Jen popel a slzy zbudou z krásného snu…
(úryvek z písně Zkáza Lörinelé fanil)
Tísnivá nálada se pomalu zmocňovala celého údolí. Třetí den v obležení se navečer všichni sešli na Potoční louce. Šest elfů z lanijského rodu, hrdých a bojovných, se shromáždilo v těsné blízkosti Sanvis, stojící uprostřed louky. Vílí Paní, vládkyně svých rodů, postávaly kolem tiše, zasmušile, pouhý pohled na ně budil zármutek a soustrast. Skloněné hlavy, ramena svěšená. Dlouhé vlasy, jindy jemné a vlající ve větru jak pavučinky, úponky zlatých rév, zplihly. Jiskry z očí se vytrácely, svěží pleť chřadla. Víly připomínaly zmírající květiny, sužované nepřízní osudu.
Mihotání vln potoka odráželo záři zapadajícího slunce, krvavou a zlověstnou. Tiché zurčení vody, ševelení listů stromů a zpěv větru mezi stébly trav rušil hluk, který sem doléhal od hranic Lörinelé fanil. Řízné povely, křik, rány na buben a troubení rohů. Řev zrůdných zvířat, bojujících s garvoty, mezi sebou navzájem a s hranicí.
Sanvis se opírala o dědu Jelínka, malátná a slabá, napůl v mdlobách. Udržování hranice jí bralo všechny síly. Nedbala na sebe, za těch pár dní se v její tváři objevily hluboké vrásky. Plnou tíhou na ni dolehly věky, které prožila. Platila tu daň mlčky a pokorně, ale ti, kdo jí byli nablízku, věděli, že to moc dlouho nevydrží. Proto se také dnes večer sešli, aby se rozhodli, co dál.
Soumrak se snášel jak dusivý přízrak. Nebe na západě mělo barvu rozevřené rány a celé Lörinelé fanil bylo nezvykle tiché. Ptáci se choulili ve svých hnízdech nebo se skryli mezi větvemi, krotká zvěř, navyklá na přátelské víly, se chvěla ve svých úkrytech. Tento soumrak pro ně neznamenal jen konec jednoho dne. Každý živý tvor v údolí cítil, že po dnešní noci už nemusí přijít ráno. Krev, kanoucí po nebi, bude brzy prolita i zde. V posledním čistém a nevinném koutě trpící země.
Na louku se přiloudaly srny s hlavami svěšenými hluboko k zemi, divocí králíci si jako chundelaté kuličky posedali v trávě, připlul důstojný jelen osmerák se svými laněmi a kolouchy, i ztřeštění pádlovci se připlížili, neobvykle mírní a tiší. Všechna ta zvěř hledala ochranu a pomoc u své paní. A Sanvis o nich věděla, aniž by otevřela oči, zapadlé hluboko v důlcích.
Pozvedla ruku, s viditelnou námahou. Dva elfové, kteří se polohlasně dohadovali o boji a dotýkali se přitom svých mečů, ztichli a zadívali se k ní. Víly si posedaly do trávy, znavené květiny, sklánějící se k zemi.
„Už neudržím hranici,“ zašeptala Sanvis bledými rty. Ten šepot byl tichý jako vítr na písčitých dunách, ale všichni mu rozuměli. Poslouchali bez dechu, uctiví a ve strachu z budoucnosti.
„Musím se vzdát svého údolí,“ pokračovala královna lesních víl. „Mám však starost, co bude s vámi všemi. Jak dokážete odejít, když Zahrady kolem jsou nyní dvojnásob nebezpečné? Zavolala bych pegasy, přivolala horské draky. Kolem jsou však garvotští kouzelníci a hned, jak bych se přestala věnovat hranici, vtrhli by dovnitř se svými vojsky.“
„Co tu vlastně hledají?“ ozvala se tiše jedna z víl. „Lönir už je na cestě i se svým nositelem. A tady není nic, co by mohli chtít.“
„Jsem tu já,“ řekla Sanvis a na rtech se jí objevil hořký úsměv. „Já a srdce mého království. To chtějí zničit.“
„Zastavíme je,“ vykřikl jeden z elfů. Tasil meč, ocel vydala zvuk tříštěného skla. „Já, ani mí společníci nemáme strach z těch garvotských bestií!“
„Je jich šest set, Viarene Lanijský,“ podotkla jedna z víl, „vás je šest. Nepochybuji o vašem válečnickém umu, avšak taková přesila by byla nad síly samotného Andinala Erianského.“
Elf se zamračil a vrátil zbraň zpět do pochvy.
„Ne,“ zašeptala Sanvis, „nebudete bojovat. Pomůžete Paním odejít a budete je chránit.“
Děda Jelínek nesouhlasně frkl, jen docela tiše. Rázem se však ocitl v průsečíku rozčilených pohledů všech šesti elfů i vílích Paní. Schoval stydlivě čenich do trávy, aby zamumlal neslyšnou omluvu, ale Sanvis se unaveně pousmála a pobídla ho, aby promluvil.
„Já teda taky nechci říkat, že tihle chlapci neuměj bojovat,“ řekl děda. „Ale jestli se sem po pádu hranice nahrne šest stovek maníků, co budou celý žhaví nadělat z nás sekanou, tak nevím, jak se skrz ně prosekaj, aniž by se těmhle křehotinkám něco stalo.“
„Uděláme to tak,“ začala Sanvis a nevlídné oči elfů, zaměřené na dědu, se stočily zpět k ní. „Schováte se k pramenům, do skal. Stačím uplést síť, která to místo skryje jejich očím a přinutí jejich kroky, aby se mu vyhnuly. Až kolem skal projdou, vy budete mít cestu volnou.“
„A vy, královno?“ vyhrkla jedna z víl.
„Zůstanu zde. To vám poskytne dost času k bezpečnému útěku.“
Ve chvíli, kdy to dořekla, se zdálo, že šestice elfů vybuchne. Očima metali blesky a samou nevolí zatínali pěsti na rukojetích mečů. Až dopředu vystoupil jeden z nich, tmavovlasý a tmavooký Viaren.
„Nemůžeme vám dovolit, abyste se za nás obětovala,“ řekl a jeho postoj a tvář nepřipouštěly námitky.
Sanvis se znovu mírně pousmála a podklesla v kolenou. Téměř se teď pověsila na šíji dědy Jelínka, který konejšivě zamručel. Otevřela oči. Navzdory strhanému dojmu, kterým působila její tvář, byly ty oči čiré a bystré jako kdykoli předtím.
„Oni mi nemohou ublížit, chlapče,“ řekla Viarenovi. „Mě ne. Ale vám by mohli. Proto zůstanu a dovolím, aby se stalo, co se stát má.“
Na ta slova se několik vílích Paní dalo do pláče. Elfové se shlukli do kroužku a začali se o něčem vášnivě dohadovat. Jen děda Jelínek trpělivě stál a dělal Sanvis podpěru. Upřímně řečeno, její motýlí váha ho vůbec nezatěžovala. Sanvis na chvíli zavřela oči a jen naslouchala rozruchu, který kolem nastal. Pak se zhluboka nadechla, napřímila se a znovu otevřela oči. Tentokrát z nich sálal mráz.
„Utište se!“ vzkřikla, a nebyl nikdo, kdo by okamžitě neposlechl. „Tak málo mi věříte? Takovou mám u vás úctu? Považujete mne snad za příliš slabou a pošetilou, než abych se mohla sama rozhodnout, co vykonám? Říkám vám: já znám svůj osud a nebudu se protivit vůli mého otce. Chcete-li někoho, kdo víc naslouchá svým vrtochům a touze po pohodlí, pak hledejte službu u mého bratra!“
„Paní,“ zašeptal Viaren, „máme o vás strach, to je vše.“
„Tak nedovolte svému strachu, aby vás zaslepil. Dnes v noci se nestane nic, co by odporovalo vůli Mawirově. I ti, kteří bojují proti němu, slouží jeho věci. A nyní prosím, odejděte k pramenům. Musím ještě vyplnit jeden slib, než nechám padnout hranici,“ Sanvis zavřela oči, povzdechla si.
Elfové před ní stáli strnulí, neschopní slova. Vílí Paní skrývaly tváře v dlaních, choulily se jedna k druhé a potichu štkaly.
„Jděte,“ opakovala Sanvis, její hlas slábl spolu s denním světlem. „Až uvidíte zlatou záři, vězte, že dny Lörinelé fanil jsou sečteny.“
„Paní Sanvis,“ Viaren zvedl hlavu, tváře mu hořely nachem, ale v očích měl odhodlání, „bral bych to jako tu největší z poct, kdybych směl zůstat s vámi a chránit vás. Nebo kdybych směl zůstat místo vás… vždyť… umíte proměnit podobu, mohl bych-„
„Lituji,“ řekla Sanvis, „ale tato pocta ti zůstane odepřena. Nemohu se s nikým podělit o svůj úděl, i kdybych chtěla. A tebe bude třeba jinde. Garvotové vás neohrozí, ale Dolní zahrady jsou stále nebezpečným místem a vy, lanijští, jimi musíte všechny Paní bezpečně provést.“
Viaren se toporně uklonil, otočil se. Jeho společníci už stáli, připraveni k odchodu. Vílí paní se zvedaly z trávy, podobny večerním motýlům, a shromažďovaly se do jediné skupiny.
„Pojďte,“ zavelel Viaren, hlas mu sotva znatelně zakolísal. „Půjdeme do skal. Elaine, Lirnile, pomůžeme Paním přes potok. A Ilsen s Garinem půjdou vzadu, aby se nám nikdo neztratil.“
Krátce se ohlédl po Sanvis, ale její oči zůstávaly zavřené, bílá tvář, podobná tváři stařeny, se zdála nekonečně soustředěná. Viaren se odvrátil a s očima upřenýma na soumračnou oblohu vykročil ke skalám a prameni.
„Ten kluk byl vážně zklamanej,“ zamumlal děda Jelínek, sotva průvod elfů a vil zmizel v šeru. „Ale udělala jste dobře. Zbytečně by ho zabili.“
Odmlčel se a když Sanvis nic neříkala, znepokojeně pokýval hlavou.
„Já to asi chápu, že tu chcete zůstat,“ řekl. „Jenže… když nad tím přemejšlím z praktického hlediska, když si odmyslím všechny ty otce naše na nebesích, tak mi to přijde jako pěkná blbost.“
Zamžoural na ni, neklidně zastříhal ušima.
„Nezlobíte se?“
„Ne,“ odpověděla konečně. „I já chápu tebe, Viktore. Tohle není tvůj svět. A není to tvůj boj.“
„Myslím,“ namítl děda, celý rozechvělý, jak ho Sanvis oslovila křestním jménem, „že už jo. Možná předtím to můj boj nebyl, ale teď už jo.“
„Dobrá,“ přikývla Sanvis. „Teď tě ale musím proměnit zpět. Jsi připravený?“
„Já vždycky,“ uchechtl se děda. Znepokojeně dodal: „Ale mám strach o vás. Už je z vás ouplnej věchýtek. A nemyslím, že zvládnete držet hranici a ještě dělat nějaký další čáry máry.“
„Na chvíli ano. Jsem silnější, než se zdá. A ta chvíle nám bude stačit.“
„Oukej, tak já vám teda věřím,“ řekl děda, ale moc přesvědčeně to neznělo. „Já jenom, abyste si kvůli mně nedělala ňáký násilí, já bych to vydržel i takhle…“
„Pššššt,“ lehká dlaň mu zakryla nozdry a děda přimhouřil oči. Byl to příjemný dotek a přiměl Viktora Jelínka, aby si vzpomněl na doby, kdy na něj tak hezky působily jiné ženské ruce.
Ucítil, jak se mu druhá Sanvisina dlaň opřela o zátylek. Zavřel oči docela a nechal se kolébat blažeností. Pozvolna v celém jeho těle narůstalo mírné chvění, brnění. Ošil se, ale nehýbal hlavou, aby neshodil Sanvisiny ruce. Brnění sílilo, až bylo téměř nepříjemné. Před očima mu v hedvábné tmě probleskovaly zlatavé paprsky, splétaly se do filigránových vzorů. Děda se vší silou držel na nohou, jak s ním ty poryvy síly cloumaly. Celým tělem mu projížděly brnivé křeče, svaly se stahovaly a napínaly. Už to nevydržel a svalil se Sanvis k nohám, zmítal se a válel v trávě vlhké čerstvou večerní rosou.
Náhle všechno přestalo. A když se chtěl děda převalit na bok a vstát, zjistil, že už nemá čtyři nohy a že se opírá o lokty docela obyčejných, lidských rukou. Otevřel oči a v tlumeném světle měsíců mu hned do oka padlo pruhované pyžamo, které měl oblečené.V ten ráz žuchl zpátky do trávy, příliš zmožen silným zážitkem.
Zjistil, že Sanvis leží vedle něj, bezvládná a tichá, ale stále nějakým způsobem soustředěná. Přinutil se ke klidu, potlačil hysterické svírání bránice a otřel si z čí slzy. Pak podsunul pravou ruku pod Sanvisina záda a zdvihl si vílu do náruče. Skoro nic nevážila, jakoby v rukou držel jen přízrak.
„Jdi za ostatními,“ vydralo se jí z úst. „Hned.“
„Mám vás tu nechat takhle?“
„Říkal jsi, že to chápeš. Tak jdi. Potom tě vyhledám. Jdi, Viktore.“
Děda semkl rty – zvláštní pocit, mít zase lidskou tvář – a opatrně položil vílu zpět do trávy. Krátce zaváhal. Zamračil se, když se k němu zdálky donesly zvuky hrubých hlasů, zpívajících jakousi pijáckou píseň.
„Půlka jich bude vožralejch, až hranice padne,“ řekl sám pro sebe. „Třeba to nebude tak vostrý.“
Ale věděl, že to jsou jen marné naděje. Musel odejít a nechat tu Sanvis napospas hordám, které sem vtrhnou, aby zničily všechno krásné a dobré.
Rozhlédl se po louce. Byla prázdná, v trávě se nepohnul jediný stín. Zvěř táhla za elfy a vílami, vědoma si toho, kde je její naděje. Děda se zvedl a protáhl si záda. Když se podíval na bílou Sanvisinu postavu, tak křehkou a zranitelnou, tak opuštěnou, hrdlo se mu stáhlo.
„I ty zvířata tě vopustily,“ zachraptěl. „A já musím taky. Kurňa, tohle si budu do smrti vyčítat.“
„Běž,“ ozvalo se šepotání, jen vítr v trávě, nic víc.
A děda Jelínek, náhle podivně ztracený ve své lidské podobě, poslechl.
Noc ještě nestačila zestárnout a u ohňů ve vojenských leženích, plných převážně garvotů, už čarodějové připravovali svá kouzla, neboť věděli, že brzy přijde jejich chvíle. Pološílené zrůdy z okolí jakoby v těch chvílích zešílely docela. V houfech se vrhaly proti slábnoucí hranici, žraly se navzájem, zuřivě kopulovaly a běsnily, podobny zjevením z nejhlubších pekel. Načervenalá záře ohňů, hemžení pitvorných bytostí kolem celého údolí, zpěvy garvotských čarodějů… tak noc získávala cejch, znamení osudovosti. Zdálo se, že právě zde se zem otevře, aby vypustila démony a stíny, právě zde vezmou svůj začátek události, jež vyústí v naprostou entropii.
Hučení sílícího větru v temném větroví podbarvoval zvuk bubnů. Kolem hranice procházely oddíly, pochodovaly temnotou. Řízné povely, vykřikované čistým freklaniskem, působily jako rány bičem. Vzduch se chvěl, jak řinčely zbroje a dusaly těžké boty. Shluky stanů se v polotmě a polosvětle mihotajících pochodní a ohňů proměňovaly v hnízda odporných parazitů, hemžících se a pinožících v srsti lesa. Dolní zahrady, přetékající nemocí a rouhavým životem jako zanedbaná rána hnisem, se nořily do noci podobny děvce, nakažené všemi chorobami světa, ale toužící užít si na posledním flámu, co k ránu skončí krvavě a krutě.
Nebe pokryly mraky. Bachraté, černé tvary, visící nehnutě a pochmurně – těžké samotové záclony, co jen čekají, až budou moci spadnout a zakrýt dějiště špatné hry. A mezi zemí a břichy mračen se válela šedá mlha, zrozená z kouře a mrholení. Dýchalo se těžko, těžko se žilo v těch chvílích na těchto místech.
Náhle v jediném okamžiku oblohou projel rozvětvený, zlatý blesk. Nehlučný, jemný jak pápěří. Předznamenal poslední vteřiny čistého údolí a stal se vytouženým znamením, na něž čekali garvotští kouzelníci.
„Reechaaaa!!! Reeechaaa!!!“
Hlasy velitelů ještě zesílily, dusot stovek nohou zrychlil. Hranice kolem údolí se vytratila, zemřela tiše, nenápadně. Tím hlučněji ji garvotská vojska překročila. Ze všech stran nevojáci hrnuli do údolí, záplava postav, temných i v temné noci, blýskajících pouze zbrojí a čepelemi zbraní. Jako nečistý předvoj, první vlna zpěněná špínou, se však kupředu vrhla zrůdná stvoření, do posledního okamžiku natěsnaná na hranici. Třínozí raraši s kly ostrými jako břitva, plazivé stonožky, tlusté a chlupaté, zpěnění a bradavičnatí tvorové, poskakující, deroucí se kupředu. Zuby a drápy, kly a rohy. Rozrytá zem byla zkropena všemi druhy tělesných tekutin, jedy a leptavými kyselinami.
Všechno se to plazilo, sunulo, kroutilo a kulhalo do středu údolí, na Potoční louku. I hlučné oddíly garvotů v plných zbrojích, zarputile pochodujících po zemi zubožené divokými zpotvořenci.
V čelech oddílů rázovali garvotští čarodějové. Bylo jich dvanáct a jak kráčeli na všech stranách, uzavírali kruh kolem louky, dokonalý, pravidelný kruh. Na rukou zdvižených do výše se třpytily náramky, hranaté znaky vyryté do jejich kovu plály zeleným svitem. Dlouhé pláště, poseté třpytivými přívěsky se znakem Tevolanansovým, se plouhaly za čaroději, hladily trávu a zemi svými lemy a látka šustila a syčela tak podivně, jakoby byla živá.
A tak dorazily první šiky zpotvořenců k Potočné louce. Zůstali stát na jejích krajích, snad průzračná voda potoka, obkružujícího tu nádhernou zahradu plnou květů a šťavnaté trávy, působila podobnou mocí, jako bývalá hranice kolem údolí. Anebo horečnatým šílenstvím třeštící mysli nemocných tvorů zastavila na místě postava královny lesních víl. Už zase majestátná, podobou v rozpuku let. Zářila, stojíc ve středu okrouhlé louky, chodidla plovoucí ve vzduchu nad vrcholky trav. Vzduch kolem ní se chvěl, třpytil drobounkými jiskřičkami zlatavého jasu, mlha se rozptylovala, oblaka nad Sanvisinou hlavou se s rachotem trhala a nechávala prosvítat samet oblohy. Jen stála, nehýbala se, ruce volně spuštěné podél těla, uvolněná a klidná. V záři, která ji obklopovala, vynikala její bílá tvář, hladká a nezúčastněná – široce rozevřené oči naplňovalo světlo nejintenzivněji.
Vypadala nádherně, ale ta krása byla současně hrozivá. Stejný pocit by zakusil tvor, pozorující zánik hvězdy, až by se ocitl uprostřed oslepivých světel, pestrobarevných proudů tepla a až by ucítil v hrudi hudbu všehomíra, rezonující celým tělem, vražednou všemu živému a přesto tak lahodnou, že by jen zavřel oči a zemřel by šťasten.
Pohnula prsty a bestií na březích potoka se zmocnila bázeň, již dosud nepoznali. Vpletla do hladkých větrných proudů zaklínadlo, vytvarovala vzduch svou vůlí a vyslala vlnu do všech stran. Ta vlna se šířila jak kruhy na vodě, když do ní padne kapka deště. A temnou masu, zmítající se v kruhu, zachvátila křeč. Nestvůry hynuly, drceny těly svých druhů, rvány jejich tesáky. Hrdla se úžila, plíce se zalykaly krví a srdce praskala, rozechvělá do nesnesitelna tónem, jež rezonoval ve vzduchu.
Sanvis pozvedla paže. Poslední pohyb ve spleti těl, drápů a kusadel ustal. Nastalo krátké ticho. Louku neprodyšně obklíčila freklanské armáda, ale její vojáci teď stáli bez dechu, pozorujíce to hrůzné divadlo.
Tiše, podobni hadům plížícím se rákosím, dopředu postoupilo dvanáct kouzelníků. Překročili val z chladnoucích těl nestvůr, přenesli se přes potok. Stanuli kolem Sanvis v kruhu tak těsném, že by si byli mohli podat ruce.
Jejich tváře kryly strašidelné masky z černého a zeleného kamene. Z otvorů pro oči pronikalo studené, zelené světlo.
„Zpátky!“ zvolala Sanvis původní řečí.
Slovo, jež použila, v původní řeči značí jak pouhý pokyn k couvání, tak nabídku vzít zpět zlo, jež jsme někomu učinili.
„Jdete za špatným cílem,“ hovořila dál, když se čarodějové nehýbali, ani neodpověděli. „Podobni hovadům, jež si sama razí cestu k místu své porážky. Na konci téhle stezky vás čeká jen pláč a lítost. Ale ještě není pozdě. Můžete se obrátit, zvolit lépe.“
„Zvolili jsme,“ řekl jeden z čarodějů a bylo to, jakoby promluvili všichni. „Tvá snaha je marná, strážkyně světla. Přišli jsme tě svrhnout a zničit.“
„Nenaříkejte tedy, až přijde čas, nad svým dnešním rozhodnutím,“ a Sanvis pozvedla hlavu k nebi, na němž se v kruhu z mraků objevily všechny čtyři měsíce. „Neboť vaše srdce jsou tvrdá a nikdy se již neobměkčí, abyste nalezli spásu.“
„Mlč,“ vykřikl čaroděj, znovu hlasem dvanácti. „Mlč a raději se připrav na smrt, můžeš-li.“
Nato se Sanvis zasmála a její smích se odrážel od nebeské klenby.
„Kámen světla je na cestě a nic ho nemůže zastavit,“ vykřikla. „Tak dělejte, co umíte, ubozí zaslepenci. Ničím už nemůžete odvrátit konec vlády Severu!“
Jako na nějaký neslyšný povel se ruce všech dvanácti kouzelníků zvedly a namířily na Sanvis. Náramky, čarodějné gawfy, zaplály silněji. Do burácení větru vysoko na nebi se přidal křik čarodějů, ke světlu měsíců a Sanvisině záři se připojily jiskřící paprsky, šlehající z kouzelnických dlaní.
Sršely a praskaly, proudy zelené záře tak silné, že jen pohled na ni bolel. Ale Sanvis se nedotkly, třebaže na ni mířily, vyslány ničit, trhat a pálit. Paprsky se tříštily o její tělo, ohýbaly se a zanikaly v obláčcích kouře. Sanvis zvedla ruku a dlaní jeden z nich odrazila zpět k tomu, kdo jej vyslal. Zelenkavý blesk sjel zpátky, třesk a výkřik. Škvířící se tělo čaroděje kleslo, zmizelo v šeru při zemi.
Celá scéna se pak roztančila, dala do pohybu tak zběsilého, že téměř nebylo možno sledovat jednotlivé postavy. Neboť čarodějové zesílili svůj útok, když každý z nich spojil ruce a metal po Sanvis jediný, vířící a točící se proud světla; Sanvis je oběma rukama odrážela, otáčeje se na všechny strany. Čarodějové také poskakovali sem a tam, jak uhýbali před odrazy vlastních sil. Na louce to celé vypadalo jako zběsilý tanec – ne lidé z masa a kostí, to démoni a bozi tu křepčili ve světelných gejzírech. Hrála jim k tomu hudba rozbouřeného nebe, mraky se srážely s hromovým duněním, temnotou křižovaly blesky a spustily se těžké, chladné kapky deště. Jen nad Sanvis, nad středem louky, bylo nebe stále čisté a přívětivé.
Další z čarodějů strašlivě vykřikl a klesl na kolena. Zpod masky se mu kouřilo, odhalené ruce připomínaly ohořelé klacíky. Zuhelnatělá, černá kůže.
Pak ještě jeden – křik, který se mu vydral z úst, přehlušil všechen rámus kolem. Nezměrná bolest a nezměrný strach. Byl to výkřik bytosti, která spatřila rozevřenou tlamu Věčnosti, která padala vstříc eonům stráveným v nicotě.
„Sem,“ zvolal v tu chvíli jiný čaroděj, otočil se k vojákům, kteří dosud ohromeně přihlíželi souboji sil, jimž nedokázali porozumět, „na pomoc, synové Freklanu!“
Několik chvil to trvalo, než poslušnost a touha po boji nahradila bázeň z neznáma. Pak garvotští těžkooděnci vykročili a za nimi šiky ostatních bojovníků. Zdálo se, že zavalí Sanvis svým množstvím, rozdrtí ji pod sebou a pohřbí pod vlastními mrtvými těly.
Víle navíc docházel dech. Zelené blesky už se netříštily o její tělo, ale při každém zásahu s ní zacloumaly a oslabily ji. Chodidly se už dotýkala země a mraky nad její hlavou se pomalu uzavíraly.
Pak kruhem čarodějů proletěl šíp, robustní obludnost s ohromnými protihroty. Zasvištěl vzduchem a skončil svou krátkou pouť v Sanvisině hrudi. Zas vše utichlo, čarodějové strnuli. Královna lesních víl stála uprostřed nich, uprostřed louky plné bojovníků, naježených hrotů kopí a čepelí potřených jedem. Stála a mírně se chvěla. Místo krve jí z hrudi tryskaly paprsky zlatého světla a freklanští před nimi couvali, zakrývali si tváře.
Zvrátila tvář k obloze, rozpřáhla ruce. Světlo v té chvíli vytrysklo i z její tváře, sloup, ztrácející se v nebi. Otevřela ústa. Jediný tón, čistý a pevný. Když dozněl, uhaslo i světlo a drobná, křehká postava v lehkých šatech se pomalu složila k zemi.
Mraky se zavřely, temné a narudlé, místo deště teď tváře garvotů bičovaly ledové krupky. Kolem bílého těla, ležícího v trávě, se začala šířit černota, roztáhla své spáry po zemi a plížila se dál, požírajíce vše, co jí stálo v cestě. Freklanské zachvátila panika, dali se na útěk.
Čarodějové padli první. Černé spáry, lesknoucí se jako smola, je stáhly k zemi a pak je přelily černé vlny. Prchající vojsko dostihly černá chapadla – omotala se vojákům kolem nohou, srazila je k zemi. Černota pokrývala brnění, tváře, plnila křičící ústa a zhasínala světlo ve vytřeštěných očích. Brzy bylo po všem a údolí zmlklo, tentokrát už nadobro.
Ta černá skvrna, tvář nicoty, požírající světlo, se dál nešířila. Zůstala otevřená na místě, kde dřív ležela Potočná louka. Černý kruh, oko smrti. A v jeho středu běloskvoucí dívčí tělo, vznášející se v prázdnu.
***
„Je to vážně k vzteku,“ povzdechl si Dounee.
Spolu s gaverlou Geltem se procházel po parku na Vyhlídce – jedině tady mohli mít oba jistotu, že to, co si řeknou, zůstane jen mezi nimi.
„Nejraději bych sebral Elké a malého a odjel zpátky do Beluy,“ pokračoval, když Gelt mlčel. „Tohle nemá smysl.“
„Zatím tě tu ještě potřebuji,“ řekl Gelt pomalu a uvážlivě. „Jak to tak vypadá, za chvíli všechny důležité posty obsadí ti z Freklanu. Sturnus se snaží. A dokud ti to místo nikdo nebere, zůstaň na něm.“
„Připadám si jako šašek,“ odsekl Dounee. Jeho obvykle klidná tvář teď odrážela vztek, frustraci. „Prý miriten Nomiturské posádky… ne, teď už jsem jen někdo, kdo musí poslouchat toho pitomce z Freklanu.“
„Přesně tak. Musíš poslouchat a tedy víš, co se v paláci děje. Přesně to potřebujeme.“
„K čemu to všechno?“ Dounee se zastavil, rozhodil bezradně ruce. „Královna už se nevrátí. Odtud, kam se podle tebe vydala, se vrátit nedokáže. Tak pro koho sbíráš všechny ty bezcenné drby?“
Gelt se zatvářil velmi upjatě. Na jeho dlouhém gaverlském obličeji ten výraz zvlášť vynikal.
„Vrátí se. A bude potřebovat vědět, do čeho se vrací.“
„Tak, pro Mawira, vyjeď, dones jí zprávy a hlavně ji přiveď zpět! Na co ještě čekáš?“
„Dosud nebylo zcela jasné, jak to celé dopadne,“ Gelt uvážlivě pokýval hlavou. „Jak to Sturnus celé vyjedná. A ano, možná máš pravdu. Teď už bych mohl vyrazit.“
„Skvělé,“ vydechl Dounee. „Takže budu moci praštit s tím velitelováním… abych pravdu řekl, připadal jsem si jako králík uprostřed psince.“
„A budeš si tak připadat dál,“ řekl Gelt a pobídl ho k rychlejší chůzi. Na druhém konci pěšiny se objevily postavy mužů z městské hlídky. Jindy by to nic neznamenalo, ale od chvíle, co Sturnusova smlouva nabyla platnosti a začala se plnit, se poměry ve městě značně změnily. A nebylo by dobré, kdyby příliš mnoho očí vidělo miritena Nomiturské posádky hovořit s gaverlou. Freklanským byli z nějakého důvodu všichni gaverlové podezřelí.
„Ty stejně chceš, abych se snažil setrvat?“ Dounee nechápavě pozvedl obočí. „Pak už mne přece nebudeš potřebovat!“
„Já ne,“ potvrdil Gelt. „Ale bude tě potřebovat Certhynie. Ta stará, svobodná Certhynie. Máš zkušenosti s vedením povstání a když budeme mít takového člověka na dost vysokém místě, získáme výhodu.“
„My,“ opakoval Dounee, „už zase jsme tu my a jsou tu oni. Zase. Jedno povstání mi stačilo, Gelte, věř mi. Já… sice teď velím vojákům, ale hluboko v srdci jsem pořád jenom obyčejný kovář, který chce svůj klid.“
„Nerad ti připravuji tak těžké rozhodování, Dounee, příteli,“ řekl Gelt, „ale budeš muset volit mezi svým klidem a něčím, co tě přerůstá. Co je větší, než jakýkoli jednotlivec.“
„Vytáhni na mě svobodu, jistě,“ zabručel Dounee. „To slovo… Ale dobře. Zůstanu.“
Gelt už měl na jazyku, že se Dounee rozhodl docela rychle a že to s tou jeho touhou odejít od posádky nebude tak zlé, ale včas se zarazil. Scházeli teď po křivolakých, kamenných schodech zpátky do města, pomalu se šeřilo. Pokud chce Gelt vyjet ještě dnes, pak si musí pospíšit, než zavřou brány. A brány nyní zavíraly pro všechny krom vojáků, jakmile slunce zmizelo za obzorem.
„Zkus se spojit s někým, kdo smýšlí podobně,“ obrátil se gaverla na Douneeho, když se ocitli v potemnělé uličce, kde to páchlo cibulí a zahnívajícími odpadky ve strouze. „Myslím, že i tady ve městě je ještě dost lidí, kteří bojovali proti Antrofovi. A těm se to, co Sturnus vymyslel, jistě nezamlouvá.“
„Nemusíš mi radit, vím, co mám dělat,“ zavrčel Dounee. Rozhlédl se na všechny strany a sáhl do záňadří pro zmuchlaný kus papíru. „Tohle dej královně Stellatě. Sepsal jsem jí to, protože k zapamatování je to trochu moc jmen.“
„Seznam členů Rady?“ Gelt s přimhouřenýma očima letmo přelétl písmo a hned papír schoval pod pláštěm. „Znát je ale přece není nic nezákonného, ani teď ne.“
„Je tam napsáno, co jsou zač,“ řekl Dounee, jakoby to něco vysvětlovalo. „Budeš se divit, kolik těch zatracených seveřanů už si kolem sebe Sturnus shromáždil.“
„O tom už ví každý… hlavně v tomhle městě.“
„Stejně jsem to ale sepsal,“ nedal se Dounee. „A ještě něco: vyřiď prosím, královně pozdravy od mé ženy a od Merase. Že na ni vzpomínají s láskou a doufají, že se brzy vrátí a zase se chopí vlády. A ode mne jí vyřiď, že budu čekat. A až přijde čas, pomůžu jí.“
„To je pěkné,“ Gelt se usmál, což činil málokdy, zvlášť v poslední době. „Pokusím se vyrazit ještě dnes. Ať se ti vede, Dounee.“
„Tobě také,“ Dounee se otočil k odchodu, ale ještě se zastavil, aby položil otázku, která ho zřejmě dost pálila. „Je… je opravdu naživu, viď, Gelte… Je naživu a ty víš, kde je?“
Gelt pomalu a vážně přikývl. Dounee se s tím spokojil. Krátce se usmál a pak zmizel za nejbližším rohem jako stín. Gaverla osaměl v uličce pod sady. Krátce se rozhlédl a ukryl se do nejbližšího průchodu, úzkého a stísněného jako důlní chodba. Vlhký pach zeminy, kamení. Pod nohama čvachtalo bahno a po stranách se u obou zdí kupil hnůj. O příliš vábný úkryt nešlo, ale Gelt jakoby necítil nepříjemný zápach a nevnímal vlezlou vlhkost. Nepřítomně si ometl z ramen drobné kamínky, které se na něj sesypaly ze stropu. Pak se opřel o stěnu v místě, kde hnojné obložení chybělo, a vytáhl zpod pláště papír od Douneeho. Rozložil jej a v ubývajícím světle četl:
„Králem sám sebe ustanovil Sturnus z Martilu, larden a oficiálně ‚válečný vůdce‘.
1. rádce: Zagir z Merfenu, garvot a zástupce Freklanu v Certhynii. Sturnus jej učinil svou pravou rukou.
2. rádce: larden Byrrhus z Dolienu, činný za Antrofa, za Chrysaéta v ústraní, neboť se obával pomsty. Nyní přišel za Sturnusem, aby jej do Rady dosadil a Sturnus jej přijal.
LEVÁ STRANA RADY:
Královský lovčí: larden Oxytelus Borský, činný od pádu Antrofa, setrval jako jeden z mála.
Správce armád: larden Tragulus, nesouhlasící se Sturnusovou smlouvou, ale setrvávající.
Vychovatel královských dětí: larden Lytta z Virdenu, činný od pádu Antrofa, taktéž setrvávající.
Správce města a Nomiturského kraje: Fegri z Tiru, freklanský garvot, dosazený Sturnusem na doporučení Zagirovo.
Vrchní historik a kronikář: Garnel Písař, bez lardenského titulu, dosazený Sturnusem. Tento muž býval Sturnusův patolízal, když ještě válečný vůdce smolil své verše.
Králův obhájce: larden Rhamnus, činný za krále Chrysaéta, královny Stellaty i nyní.
PRAVÁ STRANA RADY:
Správce královských statků a stájí: larden Agrimonia, činný od pádu Antrofa, setrval.
Vrchní dohlížitel nad kraji: Eitran Batarský, freklanský muž, dosazený Sturnusem na Zagirovo doporučení.
Nejvyšší soudce: Tegrair Freklanský, zmocněnec freklanského krále Fargera Osmého, dosazený Sturnusem. Podle mne na žádost freklanského krále.
Poradce pro jednání se sousedními zeměmi: larden Chalcoides, dosazený Strunusem. Další patolízal Sturnusův.
Válečný poradce: Irgan Filgský, freklanský garvot, dosazený Sturnusem, znovu na doporučení Z..
Obhájce Rady: larden Curculio, činný od pádu Antrofa. Setrvává, velice ohebný.
Sepsal pro potřeby královny Viviany Stellaty Dounee Kovář vlastní rukou.“
Gelt dočetl a schoval list zpátky do úkrytu za opaskem. Chvíli ještě zůstal stát ve vlhkém průchodu a přemýšlivě si mnul čelo. Nikdy by do kováře neřekl, že se dovede takhle vytáhnout – listinu by klidně mohl sepsat královský písař a nesvedl by to lépe.
„Ale ta jména bych si zapamatoval,“ zabručel nevrle, když konečně upustil svůj úkryt a dal se na cestu k hostinci U stříbrné štiky, kde byl ubytován. „Takže list ponesu jen z úcty k tomu výkonu.“
Znovu se usmál a přidal do kroku. Slunce se už chýlilo k západu a Gelt měl před sebou dlouhou cestu.
