|
|
"
Jen dnes a pak už nikdy víc
pohledět smím ve tvou líc.
Jen teď a pak už nikdy dál,
ač toho ses ni nenadál…
Snad naposled tě vidět tady -
pak jen přes dveře od šatlavy.
Do vězení teď musím jít,
ne, nezkoušej se za mě bít.
Můj osud byl již zpečetěn,
já nesmím nosit prsten ten.
Ten bez kamínku - od tebe,
nést nemám ho ni do nebe…
Bůh milostiv by možná byl,
však otec si tě zprotivil.
Já zamčená teď budu dlít,
nikdy než teď tě nemám mít…
Tak pojď se mnou již do komnat,
než obléknu ohavný šat;
ač večer nesmím víc tě znát,
teď naposled smíš mít mě rád.
Tvůj pohled z očí do očí,
kdy srdce mé se rozskočí,
i tvé poslední pohlazení
upadnout má v zapomnění.
Pak život ztratí pro nás smyslu,
Skončil rychle – bez rozmyslu.
Když zvony se pak rozezní,
obléknu šaty svatební.
|
