„Už je to hodně dlouho co existovala poslední dobrá věc na tomhle světě. Je to dvacet let kdy jsem naposled viděl dobré, hřejivé slunce. Slunce které svítilo, hřálo, dávalo život, touhu, naději. Je to opravdu dlouhá doba. Dříve to byla asi pětina průměrná délka lidského života. Dnes to neznamená nic. Jen délku utrpení Země, lidského plémě a historickou vzdálenost onoho okamžiku kdy to vypuklo. Ale jak jsem již řekl: nic to už dneska neznamená. Dnes ani ta nejdůležitější věc nic neznamená. Dnes nemá nic svůj význam. Jen každodenní černé slunce znamená další den tohoto neskonalého utrpení. Teď když se tu koukám ze svého úkrytu v jeskyni, dolů na mrtvé pláně, tak vzpomínám jaké krásné louky a opodál lesy, se zde rozkládali. Plné života, plné naděje a světla. Světlo. To je to co už nikdo a nic nezná. Všichni zapomněli. Temnota vstoupila do každé poslední živé, nebo spíš polomtrvé duše.
Před třiceti lety se zde všichni veselili a užívali života. Mladí se dávali dohromady, tvořili krásné páry. Chodili po lukách a polykali plné doušky života. Staří se smáli a vzpomínali také na jejich mládí. Dospělí, ti chodili do práce a nacházeli si vždy kousek ze svého času na radovánky. Popíjeli víno v tavernách, či diskutovali nad pivem v hospodách. Mladí jsou dnes dospělí, dospělí jsou dnes staří a staří jsou již mrtvý. Nový lidé se nerodí. Nic se nerodí, protože to je projev Lásky. Jen se umírá. Neexistuje nic jako Láska. Jen žal, bolest, nenávist a samozřejmě Smrt. Stále si vzpomínám na Lenku. Byla krásná, když se smála, tak zářilo Slunce jako nikdy dřív, když tančila, tančil celý svět, když měla radost, měli radost všichni kolem ní, když jsme se líbali, bylo to jako kdyby se otevřeli brány do nebes. Tam se také nakonec dostala. A to díky těm zpropadeným bestiím! Ukradli vše co jsem měl! Vše co jsem miloval je dnes v troskách, nebo mtrvé! Nenávidím je. Nenávidím všechno a všechny tady! Ne, zase mě přemáhá vztek. Nesmím se nechat. Jsem poslední člověk s malinkým kousíčkem Světla v duši. Musím vytrvat. Říkali že přijdou. Musí přijít. Musí zachránit tenhle svět. Musí. Jsou nejsilnější. Jsou Světlo. Světlo vždycky zvítězí. A Pravda taky. Pravda vítězí. Pravda je Světlo. Světlo je krása. Krása je život. Přežiji a se mnou přežije zbytek tohohle světa. Počkám tady, v bezpečí jeskyně a Oni přijdou. Musí přijít. Jedině Oni můžou zabránit Anihilaci. Anihilace. Zvláštní slovo. Nikdy bych si nemyslel že by mohlo mít tak reálnou podobu. Vždycky jsem ho vnímal jen jako slovo které by mohlo znamenat zkázu. Nikdy nechápeme tak důležitá slova jako Anihilace, dokud je přesně nepocítíme. Teď už je ale pozdě. Už víme co je to Anihilace. Všichni to moc dobře víme. Teda ti poslední z nás co myslí. A to už jsem jen já. Zachrání nás? Opravdu přijdou? Už nevim. Opravdu nevim. Je to tak divné. Celý život jsem měl štěstí. Celý život se mi dařilo jak jen mohlo. Pracoval jsem v dobré firmě, měl jsem parádní výdělek, nejlepší přítelkyni jakou jsem si mohl přát, přátele na každém rohu, i když zase ne ty na které bych se mohl v každém případě spolehnout. Těch je vždycky jen pár. A měl jsem dům. Na okraji města ale dost blízko abych se vždy dostal do centra když budu potřebovat. Nádherný život. Žil jsem si jak jsem uměl. To bylo před dvaceti lety. Bylo mi 35 let. Dnes je mi 55 let, jsem již podle dnešních měřítek, které stejně nic neznamenají, starec a blížím se k smrti tak rychle jako se smrt v tuto chvíli blíží ke mně. „Spaste se! Smrt se blíží svinským krokem!“ to bylo tenkrát napsáno na zdech kostela kolem kterého jsem procházel se zbytky mé nové „rodiny“. Samozřejmě nikdo nepřežil. Jsem poslední svého druhu. Jsem poslední Homo Sapiens. Nikdo jiný není. Podle mě zachrání lidské plémě. Já budu vzor pro nové lidi. Budu nový Ježíš Kristus. Takto se ten velký projekt jmenuje. Ježíš Kristus. To vymyslel Petr. Jeden kluk z mé skupiny. Věřící. Konkrétně křesťan. Zemřel jako jeden z prvních po našem kontaktu se Nimi.
Zbývá dvacet minut do Jejich příletu. Dali mi krásný časoměřič. Bohužel se zničí až Oni přijdou. A zničí se i v případě že by mě lapila Temnota. Snad to nedopadne jako poslední setkání. Zmasakrovali celou mojí skupinu a mě málem také. Napadli nás, objevovali se ze všech stran. Ze severu, jihu, východu i západu. Překvapili nás i tím že začali skákat ze země. To byli ti co dříve byli lidmi. Skákali na nás a snažili se nás rozsápat. Ničili, zabíjeli a pili krev. Komu vpravili jed do těla, což dělali pouhým kousnutím, ten byl nenávratně ztracen. Podle vědeckých pojednání a studií Zachránců začal dotyčný do jedné hodiny trpět křečemi po všech částích těla, včetně velkých bolestí v hlavě. Bolest byla tak silná a všudypřítomná že nakažený popadl maximálně 5 minut po začátku křečí, do naprosté bezmoci, popadla ho šílenost a neovládal se. Nejdřív začal rozbíjet vše kolem sebe, pak si začal uvědomovat že kolem něj jsou i živé bytosti na kterých by si mohl vylít vztek ze své bolesti. Začal zabíjet. S nadlidskou silou. Podle Zachránců začal využívat skrývaný lidský silový potenciál který se uvolňuje jen v krizových situací. Když už je člověk buď natolik odhodlaný, nebo natolik zoufalý že je schopen zapomenout na bolest a pohodlí které nás tolik omezuje a oslabuje. Na vlastní oči jsem viděl jak jeden takový nakažený utrhl hlavu jinému člověku. Byl to pohled ve skrze šílený a odstrašující. Poté už je infikovaný tak pohlcen bezmocí, šíleností a bolestí, že se neřídí žádným pravidlem vlastním pro přemýšlejícího tvora, ať už se jedná o savce, ryby, ptáky, či bezobratlí. Dokonce nemá ani pud sebezáchovy. Respektive nebyly nalezeny známky tohoto základního smyslu společného všem živočichům. Je schopen se rozeběhnout proti zdi narazit do ní a mlátit do ní bez přestávky, dokud se neobjeví jiná aktivita jenž by mohla jeho srdce plné nenávisti zaujmout. Je schopen bušit do objektu dokud sám nezemře. A poté často začínají poslouchat něčí příkazy. Nevím čí jsou, nebo odkud pocházejí, snad ze samého Pekla. Ale způsobují to co se vlastně děje. Zachránci prý zjistili že tyto příkazy jsou přenášeny a doručovány vzduchem jakýmsi typem záření. Také mám někdy pocit že tyto příkazy vnímám. Nevím proč, ale vím o nich. Občas mě i malinko ovlivňují a mění mé chování, ale ne tak podstatně abych nemohl splnit svůj nynější úkol. Zůstat naživu a vyčkat na příchod Zachránců. Už jen necelých pět minut do jejich příchodu. Temní už se také blíží. Vidím je jak pochodují údolím. Neorganizované davy šílených bytostí.
Dvacet let kdy jsem naposled viděl Slunce, světlo, to blahodárné záření složené z fotonů, neuvěřitelně malých částic že je okem nespatříme, ale tak častých že i přesto je vidíme pořád. Ale jen jako světlo. Krásné světlo. A Oni ho přivedou zpět. S mojí pomocí.
Už jsou tady. Už letí. Mraky se rozestupují a skrze ně Světlo. Krásné Světlo. I přesto že jsem světlo neviděl dvacet let všechno vidím velmi zřetelně. Nádhera. Jiné paprsky světla, jejich zbraně, míří dolů k povrchu a tam vybuchují, vyhazují spoustu mrtvých těl do vzduchu a rozmetají je na kusy. Jako ten obraz co našli deset let před začátkem Tmy. Prý pocházel z Atlantidy. Stejná loď, ty samé zástupy šílených postav, to samé údolí. Jen datováno na dobu 5 000 let před Kristem. Nyní již uplynula dvě tisíciletí a půl milénia dalšího, od Kristovy doby. To samé co tehdy. Tenkrát přežili. Já chci také přežít. Chci. Přežiji. Už vidím to krásné spásné světlo.“
„Počkat, kde to jsem? Tady to neznám. Měl bych být tam dole. Koukal jsem se na ty hordy a najednou jsem tady. Všude světlo. Jak je to možné? Kde to pro boha jsem? Asi jsem se už zbláznil. Ne. Nezbláznil jsem se. Ano. Je to realita. Všude světlo. Už něco, ano něco vidím. Jsem v místnosti. Bílé místnosti a velmi rozlehlé. Proč je tu tolik věcí, že by to byli nástroje? Na co? Tamta zvláštní věc, proč vypadá jako ten vrták co používali inkvizitoři? Konečně někdo. Co se to děje? Já chci mluvit. Slyšíte? Já chci mluvit! Jakto že nemluvím?“
„Nemusíš mluvit“
„Jakto? Kdo to je? Co to je za habaďůru?“
„Nemusíte se bát. Jmenuji se Kren Dovid. Znamená to v překladu Boží dar. To samé jako Ivan nebo Jan v tvém jazyce. Jsem zástupce velitele naší výpravy zde. Jsem ten s nímž jste mluvil při posledním setkání přes komunikátor. Bohužel to skončilo tak žalostně. Je mi líto vašich druhů. Měli jsme větší šanci že se nám podaří obnovit vaší rasu. Ale vy stále žijete. Alespoň nějaká šance. Vkládáme do vás všechnu důvěru. Nejdříve vyrobíme několik vašich kopií. První bude muž a pak zkusíme ženu. Ta bude nesmírně komplikovanější.“
„Já budu žena? Tedy respektive bude ženská kopie mě samotného?“
„Ano přesně tak. Doufáme. Všechno ještě může změnit jednání Velké rady. Ta teď zasedá na velitelské palubě.“
„Počkejte, jak to ještě může změnit? Já myslel že už je rozhodnuto! Že obnovíte naší rasu a že všechno bude zase jako dřív.!“
„To není zcela pravda. Rada teprve rozhoduje.“
„Tak proč jste si dávali takovou práci sem přiletět a dostat mě z toho blázince?! Copak to bylo jen tak pro plezír že jste neměli co dělat?!“
„Bylo to hlavně abychom mohli studovat vaše chování v krizových, až katastrofálních situacích. Původně všechno bylo pod kontrolou, ale pak se přetížil hlavní empatický generátor a vše si začalo dělat co chtělo. Tak jsme alespoň začali zachraňovat některé z vás kteří projevili veliký potenciál k přežití. Studovali jsme je a máme díky nim mnoho poznatků o vaší rase ale ještě ne všechny co by jsme si přáli. Další lodě se pokouší zachránit další dva příslušníky lidského plémě v Asii a v Africe. Nejste úplně poslední. Zůstalo vás posledních pár. Uvidíme co se dá dělat, ale jen když to schválí rada“
„DOST! Už toho pro boha živého nechte! Jak jste nám mohli tak lhát?! Vkládal jsem do vás poslední naděje a vy jste je takhle zničili!“
„Museli jsme to udělat aby se uvolnila vaše psychická rezerva a plně se využila. Bylo to nezbytné pro úspěch mise. A Stále je zde možnost že rada schválí váš požadavek.“
„Jděte do hajzlu s vašimi možnostmi! Nenávidím vás! Všechny vás tu nenávidím! Chcípněte vy zasraný kosmický potvory!“
„Co se děje?“
„Nevím. Propadl zlosti a nenávisti. Ale podle grafů je mnohem silnější než by mohla být obyčejná nenávist.“
„CHCÍPNĚTE!“
„Je možné že se mu mohl do těla dostat Frenmir?“
„Možnost že se mu dostal do krve během přepadu je opravdu vysoká. Mohl někde vystříknout a dostat se mu do oka.“
„VŠECHNY VÁS TU ZABIJU!“
„Zřejmě to bylo v příliš malé dávce aby mohl začít reagovat ihned. Doneste analizační látku a připoutejte ho.“
„Zde pane“
„Nanoboti začínají vysílat. Ukazují že jed se začal v těle množit.“
„To je velmi neobvyklé“
„HAJZLOVÉ“
„Řemeny moc dlouho nevydrží.“
„Aktivujte silové pole. Budeme ho studovat“
„Zástupce Kren Dovid na velitelskou palubu!“
„Za chvilku jsem zpátky. Pomůžu vám při experimentu.“
Za pět minut.
„Tak co jsi se dovědel?“
„Vypadněte z mojí hlavy vy keténi!“
„Rada odmítla odpovědnost za nepovedený experiment a nebude pomáhat obnovit lidskou rasu. Okamžitě odlétáme domů. Máme se zbavit všech nebezpečných vzorků.“
„Takže i tohohle?“
„I tohohle“
„Ale to ne! Je příliš vzácný! Takovou anomálii jsem ještě nepozoroval.“
„Bylo rozhodnuto. Máme ho vyhodit do vakua.“
„Tak dobrá, ale nemám s tím nic společného.“
„CHCÍPNĚTE!“
