Pro Chainora najednou zamrzl svět. Oči Tialainy se vpíjely do jeho a doslova jej uhranuly. Okolní svět přestal existovat a on pouze cítil bušení ve své hlavě. Měl pocit, že ten okamžik zamrzl a že se do dvou rudých bodů dívá celou noc. To není přeci možné. Ne, to nemůže být ona, ale ten pohled...
Střetnutí jejich zraků však trvalo jen jediný kratičký okamžik. Žena se do té doby přívětivě usmívala, ale ve chvíli, kdy se zadívala do elfovy tváře, nepatrně sebou cukla. Bylo to téměř nepostřehnutelné, ale Chainor si toho detailu všimnul. Na výrazu tváře však nedala nic znát a dál kráčela ke třem sedícím mužům. Elfský princ ji znovu přejel pohledem a věděl, že pokud to není dokonalá kopie ženy, kterou se jali zachraňovat, musí to být ona. Ty ladné pohyby a neslyšné kroky...Nikoho jsem ještě neslyšel tak tiše chodit.
Během pár okamžiků měl jasno, ale jeho mysl byla zatížena jinou otázkou, která se sama nabízela. Co tu dělá?
Tialaina se zastavila krok od něj a zadívala se na vévodu Rekeana. Chainor prudce vydechl, ani si neuvědomil, že jeho plíce ve chvíli, kdy ženu spatřil, zastavily svoji činnost. Věděl, že si toho prudkého vypuštění vzduchu museli všichni všimnout.
"Donesla jsem to víno, které jste žádal, můj pane," pronesla hlasem sladkým jako med žena v modrých šatech.
Chainor to nemohl pochopit. Vypadala přesně stejně jako rudoočka z hostince U Blátivé stezky, ale její vzezření a vystupování bylo úplně jiné. Tehdy její hlas tak milý nebyl. Chvíli opravdu přemítal nad možností, že se jedná o dvojče, ale nakonec mu ta myšlenka připadla absurdní. Ten pohyb při chůzi a tichý krok byl nezaměnitelný, to se mu spolu s rudýma očima vrylo do paměti velmi hluboko.
"Ano, děvče, děkuji ti za to," odpověděl vévoda.
Mladý elf se nedonutil podívat Tialaině do očí, místo toho upřeně sledoval tác, na němž byly poháry a víno. Okamžitě však očima uhnul, neboť si uvědomil, že by soustředěný pohled do těch míst mohl být mylně považován za zírání na ženina ňadra. Trošku se začervenal a sklopil zrak k dřevěnému stolu. Služebná se znovu rozpohybovala, když před každého ze tří mužů postavila pohár a naplnila jej rudou tekutinou.
Chainor seděl nehnutě, zíraje do stolu a koutkem oka si všimnul, že i Leron Magriaq je z Tialaininy přítomnosti trošku zaražený. Ozvalo se lehké ťuknutí, jak jemná ruka postavila na stůl láhev s vínem.
"Ještě jednou ti děkuji," řekl vévoda dobromyslným hlasem. "Ještě se prosím přesvědši, že pokoj našich hostů je připraven, jak má být a postarej se o případné nedostatky. Poté tě už nebudu s ničím obtěžovat."
"Děkuji, můj pane," řekla tiše, poodstoupila a už se chystala, že se otočí a odejde.
Chainor mírně zvednul hlavu a podíval se na ni. V té chvíli se zarazila a zahleděla se na vévodu. Její tvář se zahalila do toužebného a prosebného výrazu.
"Omluvám se, že ještě obtěžuji, pane, ale chtěla bych vás poprosit, jestli bych směla jít na dnešní večerní slavnost."
Rekean se zasmál: "Ach, dnes je ta slavnost. Samozřejmě jdi, děvče, ale buď opatrná. Ať nemáš zase problémy, ale tady ve městě by se ti nemělo nic stát. Chápu, že tě zábavy jistě těší, ale až tu strávíš delší čas, zjistíš, že se tady v Dieloru pořád něco slaví."
Tialaina se usmála a pak odešla. Jakmile se za ní zavřely dveře, vévoda se významně podíval po svých hostech. Na Chainora lišácky mrknul.
"Pěkná, viďte, mládenci? Tialaina je opravdu rozkošné stvoření. Hezký úsměv, štíhlá postava..." Ano, možná je pěkná až příliš.
Na mladého elfa se upřeně zadíval. "I ty partie, které jsi sledoval, stojí za povšimnutí."
Chainor okamžitě zrudnul jako rak. Už předtím tušil, že jeho pohled by si někdo mohl špatně vyložit. Jenom netušil, že to bylo tak okaté.
"Já..." Zakuckal se. "Ehm...já jsem se nedíval..."
Vévoda se rozesmál a plácnul mladíka po rameni. Chtěl zjevně v daném tématu pokračovat, ale než stačil promluvit, ozval se Leron.
"Má zvláštní oči, ctěný pane. Jak se jí to stalo?"
Elfský princ v duchu Leronovi děkoval za včasný zásah. Nevěděl, zda si lidský obchodník tu ženu pamatuje. Nakonec ji viděl jen jednou, ale sám na ni tehdy upozornil. Buď měl sám také jisté podezření nebo se ptal čistě ze zájmu. Z toho, co o Leronovi věděl, usuzoval spíše na první variantu. Neznal mladíka sice dlouho, ale měl dojem, že by se vévody, který byl ztělesněním autority Dieloru, neptal, kdyby za tím neskrýval něco více. Ale jistý si být nemohl. Nakonec, sám byl zmatený a nedůvěřivý.
Rekean pokýval hlavou: "Ano, má skutečně zvláštní oči. Ty jsou také důvodem, proč je tady."
Chainora zalila vlna zájmu. "A jaký je to důvod, můj pane?" zeptal se.
Vévoda se smutně usmál. "No, abych odpověděl na první otázku poradce Magriaqa," - při těch slovech se Leron napřímil - "tak má rudé oči nejspíš od narození. Tak mi to řekla. To víte, v přírodě se občas vyskytují různé zvláštnosti a její oči jsou toho zjevně příkladem. Narodila se s nimi a měla s tím problémy, což úzce souvisí s druhou otázkou."
Jeho pohled uhnul v zamyšlení stranou, jak na něco vzpomínal. "Z jednoho takového problému jsem ji totiž vytáhnul. Vracel jsem se z jedné z mých cest, na které musím jako vévoda vyjíždět. Většinou se jedná o návštěvu blízkých osad, patřících pod Dielor, nebo diplomatické cesty do některých panství a království a jiné věci, kterými vás teď nebudu zatěžovat. Při návratu jsem měl se svým doprovodem projet jednou menší vesnicí, která ještě patřila pod Dielor. Stráže mě upozornili, že za osadou se něco děje. Prý nějaký rozruch. Takové cesty bývají většinou nudné, zvláště když se často opakují, pak je znáte nazpaměť. Využil jsem příležitosti k menšímu rozptýlení a osobně jsem přispěchal, abych zjistil, co se děje. První, co jsem uviděl, byl shluk lidí, mohlo jich být kolem dvaceti, jak křičí a se zájmem vzhlížejí do středu kruhu, který utvořili. Přijel jsem blíže a viděl, že dva z nich někoho drží uprostřed a ostatní na tu osobu házejí menší kameny, klacky a jiné věci, které měli zrovna po ruce. Jakmile mě uviděli v doprovodu několika ozbrojených jezdců, postupně ztichli a já mezi ně vjel. Uviděl jsem, že drží drobnou ženu - vypadala jako elfka - a ta byla celá špinavá a odřená ve starých šatech a prodřených botách. Okamžitě jsem se zeptal, co se děje. Lidé začali znovu pokřikovat jeden přes druhého, ale utišil jsem je a vyzval, aby mluvil jen jeden z nich. Slova se ujal jeden z mužů, kteří děvče drželi, a promluvil. Tvrdil, že je to démony posedlá bytost, která páchá jenom zlo. Na důkaz toho ten druhý pozvedl té ženě hlavu a já poprvé spatřil ty rudé oč. Na chvilku mě zamrazilo, ale jakmile jsem viděl tu strhanou vystrašenou tvář, píchlo mě u srdce. Ptal jsem se, co provedla a oni odpověděli, že ještě nic a že tomu hodlají předejít. Stačí se prý podívat na její vzhled a její oči. To, že byla elfka, podezření vesničanů v její zlou duši jen prohloubilo. V té chvíli se žena vytrhla ze sevření muže a padla k nohám mého koně. Se slzami v očích mě prosila o záchranu, jinak prý s ní lidé naloží velmi špatně. Vesničané se po ní znovu vrhli a v té chvíli se mě zmocnil hněv. Nařídil jsem jim, aby toho okamžitě nechali. Pohrozil jsem jim, že pokud se okamžitě nerozejdou, tvrdý trest je nemine. Okamžitě pelášili pryč. Dívku jsem vzal na koně před sebe a ujížděl pryč, aby se dostala od těch bláznů co nejdál. Někdy dokáží být lidé strašně fanatičtí pro nic."
Povzdechl si a znovu pokračoval. "Celá se třásla, ale pověděla mi o tom, jak jí její oči všude vyvolávají nenávist a odpor. Byla dojatá, že jsem ji zachránil a postavil se na její stranu. Když jsem jí prozradil, že jsem vévoda Dieloru, byla ohromena. Prozradila mi, že by si moc přála někde najít práci a to jakoukoliv. Ptala se mě, zda-li o něčem nevím. Řekl jsem jí, že se Dielor je velké město, ať se poptá. Vypadala otřeseně a tvrdila, že se nevyzná a že má strach. Ptala se mě, jestli já něco nepotřebuji."
Rekean se pobaveně zasmál: "Myslela si, že žiji v obrovském hradu plném stovek lidí. Říkala, že by se jistě u mě nějaká práce našla. Ptal jsem se jí, proč chce pracovat právě u mě a ona se na mě podívala a řekla, že jsem jediný, kdo se jí zastal. Způsob, jakým to řekla, mě zlomil. Nabídl jsem jí práci pomocnice. Někdo by možná řekl služka, ale já ten výraz nemám rád. Lidé, kteří u mě uklízejí, vaří a starají se o chod mého sídla, dostávají řádně zaplaceno a dělají tak z vlastní vůle."
"Takže jste ji tedy přijal," řekl Chainor.
"Ano, to jsem udělal. Slibovala mi, že bude pilná a pohotová. A udělala, jak slíbila. Zatím se činí, jsem rád, že jsem ji k sobě vzal. Alespoň má ta chudinka střechu nad hlavou a je s ní zacházeno jako s rovným. To ji v minulosti nepotkalo."
Chainor přikývnul a zamyslel se. "A říkala vám, proč odešla od elfů?"
Rekean si znovu povzdechl: "Ze stejného důvodu jako vždy. Její rodina ji odvrhla pro její "zlé" oči."
Elfský princ polknul a zmateně se díval po místnosti. "Nechce se mi věřit, že by se někdo z mého národa takhle zachoval."
Vévoda jen pokrčil rameny. Je to nemožné, že jí tohle někdo mohl provést. Takhle by se mohli zachovat jen někteří temní elfové, ale ona je spíše lesní elfka. A všichni lesní elfové, které znám, jsou dobrosrdečné bytosti, které zbytečně neubližují nikomu a už vůbec ne vlastní rodině...
Chainor se díval do zdi a nevěděl, co by ještě řekl. Jestli ta žena pracovala tady u vévody, nemohla to být ta samá, se kterou se setkal na cestě. Rekean seděl na židli ležérně a bubnoval prsty o povrch stolu. Iniciativy se však ujal Leron.
"Jak dlouho tu vlastně to děvče je?"
Rekean ta otázka vytrhla z vlastního zamyšlení a on se na obchodníka podíval. "Nedlouho, mladíku. Vlastně jen tři dny. Jak říkám, zatím je pilná, tak doufám, že jí to vydrží." Tři dny! Proč mě ta otázka nenapadla? Znovu díky, Lerone. Takže to opravdu může být ona!
Vévoda se podíval z jednoho na druhého. "Proč se o ni oba tak zajímáte? To vám její úsměv tak zamotal hlavy?"
Chainor si odkašlal: "Ne, jenom mi...nám připadalo zvláštní, jaké má oči. Přirozeně nás zaujalo, jaký měla osud."
Rekean s úsměvem přikývl, nevypadal, že by tohle mladému elfovi příliš věřil.
"Chápu," řekl až přehnaně vážně. "Teď se pojďme napít mládenci." Pozvedl pohár a řekl: "Tak na zdraví a na to, že jste mě možná zachránili před smrtí."
"Za to byste měl vděčit hlavně mé matce," odtušil elfský princ.
"Tvojí matce. Proč ne? Tak na zdraví a na královnu Elimeru!" S těmi slovy do sebe obrátil pohár s vínem, které v něm okamžitě zmizelo.
Pokud mohl Chainor říci, ten muž se nechoval jako většina státníků. Sice ještě nikdy nebyl na diplomatické návštěvě, ale jeho představy se díky vyprávění jeho rodičů značně lišily. Nevěděl, zda-li jsou zkreslené nebo je Rekean opravdu výjimkou.
Chainor jen mírně upil a to samé udělal i Leron. Rekean se znovu zadíval na vzkaz, který obdržel a na čele se mu objevily vrásky.
Zakroutil hlavou, jeho výraz se uvolnil a řekl: "Tak, teď přejděme k tomu, co jsi mi slíbil, Chainore. Máš mi vyprávět něco o vašem..."
V té chvíli se ozvalo tiché zaťukání. Vévoda Dieloru vyvrátil oči v sloup a poté se omluvně podíval na své hosty. Povzdechl si a čekal.
Dveře se mírně otevřely a dovnitř vstoupil Ailin Durki a poklonil se.
"Nerad vás ruším, vážení pánové," prohlásil omluvně. "Chce s vámi však, můj pane, mluvit váš ctěný syn. Prý má na srdci něco důležitého."
Vévoda se na dva mladíky znovu zadíval. Jestli byl jeho výraz před chvílí omluvný, Chainor nenalézal výraz pro tohle.
"Dnešní den je plný důležitých zpráv. Nesčetněkrát se omlouvám, ale naši rozpravu budeme muset dokončit zítra, jestli vám to nebude vadit. Doufám, že se nezlobíte."
"Nezlobíme se, vévodo," řekl elf. "Bude nám ctí si s vámi promluvit zítra."
Když to dořekl, oba "vyslanci" vstali. Dveře se otevřeli a dovnitř vstoupil mladý muž. Byl poměrně vysoký a působil na první dojem křehkým dojmem díky úzkým ramenům. Postavou byl pravý opak vévody. Na první pohled byl však autoritativní a jeho pohled byl svým způsobem charismatický. Chainorovi však připadal jaksi chladný či odtažitý. Tmavé vlasy měl sčesány dozadu a tlumené světlo se na nich blyštělo. Jistým krokem vykročil ke třem mužům, v té chvíli vstal i Rekean. Pokynul rukou k příchozímu.
"Rád bych vám představil svého syna, pánové."
Chainor zdvořile kývnul hlavou, avšak druhý muž nijak nereagoval. Jen tiše stál a díval se z jednoho na druhého.
"Eduosi, princ Chainor a jeho poradce Leron Magriaq."
Rekeanův syn upřel zrak na mladého elfa a chvíli studoval jeho oči. Chainor se ani nepohnul a pohled mu oplácel. Podvědomě cítil, že se Eduos snaží z jeho očí co nejvíce vyčíst. Znepokojoval jej fakt, že od muže cítil tiché nevyřčené nepřátelství nebo opovržení.
Po dlouhé chvíli Eduos nepatrně sklonil hlavu a řekl: "Je mi ctí setkat se s potomkem královny Elimery."
Chainor mlčel a znovu pokývnul. Slovo, které Eduos použil, znamenalo v obecné řeči potomek nebo také dítě. Záleželo na přízvuku. A podle přízvuku měl mladý elf pocit, že měl muž na mysli druhý význam.
Rekean si toho dvojsmyslu zjevně také všimnul a nervózně si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. "Pánové, mát přichystány ty nejlepší pokoje, ve kterých by mělo být připraveno i občerstvení. Jak jsem již řekl, doufám, že se zítra opět setkáme a velmi se těším."
Chainor se usmál a řekl: "Děkuji."
"Tialaina vás nyní odvede.." Vévoda se zarazil. "Tialainu jsem vlastně pustil na tu slavnost. Tak tedy Ailin..."
Ode dveří se ozval komorník. "Tialaina ještě neodešla, můj pane, před chvílí jsem ji zahlédl."
"Ty lišáku," zasmál se Rekean, "práce ti nevoní, že Ailine?"
Komorník se s ústy roztaženými od ucha k uchu hluboce uklonil. "Naopak, já vykonávám svou práci."
Dobrá tedy," mávnul Rekean rukou, "řekni Tialaině, ať ještě ubytuje naše hosty a pak ať odtud upaluje, než si na něco ještě vzpomenu."
"Jistě, pane. Pánové, prozatím mě následujte." Komorník pokynul oběmi pažemi ze dveří.
Chainor ještě hodil pohledem po Eduosovi, který se tvářil nevšímavě a poté odkráčel. Ve dveřích se však zastavil a otočil se. "Vévodo?"
Širokoplecí muž vzhlédl.
"Nezapomeňte na ten vzkaz."
Rekean pozvedl tázavě obočí a pak vzdechl. "Ach tak." Otočil se na komorníka. "Ailine, vzkaž prosím veliteli stráží, aby zdvojnásobil hlídky. Ihned. Zítra mu vše vysvětlím, prozatím se mu omlouvám.
"Jak si přejete, pane."
Oba mladíci vyšli na chodbu a Ailin za nimi zavřel. Otočil se směrem do chodby a pokynul. V té chvíli se znovu usmál. "Á, to děvče je hotový poklad, vždycky je tam, kde je potřeba."
Po tlustém barevném a bohatě zdobeném koberci k nim kráčela drobná žena v dlouhých šatech - Tialaina. Její postava byla jen lehce osvětlena pochodněmi, ale přesto nebylo pochyb. Když je spatřila, zarazila se a sehnula si. Zdánlivě to vypadalo, že si jen urovnala botu, ale Chainorovi na tom pohybu připadlo cosi zvláštní. Tři muži se jí vydali vstříc, vedení komorníkem Ailinem. Žena se narovnala a dlouhá sukně spadla na zem a zahalila tak boty.
"Tialaino, to je dobře, že jsi ještě tu," prohlásil komorník. "Než odejdeš na oslavu, ubytuj prosím naše hosty. Je to přání vévody."
Žena si prohrábla vlasy, které ji spadaly na ramena a usmála se. Chainor, nevěděl, jestli se má od toho úsměvu odvrátit nebo se dívat. Obojí svým způsobem bolelo. Nakonec nechal své oči spočinout na ženiných rtech.
"Samozřejmě, pane Durki. Udělám, co si vévoda přeje."
Další úsměv věnovala oběma mužům a řekla: "Pojďte prosím za mnou."
Mladý elf se v tu chvíli nemohl nadechnout, jak se mu sevřel hrudník.
Tialaina se otočila a vyrazila zpátky chodbou. Leron ji následoval, ale Chainorovi chvíli trvalo, než procitnul. Cítil se jako hlupák. Nejdříve tu ženu potkal v hostinci na cestě do Dieloru. Tehdy jej velice zaujala, aniž by tušil proč. Přesto, že se k němu chovala chladně a hrubě, na ni stále myslel. Poté, když je přepadli skřeti, ji uviděl znovu v jejich zajetí. Vydal se ji navzdory radám přítele Braguna vysvobodit jenom proto, aby zjistil, že utekla sama a to jen pouhou chvíli předtím, než dorazili. A přitom stačila zabít skřetího velitele. Tohle dobrodružství je málem stálo život. A teď se tu před ním nesla chodbou jako úplně jiná žena s jiným vystupováním a jménem Tialaina. Byl zmatený a rozhořčený. Rozhořčený sám na sebe. Věděl, že by měl něco říci, na něco se zeptat, ale nemohl to udělat. Nemohl ani přemýšlet a věděl, že je to její přítomností. Přistihl sám sebe, že si prohlíží její pohupující se boky, a skoro naštvaně odvrátil hlavu. Co se to se mnou děje?
Zatřásl hlavou a podíval se na svého přítele Lerona Magriaqa. Lidský obchodník mu pohled oplatil a usmál se na něj. Chainor neměl sílu mu úsměv opětovat, tak jen kývnul hlavou. Leron se tázavě zamračil a jeho pohled se upřel na drobnou ženu před ním.
Ta na konci chodby vystoupala po schodech do druhého patra a vedla oba muže k jedněm dveřím. Když se ocitla u nich, otevřela je a znovu se podívala na oba muže.
"Pojďte prosím dovnitř, toto jsou vaše pokoje."
Mladý elf vkročil dovnitř a rozhlédl se. Místnost byla ještě nákladněji zdobená než chodby. Stěny byly pokryty tapisériemi sytých barev a podlahu zkrášloval podobně zdobený koberec. U jedné stěny stál velký krb, vedle něhož byla nachystána polena. Uprostřed místnosti se vyjímal pracně vyřezávaný stůl, obklopený měkkými křesly s širokými opěradly. Z místnosti vedly další dveře. Tialaina na ně ukázala.
"Za těmi dveřmi je ložnice, ctění vyslanci." Rychle dodala: "Samozřejmě jsou vaše lůžka oddělená, abyste měli soukromí.
Chainor si nemohl nevšimnout, že na stole leží tácy s jídlem. Zjevně se jednalo o občerstvení, o kterém se zmiňoval Rekean. Chainor by to však spíše nazval bohatou večeří pro šest lidí. Kromě jídla nebyli hosté připraveni ani o dvě lahve vína. Všechny příbory, tácy a nádoby vypadaly, že jsou vyrobeny z pravého stříbra.
"Doufám, že vám tyto pokoje budou vyhovovat."
Leron Magriaq vydechl. "Spal jsem již ve velmi luxusních hostincích, ale za takový pokoj by se nemusel stydět ani král."
Chainora zamrazilo v zátylku. Otočil se a viděl, že se mu Tialaina dívá do tváře. Musel vynaložit velkou snahu, aby neuhnul jejímu přímému rudému pohledu. Až po chvíli si uvědomil, že žena nejspíš čeká na jeho reakci. Polknul.
"Ano, tento pokoj je...vyhovující. Tedy, je opravdu krásný."
Tialaina spokojeně přikývla. "Jestli máte zájem, udělám vám horký čaj."
"Ne, děkuji, nebudeme vás již déle zdržovat."
"Je mou povinností splnit své úkoly, takže se neostýchejte a klidně řekněte."
Chainorovi její hlas zněl v uších a každé slovo se zesilovalo. Ale on nevnímal slova, jenom čistý tón jejího hlasu.
"Děkuji, ale není potřeba."
"Já si taky vystačím s tím, co tu je," zasmál se Leron. "To ani nemůžeme sníst."
"O své hosty vévoda pečuje. Ráno přijdu já nebo někdo jiný a doneseme vám čerstvé jídlo."
Ať se Chainor snažil sebevíc, nemohl na chování rudooké ženy najít nic nepřirozeného. Nic, co by naznačovalo, že se už setkali. Buď měla velmi špatnou paměť nebo byla dokonalá herečka. Nebo to není ona.
Tialaina kývla hlavou a řekla: "Dobrou noc, pánové, doufám, že se příjemně vyspíte."
Poté se ladně otočila a odešla z místnosti. Chainor stál u dveří a naznačil, že za ní zavře. Žena se na něj usmála a zmizela. Už chtěl opravdu zavřít, ale vnitřní intuice jej zarazila. Ještě než tak učinil, potichu vykročil ze dveří a podíval se za odcházející Tialainou. Ta šla nenuceně chodbou, ale v jedné chvíli povytáhla sukni a z boty vytáhla cosi hnědého. Mladý elf zaostřil pohled na ten předmět, ale v přítmí a v té rychlosti si nebyl zcela jistý, co to je. Okamžitě ale zavřel dveře, aby si jej rudooká žena nevšimla.
Leron se uvnitř stále rozhlížel po místnosti a jako obchodníkovi mu oko spočinulo většinou na nějaké zlaté či stříbrné ozdobě nebo drahém kameni. Chainor si pomyslel, že měl pravdu v tom, že ani král by se nemusel stydět za takovýto pokoj. Jemu se však příliš nelíbil, ale věděl, že to je rozdílností výchovy a zvyků. Ani lesní ani temní elfové si totiž nepotrpěli na pompéznosti a okázalosti. Architektura lesních elfů byla pěkná, ale vždy taková, aby ladila s okolní přírodou. To samé se týkalo pokojů, ty byly povětšinou jednoduše zařízené. A pokoje temných elfů byly většinou střídmé místnosti válečníků.
"Nevím, jak ty, ale já mám po té cestě docela hlad," prohlásil lidský obchodník, prohlížeje spoustu jídla na stole. "Můžu si vzít?"
Chainor se na svého přítele podíval a zeptal se: "Proč se mě ptáš?"
Leron pokrčil rameny: "No, jsem tu jenom díky tobě."
"Samozřejmě se najez." Elf se podíval z protějšího okna do noci. "Já si vezmu jen trochu."
Oba muži zasedli ke stolům a začali jíst. Zatímco Leron se ládoval všemi druhy pokrmů, Chainor v zamyšlení kousal jablko. Setkání s rudookou ženou jej stále tížilo. Nevěřil tomu, že by na ni měl takové štěstí, ta náhoda byla příliš velká a přeci se možná stala. Nicméně si nemohl být jistý. Během večera již několikrát přehodnotil tuto možnost.
Když se Leron dosyta najedl a Chainor stále žvýkal první jablko, podíval se lidský mladík na svého druha trošku překvapeně.
"Děje se něco, Chainore?"
Elfský princ sebou trhnul. "Co...Ne, nic mi není, jenom jsem se zamyslel."
"A nad čím?" chtěl vědět Leron.
"Nevím, jestli sis toho všiml, ale ta Tialaina..."
Člověk pozdvihl obočí. "Ano?"
"Připomíná mi tu ženu, kterou jsme měli osvobodit."
"Možná je to těma očima."
"Možná." V duchu, však dodal: Ale moc tomu nevěřím.
"Mně připadá jako obyčejné děvče," řekl lidský obchodník. Jeho hlas však nezněl moc přesvědčivě. Povzdychl si. "Měli bychom se jít vyspat, přece jen nás ta cesta unavila."
Chainor přikývl a vstal od stolu. Oba se pak vydali ke dveřím, které vedli do jejich ložnic. Náhle se v elfových myšlenkách vynořil obraz Tialainy, která něco vytahovala ze své boty. Zarazil se a podíval se na svého přítele.
"Lerone, nač by mohla Tialaina potřebovat na oslavě kožené rukavice?"
Mladý obchodník zmateně těkal očima po elfově tváři a poté pokrčil rameny.
Do místnosti proudil chladivý noční vzduch zadním oknem. Vzhledem k tomu, že směřovalo do zahrady, která nepropouštěla žádné světlo z luceren na ulicích, byla vevnitř velká tma. Pouze chvílemi do domu pronikla zlatavá záře dobře osvětlené a rušné silnice pootevřenými dveřmi.. Dielor této noci žil. Konala se jedna z mnoha oslav, které měli obyvatelé tak rádi. Za takovýchto nocí málokdo spal a celé rodiny se vydávaly do města. Všude se tlačily spousty lidí a obchodníci měli rozestavené své stánky. Spolu se světlem pouštěly dveře dovnitř i zvuk - smích, mluvení a mnohačetné zvuky kroků. To vše jen po dobu, než se zase zavřely. A tou dobou bylo několik úderů srdce. Poté místnost opět zahalila tma a jednotlivé zvuky nočního života se smísily v jeden jediný druh šumu.
Tala Aneru seděla na psacím stole a nohama zkříženýma v kotnících pohupovala vzduchem. Jednou rukou v kožené rukavici držela dlouhý nůž a druhou jej čistila hebkým kusem látky. Blyštící se čepel se rozhodně nedala považovat za špinavou, ale její leštění bylo Taliným zvykem. Dělávala to ve chvílích, kdy se hodně nudila nebo naopak bavila. V tu chvíli tak činila právě kvůli druhé možnosti. Pokaždé, když se dveře otevřely, se neubránila samolibému úsměvu.
Po chvíli ji tato zábava omrzela, a tak položila nůž za stůl a hadřík do záňadří. Pomalu si sundala i rukavice. Pro většinu činností, které při svých úkolech vykonávala, nebyly nezbytně nutné, ale ona nedala dopustit na své ruce a prsty. Chtěla je mít čisté, upravené a bez zranění a mozolů, které by jí jinak hrozily.
Dlaněmi se opřela o stůl a čekala. Dveře znovu otevřely a tmavá postava do nich strčila hlavu, aby obhlídla situaci venku. Když muž nespatřil nic důležitého, opět se schoval do svého domu. Tala věděla, proč to dělá. Čekal. Čekal na ni. A marně ji hledal v davu lidí, doufaje, že se z něj vynoří. Jejich schůzka se měla odehrát u něj doma ve smluvenou dobu. Nicméně Tala se nikdy nezmínila o tom, že přijde dveřmi. Ale chápala postoj toho muže. On nevěděl, s kým má tu čest. A navíc bylo její slabůstkou předvádět se. Nikdy to nedělávala, protože si to nemohla dovolit. Tentokrát však ano. Dostat se do jeho domu pro ni bylo tak primitivní, že to už nemohlo být snazší. Zvláště když ten hlupáček nechává otevřené okno.
Sledovat nervózního muže ji už opravdu omrzelo. Čekala, že se musí každou chvíli otočit, všimnout si temného obrysu postavy sedící na jeho stole a hrozně se vyděsit. Nicméně on tak neučinil a ona už déle nechtěla ztrácet čas. Nechat ho však úplně v klidu také nechtěla. Vzala do ruky železný pohár, který stál na stole, a ze kterého muž podle vůně nedávno pil víno, a pozvedla jej do výšky. Pak jej upustila.
Kov zazvonil o podlahu a pohár se s cinkotem odkutálel směrem k postavě u dveří.
Muž okamžitě ztuhnul a Tala zezadu viděla jeho zdvihající se ramena, jak zhluboka dýchal. Klidně by si vsadila, že tep srdce slyší až v hlavě a z čela mu stéká pot. Pravá ruka se sunula k pasu, kde visel zakřivený tesák. Žena musela uznat, že má vycvičené instinkty, když vycítil nebezpečí ze spadeného poháru. Na druhou stranu - co jiného než něčí ruka by mohla shodit těžký pohár ze středu stolu. Lehký vánek určitě ne.
Muž se prudce otočil a v ruce držel dýku. Byl rychlý, ale ne dost. Tala naznala, že kdyby stála u něj, nestihl by tesák vytáhnout včas. Zaplašila takové myšlenky, protože tu byla kvůli něčemu jinému.
"Snad byste mi neublížil, Dundisi," řekla žena na stole klidně. "Kdo by pro vás pak udělal jistou...službičku, hmm?"
Šedé oči se nedůvěřivě přivřely. "To jste vy?"
"Já?" zeptala se nevinně Tala. "Jistěže jsem to já, jde jen o to, koho myslíte."
Muž se uvolnil: "Nehrajte si se mnou. Jste ta vraž...ehm, špionka , pro kterou jsem poslal?"
Tala přimhouřila oči. Jeho nedořečené poznámka ji rozladila. Dundis si toho zjevně všimnul a snažil se to zamluvit. "Vyslal jsem muže, aby vás našel. Měl vám předat mou zprávu a...heslo."
"Rekean," reagovala okamžitě rudooká žena. "Cíl našeho snažení. Jak průhledné."
Její oči se zabodly do mužovy tváře. Přestože byla tma, ona viděla celkem dobře.
"Jistě, v jednoduchosti je síla. Nevadilo by vám, kdybych si na vás trošku posvítil? Tedy, jestli nechcete zůstat v utajení."
Tala mávla ležérně rukou a muž se jal zapálit několik svíček. Při pohledu na něj ji napadlo, že se ničím nevymyká z průměru. Šaty obchodníka, nikoliv však významného, oholený, středně vysoký. Jen v jeho očích byla rozehrána podivná hra. Pozorně si ji prohlížel a zdál se být docela udivený, ne-li zklamaný.
"Přiznám se, že jsem čekal někoho...jiného."
"Fajn, půjdu tedy," odtušila Tala.
"Tedy, ne někoho jiného, ale vás jsem si představoval jinak."
Rudooká žena pozvedla tázavě obočí.
"Podle toho, co jsem o vás slyšel, jsem očekával, že budete větší a silnější."
"A co jste slyšel?"
"No, různé věci. Prý jste velmi úspěšná při vašich...misích."
"Vážně? A kdo vám to řekl?"
Dundis pokrčil rameny. "Mám své zdroje."
"Ach tak," řekla Tala, "takže někdo moc mluvil. A to neměl."
Do očí se jí vloudil zlý výraz. "Takže, aby mezi námi bylo jasno, jestli ještě od někoho někdy uslyším jakékoliv zvěsti o mé osobě, budu to považovat jako důkaz toho, že jste VY moc mluvil." Při těch slovech ukázala na muže prstem. "Takže bych vám radila, abyste se postaral, aby ten váš zdroj ztichnul."
Usmála se: "Nebo mi řekněte, kdo to je a já se o to postarám osobně. Ale musel to být někdo z mých předešlých...zákazníků. A asi vím kdo."
"Nevyhrožujte mi," ohradil se muž.
Tentokrát pokrčila rameny Tala: "Asi byste si měl vzpomenout, proč jste mě najal. A také na ty zvěsti, které jste slyšel."
Ukázala prstem k jeho pasu: "Podal byste mi váš nůž?"
"Můj nůž? Proč?"
Při pohledu do rudých očí se více neptal a vložil tesák do její ruky. Tala jej vzala do obou rukou a bez větší námahy jej rozlomila. Dundis vytřeštil oči.
"To...to není možné. Vy nemůžete být tak silná."
Žena se vítězoslavně usmála. "Myslíte? Já vždycky říkám, že všechno je možné. A teď už konečně přejděme k těm podstatným věcem."
"Vy nejste jen elfka, že ne?"
"Přejděme k těm podstatným věcem," řekla Tala důrazněji.
Dudnis přikývl. "Takže, vaším úkolem bude..."
"Já vím, co bude mým úkolem."
Muž rychle zamrkal. "Víte? Jak je to..." Oči se mu rozšířily poznáním. "Merak! Říkal jsem mu, aby o všem mlčel. On vám to prozradil!"
"A vy byste to neudělal, kdyby vám šlo o život?"
"Vy jste ho zabila?!" Dundisovy oči byly plné zděšení. Ne, ale chtěla jsem
"Ne, nezabila. Vzala jsem mu koně a všechny peníze. Ale nelíbí se mi, že o tom ví ještě někdo další."
"Je to můj bratr, já mu plně důvěřuji. On měl ještě...Neměla jste mu brát koně."
Na to Tala nic neřekla.
"On měl ještě něco vyřídit, aby sehnal dostatečný obnos na zaplacení vaší...práce."
"Tak v tom případě doufejte, že si našel jiného. Už o tom dále nemíním diskutovat."
Muž se podíval jinam a řekl: "Dobrá, víte tedy, co je vaším úkolem. Musíte se dostat do blízkosti vévody Rekeana a pak..."
Tala jej znovu nervózně přerušila: "Já jsem se už dostala do jeho blízkosti."
Tentokrát Dundisovi málem spadla čelist. Po chvíli zakroutil hlavou a řekl: "Vy mě opravdu překvapujete. Začala jste s úkolem dříve ještě než jsem vám řekl, co máte dělat. Zvěsti o vás asi opravdu nelhaly."
"Neposlouchejte plané tlachání, radši se zaměřte na náš cíl."
Muž přikývl.
"Takže, pane Dundisi. Přestože jsem již ve vévodově blízkosti, nemůžu to skončit brzy. Teď by to bylo ještě příliš podezřelé. Až nastane ta správná doba, dám vám vědět."
Šedooký se usmál: "Jsem rád, že vám jde všechno tak dobře. Když vás tak poslouchám, není nic, co by mohlo ohrozit konečný úspěch."
"V to doufejte," odtušila Tala.
Sama ale věděla, že to není pravda. Ještě ten večer totiž narazila na menší problém. Potíží by mohl být ten elfík. Nechápu, co tu dělá. Nakonec, je to jedno. Podle jeho jednoduchého výrazu v ksichtíku usuzuji, že nebude těžké ho zpracovat. Ten hlupáček se ani nezeptal, jestli jsme se neviděli a to si mě určitě pamatuje. Ten je tak zmatený sám sebou, že nic nezmůže. A i kdyby se ptal, něco si vymyslím. Nebude těžké ho zpracovat. Letmý úsměv, jedno dvě mrknutí a on zapomene, že mě kdy viděl.
"Vůbec jste sem vlastně nemusela chodit, kdybych věděl, že vy víte," řekl Dundis.
"Ale ano. Kvůli vám."
Seskočila ze stolu, vzala své rukavice a nůž a vydala se k oknu. Než z něj vylezla na zahradu, podívala se zpříma na Dundise.
"Pamatujte si na moje varování. Jediné slovíčko o mě vyjde z vašich úst a cílem mého snažení se stanete vy."
Muž zbledl a přikývl. Poté Tala proskočila oknem a vydala se pryč. Zatím bude trpět Rekean. Ten chudák bude litovat dne, kdy mě vzal do paláce kvůli svému dobrému srdci. To ho bude velmi mrzet. Vlastně by ho to mohlo mrzet až k smrti.
V zahradě se propletla mezi keři a nepozorovaně se vkradla mezi domy. Zahnula do úzké uličky a ocitla se na rušné ulici plné lidí. Vmísila se do davu a zmizela uprostřed rušného života v Dieloru.
