Byla teplá,letní noc.Nebe bylo zbraveno do syté modré a slunce už dávno opustilo zorné pole Lothlórienu.Na zeminu zvrdlou teplem se zvolna snášel list z Malinornë.Tento strom se opravdu vyskytuje jen zde.Lassewinta pomalu začínal,a opravdu každý si toho mohl všimnout.Listí tmavlo a opadávalo,tráva začínala žloutnout a na útesu už bylo chladno.Právě teď na něm seděla dívka.Nemohlo jí být více jak 48 let.Měla dlouhé,černé vlasy,které jí splývaly po zádech.Temně modré oči měla upřené kamsi do dáli.Kdo by je zkoumal blíže,všiml by si krásné záře a lehkosti,které z této dámy sršely.Jako Hvězda,která se rzosvěcí na blednoucí obloze.Jako Slunce v noci.Teď však lehkost byla tatam.Oči měla vlhké a po tvářích jí kanuly slzy.Bezmoc a bolest se v ní rozšiřovaly,proudily žilami jako jed a spalovaly jí duši.Přemýšlela,proč zrovna jí se muselo stát něco tak hrozného.Proč zrovna jí?Nechápala.Proč měla pocit,že ztratila svou duši?Protože ji ztratila ona.Bolest byla stále urputnější a slzy nepomáhaly.Dívala se na vodopád,na lesy rozprostřené v široké dáli,na krásné rostliny všude kolem.Nic z toho ji ovšem netěšilo tak jako dřív.Nemohla se z toho těšit s ní.Její nejlepší přítelkyně zahynula a ona s tím nic nemohla dělat.Říkala si,že je to její smůlou.Ona měla přítelkyni ze smrtelného lidského rodu.On měla přítelkyni,která poslechla svou matku a zůstala v domě,který hořel.Ona...Nic na tom nezmění.Bolelo to čím dál víc,slzy tekly proudem a ona se je nepokoušela zastavit.Jak lehké by to bylo...Půjde za ní...Osvobodí se od pocitu viny...Nevědomky se zvedla a pomalými,ladnými kroky došla až na samý okraj útesu.Nebude to těžké,říkala si.Z jejího temného oka,plného bolesti,vytekla poslední slza - a dívka se vrhla z útesu.
