Když jsem se probudila, už svítalo, což jsem poznala skrz malou díru ve zdi mé kajuty. Vyšla jsem na chodbu. Ostatní kajuty byly zavřené, takže posádka asi ještě spala. Vždyť tím ztrácíme čas! Musíme najít jídlo a vodu, zprovoznit počítač a rozložit loď, abychom mohli pustit lidi z komor! Jestli to ještě jde a jestli je vůbec koho pouštět...
„Vstávat!“ postupně jsem zaklepala na všechny kajuty, „Čeká nás dlouhý den.“
Než ostatní ráčili vstát, vyšla jsem ven. Obloha byla pořád zatažená, ale už nepršelo. Po nočním dešti bylo všude mokro. To je dobře, znamená to, že nejsme v suché oblasti, takže poblíž bude určitě nějaká řeka nebo jezero, ze kterého bychom brali vodu.
Konečně jsem taky byla střízlivější, takže jsem si mohla pořádně prohlédnout, kam jsme to vlastně přistáli. No přistáli... spíš havarovali. Měli jsme docela štěstí, že jsme skončili na pláni, protože les by byl dost těžko přístupný a jestli by vůbec loď nárazy do stromů vydržela. Travnatá pláň pokračovala daleko na jih a kousek na západ, kde za ní byly vidět zalesněné kopce. Tedy pokud teď bylo slunce na východě. Po vodě ani stopy. Na opačné straně se rozkládal jehličnatý les. Ten by klidně mohl skrývat nějakou řeku.
Vrátila jsem se do lodi, kde už čekala posádka.
Začala jsem rozdávat úkoly: „Nicku, ty půjdeš se mnou hledat vodu. Steve, Harry, vy dva opravte počítač a zkuste rozložit loď. A kdyby to nešlo, tak ji třeba rozeberte, ale nějak ty lidi dostat ven musíme. Ale z komor je zatím nepouštějte.“
Technici se pustili do práce. Mezitím Nick vzal několik čutor, které byly na lodi právě pro případ průzkumné výpravy. Nevíme, jaké nebezpečí číhá v okolních lesích, tak jsem chtěla vzít pušku, ale po včerejším incidentu s elektřinou se mi příliš třásly ruce, takže ji vzal Nick.
Vyrazili jsme na cestu do lesa na východě. Nebyl příliš hustý, takže se ním dalo celkem dobře procházet. Stromy měly tvar jehličnanů, ale na větvích měly něco mezi listím a jehličím. Bylo tu ticho, až na občasné pípání, vzdáleně připomínající ptačí zpěv. Žádná zvířata jsem však nezahlédla.
Cestou se Nick několikrát pokusil začít rozhovor, ale já na to vůbec neměla náladu. Pořád jsem musela myslet na to, co se stalo včera – konec lidstva, loď, která je poslední nadějí havarovala, nic nefunguje a k tomu ještě Jonova smrt... Co špatného mě čeká dneska?
Po pár hodinách jsme došli k nějaké bažině. Voda tu sice byla, ale nevypadala zrovna moc vábně. Pořád ale ne tak strašně, aby se nedala pít. Z vody vyrůstalo několik podivných stromů a něco, co vypadalo jako rákosí. Zvláštní, vypadalo to, že v bažině nežijí žádná zvířata.
Nick odložil pušku, došel ke břehu a chtěl nabrat trochu vody do čutory.
„Najdeme radši nějakou čistší vodu,“ navrhla jsem, „A zdá se, že támhle se něco hýbe!“
Ukázala jsem na zvířenou vodu za rákosím. Nick se tam otočil, ale mezitím to zmizelo.
„To se ti jen zdálo,“ konstatoval, „Nejdřív nabereme vodu tady a pokud najdeme čistší zdro...“
Vtom se z bažiny vynořila několikametrová opancéřovaná* ryba s velkou tlamou a ostrými zuby, kterými se Nickovi zakousla do ruky a snažila se ho stáhnout do vody. Nick začal křičet bolestí. Ryba ho začala stahovat dál do vody a mávat s ním ze strany na stranu. Já mezitím popadla pušku a na tvora zamířila. Nemohla jsem mu střílet do hlavy, protože bych mohla zasáhnout Nicka. Zmáčkla jsem spoušť a ozvala se silná rána. Elektromagneticky urychlená střela vylétla z hlavně, prakticky ihned prolétla tvorovým pancířem a zastavila se až v jeho těle. Ale nevypadalo to, že by ho to příliš bolelo. Tvor hned potom zmizel pod hladinou... i s Nickem.
Ale ne! Ne! Už zase jsem musela přihlížet něčí smrti. Klesla jsem na kolena a upustila pušku. Bylo mi hrozně. Mohla jsem tomu zabránit! Ale zpátky už to vzít nejde. Ještě dlouho jsem se dívala na teď už klidnou vodu na místě Nickovy smrti.
Ale teď musím jít dál! Nebo spíš zpátky, i kdybych našla vodu, neměla bych ji do čeho dát, protože všechny čutory měl Nick. Zvedla jsem se a sebrala pušku. Naposledy jsem se podívala na bažinu a chtěla jsem jít, ale najednou jsem uviděla vyplavat jednu z čutor. Hodila by se, ale nemůžu riskovat, že mě ta příšera zabije taky.
Utrhla jsem tedy větev z nedalekého stromu a přistoupila až skoro ke břehu bažiny. Natáhla jsem ruku s větví a pokusila se přitáhnout čutoru, ale nestačila. Udělala jsem ještě jeden krok k bažině. Už zbýval jen kousek! Ještě víc jsem se natáhla. Větev už se dotýkala čutory, ale náhle z vody zase vyskočila ta ryba, sežrala čutoru a zakousla se do větve. Ihned jsem ji pustila a odskočila od břehu. Proč já takhle riskuju kvůli jedný pitomý čutoře? Určitě najdem něco jinýho, do čeho bychom dali vodu.
Vzala jsem pušku a vyrazila zpátky do lesa.
Tentokrát se mi ale zdál les daleko temnější. Dokonce ani to pípání už nebylo slyšet. A přitom jsem šla tou samou cestou. Nebo ne? Dostala jsem strach. Co když jsem se ztratila? A číhají tu na mě nějaká monstra? Pozvedla jsem pušku. Opatrně jsem pokračovala v cestě a pozorně sledovala okolí. Kdykoliv a odkudkoliv na mě mohlo něco zaútočit. Jen doufám, že jdu správným směrem... V křoví asi deset metrů ode mě se něco pohlo. Začla jsem utíkat co mi síly stačily. Určitě je to za mnou a snaží se mě to zabít!
Po chvíli jsem doběhla až na konec lesa, na pláň. Byla jsem úplně vyřízená. Otočila jsem se a puškou zamířila do lesa. Ale nic tam nebylo. Utíkala jsem zbytečně, nic mě nehonilo.
Ale kde teď jsem? Je to ta samá pláň, na které jsme přistáli? Kopce přede mnou mi byly povědomé. Rozhlídla jsem se a na severu uviděla naši loď. Uf. Hlasitě jsem si oddechla. Vydala jsem se tedy k lodi. Bylo to celkem daleko. Doufám, že aspoň Steve s Harrym opravili počítač, ať mě dneska potká taky něco dobrého.
Asi po dvou hodinách jsem se konečně dostala k lodi. Mezitím jsem pozorovala nebe. Všimla jsem si, že mraky už se dost protrhaly, takže už byla vidět i obloha. Slunce se přiblížilo k západu a začaly se tvořit červánky, takže to vypadá, že na další výpravu už dnes nebude čas. Chodit do lesa na neprozkoumané planetě v noci se rovná sebevraždě. I když přes den to není o moc bezpečnější...
Oba technici seděli v trávě před lodí, pozorovali mraky a o něčem mluvili. Loď ale nebyla rozložená, ani rozebraná. Tak jakto, že nic nedělaj?! Když mě uviděli, vstali a šli mi naproti.
„Kde je Nick?“ zeptal se mě Steve už z dálky.
Došla jsem k nim blíž a odpověděla: „Zemřel...“
Sakra, už zase jsem musela mluvit o něčí smrti. Už jsem si začala zvykat, což mě děsilo.
„Do hajzlu!“ vztekal se Steve, „Teď už jsme jen tři! Co se mu stalo?“
„Našli jsme sice vodu, ale obývá ji obrovská ryba... která ho zabila.“
Nastala chvíle ticha.
„A jak jste pokročili vy? Říkala jsem, že pokud loď nepůjde rozložit, máte ji rozebrat!“
„Když vona to není žádná sranda rozebírat opancéřovanou loď,“ začal Steve, „Ocelový pláty jsou k sobě pevně přivařený. Potřebovali bychom laser, abychom to rozřezali.“
„Takže rozložit nešla?“
„Počítač náraz odnes nejvíc,“ ujal se odpovědi Harry, „Je úplně zničenej a nemáme náhradní díly. A bez něj loď nerozložíme.“
„Ale vždyť v něm byly zaznamenány všechny známé technologie! Chceš tím říct, že jsme se právě vrátili na úroveň pravěku?“ zalekla jsem se.
„Ne tak docela. Paměť počítače se zdá být v pořádku, ale není jak ji přečíst. A protože nemáme žádné náhradní díly, nebudeme k nim mít přistup, dokud je nevyrobíme. Pokud tedy není mezi zmraženými nějaký expert na výrobu počítačů, tak si na data dost počkáme...“
„Navíc jsme ještě zjistili, že reaktor už od přistání nefunguje, takže mrazící komory fungujou už jen na baterie, které vydrží jen dva další dny,“ dodal Steve.
Tak přece žádná dobrá zpráva... Pomalu jsem šla k lodi. Co teď budem dělat? Co když se nám nepodaří dostat ty lidi ven a my budem poslední tři lidi ve vesmíru? Na to radši ani nebudu myslet.
„Tak co budem dělat?“ zeptal se Harry.
„Dneska už nic. Je moc pozdě. Rozhodneme zítra.“
Mezitím se setmělo. Ty dny jsou tu nějak krátký...
* V tomhle případě se samozřejmě myslí šupinatý pancíř, jako mají například krokodýli