Jmenuji se Žaneta Kometová a ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Kdo jsem? To nevím, možná vzduch a možná duch – duše, která zabloudila a nikdy nedojde spasení.
Nenáviděla jsem školu a lidi. Všichni jsou stejní – závistiví, posměvační a zlí. Ve škole to bylo k nevydržení. S nikým jsem se nebavila a nikdo mě neměl rád.Říkali mi Kometa a posmívali se mi, že jsem ošklivá. Když jsem šla po chodbě, pokřikovali na mě různé urážky. Třeba: ,,Kometo, ty bys vyhrála miss ošklivka!“ nebo ,,Podívej se na sebe, Kometo pitomá, vypadáš jak strašák do zelí!“.
Doma jsem probrečela celé dny a noci, snažila se přemluvit tátu (máma umřela), aby mě nechal doma. Nic nepomohlo. Jednoho dne jsem však našla kamarádku. Byla to satanistka, ale já byla ráda, že se se mnou alespoň někdo baví.
A pak mi jednou navrhla, jestli bych s ní nešla na nějakou satanistickou seanci. Řekla jsem si, no proč ne, stejně bych se doma jinak nudila.
Ale teď se ptám, proč jsem tam jen šla?
Na seanci všichni seděli v černých pláštích kolem kulatého stolu, na kterém byla připoutána oběť, muž staršího věku. Cukal sebou a v očích měl hrůzu. Nebýt zalepených úst, křičel by. Začala jsem se bát.
Hlavní satanista vstal, pronesl slova v řeči, které jsem nerozuměla a nakonec muže zabil dýkou. Poté všichni ´lidé´ spojili své palce a malíčky a začali něco odříkávat v té samé řeči. Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem celá roztřesená vyběhla do deštivé noci.
Ve snech mě pak po několik nocí zavražděný muž pronásledoval. Jenže po pár dnech se to zhoršilo. Šklebil se na mě ze zrcadla, z knih a učebnic, dokonce stál i ve skříni. Táta začal pít. V hlavě mi k tomu všemu začaly znít hlasy: Nezasloužíš si žít! Zabij se! Nemáš na život žádné právo! Udělej nám radost! Po pár dnech už jsem to nemohla vydržet. Vzala jsem kolo a dojela na most. Už nemůžu dál. Zabij se! Nikdo tě nemá rád! My se o tebe postaráme! Musím je nějak umlčet… Zabij se! Chceme to!
Tak jsem skočila a bylo ticho……
