Za oponou temnoty a těžkých očních víček padal déšť.
Byl slyšet, jeho dotyk bylo cítit na kůži, voněl. Ale vidět ho nebylo.
Spala jsem na odlehlém návrší a do spánku mě tlačila vlhká provoněná hlína a moře svěží měkké trávy, o které jsem tušila, že je zelená. Tlačily mě, ale ne nepříjemně, jen tolik, abych věděla, že tady jsou a že na svém místě taky zůstanou.
Spala jsem, poslouchala jsem déšť a na mých rtech se usídlil úsměv. Vzduch byl cítit po kráse.
Náhle se rytmus deště změnil. Změnil se vítr, který teď klouzal po měkounkém peří, některé kapky se opožďovaly jak ulpívaly na křídlech a teprve z jejich konců padaly na zem, úplně novým zvukem bylo tiché šumění perutí. Oči jsem nechala zavřené.
Všude kolem mne se na zem snášeli andělé.
Voněli jako andělé. Snesli se na zem a začali tančit podle hudby deště. Tančili mezi kapkami, tančili pro krásu, tančili pro potěšení.
Byli slyšet jako andělé. Pili křišťálově čistou vodu, která jim padala z dlaní a navzájem si nabízeli zářivé oranžovo-zlaté chlupaté plody měkounkého nebeského ovoce. Po tvářích mě hladili lehounkými peříčky a tiše se pro sebe šťastně usmívali.
Pak déšť začal pomalu ustávat až i jeho poslední čisťounké kapky políbily zemi. Teprve tehdy jsem chtěla otevřít oči.
Vzduch byl ještě plný vlhkosti a tráva posetá ztraceným deštěm, jehož dotyk jsem cítila na každém kousku své kůže. Vzhlédla jsem k vyčištěnému nebi. Andělé už byli daleko, tak daleko, že by si je každý mohl snadno splést s ptáky.
Ale já jsem dobře věděla, že jsou to andělé.
