Je to už tak dlouho, co jsi pryč, a já stále myslím jenom na tebe. Když ráno za rozbřesku vstávám i když večer po setmění ulehám a jdu spát. Nevím, co se jen s tebou stalo, jak se máš, zdali ještě žiješ. Už léta mi od tebe nedošel ni lístek, ni krátký pozdrav; ale ani zpráva, že se mi už nikdy nevrátíš.
Věřím a doufám… Toť to jediné, co mi ještě zbývá. Avšak já vím, že se jednoho dne rozletí dveře našeho stavení a ty tam budeš stát.
Řekla jsem ti to již mnohokráte, můj milý, avšak bys nezapomněl, čti teď pozorně: Miluji tě! A nic na světě mou lásku nezničí. To vždy pamatuj.
Určitě chceš vědět, co se v našem kraji nyní děje, slyš tedy:
Petr, vždyť víš – ten, co k nám před lety vždycky na koláče chodil, tak tedy ten Petr se před posledním úplňkem ze světa vrátil! Je z něj teď velký pán a na svou starou matku málem zapomněl. Sama jsem mu byla vyčinit, by si svých rodičů i v době jejich potřebnosti hleděl. Za uši jsem ho vytahala, holomka jednoho, pán nepán…
Ale dost starostí, i dobré věci se staly. Anička, však pamatuješ tu milou dívku, o které jsem ti psávala, krásnou jako kvíteček… Tak tedy naše Anička se provdala! Sic je ještě velmi mladá, ale už dvě děcka povila, chlapce a děvčátko. A jak nádherná jsou obě miminka, radost pohledět. Za kmotru jejich jít mě požádali a já neodmítla. Snad i ty brzo uvidíš mé kmotřence, můj drahý…
Jen jedna věc mi málem srdce zastavila. Má jediná sestra o Velikonocích vydechla naposled. Svého manžela k Bohu následovala, budiž jí země lehká… Tolik lidí, jako za ni, jsem už léta truchlit neviděla.
A snad ještě jednu věc ti říct musím. Když náš malý synek, Jeník, po otci ptát se začal, netušila jsem, co dělat – jak vysvětlit mu, že tatík jeho do války šel. Že to byl ale chlapec chytrý, brzo pochopil. Pak se ale i děti jeho ptát začaly, kde dědeček jejich dlí a já se jala znovu vysvětlovat. Když se ale nejstarší Jeníkova vnučka na tebe včera zeptala, sílu jsem už na odpověď neměla.
Šedesát let je dlouhá doba, ale já stále věřím, že se mi vrátíš, můj milý… Rozletí se dveře našeho stavení a já snad budu schopná vstát z křesla a rozejít se ti s hůlkou naproti.
