Markéta milovala ten parčík. Připomínal ji trochu domov, vesničku obklopenou přírodou kolem dokola. Když ji studium přivedlo až do Prahy, zpočátku ji město děsilo. Hluk, špína, davy lidí. Ale jako každý mladý člověk, za čas si zvykla a když objevila to malebné zákoutí, kde se mohla, v případě teplejších dnů, i učit, začala být ve velkoměstě spokojená.
Brzy patřila k obvyklému koloritu parku, stejně jako sochy, maminky s kočárky, holubi nebo pobíhající psi.
Zvláště si oblíbila jedno místo, s lavičkou, ve stínu vzrostlých rododendronů a se sochou nějakého mladého muže, v rozevlátém plášti, v téměř životní velikosti a stojícího na asi dvaceticentimetrovém čtvercovém podstavci. Nevěděla, jestli je to nějaký buditel nebo jen dílo autorovy fantazie. A bylo jí to i jedno. Nepátrala po tom. Ta socha, zkrátka, se stala jejím, téměř každodenním, společníkem. Pokud nebyl nikdo v dohledu, učila se u ní nahlas a připadalo jí, že předčítá někomu známému.
Za nějaký čas si také navykla nosit v kapsách zbytky sušenek, jež rozdělovala mezi psy, kteří se brzy naučili pravidelně přibíhat pro pamlsek, jakmile se na svém místě objevila. Většinou to byli toulaví voříšci, ale i pár psíků, u nichž drobnější vzrůst zaručoval, že nikoho nevyděsí a jejichž majitelé je prostoru parku vypouštěli z vodítka.
Tak plynul čas, v zimě zašla Markéta navštívit park jen zřídka, spíše v rámci nějaké procházky, ale vždy se v takovém případě zastavila u "své" sochy a prohodila k ní pár slov: "Neboj, dočkáš se. Přijde jaro a zase tu budu sedávat."
Občas, když napadl sníh, rukavicí jej smetla z hlavy a obličeje kamenného mladíka, aby se zas mohl zasněně dívat na obílené větve stromů.
Pak, jakmile skutečně roztála poslední vrstvička sněhu a vyrazila ze země první zeleň, dívka spěchala po přednášce do svého zákoutí, jak jen sluníčko trochu prohřálo odpolední vzduch.
S úsměvem se posadila na "svoji" lavičku, jejíž nátěr doznal přes zimu jen nepatrné úhony a šťastně rozložila vedle sebe skripta. Zdálo se, že i někteří psi se rychle rozpomněli na svoji přítelkyni, protože jich okamžitě několik radostně ňafalo kolem ní a žadonilo o obvyklý pamlsek. Rituál se vrátil do zaběhnutých kolejí a znovu utíkaly dny a týdny.
Začal se blížit konec prvního roku Markétina vysokoškolského studia a nadešlo zkouškové období. Neměla s učivem větší problémy, ale určité úsilí to přece jen vyžadovalo. Na některé předměty se musela připravovat poměrně důkladně. Občas se tedy její posezení v parku protáhlo až do doby, dokud viděla na čtení. A tehdy se stala ta podivná věc.
Ten den, jako obvykle, přišla odpoledne se skripty pod paží a posadila se. Vyndala z kapsy hrst dětských piškotů a rozdala je mezi poskakující psíky, kteří se seběhli, jakmile dosedla. Většinu čtyřnohých přátel měla už i pojmenovanou. Támhleten, s tím zakrouceným ocáskem a chytrýma očima, je Ferdík. Ten hladkosrstý, s měděným kožichem, to je jasný Zrzek, a bílá fenečka s krátkým tělíčkem je Vločka. A tak dále.
Když byla zásoba piškotů vyčerpána, pohladila si chlupaté kamarády, pohrála si s nimi a pak s povzdechem rozevřela učivo, protože ji čekala jedna z těch obtížnějších zkoušek. Zabrala se do dějin kultury středověké Evropy natolik, že ji od skript odtrhl až soumrak. Zaklapla desky, zamnula si oči a ještě zadeklamovala několik důležitých pasáží svému kamennému příteli. Držela jej kolem ramen a v zaníceném monologu ani nevnímala okolí.
"Hele, kočko! nechceš rači vobejmout skutečnýho mužskýho?" ozvalo se najednou téměř vedle ní.
Opodál, na cestičce, stáli tři chlapi! No, chlapi. Spíše výrostci. jen o málo mladší než ona. Tak sedmnáct, osmnáct let. Ale pochechtávali se takovým tónem, že to nevěstilo nic dobrého. A v dohledu nikdo!
Pak se začali pomalu blížit k ní a jejich, stále oplzlejší, narážky, ji nenechávaly na pochybách, o co jim jde. Markétiny výhrůžky, ani následující prosby, neměly na trojici žádný účinek. Přitiskla se zády k soše, dlaněmi se dotýkala kamenných boků za sebou a v hrůze z příštích chvil, zavřela oči. Jen si zoufale přála, aby se něco stalo. Něco, co by ji zbavilo těch násilníků.
Stále čekala ten okamžik dotyku dotěrných rukou na svém těle. Nic se ale nedělo! Rozevřela tedy víčka a v ten moment - ne - vlastně pár zlomků vteřin ještě před tím, se událo několik věcí najednou.
Uslyšela divoké zavrčení následované vyděšeným křikem té party a když stočila oči ke svým nohám, seděl tam, v přítmí a stínu rododendronů, obrovský pes!
Samozřejmě, že se lekla, ale ti kluci asi víc! Pádili odtud, jako by jim koudel u zadku hořela, jak se říkávalo u nich na vsi. Markéta brzy pochopila, že ten psí obr ji zachránil a jí od něho asi nic nehrozí. Nebyla žádný velký znalec plemen a byla už tma, ale muselo to být nějaké obrovské zvíře, jako leonberger nebo mastin, něco takového. Po tom zavrčení se pes postavil, nakročil k té trojici a pak pozorně sledoval jejich útěk. Potom pohlédl na dívku a zašel zpátky do tmy, za sochu. Teprve tehdy se Markéta pohnula.
"Pejsku, pejsánku, kde jsi?" rozhrnula větve keřů. Ale za sochou a rododendrony byla jen kamenná zeď, lemující celý prostor parku. Tajemný čtyřnohý ochránce zmizel, jakoby se do země propadl. Ještě chvíli volala a prohledávala své zákoutí, ale nikde nic.
Než opustila to milované místo, pohlédla na sochu. Možná to byl klamavý měsíční svit, ale Markétě se zazdálo, jakoby v té, původně zasněné a vážné, kamenné tváři, zahlédla úsměv.
