nastalé ticho v její hlavě již bylo opravdové. Tala se ještě chvíli dívala na odraz na hladině, který zase získal její podobu.
Povzdechla si: "Pořád si nejsem jistá, jestli to nejsou jenom přeludy."
Jenom zakroutila hlavou a vyšla na břeh
Na obchodnické cestě bylo ten den rušno. Z Dieloru vyjela mohutná obchodnická karavana směřující k severnějším zemím. Její vydatný doprovod naznačoval, že samotná obchodnická rada Dieloru má zájem na tom, aby bylo zboží dopraveno v pořádku. Slunečné počasí drželo většinu cestujících v dobré náladě. Nikdo se zjevně neobával přepadu, i když se zpráva o nebezpečných lapcích i zrádném Jergiulovi rozšířila. Vedle stezky postávalo pět postav. Čtyři muži a jedna žena. Nedaleko se pásli jejich koně.
"Jsem opravdu ráda, že jste všichni v pořádku," usmála se Rienara.
"Však to bylo jen o fous, děvče, už jsem ti to ve zkratce říkal," řekl trpaslík.
"Máš pravdu, ve zkratce, v tom je právě ten problém. Později mi to povíš všechno pěkně podrobně."
"Jo, to jo."
Tmavovlasá žena se otočila k ostatním. "Kam teď pojedete?"
Chainor pokrčil rameny: "Já pořád musím doručit vzkaz od mé matky do Dieloru. Takže můj cíl je jasný."
"A kdo je ta tvá matka," zeptal se Mantrad.
Elf otevřel pusu, aby něco, řekl, ale hned ji zase zavřel. Poté se usmál. "Jedna moudrá žena."
Bragun, Rienara i Leron se zasmáli, jenom plavovlasý válečník nic nechápal.
"Já pojedu také do Dieloru," řekl po chvíli Leron. "I když jsem všechno zboží ztratil, mám tam ještě nějaké pohledávky."
"Jo," přisvědčil trpaslík, "ale my už nemáme co chránit, ty obchodnická kryso, takže s Rienarou půjdeme pěkně zpátky odkud jsme přišli. Ale pořád nám dlužíš prachy, nezapomeň."
Leron přikývl: "Jakmile získám nějaké peníze, vím, kde vás najít, Bragune."
"A co ty, Mantrade?" zeptal se Chainor.
"Asi se vydám do své staré domoviny, abych viděl, jak to tam po letech vypadá."
"Takže se všichni rozejdeme," posteskla si Rienara.
"Svět je malej, holčičko, na známý tváře má jeden vždycky blbý štěstí," usmál se Bragun a podíval se na ostatní. "Ale radši bych vás neznal, kdyby se nemělo stát to, co se stalo."
"Nech si těch vtípků, bručoune," řekla Rienara.
Chainor se zadíval do dálky a tiše řekl: "Jenom mi nejde do hlavy, jak se ta žena dostala od těch skřetů."
"Tebe to pořád žere?" zeptal se trpaslík. "Zapomeň na ni, je to mrcha."
Leron Magriaq si odkašlal: "Když jsi Chainore ty s Bragunem vtrhl do tý komnaty, tak jsem si všiml, že nahoře ve věži něco je. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký vysunutý kámen, ale teď, když tak na to vzpomínám, mám dojem, že to mohla být lidská postava."
"Takže nám proklouzla mezi prsty," odtušil Chainor.
"A není to jedno," ozval se Mantrad, "hlavně, že jsi osvobodil ty koně."
Rienara vyprskla smíchy a elfský princ se zamračil. "Co se děje, vždyť si ta zvířata také zaslouží život."
"Já vím, jenom si nedokážu představit, že někdo z vás bude vyprávět historku o tom, jak jste se vrhli vstříc téměř jisté smrti do pevnosti plné skřetů, abyste zachránili koně od krutého osudu ve skřetích žaludcích."
Tentokrát se zasmáli i ostatní.
"No, vsadím se, že takovou historku nikdo netrumfne," řekl Mantrad.
Na dlouhou dobu se všichni odmlčeli.
"Je čas se rozloučit," řekl potichu Bragun.
Chainor polknul a najednou mu všechno připadlo jaksi smutné. Přese všechno si nové přátele oblíbil a věděl, že by za ně položil život a oni za něj. Dokonce i ustrašený Leron jej zachránil od jisté smrti. Pomalu přikývl a objal Rienaru. Pět přátel se začalo navzájem loučit a poté se rozjeli do třech různých směrů.
Chainor jel po boku Lerona a přemýšlel, co dál. Teď mě snad konečně čeká ta příjemnější část cesty. Nakonec, co by se mohlo stát v Dieloru?
S tou myšlenkou pobídl koně do cvalu a pomalu se blížil svému cíli.
