Hirn Ganiad stál na břehu potoka a nervózně přecházel sem tam. Jednou rukou si mnul bradu a druhou svíral jílec meče. Jeho namodralá zbroj odrážela světlo táborového ohně a leskla se v tmavé noci. Již uplynula delší doba, kdy Ash'raen'shina se Zistelou odešly na průzkum a ani jedna z nich se nevrátila. Jakmile se začalo stmívat, naznal, že by už měly být zpátky, Mierhal usoudil totéž a rozhodl se, že je půjdou hledat.
Ačkoliv se Hirn nabízel, vyslán byl Kirinel s Gilivanem. Mierhal tvrdil, že ve tmě v lese se vyzná jedině Kirinel dobře a ostatní by mohli také zabloudit, Gilivan s ním šel jako doprovod. Aby na sobě nedal nic znát, nenabízel se Hirn příliš horlivě.
Měl strach o Ash'raen'shinu. Ačkoliv ji znal jenom jeden den, velice na něj zapůsobila. Ještě teď měl v hlavě obrazy jejího tance z minulého večera. Všichni ve vesnickém hostinci byli unešení, působila kouzelně. Nešlo jen o to, že byla exoticky hezká, její tanec obdivovaly stejně tak ženy jako muži. Na jejím tanci bylo něco - on to nedokázal určit - co, všechny uhranulo a rozradostnilo. On tomu kouzlu podlehnul také, ale stejně tak podlehl jinému kouzlu - ženskému. Dohromady to v něm zažehnulo žár, který jej vnitřně spaloval. Přál si dotýkat se její hebké kůže a hladit její křivky. A teď byla pryč a on měl strach. Vedle něj se objevil Mierhal.
"Ještě se nevrátili," oznámil Hirn. Věděl, že Mierhal to ví stejně dobře, ale chtěl nějak vyplnit ticho.
Válečník přikývl. "Máš strach, příteli?"
"Ano, mám," přiznal Hirn. "Zistelu znám už tak dlouho a Ash'raen'shina...Myslím, že se mezi nás začlenila za tu chvilku docela dobře.
Nechal však nevyřčeno, že ve středu zájmu stojí převážně temná elfka. O malou půlorčici se také bál, ale jinak.
"Já mám také strach, Hirne. Zistela se určitě rozpovídala a bavila Ašrenu tak dlouho, až se obě někde zapomněly a pak nevěděly, kudy šly. Snad je Kirinel s Gilivanem najdou."
Pak byli oba muži ticho. Po nějakém čase se ve tmě za potokem něco pohnulo a Hirn se napjal. Trvalo to jen chvilku, než poznal o koho se jedná. Jako první šel Gilivan a za límec vedl zkroušeně se tvářící Zistelu. Za nimi šla další postava. Byl to Kirinel. Hirn si úlevně oddechl a věděl, že Mierhal udělal totéž. Byl skutečně rád, že znovu spatří Ash'raen'shinu. Těšil se na pohled jejích očí, na její rty, na její tělo a nohy...Zavřel oči, aby si poté ten pohled vychutnal. Když je otevřel, trojice přátel se k nim brodila vodou. Hirn se zmateně rozhlédl, ale nic neviděl. Za Kirinelem...tma. Nic. Nebyla tam. Byl to pro něj malý šok.
"Kde je Ašrena?" uslyšel říkat Mierhala.
Trojice se dostala až k nim a Kirinel promluvil: "Zeptej se naší malé společnice," a ukázal na Zistelu.
Ta se skrčila a očima těkala po všech kolem. K nově příchozím se připojili ostatní - Durgan, Jergunil, Orgun.
Jen Sirgis celou scénu sledoval od ohně.
"Tak mluv," vyhrkl Hirn na malou půlorčici.
Dívka se zatřásla. "Já...já...já jsem šla s Ašrenou, jak jste řekli."
"A dál?" Hirn v té chvíli pozbyl veškerého klidu a trpělivosti.
"Klid, příteli," promluvil Mierhal. "Jen nám to všechno pověz, Zistelo."
"Pak jsme se rozdělili, aby jsme prozkoumali co největší oblast."
Hirn obrátil oči v sloup, ale nic neříkal.
"Copak Ašrena neví, že je nebezpečné dělit se?" povzdechl si Mierhal.
Zistela se ještě více skrčila. "No, ono to napadlo mě. Já jsem jí to řekla a pak jsem běžela pryč."
"Ty seš nějáká moc upřímná," ozval se Durgan.
Tohle Hirn nevydržel. "Zbláznila ses?" Pak se trochu uklidnil a zeptal se: "Kam šla?"
"Vím jen směr."
"Tak říkej."
"Severozápad, myslím."
"Myslíš?!" vykřikl Hirn. Mierhal mu stisknul rameno a dál pokračoval sám.
"Seš si jistá, maličká?"
"Doufám, že ano," řekla Zistela.
"A ty ses taky ztratila?"
"Ne, já jsem se chtěla vrátit, ale když jsem viděla, že v tábořišti Ašrena není, tak jsem dostala strach a šla jsem ji hledat."
Hirn chytnul Mierhala za paži a druhou rukou ukázal za řeku: "Musíme ji jít hledat."
"To nepůjde," zakroutil hlavou Kirinel. "Zistelu jsme našli, když se vracela. Hledat Ašreniny stopy teď v noci je téměř nemožné."
Hirn rozpřáhl paže. "Tak vezmeme nějaké pochodně nebo nám tady pan mág udělá nějaké světlo."
"Ne," řekl Mierhal. "Nezapomínej, že se v okolí můžou pohybovat ti lapkové. Světla loučí v lese by si příliš snadno všimli. A pořád by bylo obtížné najít stopy. Nechci to riskovat."
"Já si myslím to samé," přidal se Kirinel.
"Vůbec bych se nedivil, kdyby nás ta mrcha zradila a teď pelášila k těm žoldákům, aby nás prozradila,"
řekl Gilivan.
Proč si to myslíš?" zeptal se Mierhal.
Vznešený elf pokrčil rameny: "Je to temná elfka. Nedá se jí věřit."
"Myslím, že to už jsme probrali," zpražil ho Hirn. "Ale co budeme dělat?"
"Počkáme na ráno, příteli," řekl Mierhal. "Jakmile se rozedení, okamžitě vyrazíme po jejích stopách."
Hirnovi se to vůbec nelíbilo, ale musel souhlasit, že je to skutečně nejrozumnější.
"Dneska si vezmu hlídku," nabídnul se. Ostatní přikývli a vraceli se k ohni.
Hirn věděl, že by stejně neusnul. A on chtěl být první, kdo uvidí Ash'raen'shinu, kdyby se náhodou přeci jen v noci vrátila, ale pochyboval o tom. Měl o ni velký strach, nebylo vyloučené, že ji zajali nebo zabili žoldáci. Povzdechl si a znovu se zahleděl do tmy. Upřímně doufal, že se jí nic nestalo a v duchu si vybavil její obraz. Přál si, aby už konečně bylo ráno.
Ash'raen'shina otevřela oči a protáhla se. Postel, na které ležela, nebyla tvrdá, aby se po spánku v ní cítila rozlámaná, ale ani příliš měkká, aby ji bolely záda. Tak krásně se už dlouho nevyspala. Nešlo ani tak o pohodlí nebo délku spaní, kteréhož se jí bohatě dostalo, ale hlavně o klid, který se jí rozprostřel v duši. Po dlouhé době neměla noční můry, ale ani sny na krásnou minulost. Obojí bolelo. Když ji sžíraly zlé sny, přála si, aby se mohla probudit. A naopak, při procitnutí z krásné vzpomínky do kruté reality si přála, aby probuzení nikdy nebylo přišlo. Ale tentokrát ne. Tentokrát se vzbudila z hlubokého spánku beze snů a její duši okamžitě naplnila naděje. Noční rozhovor s Iliirjou, její hostitelkou, jí velmi pomohl. Ba co více, možná ji zachránil. Můj muž možná bude opět žít.
Ta slova se jí převalovala v mysli a ona o jejich významu s radostí přemýšlela. Přistihla se, že oběma rukama k sobě tiskne měkký velký polštář a že se usmívá. Kvůli tomu zjištění se usmála ještě více. Chvíli jen tak přemítala, jaké by to bylo opět se setkat se svým mužem. Přála si cítit objetí jeho silných paží a vidět jeho vlídný, ale neústupný pohled. Jen slova její hostitelky o tom, že nevycítila nic ohledně jejího syna, jí sebrala část úsměvu. Ale ona se rozhodla, že musí chytit každé naděje. Nakonec, jeden zázrak je stále lepší než žádný.
Koutky úst se opět pozvedly a temná elfka vydechla. Chtěla něco dělat, cokoliv. Chtěla být v pohybu. Přála si dělat to, co jí šlo nejvíc ze všeho. Tančit. Tanec byl jejím nadáním a její filosofií ještě v dobách, kdy její život neposkvrnila temnota a neštěstí. Často dokázala lidi svou radostí z pohybu nakazit veselím. Tentokrát chtěla rozradostnit především sebe. Přesto věděla, že tančit nebude. Ne v tomto pokoji. Mohla bych však vyběhnout ven na nějakou louku, kde bych mohla běhat a tančit.
Rozhodla se, že nejdříve vyleze z postele a jakýkoliv další průběh ponechá na situaci. Prozatím jí stačilo, že byla spokojená.
Zlehka vstala a znovu se protáhla. Rozhlédla se po útulném pokoji, do kterého ji v noci přivedla Iliirja. Když říkala, že zná její pocity a vzpomínky, musela mít pravdu. Dokonce i pokoj odpovídal přesně Ash'raen'shinině vkusu. Tmavovláska však netušila, jestli jej předtím její hostitelka nějak upravila. Výzdoba jí připomínala trošku temné elfy a nakonec i na šatech, které Ash'raen'shina dostala, byly jasné znaky odkazující na temnoelfskou kulturu. Třebaže na tom nikdy Ash'raen'shina nelpěla, připomínalo jí to domov z mládí. Se svým manželem - člověkem - žila dříve v domě na venkově, který postavili lidé, a jí to nijak nevadilo, líbilo se jí v něm. Přesto se nikdy nesnažila stát člověkem. Byla temnou elfkou a žila jako temná elfka. Jako temnou elfku ji její manžel miloval a ctil. Ona naopak měla ráda lidi z blízké vesnice, třebaže někteří z nich se jí báli nebo jí opovrhovali. Mnozí z nich však po nějakém čase zjistili, že není krvelačnou bestií, jak si původně mysleli, ale mírnou ženou a milující manželkou.
Ash'raen'shina se usmála, když si vzpomněla na to, jak někteří jí stále nevěřili a ti nejhorší z nich se jí snažili ztrpčovat život. Když to její muž zjistil, našel ty jedince a pomocí pěstí jim vysvětlil, jak se věci mají. Valdrusově síle se nemohl v okolí nikdo měřit, třebaže žili v divočině a osídlení bylo široko daleko jen poskrovnu. O to tvrdší tam však žili lidé. A její manžel z nich byl nejtvrdší. Odešel jako nezkušený mladík za dobrodružstvím, kde mu mnohokrát šlo o život a kde potkal nakonec po mnoha útrapách a nebezpečích svou budoucí ženu - ji, Ash'raen'shinu.
Tmavovláska chtěla vzpomínat dále, ale přistihla se, že zase sedí na posteli a kouká v zamyšlení z okna na krásnou krajinu. Již podruhé vstala a z nádherného křesla vzala půjčené šaty - ty její jí Iliirja vzala a zatím je nevrátila. Nedalo se říci, že by se jí nové šaty nezamlouvaly, spíše naopak. Byly velmi krásné a pohodlné, ale ona měla pocit, jakoby až příliš krásné na to, že přišla z hloubi lesa, kde s přáteli pronásledovala žoldáky. Znovu se podivila nad tím, že vše bylo podle jejího vkusu. Tušila, že svou roli tu sehrálo nějaké kouzlo, protože pokud někdo dokázal stvořit takový ráj, ať už to byla Iliirja nebo Hurbrar, jedny šaty a pokoj nemohl být až tak velký problém.
Opatrně vzala šaty do rukou a prsty přejela po jejich povrchu. Jejich hebkost byla až udivující. Na to, jak krásně vypadaly, byly až pozoruhodně pohodlné. Více si tím již nelámala hlavu a oblékla si je. Instinktivně si je uhladila na bocích, přestože jí perfektně padly.
Z poličky vzala hřeben a začala vyčesávat nepoddajné tmavé vlasy. Při tom se opět dívala ven. Krásná příroda rozprostírající se kolem paláce pro ni byla uklidňující a ona věděla, že ten pohled by ji nikdy neomrzel.
Ještě při česání se ozvalo lehké zaťukání. Ash'raen'shina udělala pár kroků směrem ke dveřím a otevřela je. Za nimi stála podle jejího očekávání její hostitelka. Okamžitě Iliirji věnovala ten nejkrásnější úsměv, jaký dovedla.
Již tak veselá tvář ženy s duhovýma očima se ještě rozzářila. "Je velmi příjemné vidět tě pro změnu se usmívat, Ash'raen'shino."
"Jsem dnešní ráno šťastná," odpověděla temná elfka. "A to jen díky vám, má paní."
"Ne díky mě, drahoušku. Ta možnost tu je nezávisle na mě a budeš jí muset využít ty. Jednou možná budeš děkovat spíše sobě."
Tmavovláska se nepřítomně česala, zahleděná do své vlastní mysli. Po chvíli se její zrak vrátil k duhovým očím a řekla: "Ale vy jste mi dala naději. To nikdo jiný nemohl dokázat."
Na to se Iliirja jen zasmála a políbila menší ženu na čelo. "Jsem šťastná i za tebe, děvče, věř tomu. Už jsem ti řekla, že umím sdílet pocity a radost s nadějí z tebe dnes jenom čiší."
Ash'raen'shina přikývla a s vážným výrazem řekla: "Ani nevíte, jak jsem šťastná, že ten pocit sdílíte se mnou."
"Ale vím," odvětila s vesele tajemným úsměvem Iliirja.
A tmavovláska věděla, že říká pravdu.
"Bohužel budeme muset odložit společnou snídani."
Temná elfka zakroutila hlavou: "Nevadí, paní Iliirjo. Stejně musím odejít co nejdříve. Vezmu si s dovolením své šaty a meče a půjdu. Mí přátelé se jistě strachují, musím je najít. Ale děkuji vám, ráda bych s vámi byla co nejdéle. Jste úžasná."
Iliirja se chápavě usmála. "Asi jsem se vyjádřila špatně, drahoušku. Budeme muset naši snídani odložit, protože půjdeme nejdříve přivítat tvé přátele."
Ash'raen'shina prudce zamrkala očima. "Ale oni..." Hned zavřela pusu a zakroutila hlavou. Po chvíli přemýšlení opět promluvila. "Ztratila jsem se k večeru, jistě mě nemohli stopovat v noci, protože kdyby ano, už by se tu objevili dříve."
"Máš pravdu, ale vyšli zřejmě až ráno za světla. Spala jsi dlouho."
Tmavovláska se podívala z okna a zjistila, že slunce stojí opravdu poměrně vysoko. Předtím si to ani neuvědomila. Stejně však musela obdivovat schopnost družiny najít její stopy. Určitě to byla práce Kirinela, který zastával funkci stopaře. Přestože sama sebe nepřeceňovala, věděla, že její krok je lehký a navíc odešla bosa. Při tom jejím ztřeštěném běhu se však šance na zanechání nějaké stopy značně zvětšila.
"Oni jsou tady?" zeptala se nakonec.
Její hostitelka přikývla.
"A Hurbrar je nechal přijít až sem? Myslela jsem, že je to střežené území."
"Ano, je. Ale jsou to tví přátelé a já jsem Hurbrara přemluvila, aby je pustil," řekla Iliirja.
"Neznám je až tak dlouho, ale myslím, že se jim dá věřit." Ash'raen'shina se zachmuřila. "Některým."
Poslední slovo vyvolalo v Iliirjiných očích zájem - barvy zavířily. "Jak to myslíš?"
"Vždyť víte, Gilivan..."
Světlovlasá žena zakroutila hlavou. "O tom nic nevím, drahoušku."
Temná elfka přivřela ve zmatení oči. "Říkala mi jste..." Oči úplně zavřela. To už se mi dlouho nestalo.
Někdy, když se cítila zmatená, nedokázala se soustředit na obecnou řeč a občas přehazovala slova. Dříve se jí to stávalo často, ale od začátku temných časů získala v obvyklé řeči podivuhodnou jistotu. To bylo zvláštní, protože v ničem jiném si jistá nebyla. Doufala, že to spletení je znamení, že se věci opravdu vrací k lepšímu.
Nadechla se a zkusila to znovu. "Říkala jste mi, že vidíte situace, kterými jsem prošla."
"Ano, to vidím, ale také jsem ti řekla, že má schopnost vyvěrá především z pocitů. Nejsilnější vzpomínky vidím nejjasněji. Naopak jiné mi zůstávají skryté. Jak jsem také zmínila, nemohu svou schopnost příliš ovlivňovat, pouze do jisté míry. A u každého je to jiné. Přestože s tebou sdílím mnohé smutky i radosti, nevidím každou situaci, kterou jsi kdy prožila. O tvém problému s tím Gilivanem nic nevím."
Ash'raen'shina si chvíli v hlavě urovnávala, co slyšela a pak řekla: "Víte, on je vznešený elf a já temná elfka. Řekl mi něco velmi hrubého a já..." Tváře jí zahořely náhlým přívalem studu. "Já se přestala ovládat a napadala jsem ho. Překvapila jsem ho a dostala ho na zem. Málem jsem ho uškrtila nohama. Nic si z toho nepamatuji, ale prý to bylo tak. Druhý den jsem se mu šla omluvit a on měl učinit to samé. Našla jsem ho na cvičišti a omluvila se. On mě pak vyzval na cvičný souboj a docela škaredě mi při tom natloukl. Poté, když to nikdo neslyšel, mi znovu řekl něco velmi hrubého. A to jen proto, že jsem temná elfka."
Iliirjin výraz trošku zesmutněl a ona si povzdechla. "Ach ano, chápu, drahá. Tragédie tvého národa. Ještě v dobách, kdy jsem se před světem neskrývala, byl tento rozpor velkým neštěstím. Války mezi elfy trhaly vaši civilizaci jako smečka vlků svou kořist. Jak vidím, je tomu tak bohužel dodnes."
Tmavovláska si rukou sáhla pod paži na žebra, ale vzpomněla si, že i tato bolest zmizela po příchodu do Hurbrarova území. "Chtěla jsem se jen omluvit..."
Náhlá vzpomínka na výprask z předešlého dne rozvířila v nitru Ash'raen'shiny bouři. Celou dobu v sobě dusila všechny křivdy, ale tento den - den, který pro ni znamenal první den naděje - nebylo těžké nechat některou z nich vyplout na povrch.
Zamračila se. "Chtěla jsem se jen omluvit a Gilivan se ke mně zachoval tak nechutně."
"Musel ti říct něco opravdu nepříjemného."
Ash'raen'shina položila hřeben, ruce si založila na prsou a upřeně se dívala s podmračeným výrazem ven. "To řekl. Prý jsem dobrá jen jako otrokyně pro orky nebo něco takového."
"A co na to ostatní tví přátelé?"
"U toho druhého incidentu nebyli. Řekl mi to z očí do očí."
"Ten Gilivan bude asi opravdu hrubý, když říká takové věci tak šlechetné bytosti jako jsi ty."
Ta slova donutila temnou elfku se usmát. Byla šťastná, že si jí Iliirja váží.
"Děkuji vám, paní, ale to vy jste šlechetná. Nedala jsem vám nic a vy jste mi možná vrátila život."
Hostitelce se rozzářily oči. "To si jen myslíš, drahoušku, dala jsi mi radost."
Ash'raen'shina nevydržela nutkání a objala vyšší ženu. Hlavu jí zabořila do ramene, ale tentokrát neplakala. Smála se. Iliirja se taky smála, třebaže zcela jistě nechápala náhlý výbuch citů temné elfky. Ale Ash'raen'shina byla šťastná. Chovala se trošku ztřeštěně, ale taková kdysi byla její povaha. Když svou hostitelku pustila, podívala se jí do očí.
"Ale kromě Gilivana se ke mně chovají docela hezky. Na to, že je znám jenom dva dny..."
Iliirja vytřeštila oči. "Dva dny, drahoušku? Myslela jsem, že když říkáš 'přátelé,' myslíš tím delší dobu."
"Já se dokážu spřátelit docela rychle," odtušila tmavovláska. "Vás znám ani ne den a jste pro mě jedna z nejmilejších osob na světě."
Iliirja odhalila zuby v úsměvu a vzala temnou elfku pod paží. "Vidím, že jsi dnešní den opravdu dobře naladěna. Pojďme konečně za tvými novými přáteli."
Ash'raen'shina spolu se svou hostitelkou kráčela chodbami paláce v očekávání. Těšila se, že uvidí Mierhala, Hirna a ostatní členy družiny. Doufala, že si kvůli ní nedělali příliš velké starosti a že se na ni nebudou zlobit. Snad je doprovází Hurbrar a všechno jim už vysvětlil. A jestli ne...Pár zamračených pohledů nemůže zkazit mou radost.
Iliirja šla poměrně rychle, ale nijak nespěchala. Neomylně vedla temnou elfku až ke vstupnímu vchodu do paláce. Jakmile se obě ženy dostaly ven, paprsky slunce pohladily Ash'raen'shinu po tváři. Trošku přimhouřila oči před přívalem světla a zahleděla se na cestu, vedoucí až k nim. Po kamenné stezce se blížilo několik postav. Tmavovláska jich napočítala deset. Ještě více přivřela oči, aby byla schopna rozeznat detaily.
Ten první je Hurbrar. A těch devět za ním musí být mí společníci.
Když se skupina přiblížila, poznala, že se nemýlí. Za Hurbrarem šel Mierhal s Hirnem a o něčem se bavili. Přitom se udiveně rozhlíželi kolem a snažili se všímat každého detailu. Mierhal vypadal docela vyrovnaně, ale Hirnova ruka spočívala na jílci meče. Rovněž Durgan s Jergunilem se zdáli být nervózní a Orgun zcela neskrývaně třímal svůj obrovitý kyj. Zato Gilivan se Sirgisem byli ztělesněním chladného klidu. Při pohledu na prvně zmíněného se Ash'raen'shině rozbušilo srdce, přestože si slíbila, že se jeho přítomností nenechá vyvést z míry. Ale po předchozím rozhovoru s Iliirjou jí jeho slova vytanula na mysli a pálila ji. Kirinel a Zistela šli nejspíš jako poslední, ale přes ostatní je moc dobře neviděla.
"Jsou to tví přátelé?" zeptala se Iliirja.
Ash'raen'shina přikývla a podívala se jí do tváře. "Paní, neříkejte jim prosím nic o mně."
"Nic se neboj, drahoušku," odvětila hostitelka.
Obě ženy jim vyrazily vstříc k bráně, kde počkaly. Pozornost skupiny se zaměřila na palác a temná elfka se musela pousmát, když viděla jejich oči rozšířené údivem. Sama se cítila stejně, když si prohlížela tu úžasnou stavbu.
"Vítám vás tu, drazí návštěvníci," pronesla přátelským tónem Iliirja v momentě, kdy bylo všech deset blízko. "Je mi ctí seznámit se s vámi."
Hurbrar se postavil po boku Iliirjy a čekal. Ostatní se rozestoupili a kývli hlavami na pozdrav. Někteří zmateně těkali očima po neznámém místě. Mierhal přelétl pohledem Ash'raen'shinu a obrátil se k její hostitelce, a promluvil.
"I nám je ctí, má paní. Váš...druh nám řekl, že u vás pobývá naše společnice." Pohledem opět zalétl k temné elfce.
Ash'raen'shina si všimla, že je trošku nervózní a neví, kam s očima. Zato Hirn si ji téměř bez mrknutí prohlížel. Odvrátila zrak a snažila se tvářit, že si toho nevšímá. Ty šaty musí vypadat opravdu krásně.
"Jak vidíte, je tu," pronesla světlovlasá žena s úsměvem.
Nějakou chvíli nikdo nevěděl, co říci, tak se Ash'raen'shina rozhodla promluvit. Cítila se trošku nesvá, že má vysvětlovat, co se stalo. Nervózně chytila na bocích látku šatů a sklopila hlavu.
"Omlouvám se, jestli jsem způsobila potíže. Chtěla jsem se ihned vrátit, ale..."
"Pan Hurbrar nám pověděl, co se stalo," řekl Mierhal klidným hlasem. " Měli jsme samozřejmě strach, ale víme, že to není tvoje vina."
Tmavovláska se jemně usmála. Moc se jí ulevilo. Nechtěla působit dojmem neschopné potížistky. "Díky."
Jedno děkovné kývnutí věnovala Hurbrarovi za to, že vše již sdělil.
"Jsme moc rádi, že jsi v pořádku," dodal Hirn.
Z náhlého popudu se podívala směrem ke Gilivanovi. Vznešený elf stál od ní ze všech nejdál a jí bylo jasné, že to nebyla náhoda. Z výrazu jeho tváře se dalo lehce číst - Já nejsem rád. To ji popudilo. Znovu slyšela v duchu slova, která pronesl poté, co ji při "cvičení" málem zabil. Rozhodla se konat a věděla, že toho bude litovat. Přesto jí to nezabránilo v ničem. Přistoupila k vznešenému elfovi a oslovila jej.
"Gilivane."
Muž vzhlédl s netečným výrazem ve tváři. V té chvíli mu Ash'raen'shina vrazila facku. Přestože byla menší a jistě mnohem slabší než on, políček trhnul jeho hlavou na stranu, do rány vložila temná elfka značnou sílu.
"To máš za to, co jsi mi předvčerejškem na cvičišti řekl."
Světle modré oči vyjadřovaly překvapení. Ať už čekal cokoliv, tohle ne.
"Tomu říkám přivítání," zachechtal se Durgan.
Gilivan se na něj nevěřícně podíval a poté zpátky na ni. Všichni mlčeli.
"Co se děje, Ašreno?" zeptal se opatrně Mierhal.
Kývla hlavou je Gilivanovi a řekla: "On to ví."
Vznešený elf chvíli vypadal, že se na ni vrhne a podle stahů čelistních svalů Ash'raen'shina usoudila, že se velice přemáhal. Nakonec hrozba z jeho očí zmizela a on se uvolnil.
"Proč až teď?" zeptal se tiše se znovuzískaným nezaujatým výrazem.
Tmavovláska se k němu naklonila a shrnula si pramen vlasů za ucho. "Protože mi nemůžeš před ostatními ublížit. Také jsem dnes dobře vyspala."
Sama byla překvapená svou pravdivou odpovědí. Chtěla říct něco jiného, cokoliv, jen ne čirou pravdu. Ach, duchové, co to plácám? Proč to dělám? Slíbila jsem si, že se nenechám vyprovokovat a teď ze sebe dělám jen hysterku. Určitě musím vypadat hloupě.
Jiná část její mysli však říkala: Získala jsi zpět svou čest, nestyď se za to.
Čekala. Všichni čekali. K jejímu velkému překvapení se Gilivan pousmál.
"Nemám tě rád, temná elfko. Nevěřím ti a nepovažuji tě za nic cenného. Ale vysloužila sis na chvíli můj respekt."
Výraz opět vychladl. "Jako nepřítel," dodal, poté se otočil a odkráčel o kus dál.
Jejich soukromý rozhovor nikdo neslyšel. Vedle Ash'raen'shiny se objevil Hirn a dotkl se její paže, aby na sebe upozornil. Tmavovláska se k němu otočila. Oči mu zvláštně zářily.
"Je všechno v pořádku, Ash'raen'shino?"
Přikývla.
"Proč jsi ho udeřila?"
"Byla to facka, Hirne," řekla a tváře jí hořely. Věděla, že toho bude litovat a stalo se. "Nechci se o tom bavit. Gilivan ví proč. Já tě jen můžu ujistit, že jsem měla svůj důvod. Ale je to jen mezi námi dvěma."
Polkla a najednou cítila sucho v krku. "Jen doufám, že se mi nebude chtít pomstít."
Hirn Ganiad rázně zakroutil hlavou. "Neboj, takový Gilivan není. On by neublížil ženě."
Ash'raen'shina se podívala na opodál stojícího vznešeného elfa. Ani nevíš, jak se mýlíš, Hirne. Kdyby tak jen Mierhal věděl, že mě nevedl k léčiteli jen kvůli nehodě, ale kvůli úmyslu potupit mě, srazit na kolena. Ne, Hirne, Gilivan by možná neublížil někomu, koho považuje za ženu, ale to já pro něj nejsem. Děvka, možná, ale nikoliv žena. Temné elfky v jeho očích nemají tu výsadu nazývat se ženami.
Ze zamyšlení ji vytrhl hlas Iliirjy. "Byla bych velmi potěšena, kdybyste s námi posnídali, přátelé, a nechci slyšet slovíčko 'ne.' Hurbrar vás zavede do jídelny, půjdete s ním. Já ještě něco řeknu Ash'raen'shině a pak se k vám ihned obě připojíme."
Mierhal přikývl a poděkoval a poté se všichni kromě dvou žen odebrali do paláce. Hirn se po stojící temné elfce párkrát ohlédl. Když poslední z dobrodruhů zmizel v budově, otočila se žena s duhovýma očima k Ash'raen'shině.
"Musím uznat, že jsi mě teď překvapila. A řekla bych, že podle vykulených očí tvých přátel by se dalo usoudit, že i je." Na tváři se jí rozlil úsměv. "Možná jsem tě neměla nadchnout tak moc. Chtěla jsem ti vrátit naději, ale ty místo pokory rozdáváš facky."
Dle Iliirjina tónu usoudila Ash'raen'shina, že celou situaci bere s humorem. Rozhodla se k tomu postavit stejně.
"Jsem přeci jenom temná elfka, Iliirjo, krev ve mně občas vře. Před dvěma dny jsem ho měla chuť v tom hostinci zakousnout, nemyslíte, že jsem se tentokrát mírnila," řekla vesele.
"Asi ano," připustila vyšší z žen. Krásný úsměv z její tváře vyprchal a ona zvážněla.
"Drahoušku, musím ti něco říct."
Temná elfka se na ni s obavami zahleděla a přikývla.
"Moje schopnost samozřejmě neúčinkuje pouze vůči tobě."
"Chcete tím říct, má paní, že jste sdílela osud a minulost i s ostatními."
"Ano," přisvědčila opatrně Iliirja. "S některými více, s jinými méně. No a..." Na chvíli se odmlčela. "Je tu věc, kterou bys měla vědět."
Ash'raen'shina směrem k Iliirji natáhla ruky a zvedla dlaně, jakoby jí to mělo pomoci. "Ne, má paní. Prosím. Vy...vy možná nemůžete svou schopnost zadržet, ale já nechci vědět nic z myšlenek mých přátel. Není to správné."
Duhové oči ji skoro hypnotizovaly, tak odvrátila zrak.
"Týká se to tebe, Ash'raen'shino. Určitě mi chce sdělit, že někdo z mužů v družině se do mě zakoukal nebo něco takového, ale já to nechci vědět. Nemám právo znát nic z jejich pocitů. Stejně mé srdce patří mému manželovi.
"Víš, ten mág, Sirgis..." Sirgis?! Tak já se líbím Sirgisovi? Myslela jsem, že půjde o Hirna, Mierhala nebo možná Kirinela, ale Sirgis...Vypadá tak chladně, myslela jsem, že nemá žádné city. A já ho musím, chudáčka, zklamat.
"Já to nechci slyšet," řekla nahlas a poté si zakryla dlaněmi uši.
Než to však stihla udělat, uslyšela: "...nahlédl do tvé mysli."
Ruce jí spadly dolů podél těla a ona se opět zadívala do očí Iliirjy. Barvy se v nich pomalu přelévaly, měnily a mísily. Nastala chvíle mlčení.
"Jak to myslíte, má paní?"
"Četl tvé myšlenky, drahá. Ne jako já, ke mně připlouvají pozvolna a nekontrolovaně, ale on proniknul do tvé mysli. Bylo to jen na chvíli, ale udělal to." Po několika úderech srdce dodala: "Vědomě."
Ash'raen'shina zavřela oči a dlaněmi si přikryla ústa. Najednou se cítila zase mizerně. Své pocity a zážitky sice už sdílela s Iliirjou, ale to bylo něco jiného. Žena jí řekla, že svou schopnost neumí příliš ovládat a usměrňovat a ona jí věřila. Navíc jí Iliirja velmi pomohla. Ale o Sirgisovi se to samé říct nedalo. Byl to mág a ti měli podle temné elfky vlastní cíle a záměry. Nečekala nic dobrého. Už jednou jej podezřívala, že jí nevěří, ale později jej vnitřně očistila. Jak se však ukázalo, neměla jsem mu věřit. Mágům se nikdy nesmí věřit. Ne, že bych neměla před družinou svá tajemství, ale tady jde o dopadení tlupy, nemusí znát všechno o mně. Sirgisovi to zjevně nestačilo.
Cítila se zneuctěná. Někdo se jí vědomě vloupal do mysli, aniž by o tom věděla. Ten pocit nesnášela. Dělal to Razsrash. Ne proto, že by mu mohla něco zatajit nebo že by chtěl vystopovat odpor k jeho osobě. Nic takového. Dělal to jen proto, aby ji trápil. Měla vědět, že mu nepatří jen její tělo, ale i její myšlenky. Ten pocit jí někdy sžíral více než tělesné mučení. A Sirgis teď dělal tu samou věc. Sledoval její myšlenky, aniž by se jí zeptal. Rozepře s Gilivanem byla rázem zapomenuta.
"Jak mi to mohl udělat?" zašeptala a nehty zatínala do dlaní.
Iliirja jí položila ruce na ramena a utěšitelsky se usmála.
"Co všechno ví," zeptala se tmavovláska.
"To bohužel nejsem schopna určit, drahoušku. Já se narozdíl od něj do jeho myšlenek nemohu vědomě vloupat. Vím jen to, že to udělal."
Ash'raen'shina se jí podívala přímo do tváře. "Má paní, kde jsou mé šavle?"
Iliirja se zarazila a vystrašeně se zeptala: "Ty ho chceš...zabít?"
Temná elfka neodpověděla.
"Teď žertuješ."
"Proč bych měla?" zeptala se Ash'raen'shina.
"Kdybys ho chtěla zabít, cítila bych to. Ale ty v sobě nenosíš takovou nenávist."
Tmavovláska se nejprve zastřeně usmála a poté více veseleji. "Ne," pronesla, "to bych nemohla udělat. Ale možná by zasloužil jednu dvě facky, hm?"
"To by si zasloužil," přitakala Iliirja. Pak potichu dodala. "Jenom nevím, jak to pak budeš vysvětlovat svým přátelům." To nevím, možná bych je měla profackovat všechny za to, že si neumějí pohlídat takový živel jako je nekontrolovaný mág. Co když ale ví i o mém úkolu od Razrashe? Nechci, aby to někde rozšiřoval. Čím míň lidí to bude vědět, tím lépe. Možná se mi opravdu podaří nějak zmást Razrashe, i když je to nejspíš nemožné. Ale pokud by měl pochyby, že úkol splním...Ne, Sirgis to nesmí nikomu říct. Ale co když to je...
Napadla ji strašlivá myšlenka. ...Razrashův špeh? Ne,to je nemožné, vždyť Hurbrar se prý jednoho zbavil. A navíc Razrash nemohl vědět, že se setkám s tou družinou, to by museli být zvědové všichni. Stejně se mi to ale nelíbí.
Ozvala se Iliirja. "Pojďme za tvými přáteli na snídani. Nejdříve se potěšíme dobrým jídlem, poté bude čas řešit problémy.
"Asi bych si měla se Sirgisem promluvit," řekla Ash'raen'shina. "Ale jak mám odůvodnit fakt, že vím, že špehoval mé myšlenky?"
Iliirja se usmála. "Řekni mu, že to prostě víš. Možná ho to překvapí a už to víckrát nebude dělat ze strachu, že bys ho opět přistihla."
"To je skvělý nápad," řekla temná elfka a objala vyšší ženu. Přece jen není život tak krutý, když mi do cesty poslal zrovna vás, má paní, pomyslela si. Já jsem moc hloupá a vy mě vedete tím správným směrem.
"Snad to nemyslel nijak zle, necítila jsem z něj špatné úmysly," promluvila jí do ucha Iliirja.
Ash'raen'shina se od ní odtáhla a přikývla. "Ale stejně bych si s ním ráda promluvila."
"Tak pojďme na tu snídani," odvětila žena s duhovýma očima. "Tady stejně nebudeš mít možnost tak učinit."
Obě ženy se poté otočily a odkráčely do paláce.
