Stála ke mne zády. Rozcuchané plavé vlasy se zachytávaly na ostrých špicích jejího brnění. Už teď z ní šel strach. Lidé kolem křičeli, nikdo se jí neodvážil neprovolávat slávu. Vládla pomocí strachu a bolesti, být jejím poddaným bylo utrpení. Kdyby se otevřely pekelné brány, všichni by se rozeběhli do podzemí. Všechno je lepší, než sloužit jí, Královně strachu, jak jí lidé z cizích zemí říkali. Zde se této přezdívce moc nedařilo, poloshnilá těla odvážlivců, kteří jí tak v soukromí říkali, teď lemovala most vedoucí do města.
Terorizovala tuto zem již dlouho, všichni proti ní byli bezmocní. Jen jediný člověk za ta dlouhá léta dal najevo svůj odpor. Já.
A tak tu stojím, z každé strany jeden její nohsled. Nemohu utéct, i kdyby se mi podařilo vytrhnout se těm dvěma obrům, kteří mne drží, po městě je více vojáků, než civilního obyvatelstva.
Čeká mne poprava, jak potupná smrt, jak potupný trest za mou odvahu. Žádná nemoc, žádný poslední boj, ale meč Královny strachu mne zabije. Můj čin ji tehdy překvapil. Nikdy ji totiž nikdo neodporoval, vždy dostala to, co chtěla. Proto se při mé popravě ujme role kata.
Nemám naději, zbývá mi jen hrdost. Když už ne jinak, musím před zděšenými pohledy města zemřít aspoň se ctí.
„Tady vidíte, jak dopadnou všichni mí protivníci, všichni, kteří mi budou odporovat. Nemáte šanci! Žijte tak, jak já chci, nebo nežijte vůbec!“ Ano, její proslov před popravou udělal na všechny přihlížející opravdový dojem. Na něco takového jistě hned tak nezapomenou.
Teď se otočila ke mně. Její tvář stažena ve zlomyslném úšklebku a rudá od předešlého křiku na mém obličeji vykouzlila sotva znatelný ironický úsměv. Odvaha mne opustila, hrdost již také, jen ironie zůstane při mně do úplného konce. Takže ne moc dlouho.
Pohlédla mi hluboce do očí, snažila se z nich vyčíst mou, snad dobře skrývanou, beznaděj. Ledově modré oči vyzařovaly mnoho energie. Energie, která dovede zničit svět.
V rukou pevně držela svůj těžký obouruční meč. Jeho ostří se blýskalo ve slabé záři večerního slunce. Jestli v životě něco milovala, byla to právě tato zbraň.
Pomalu se ke mně začala přibližovat. Můj konec také. Stále se mi upřeně dívala do očí. Vychutnávala si můj strach, mou bezmocnost. Pak se napřáhla a bodla.
Chladný kov mi projel tělem. Mé myšlenky byly nejasné, pomalu ode ne odcházely, ale bolest tu byla stále a zasáhla celé mé tělo. Stráže mne pustily. Dopad na tvrdou zem zmáčenou mou vlastní krví se mi zdál sotva znatelný. Ovládla mne doslova smrtelná únava a klesla mi víčka. Tlumené výkřiky shromážděných lidí se pomalu ztrácely a pak bylo jen ticho, ticho…
