Prolog
Nacházíme se v neznámé galaxii, v neznámém vesmíru. Jaké nebezpečí zde číhá? Co ukrývá temnota této neprozkoumané části vesmíru? Vesmíru, kam nikdy lidstvo nevkročilo a přitom tu bude muset teď žít a vypořádat se s ním. Nacházíme se velmi daleko od domova. Od domova, o který jsme přišli...
Pád lidské civilizace byl rychlý. Po mnohaletých válkách lidí mezi sebou přišel konec v podobě mimozemské civilizace. Ničila vše, co jí stálo v cestě. Rozvrácené lidstvo se jí nedokázalo postavit a ani jí uniknout. Záchrana měla přijít v podobě několika superrychlých vesmírných lodí, které by se dostaly do vzdálených galaxií, jako je tato, a obnovily lidskou civilizaci, která byla na pokraji zániku a která na pokraji zániku stále je. Pouze jedné jediné lodi se to ale podařilo a o té vypráví tento příběh:
Den první
Loď vylétla z warpu. Byla těžce poškozená - štít byl zničen a v trupu byly na některých místech díry. Některé části lodi dokonce úplně chyběly. Pohromadě držela už jen silou vůle a že to byla vůle opravdu silná – vždyť na této lodi závisel osud celého zbytku lidstva!
Probudila jsem se a okamžitě ucítila silnou bolest na rukou. Otevřela jsem oči a podívala se na ruce. Na dlaních, spodní části prstů a zápěstí jsem měla úplně spálenou kůži. Co se proboha stalo? Rozhlédla jsem se kolem. Seděla jsem v křesle kopilota v temném kokpitu lodi. Všechny přístroje kolem nefungovaly. Dokonce ani osvětlení. Už si vzpomínám! Po posledním zásahu do lodi se počítač zkratoval a dal mi elektrickou ránu. Naštěstí loď stihla ještě vstoupit do warpu. Ale co pilot, Jon? Podívala jsem se na něj. Ležel nehybně na řídící desce. Pokusila jsem se vstát a zjistit jak na tom je, ale nemohla jsem - všechno mě příliš bolelo.
Otočila jsem se a zavolala na doktora: „Nicku! Rychle sem pojď!“
Nick okamžitě přiběhl.
„Je ti něco?“ zeptal se.
„Mně ani ne, ale mám strach o Jona.“
Nick se naklonil k Jonovi a zkusil mu nahmatat tep.
„Bude v pořádku?“ zeptala jsem se a hlas se mi chvěl.
Podle Nickova výrazu to vypadalo, že ne. To se taky potvrdilo, když zakroutil hlavou. Toho jsem se nejvíc bála. Nejen, že jsme v poškozené lodi v neznámém vesmíru, ale teď jsme ještě ke všemu přišli o velitele.
„Ne... nemůže být mrtvej!“ nechtěla jsem si to připustit, „Bez něj to nezvládnem! Já velení nezvládnu!“
Smrt kohokoliv jsem vždycky nesla velmi těžce a to i když jsem ho moc neznala. S Jonem jsme se moc neznali, protože posádka byla sestavena narychlo, ale přesto jsem jeho smrt brala skoro jako smrt někoho z rodiny.
„Neboj Lauren, ty to zvládneš,“ snažil se mě povzbudit, „Věř si.“
Přistoupil blíž ke mně.
„Jsi nějak zraněná?“
Ukázala jsem mu svoje ruce. Obvázal mi je nějakým speciálním obvazem. Mám ale strach, že s naším dostupným lékařským vybavením mi to asi zůstane...
Tak a teď je na čase zprovoznit tuhle loď! Ale kde jsou technici? Zkusila jsem vstát. Teď už to docela šlo, tak jsem zamířila do zadní části lodi. Vypadá to, že obvody se zkratovaly jen v kabině, protože na chodbě světla fungovala. Došla jsem až na konec chodby a technici nikde. Sakra kde se flákaj?
„Technici!!!“ zakřičela jsem do chodby.
„Tady!“ ozvalo se odněkud.
Šla jsem po sluchu a došla k malé šachtě.
„Co tam dole děláte?“
„Snažíme se opravit antigravitační generátor,“ odpověděl jeden z techniků.
„To je nejdůležitější. Mohla by nás vtahovat nějaká hvězda nebo planeta,“ dodal druhý.
„No to je sice hezký, ale my nemáme tušení, jestli je nějaká poblíž, protože nemáme řídící počítač. Pojďte to někdo z vás spravit!“
Jeden z techniků vylezl po žebříku. Byl to Steve, hlavní technik. Došli jsme do kabiny. Jonovo tělo už tam nebylo, asi ho odnesl Nick.
„Kde je Jon?“ zeptal se Steve.
„Jon... Jon zemřel,“ dostala jsem ze sebe.
Už jsem se s tím trochu víc smířila, ale úplně se nesmířím s žádnou smrtí.
„A sakra...“ odpověděl Steve, „Jak?“
„Právě kvůli tomu tu seš. Počítač se zkratoval. Já měla štěstí, mně to jen spálilo ruce, ale Jona to zabilo...“
Následovala chvíle ticha, kterou ukončil až Steve: „No... radši se do toho pusťme, ať na to nemusíme myslet.“
Steve otevřel panel počítače a začal v něm něco dělat. Já se zatím pokusila ujasnit si, co všechno se za poslední dobu stalo. Svět jak ho známe byl zničen. Jen jedna loď dokázala uniknout a na ní závisí osud lidstva. Tu loď teď řídím já, takže celý osud lidstva závisí na mně. A to já asi nezvládnu. Vždyť tahle loď je vrak! Jak s ní mám přistát, když sotva drží pohromadě? A protože nefunguje počítač, ani neznám přesné škody. A co když už jsou všichni lidé v mrazících komorách mrtví? Nebo nenajdu planetu vhodnou pro život? Nebo nás na tý planetě všechny něco zabije? Ne! Nesmím přemýšlet o takových katastrofických scénářích! Tím spíš se pak vyplní.
„Tak,“ přerušil mě Steve v mých úvahách, „Teď už by to mělo fungovat. Zkus to.“
„No já nechci o ruce přijít úplně, tak to radši zkus ty.“
„Mi nevěříš? Vždyť jsem profík,“ zavtipkoval Steve a zapnul počítač.
Obrazovky zablikaly a po chvíli se rozsvítily úplně. Přistoupila jsem k počítači.
„No dobře... Tak zaprvé: Počítači, hlášení škod!“
Počítač začal na displayi vyjmenovávat: Hlavní motory - zničeny, brzdové motory – zničeny, manévrovací motory – zničeny, palivová nádrž – zniče...
„Dost! To by bylo na dlouho. Funguje podpora života a senzory?“
Na displayi se objevilo velké ano. Usmála jsem se. Aspoň nějaká dobrá zpráva, to momentálně nejdůležitější funguje.
„Počítači, je v okolí nějaká obyvatelná planeta? Jestli ano, jak daleko?“
Proč se na to vůbec ptám? Vždyť bez motorů se stejně nikam nedostanem. Počítač na obrazovce ukázal pozici lodi a hned vedle ní planetu. Byla tam označená vzdálenost 8 000 kilometrů. Pod tím byly ještě doplňující údaje – srážka za hodinu a 21 minut.
„Do prdele,“ prohlásil Steve, který se mi koukal přes rameno, „Radši doběhnu pomoct Harrymu s tou antigravitací.“
Rozběhl se k šachtě.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zakřičela jsem za ním.
„Ne, my to zvládnem. Ty zatím zjisti škody.“
Škody byly obrovské. Prakticky celá zadní část lodi chyběla a to včetně skladů a nádrží s vodou. Takže založení kolonie bude obzvlášť těžké, ne-li nemožné...
Planeta se nebezpečně blížila. Do srážky zbývala už jen asi deset minut. Začínám být dost nervózní. Jestli to nezvládnou opravit, bude to konec lidstva! Radši za nimi zajdu.
Došla jsem k šachtě.
„Jak jste na tom? Už není čas!“
„Právě jsme to dokončili,“ ozval se Harry, „problém je v tom, že setrvačností stejně spadneme, jen nás nebude gravitace dál zrychlovat.“
„Chceš říct, že se stejně zaboříme do země a loď se roztříští na kusy?“ řekla jsem překvapeně.
Mezitím oba technici vylezli nahoru.
„Musíme se modlit, že takhle to nedopadne.“
To mě moc neuklidnilo. Myslím, že se stejně zabijeme. Asi nám osud nepřeje žít.
Loď se začala třást, asi jsme vstoupili do atmosféry. Všichni tři jsme vběhli do kokpitu. Nezbývalo než doufat, že to loď vydrží. Harry se modlil. Myslela jsem, že všichni věřící už vymřeli...
Co se stalo pak, nevím. Asi jsem omdlela, nebo to byla amnesie po nárazu, ale na nic si nepamatuju. Každopádně loď to vydržela a dokonce se ani nerozlomila na kusy, ani nám se skoro nic nestalo. Asi nás prostě dostatečně zpomalila atmosféra... nebo to byl zázrak?
A počítač už zase nefunguje! No já bych do toho kopla! A to jsem taky udělala.
„Zatracenej krám! Jak mám teď zjistit, kolik mrazících komor to vydrželo?“ řekla jsem si pro sebe.
Vyšla jsem ven. Příroda byla úplně nedotčená a proto nádherná. Myslím, že bych se tím pohledem mohla kochat hodiny, kdybych nebyla tak unavená. Steve s Harrym začali kopat hrob pro Jona. Ach Jon. Pořád na to musím myslet. Asi se s tím nevyrovnám stejně jako jsem se nedokázala vyrovnat se smrtí žádného člověka, kterého jsem znala. A obzvlášť mých rodičů... Ale na to už vůbec nesmím myslet. Teď jsou i důležitější věci – musím pomoct obnově lidstva a k tomu potřebuju být duševně silná a tohle mě vyčerpává.
Nick uložil Jona do hrobu a Steve a Harry ho začali zakopávat. To všechno bez jediného slova. Začalo se stmívat. Obloha se zatáhla a začalo pršet, což ještě umocnilo už tak dost pochmurnou atmosféru.
Šli jsme do lodi, do svých kajut. Myslela jsem si, že nedokážu po tom všem usnout. Potřebovala bych si to všechno ujasnit... Ale únava a zranění mě přemohli...
