Muž, oděný v sytě červeném plášti pomalovaném runami různých barev a tvarů stál u okna ve své pracovně a zadumaně se díval ven. Rukou v černé rukavici si mnul bradu a přemýšlel. Byla hluboká noc, ale místnost byla osvětlena bytelnými svícemi, ze kterých líně odkapával vosk. Tmavé chladné zdi byly pomalovány tajemnými obrazci, těžko rozpoznatelnými a ze kterých většině návštěvníků instinktivně tuhla krev v žilách. Díky tomu a oltáři uprostřed místnosti si mnozí mysleli, že je ta místnost naplněna zlem nebo že slouží k vyvolávání démonů a jiných pekelných věcí. To první bylo podle muže z jistého úhlu pohledu pravda, to druhé však nikoliv. Alespoň zatím ne. Nicméně jeho soukromé prostory byly dějištěm situací skoro stejně strašných. Alespoň ve svém konečném důsledku. A z jistého úhlu pohledu, pomyslel si pobaveně kápijník. Veselí jej však přešlo ve chvíli, když si vzpomněl na důvod, proč nyní bezcílně hledí do tmavé noci a nemůže se na nic soustředit. Na nic kromě jedné věci. Na nic kromě jedné ženy. A jedné zrady.
Ozvalo se zaťukání na dveře. Muž mávnul rukou, cvakl zámek a dveře se samy otevřely. V nich stály dvě postavy. Muž a žena, oba byli lidé. Muž měl hezké souměrné rysy tváře a havraní vlasy, které kontrastovaly k jeho velmi bledé pleti. Žena měla hnědé vlasy a v té chvíli trošku znuděný a ospalý pohled. Oba byli vysocí a jejich držení těla dávalo znát připravenost, i když byli uvolnění.
"Volal jste nás, pane?" zeptal se klidně muž.
"Jistě," ozvalo se zpod kápě. "Pojďte dál:"
Oba vešli, obešli oltář a zastavili se před masivním stolem. Dveře se za nimi zabouchly
"Co je natolik důležité, že nás budíte takhle v noci?" řekla se značným znechucením žena.
A ihned toho litovala. Muž u okna se na ni zadíval a ona bolestně vykřikla do ticha. Chytla se hruď a snažila se popadnout dech. Kapky potu jí vyrazily na čele a ona se snažila něco říci, z jejích úst kromě trhaných výdechů ale nevyšlo jediné slovo.
"Nikdo," procedil rudopláštník mezi zuby, "nikdo se ke mně takhle nebude chovat. Taková neslýchaná drzost vůči mé osobě je předzvěstí zrady! A tom s vámi chci mluvit."
Žena prudce vydechla a podle jejího výrazu ve tváři se dalo usoudit, že bolest zmizela.
"Omlouvám se, můj pane. Bývám většinou trošku nervózní takhle...v noci. Už se to víckrát nestane."
Kápijník přikývl. "Nic jiného ani nečekám, Bialino."
Promluvil muž: "Řekl jste, že si chcete o něčem promluvit. Myslel jste tím zradu?"
Kápě se znovu pohnula v kývnutí. "Jedná se mi o konkrétní věc, moji věrní. Tedy doufám, že vás mohu nazývat věrnými."
"Jistě, mistře. Položili bychom za vás život."
Ruka v rukavici mávla vzduchem. "Ty otřelé fráze si nechte, já chci vidět činy."
"Co máme udělat?" zeptala se Bialina.
Na dlouhou dobu místnost ztichla. Poté vzduch prořízl trošku ochraptěle znějící hlas. "Jedná se o jednu z vašich kolegyň. Přesněji řečeno o Talu. Talu Aneru. Tu zrádkyni!" Poslední dvě slova rudopláštník téměř vykřikl a zaťal pěsti. Muž se ženou se na sebe podívali a oba potlačovali polknutí.
"Takže Tala se ještě nevrátila?"
"Co je to za otázku? Je pryč už dlouho. Velmi dlouho."
"Některé mise jsou náročné na čas, třeba..."
"Několik období, Rilaku?" Hlas kápijníka byl mrazivý a výhružný.
Tentokrát muž nevydržel a opravdu polknul. Už mlčel.
"Na žádné misi už dávno není." Plášť zavlál, jak se postava opět otočila k oknu. "Ta děvka mě totiž zradila."
Muž se ženou se po sobě znovu podívali, tentokrát ještě udiveněji a také vystrašeněji.
Jejich pán pokračoval. "Dal jsem jí čas. Nechal jsem ji na pokoji velmi dlouhou dobu. Říkal jsem si: Třeba byla jednoho dne špatně naložená a udělala chybu. Však ona si to rozmyslí. Ale ne, nic takového se nestalo. Došla mi trpělivost a spojil jsem se s ní. Vysmála se mi, jako kdyby...jako kdybych to nebyl JÁ, s kým jedná."
"To mě mrzí, pane," ozval se po chvíli Rilak, "Tala pro nás bude velkou ztrátou."
"O to nejde!" zařval kápijník. "Ona zradila. Zradila MĚ! Víte vy dva, jaký trest je za zradu ve většině říší a kulturách."
"Jistě, pane. Smrt."
"Smrt," řekl tiše červenooděný, jako by jej to uklidnilo. "Ano, smrt. To by si skutečně zasloužila. Víte, co je na tom nejhorší?"
Oba jeho přisluhovači zakroutili hlavou.
"Ne? Dal jsem jí všechno, měla se tu jako královna. Mohla mít cokoliv, po čem kdy toužila. Já jsem ji vlastně celý život obdarovával a to jen za pár malých službiček a misí, které pro její schopnosti nebyly žádným problémem. A teď udělala tohle. Chápal bych, kdyby to udělal někdo z vás, ale ona..."
Opět se odmlčel.
"Co máme udělat, pane?"
Kápijník otázku jakoby neslyšel. "Víte, proč to udělala? Nezmínila se vám o tom?"
"Mně ne, pane," odvětila Bialina. "Tala Aneru se chovala velmi, jak bych to řekla...arogantně. Moc se mnou nebavila, zjevně jsem pro ni nebyla dostatečně schopná."
Rudá kápě se otočila k muži. Ten zavrtěl hlavou. "Také nevím, můj pane."
"Dobrá tedy. Vaším úkolem samozřejmě bude najít Talu Aneru a přivést ji ke mně. Pokud to půjde, chci ji živou!" Ruce v širokých rukávech se zkřížily. "Pokud to však nepůjde, doneste mi její hlavu s bolestným výrazem ve tváři."
"Nemáme se ji pokusit ještě přesvědčit, můj pane, třeba by si to mohla rozmyslet," opatrně řekl Rilak.
Zdálo se, že jeho pán přemýšlí. "No dobrá tedy, zkuste to. Ale jenom jednou! Pokud vás odmítne, víte, co dělat. Ráno vyrazíte, já vám pomůžu urychlit vaši cestu."
"Ale kam, pane?"
"Ach, já vám to neřekl? Naše malá zrádkyně má nejspíš nějaký úkol, ale nevím jaký ani jestli pracuje pro někoho nebo pro sebe, ale mám dojem, že vím, kam míří. Zítra se dozvíte víc."
Muž i žena se otočili a když byli ve dveřích, ozval se ještě kápijník.
"Jestli odmítne moji poslední štědrou nabídku, pak je její místo uvolněno." Oba se zastavili a podívali se na sebe.
"Ten z vás, kdo ji chytí, ji nahradí."
Dveře se zabouchly. Muž se opřel o stůl. Vydal tolik svých sil, aby navázal s Talou kontakt a přece věděl tak málo. To ho rozzuřilo. Sám se styděl za své chování před jeho dvěma přisluhovači, ale neudržel nervy na uzdě. Vyčerpání a výsměch od té ženy...Takový postoj od ní nečekal. Však on si počká. Ještě přijde čas, kdy bude prosit na kolenou, aby ji znovu přijal. A on se bude dlouho rozmýšlet, jestli svolí. Podvědomě ale věděl, že by nakonec stejně řekl ano. Byla totiž nejlepší.
Chainor instinktivně přitáhl plášť blíže k tělu a užasle hleděl do dáli před sebe. Jakmile se rozešel se svými novými přáteli, vydal se s Leronem Magriaqem, mladým lidským obchodníkem, dále na jih. Po dlouhou dobu jejich jízdy k Dieloru vydrželo počasí teplé a bezmračné, jen občas se jim nad hlavami přehnala mračna a vypustila proud vody. Čím více se však blížili k svému cíli, tím začalo být chladněji, obloha se zatměla a začal vát prudký nepříjemný vítr. Prudký lijavec je pronásledoval na každém kroku, a třebaže mířili k moři, které mělo být podle Lerona poměrně teplé, nic se neměnilo, spíše naopak. Po několika dnech putování v takovém nečase byl již Chainor promrzlý a hlavně mrzutý. Přeci jen byl v království lesních elfů zvyklý na jiné podmínky, deště tam bývaly teplejší a mezi stromy tolik nefoukalo. Směrem na jih od místa přepadu se ráz krajiny změnil - putovali převážně rovinami posetými stromy a pláněmi.Blíže k Dieloru se však země opět začala vlnit. To byl také důvod, proč mladý elf dlouho neviděl město Dielor, i když na dohled bylo. Ve výhledu mu stále vadily kopce nebo stromy. Když však cesta dlouho stoupala, bylo Chainorovi jasné, že se dostanou na větší kopec, ze kterého snad uvidí cíl svého putování. A také že ano. Teď seděl v sedle svého koně, rukou si přidržoval plášť u těla a oči měl vytřeštěné. Před ním leželo město, jaké do té doby ještě nespatřil. Paprsky slunce, které se místy prodraly skrze příkrov mračem, ozařovaly špice věží rozlehlých paláců uprostřed, které se tyčily nad ostatní okolní budovy. Město bylo v Chainorových očích tak velké, že si vůbec nedokázal představit, kolik v něm musí žít pohromadě lidí. Kolem centrální části byly vybudovány hradby, kolem kterých vyrostl další prstenec budov v době, kdy město potřebovalo dále růst. A v nejjižnější části lokace ležel přístav, v němž kotvily nejrůznější druhy lodí - od malých rybářských člunů, přes vznešená plavidla bohatých kupců, až po několik velkých válečných lodí. A za přístavem...Moře. Elfský princ nikdy neviděl tolik vody najednou. Ani ta největší jezera, která spatřil, se s tímhle nemohla měřit. Nyní nebyl zklamán, že vážil takovou předlouhou cestu ze své domoviny. Už se nemohl dočkat, až se podívá k té modré ploše blíže. Z dálky vypadala tak čistě...Docela se těšil, až okusí mořskou vodu, aby zjistil, zda je stejně osvěžující jako voda z říček a potoků.
"Co se děje?" ozval se vedle něj Leron.
"Ten pohled," vydechl elf. "To moře je tak ohromné."
"Také jsem koukal, když jsem ho viděl poprvé."
"Dostal se někdo na druhou stranu?"
Obchodník pokrčil rameny. "Já nevím, nejsem mořeplavec. O to se nezajímám. Ale pokud vím, některé lodě připlouvají z velké dálky, ale nevím, jestli z druhé strany. Možná, že je to moře nekonečné."
"Tomu bych i věřil," řekl Chainor. "To město je strašně velké, musí to být největší město na světě."
Leron se na svého přítele podíval jako na největšího zaostalce na světě. "Je to velké město, vždyť je to největší středisko obchodu v širokém okolí, ale udivuje mě, že se nad tím pozastavuješ. Myslel jsem, že města ve vašem království jsou také velká."
Elf zakroutil hlavou: "Elfské hlavní město je nádherné, ale je jaksi více...rozložené. Všude je spousta stromů, parků, říček, někdy ani nepoznáš, že jsi ve městě. A pak je tu Morear, největší město temných elfů. Je velmi starobylý a doteď jsem si myslel, že velký, ale...tohle je mnohem větší."
"Možná se tě na to už ptali jiní, ale proč tam vlastně potřebuješ jet?"
"Moje matka mě vyslala se vzkazem za vládcem toho města. Ta zpráva je prý hodně důležitá, neměl jsem se nikde příliš dlouho zdržovat." Svraštil obočí. "Vlastně jsem hodně riskoval, když jsme se pokoušeli osvobodit tu ženu. Neměl jsem to dělat."
Leron se usmál. "Hlavně, že žijeme, ne? Já už nikdy nic podobného nechci zažít. Nebýt tebe, byl bych již dávno mrtvý. Navíc já vlastně za všechny ty mrtvé můžu."
Chainor se na mladého muže zadíval. "Byl jsi statečný, Lerone, vždyť jsi mě také zachránil od jisté smrti. V té strážnici...Nebýt tebe, měl bych teď rozdrcený krk."
Člověk mu pohlédl nedůvěřivě do očí. "Ale pořád ještě mám na rukách krev."
"Byla to chyba, ale ne úmysl."
"Ale za chyby se v životě platí," odvětil Leron.
Elfský princ to téma již nerozvíjel a zahleděl se opět na město. "Pojeď, ať se tam dostaneme před setměním."
S těmi slovy pobídl koně a ten vyrazil vpřed. Leron jej následoval a oba jeli poměrně svižným tempem. Chainor si také všiml, že se ze všech směrů včetně moře do Dieloru sjíždějí nejrůznější vozy, jezdci, lodě i pěší lidé. To město asi opravdu bude důležitým centrem obchodu.
Jakmile sjeli do rovného "úseku" krajiny, brzy se napojili na širokou dlážděnou cestu, které vedla přímo k městu. Co chvíli předjížděli pomalejší karavany a opěšalé poutníky.
Někteří z nich se na Chainora udiveně dívali, z čehož mladík usoudil, že elfové jsou v těch končinách raritou.
Poměrně dlouho před setměním se skutečně dostali až k okrajové části města. Stavby tam byly bytelné, kromě obytných domů to byly převážně různé hostince a obchůdky. Elf se však potřeboval dostat do středu města a lidský obchodník také. V jedné části předhradebních čtvrtí se napojili na ještě širší cestu, která zřejmě vedla k jedné z bran. Chainor se zájmem rozhlížel, protože architektura domů, oblečení a vůbec vzezření zdejších lidí pro něj bylo cizokrajným, nehledě na to, že tu bylo možno spatřit bytosti z různých koutů Yveninu. Kromě různých druhů lidí zahlédl i pár trpaslíků a haenanů. Na hlavní silnici bylo o poznání rušněji než jinde. Kolem ní postávalo mnoho stánků, jejichž majitelé nabízeli všemožné druhy zboží. Chainor se proti tomu hluku snažil obrnit, ale neúspěšně. Tohle byl úplně jiný svět, než jaký dosud znal. Leron je zkušeně vedl skrz zdánlivý chaos a oba se rychle ocitli u hlavní brány. Z blízkosti se zdály hradby mladému elfovy ještě mohutnější než předtím, ale tentokrát jej to neohromilo. V říši svého otce viděl několik pevností, které se šířkou hradeb těmto vyrovnaly. Přesto byly impozantní.
"Stát!" zvedl ruku muž, kterého si předtím elf vzhlížející vzhůru nevšiml.
Když se pozorněji podíval, viděl ozbrojeného muže v zvláštní šupinové zbroji. Barvy jeho uniformy byly sytě červené, stejně jako několika vojáků, stojících u brány.
Oba muži zastavili své koně a Chainor se zeptal: "Co jsme provedli, pane?"
Leron se k němu naklonil a tiše řekl: "Místní stráže kontrolují vše, co jim připadne podezřelé, Chainore. Elfové tu moc často nejezdí, ale neber si to osobně."
Elfský princ tiše přikývl.
"Za jakým účelem jedete do našeho města, elfský pane?" zeptal se strážný s nedůvěřivým obličejem.
Chainora na podobnou situaci již upozornila jeho matka Elimera, tak tušil, co by měl dělat. Zapátral ve své tunice a vytáhl na řemínku stříbrnou ozdobu, která však byla elfským královským znakem.
"Jsem vyjednavač elfského království, toto mi dala královna jako důkaz pravdivosti mých slov."
Strážný znak vytrhl elfovi z ruky a zamračeně si jej prohlížel. Mávnutím ruky přivolal menšího vojáka a ukázal mu předmět ve své ruce. "Co na to říkáš? Ty se v těchhle věcech vyznáš, od toho tě tu máme."
Vojákovi se rozšířily oči. "Je to královský znak elfské říše, můj pane. Podle rytin a přesnosti práce pochybuji, že by mohl být falešný."
Strážný opět mávnul rukou a svého podřízeného odehnal. Znak vrátil do ruky Chainorovi.
"Omlouvám se, pane, za to menší zdržení, ale museli jsme se přesvědčit."
Elf pokývnul hlavou a muž se otočil na Lerona.
"Ten pohotově řekl: "Jsem Leron Magriaq, obchodník."
Strážný přikývl, zřejmě neměl důvod nevěřit. Bylo vidět, že se zeptal spíše proto, aby to nevypadalo, že si zasedl na Chainora kvůli tomu, že je elf.
"Jeďte tedy, přeji příjemný den."
Oba muži se rozjeli do města. Vnitřní část Dieloru mladého elfa omráčila ještě více než mumraj před tím. Oproti tomu, co bylo k vidění zde, byla příjezdová cesta klidné místo. Vnitřní město bylo plné rozlehlých tržišt a velkých masivních domů sloužících jako obchody. Ulice byly plné lidí a projet skrze bylo velmi obtížné. Co chvíli se jejich koně zastavili před rozlehlým davem a než dorazili k palácové čtvrti, byla tma. To Chainor nečekal. Myslel si, že cesta městem bude rychlá, ale opak byl pravdou. Čtvrť, kde jak řekl Leron, sídlili vlivní představitelé města, boháči a kde zasedala obchodnická rada, byla od zbytku města ohraničena zdí.
Oba mladíci se před příjezdem dovnitř zastavili. Leron se na elfa zadíval a řekl: "Tak, Chainore, za těmi zdmi leží tvůj cíl. Dále s tebou nemůžu, musíme se tady rozloučit."
"Nechtěl bys se mnou navštívit vévodu," zeptal se elf.
"Já, Chainore? Co bych tam dělal? Před vévodu nemůže předstoupit kdejaký obchodníček, nepustili by mě dovnitř."
Chainor pokrčil rameny: "Můžeme tvrdit, že jsi můj doprovod, to u vyslanců není neobvyklé."
Leron se zasmál: "Člověk jako doprovod u lesního elfa! Na to nám neskočí."
"Ale ano, můžu říct, že jsem tě vybral proto, že se tu vyznáš. Vévoda po tom jistě nebude pátrat. Byl bych rád, kdybych tam nemusel být sám."
Mladý obchodník se soudě dle výrazu rozmýšlel a sváděl těžkou vnitřní bitvu.
"Já nevím, zajímalo by mě, jak to tam vypadá, ale na druhou stranu..." Chainor čekal.
"Tak jo," vyhrkl Leron náhle. "Jestli ti to nebude vadit, tak s tebou tedy půjdu. Jenom kvůli tobě, samozřejmě."
"Samozřejmě," usmál se elf a vyjel vstříc dalším strážím.
Tentokrát již rovnou ukázal královský znak lesních elfů. Tihle muži byli zřejmě dobře obeznámeni s různými znaky a pečetěmi, tak pouze přikývli a jeden z nich dvojici doprovázel.
"Kam vás, mohu zavést, pánové," zeptal se zdvořile. "Pochopil jsem správně, že budete nejspíš vyslanci?"
"Ano, to jsme," řekl Chainor."
"Kam vás tedy mám zavést? Budete chtít projednat něco s některým z obchodníků nebo snad se samotnou obchodnickou radou? Asi bych vás měl zavést k oficiálnímu zápisu, kde budete registrováni jako vyslanci a vaše žádost bude projednána. Poté bude vyhodnocena důležitost a setkání proběhne co nejdříve, samozřejmě bude záležet na časovém rozvrhu toho kterého obchodníka či celé rady. Takže, za kým míříte, ctění velvyslanci?"
Mladý elf rychle zamrkal, protože z předešlého monologu rozuměl sotva polovině věcí. Nikdy na žádném jednání v lidských královstvích nebyl a netušil, jak to chodí. Trošku vyděšeně se zadíval na Lerona a pak řekl.
"Potřeboval bych se setkat s vévodou z Dieloru, pane. Jsem princ Chainor a mám důležitou zprávu osobně od královny Elimery. Vévoda by ji měl dostat co nejdříve podle toho, co mi bylo řečeno."
Chainor se na sebe zlobil, že předtím nespěchal. Myslel, že cestovat s karavanou, Bragunem a Rienarou bude dobrý kompromis mezi rychlostí a bezpečností. Ale teď si nebyl jistý. A ještě horší bylo to zdržení kvůli incidentu se skřety. Kdyby se nechal v jejich pevnosti zabít nebo zajmout, byl by to konec jeho poslání. Každopádně jsem nyní tady a musím se pokusit to co nejvíce urychlit.
Voják polknul. Bylo jisté, že o Chainorovi nikdy neslyšel, ale slovo Elimera měla v jeho uších patřičný zvuk. Královna lesních elfů byla díky válkám se Severní říší dobře známá i v Dieloru, kterého se nijak nedotkla. Přestože válka skončila před mnoha lety, Elimera požívala jako královna v ostatních říší značnou úctu stále.
"Chcete přímo k vévodovi? Naléhavý dopis od královny elfů? To jste měl říct hned, zavedu vás přímo do jeho sídla. Komorník nám sdělí, zda má vévoda čas."
"Děkuji," řekl Chainor.
"Obávám se však, že teď večer už se audience nedočkáte, ale snad zítra..."
Muž oba mladíky vedl rychle mezi bohatě zdobenými domy a skorozámky k sídlu vévody. Elfský princ si všímal změny, která nastala. Palácová čtvrť byla tichá, úhledná, stromy a trávníky byly opečovávané a keře nabývaly podoby mnoha tvarů. Na ničem se tu nešetřilo, okamžitě bylo poznat, že tady sídlí smetánka města.
Voják se nakonec zastavil před budovou, jež byla ještě větší a nákladněji zdobená než ty ostatní. I v nočním osvětlení se celá třpytila zlatem, jež pokrývalo kdejakou její část. U vchodu stáli dva ozbrojení muži, jejichž uniformy byly odlišné od ostatních strážců. Chainor z toho usoudil, že se jedná o vévodovu osobní stráž.
Muž, který dvojici mladíků doprovázel, před vojáky předstoupil a řekl: "Velvyslanec královny Elimery z elfského království si přeje mluvit s vévodou."
Jeden ramenatý válečník přikývl a vstoupil do vévodova sídla. Během chvilky se vrátil v závěsu za společensky oblečeným mužem, který se zdvořile usmíval, aniž by bylo poznat, zda je to úsměv hraný či skutečný. Při chůzi si neustále uhlazoval vlasy a když se ocitl před Chainorem, promluvil: "Zdravím vás, ctěný vyslanče královny Elimery. Jmenuji se Ailin Durki, jsem komorníkem vznešeného vévody z Dieloru. Čím vám mohu posloužit?"
Elf měl za to, že poslední věta byla jen pouhou frází, nicméně odpověděl: "Potřeboval bych mluvit s vaším vévodou, pane. Jsem princ Chainor a mám mu předat vlastnoručně dopis od mé matky."
Nechtěl nikde připomínat, že jeho matkou je elfská královna, ale tentokrát doufal, že to urychlí jednání. A nemýlil se.
Komorník se zhluboka uklonil a lísavým tónem prohlásil. "Nevěděl jsem, že nás svou návštěvou poctil člen královské rodiny, můj pane. Pojďte se mnou, bude o vás královsky postaráno."
Elf si všimnul, že Leron vedle něj těžce zadržuje příval smíchu nad mužovým chováním.
Poté se Ailin otočil a odkráčel do chodby rozlehlé vévodovy rezidence. Oba mladí muži jej následovali po schodech do prvního patra. Na Chainorův vkus byla vnitřní výzdoba velmi přemrštěná, ale nevěděl, jestli to není pouze nezvykem.
Ailin se zastavil u dvoukřídlých dveří a otočil se. "Vévoda by měl být v zasedací místnosti. Oznámím mu vaši přítomnost, zatím prosím počkejte tady. Pokud bude mít můj pán čas, pozvu vás dovnitř. V opačném případě vás odvedu do našich nejlepších pokojů pro hosty."
Poté lehce zaťukal na dveře, mírně otevřel jedno křídlo a zmizel oběma "vyslancům" s dohledu s opětovným zavřením dveří. Nastala chvíle mlčení, které prolomil Chainor.
"Tak, můj poradce, Lerone Magriaqu, co na to říkáte," zeptal se skrývaným úsměvem Chainor.
"Musím přiznat, že to bylo mnohem rychlejší než jsem čekal, pane velvyslanče, zřejmě váš ctěný rod požívá u zdejšího vladaře značné autority," řekl se smíchem mladý obchodník. "Jsem zvědavý, jak vypadá vévoda Dieloru. Je to silný vladař nebo rozmazlený obchodníček jako já?"
V té chvíli se dveře otevřely dokořán a v nich stál komorník. Opět si rukou uhladil vlasy a slavnostně prohlásil: "Rekean Idrar, vévoda Dieloru, přijímá prince Chainora, vyslance elfského království a syna královny Elimery, na audienci."
Ailin uhnul stranou a Chainor váhavě vstoupil následován Leronem. Místnost byla rozlehlá, spíše dlouhá než široká. Dvěma velkými průzory dovnitř vnikalo tlumené měkké mléčné světlo několika málo nezastínechých hvězd a venokvních pochodní a sama místnost byla osvětlena tlumeným světlem svícnů na stěnách a na stole. Ten byl dlouhý a zjevně určený k jednáním, protože po jeho stranách stálo deset židlí, na jeho koncích další dva. Vévoda seděl v čele stolu a vstal, když viděl přicházet vyslance. Jeho oblečení bylo nákladné, avšak střízlivější než oblečení komorníka či výzdoba rezidence. Rekean byl vysoký ramenatý muž s holou hlavou a velkým hnědým knírem, pod kterým se leskly zuby v širokém úsměvu.
"Á, mladý princ Chainor. Jaká nečekaná návštěva!" prohlásil a vyšel svým hostům vstříc. "Srdečně vás tu vítám."
Jakmile se přiblížil k dvojici mladíků, napřáhl k Chainorovi ruku a pevně ji stiskl. Chainor ihned pochopil, že tento muž bude spíše tím prvním, na co Leron usuzoval.
"Rád tě vidím, princi, jak se daří matce?"
"Když jsem ji viděl naposled, dařilo se jí velmi dobře, můj pane."
"To rád slyším," řekl vévoda a otočil se k obchodníkovi. "A kdo je tento mladík, princi?"
Chainor si teatrálně odkašlal: "Rád bych vám představil Lerona Magriaqa, vévodo. Tento muž je mým poradcem. Doprovázel mě tu dlouhou cestu, protože zná cestu do Dieloru a samotné město velmi dobře."
Rekear se zasmál a plácl Lerona po zádech: "To je dobře, mladý muži, že jsi dal na Chainora pozor, aby se mu nic nestalo. Měl bych ti poděkovat, že jsi ho dopravil v bezpečí až sem. Cesty v dnešních časech nejsou zrovna bezpečné."
Lidský obchodník se začervenal a spolu s Chainorem se na sebe podívali. Nikdo však nic neřekl.
Vévoda ukázal rukou ke stolu a prohlásil: "Inu, posaďte se ke stolu, přátelé, nestůjte tady."
Oba muži uposlechli a sedli si napravo od vévodova místa. Vládce Dieloru se usadil taktéž a zadíval se směrem ke dveřím.
"Můžeš nás nyní opustit Ailine, díky, že jsi sem naše hosty doprovodil."
Komorník kývnul hlavou a už se otočil k odchodu.
"A ještě něco. Popros za mě Tialainu, aby nám donesla láhev toho nejlepšího vína a tři poháry."
"Ano, můj pane," uklonil se Ailin a odešel.
Rekean se podíval do očí Chainorovi a chvíli je opřeně sledoval. "Vyrostl jsi, mládenče, matka na tebe musí být hrdá."
"My jsme se někdy setkali, můj pane?"
"Ale jistě," odtušil vévoda, "ale ty si na to nemůžeš pamatovat. Právě ses tehdy narodil a já přijel na diplomatické jednání k tvé matce. Byla to velmi sympatická a pohledná elfka, doufám, že z ní velení neudělalo zachmuřenou a zatrpklou ženu."
"Nikoliv, vévodo, má matka je ve volných chvílích velmi veselá a šťastná."
Rekean přikývl a znovu se zamyslel. "Tehdy šlo jen o takovou návštěvu, předpokládám, že stejnou, jakou teď absolvuješ ty."
Chainor sklopil zrak a nadechl se. Příliš se mu nechtělo mluvit o závažných věcech, i když nevěděl, čeho se týkají. Oficiální vládce Dieloru byl přátelský muž, ale mladý elf věděl, že musí říct pravý důvod své cesty.
"Bohužel to tak není, vévodo. Ve skutečnosti mě má matka vyslala s důležitým vzkazem."
"Jestli se jedná o nějaké obchodní jednání, měl bys to předložit radě obchodníků, přeci jen nemám pravomoce rozhodovat o všech věcech. Vlastně o mnoha věcech."
Elfský princ zakroutil hlavou. "Ten vzkaz je určený výhradně pro vás."
Vévoda si povzdechl: "Dobrá tedy, dej mi ho. Ale začínám z toho cítit nepříjemné věci, pokud je to takhle."
Chainor zašátral ve skryté kapse a vytáhl zapečetěný pomačkaný pergamen. Okamžitě se za jeho stav zastyděl, ale díky situaci, ve které se dříve ocitl, to bylo omluvitelné.
Rekean vzkaz převzal, rozlomil pečeť a začal číst. Mladý elf pečlivě studoval jeho tvář. Ta nejdřív vyjadřovala zájem a mírnou zvědavost, ale nakonec se zachmuřila. Když dočetl, nepříjemné pocity z tváře přímo sršely. Chainor se na nic neptal, pokud bude chtít vévoda něco říct, řekne to. A to také vzápětí udělal.
Podíval se znovu do elfových očí a řekl: "Tvá matka je vlivná a moudrá žena, Chainore. Předpokládám, že nikdy zbytečně nepřeceňuje situaci."
Ač to znělo jako konstatování, mladý elf z toho vycítil náznak otázky.
"Máte pravdu, to ona nikdy nedělá. Všechny její činy zatím měly nějaký význam."
Rekean přikývl. "V tom vzkazu mi píše, že prý mluvila s jistým mužem, který má velmi široké a zajímavé...kontakty a který je zdrojem mnoha informací, vždy však pravdivých a ověřených." Na chvíli se odmlčel, než znovu pokračoval. "A ten muž tvrdí, že si nějaká skupina či osoba přeje mou smrt. Najali si nebo teprve najmou prý toho nejlepšího vraha, kterého seženou. Nezná však prý přesnější podrobnosti, ale mám prý být velmi obezřetný."
Chainor polknul: "Pokud to moje máma vidí jako hrozbu, měl byste opravdu udělat vše pro své bezpečí."
"A nemůže se tvoje matka přeci jednou zmýlit?" zeptal se rezignovaně vévoda, ale bylo poznat, že sám tu otázku považuje za zbytečnou.
"Každý se může zmýlit, pane, ale neměl byste nic podcenit."
Rekean zakroutil hlavou: "Ne, to neudělám. Nechám posílit stráže kolem mého sídla a zvětším svůj doprovod, když budu někam chodit."
"Zvláštní," pronesl zamyšleně. "Vždycky jsem věděl, že mám hodně nepřátel, jak osobních, tak těch, kterým je Dielor trnem v oku, ale tohle mě přeci jen překvapilo. Tedy, spíše jsem na to nebyl připravený, ale co..."
Jeho strnulý výraz se opět vyjasnil. "Nechme toho, přátelé, v tuhle chvíli mi snad ještě nic nehrozí, tak pojďme debatovat o něčem jiném, veselejším. Třeba o tom, co se stalo zajímavého u vás, u elfů, za poslední roky. A vybírej prosím nějaké veselé historky."
Chainor se usmál a řekl: "Rád, ale nejsem příliš talentovaný vypravěč."
"Nevadí," prohlásil Rekean a do jeho slov se ozvalo jemné zaťukání.
Vládce Dieloru se usmál a řekl: "To bude Tialaina s vínem, pánové. Snad vám bude chutnat, pánové, je to mé nejlepší." Otočil se ke dveřím a zvolal: "Ano, můžete vstoupit."
Jedno křídlo dveří se pomalu otevřelo a dovnitř vplula žena s podnosem v rukách, na kterém byly tři stříbrné poháry a láhev. Krok služebné byl velmi lehký a ladný.
"Jak jsem si myslel," řekl Rekean, "je to skutečně sličná Tialaina s lahodným osvěžením pro mé hosty."v
Chainor přicházející ženu nejdříve vůbec nevnímal, sledoval vévodu a přemýšlel o dopise, který mu poslala jeho matka, ale koutkem oka ji zahlédl. Když byla blíže, něco na jejím způsobu chůze ho upoutalo, a on vzhlédl. Nejdříve si všiml dlouhých modrých šatů, které se při chůzi drobné ženy vlnily. V té samé chvíli jako on, i žena se na něj podívala. Když pohlédl do její tváře, dech se mu zastavil a to samé se málem stalo jeho srdci. V tom okamžiku totiž hleděl do dvou jasných nepřirozeně rudých očí.
