Takže už tu máme další kapitolu:
Tolo už šel velmi dlouho. První noc cesty se utábořil na kraji lesa, k večeři si ulovil malého králíčka a uložil se ke spánku. Uprostřed noci se probudil a náhle se z hlouby lesa ozývaly podivné zvuky, jako by se nějaké obrovské zvíře prodíralo lesem přímo k Tolomu. Vtom uviděl žluté svítící oči, uslyšel zrychlený dech a ucítil zápach vymykající se jakémukoli popisu. Tolo si přikryl rukou ústa a začal kašlat, ruka mu reflexivně sjela k noži po jeho tragicky zesnulé matce, ten nůž byla jeho jediná památka na ni. Když tvor spatřil tento nůž,utíkal někde do hloubi lesa. Ale Tolo si v tom okamžiku uvědomil, že to byl tvor, který ho už jednou napadl. Na ten zápach nezapomene. A v zápalu odplaty se začal hnát za ním s bojovým křikem v ústech. Tajemného tvora nedohnal - stěží se mu mohl v rychlosti rovnat, a tak se vrátil do svého tábořiště. Pozoroval vlastní stín, který vrhal malý ohníček. Ten hobit založil, aby mu nebyla zima. A také věděl, že takový oheň je dobrým pomocníkem proti "nočním návštěvám" - snad každý hobit zná pověst o tom, jak Sam a Frodo s jejich družinou zahnali strašné vrrky zpátky do tmy. Cesta ho zavedla až k řece. Voda v řece se dravě hrnula přes všechny kameny a nedoloval ubohému Tolovi ji přejít. K jeho smůle byl most, který původně řeku přetínal stržený proudem řeky po jarním tání a tak se vydal podél ní.
Té noci došel Tolo k chatě uprostřed lesu. Byla nízká, stěny z tvrdé žuly a střecha ze dřeva pokrytá listy a větvemi vypadala na to že každou chvíli spadne.
Protože už Tolomu začínala být zima a okolo něho se rozhostila tma, která by se dala i krájet. Vešel tedy Tolo do chaty. V chatě uviděl malou rozbitou postel, která vsak stačila na jednu noc. Byl tam i oheň se znakem, který už někde viděl. Byl ale unavený, takže se ani moc nerozhlížel a šel si lehnout. Když si lehl okolo rukou a nohou se mu objevily řemeny. Chudák málem vyletěl z kůže leknutím. Rukou šmátral po noži, ale nemohl ho najít.
"Copak to hledáš?!" rozchechtal se někdo vedle postele.
Tolo strachy nevydal ani hlásku, ale jeho strach se ještě zvětšil, když spatřil pár žlutých očí. Na to se Tolo probudil celý mokry.
"To byl ale strašný sen! Anebo, že by to nebyl sen?!" zvolal Tolo, když uviděl černé stopy vedoucí k jeho posteli. Neslyšně vstal z postele a potichu tak, jak to hobiti umějí se vydal po tajemných stopách do vedlejší místnosti. Opatrně nahlédl za roh a spatřil temný stín v rohu chaty, stín se pomalu nadzvedával a zase klesal, ozýval se divný zvuk, jako by někdo řezal dříví. Tolo se divil, že tento zvuk neslyšel i předtím, ale pak si uvědomil že stěny jsou tlusté a dobře izolované mechem. Přiblížil se k postavě, neslyšnými krůčky, odhrnul pokrývku a uviděl malé brečící dítě. Pomalu otevřel malému dítěti ručku a zjistili, že v ní drží překrásný drahokam do ruda zbarvený. V té chvíli, kdy Tolo vzal drahokam do ruky se dítě rozplynulo, jak pára nad hrncem a Tolomu zůstal jen ten drahokam v ruce.
Mezitím o mnoho mil dál po mnoha letech velká Sartan otevřela oko. Bylo velké, zelené a odrážela se v něm moudrost věků. Mozkem jí bušila nejistá předtucha. Ty malé bytosti si zase zahrávají s osudem světa. Líně se protáhla a zvedla se ze země.
"Už je to tak dávno!" zamručela si a u nozder se jí objevil obláček kouře. Sartan vylezla ze své jeskyně a rozepjala křídla.
"Pořád je to stejné," zamručela nesouhlasně. "Proč si pokaždé myslí, že k vítězství nad zlem stačí jeden mrňous!!!"
Lehce se odrazila a vznesla se do vzduchu. Krajina rychle mizela pod jejím mohutným tělem.
"Jen jestli už není pozdě, ten mrňous je ve velkém nebezpečí," pomyslela si.
Zatím Tolo v strašidelné chatě objevil něco jako sklep. Otevřel menší poklop a opatrně vstoupil dovnitř. Drahokam mu svítil na cestu a Tolo, který měl velký strach se pomalu vydával dál. Došel do podivné loučemi osvětlené místnosti, kde uviděl dva vchody. Jeden byl starý, zničený i ozdoby na něm byly zničené, druhý byl krásný a vypadal nový a svítily v něm drahokamy. Dlouho přemýšlel, jak pokračovat, když tu se ze starého vchodu ozývaly kroky. Zmrznul strachem a opatrně se podíval do starého vchodu. Vyšla z něj velká postava v ruce meč. Máchl s ním dopředu, ďábelsky se zasmál a řekl: "Smrrrrt!"
Tolo byl smířen se svou smrtí, ale stačil sebrat meč visící na zdi. Postava se přibližovala a boj byl pro Tola nevyhnutelný.
"Kdo-o-o si-i-i???" zeptal se Tolo vyděšeně.
"Cože???" zarazil se neznámý a jeho meč o něco poklesl.
"Ptám-m-m se kdo-o-o si-i-i???" vykoktal Tolo.
"Tvá smrt půlčíku!" řekl neznámý a vrhl se na něj.
Rozpoutal se boj. Tolo uměl dobře některé styly boje s mečem v jedné ruce, a tak cizinci vracel těžké útoky. Nakonec však Tolo upadl na zem a cizinec k němu přiložil meč.
"Výborně půlčíku!" řekl, "teď zemřeš!"
Tolo zavřel oči a uviděl celý svůj život. Hrot meče ho však najednou přestal tlačit a tak opatrně otevřel oči. Cizinec stál u toho nerozbitého vchodu se svítícími drahokamy a ruce se mu třásly, dýchal zhluboka a u nohou zlomený meč. Tolo se opatrně postavil a najednou dostal obrovskou odvahu.
"Tohle jsi chtěl!" vykřikl na něj.
"Ty nemůžešššš přežít!!!" vykřikl cizinec s hlasem plným nenávisti a rozběhl se na Tola. Jediným sekem ho Tolo zabil a cizincovo bezvládné tělo spadlo na zem.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…
