Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Bez názvu

Miloval jsem ji.
Jak jednoduše to zní. Klišé… Ne, vím, že je to pravda. Miloval jsem ji, toho líbezného anděla s duší děvky. Moji zvrhlou bohyni.
A proto jsem ji zabil.

Vezl jsem do ateliéru čistá plátna a na křižovatce u Rajských sadů mě zastavila červená. Napadlo mě, že bych si mohl zapálit. Jen teď, jen na chvíli, jen abych se zbavil nervozity, bože… Nesnáším čekání.
Jenže kouřit jsem přestal. Nadobro. Nejspíš z hecu, stejně jako jsem začal. Exmanželka se mi pošklebovala: „Jo, to jsi celej ty! Velký kecy, a skutek utek. Úmělec!“ (Přesně tak to vyslovovala, jakoby vyla: Úúúmělec.) „Nemáš žádnou vůli, broučku. Kolikrát jsi říkal, že přestaneš? Hmmm? Dva dny, miláčku, vydržels dva dny a pak jsi vykouřil krabičku za hodinu.“
V hlavě mi souběžně zněly hlasy dávných spolužáků: „Vole, pojď si dát páva! Nebuď srab, vole …“
Jo, zase jsem se dal vyhecovat.
Dostal jsem vztek sám na sebe a málem jsem si z trucu připálil. Poloprázdnou krabička startek je zapadlá ve škvíře mezi sedačkami, dělám, že o ní nevím.
Už jsem po ní sahal, myšlenková smršť se mi hlavou prohnala rychle a ta červená pořád svítila.
Pak do silnice vkročila Andrea.
Neviděl jsem ji, jak obyčejně vídám lidi. Ne, první setkání znamenalo vlnu dojmů. Tmavé vlasy, stažené do culíku. Hladké, horké od sálajícího slunce, přímo jsem cítil jejich vůni. Porcelánový obličej, panenka z pouti. Přimhouřené oči, dívala se kolem sebe zlobně, jakoby chtěla všechno živé skopat do kuličky a tu odcvrnknout dokonale tvarovaným nehtem do nekonečného vesmíru. Ňadra, vysoká a pevná. Pohyb – podobal se oživlé Rodinově soše, rozevlátý a přesto odměřený. Sálala z ní vnitřní přísnost, skoro učitelská, mentorská. Ale krutost tváře, ta krása téměř děsivá, na učitelku neukazovala.
Přál jsem si mít před sebou její rty a zaklesnout se do nich, ne něžně, chtěl jsem drtit a kousat! Strhnout ji pod sebe, podmanit ji. Zmačkat její dokonalost podle své formy, přizpůsobit její barvy své paletě.
Vkročila na chodník a já ji pozoroval, slintající pes za volantem otlučeného fordu.
„Ýýýýýmýýýýý!!!“
Protivný zvuk klaksonu přetrhl snové pouto, kterým jsem se k ní přivázal.
„Ýýýýýmýýýýýýýmýýýýýýmýýý!!!“
„Vyser si voko, vole,“ zamumlal jsem.
Potlačil jsem nutkání ukázat na netrpělivce za sebou vystrčený prostředník. Nejsem malý kluk. A navíc ten chlápek byl v právu, stál jsem na zelené přes minutu.
Rozjel jsem se, když znovu začala naskakovat červená a blouznivou krásu dosud neznámé dívky nechal za sebou.

Nanášel jsem barvy přes sebe, asi třetí vrstva. Stále to nebylo ono. Obraz byl těžký a bez ducha. Olejové barvy se leskly mastněji než jindy.
Maloval jsem zátiší, akademický kousek, nic odvázaného. Jablka, hroznové víno, drapérie, pár křišťálových sklenic…
Na plátně se zmítalo cosi hutného a nerozpoznatelného. Upatlaná snaha žáčka základní školy.
Otočil jsem se od toho paskvilu. Vypral jsem štětce v terpentýnu, uklidil do zásuvky pracovního stolu, jinak jsem všechno nechal rozházené.
Rozhlédl jsem se po ateliéru. Tucet rozdělaných obrazů, dva hotové. Smutný poměr. V rohu rozbitý stojan, role lina. Na stole hadry upatlané barvami, rozházená rydla, jehly. Pár zářivých měděných destiček. Kbelík šepsu. Neuvěřitelně zapatlané špachtle.
Celý ateliér smrděl vínem, cigaretovým zápachem, třebaže jsem už měsíc nekouřil.
Při tom pohledu jsem pochopil Marii. Její úzkoprsá dušička nemohla přijmout život s takovým bordelářem. A když přičtu ještě svoje občasné úlety…
Ale do hajzlu, už se zase začínám litovat.
Vyletěl jsem za ateliéru, práskl dveřmi. Jako by útěk z depresivní atmosféry místnosti znamenal i útěk ze všech ostatních trablů.
Zítra tam uklidím, umiňoval jsem si, zatímco jsem mířil k vinárně U zdi. Ne kvůli vzpomínce na Marii, ale kvůli sobě samotnému: uklidím v ateliéru a změním svůj posraný život. Už jsem přestal kouřit, tak co bych nedokázal i to ostatní?
Najít si mladou kočku, získat inspiraci. Oživit skomírající talent.

Nechtěl jsem chlastat. Jen skleničku vína, Jenže pak jsem skončil nad fernetem. Ztroskotanec u stolu v rohu.
Sebelítost mi vtlačila do očí slzy. Vážně jsem takhle nechtěl žít. Pár starousedlíků se se mnou pokoušelo navázat rozhovor, ale já je ignoroval jako ožraly. Jo, ode mne to odsouzení sedělo.
Od chvíle, kdy Marie odešla, to se mnou šlo z kopce. Prodal jsem pár obrazů na jedné výstavě, pak jsem dodělal akvatintové ilustrace ke knize básní a utrum. Dobré nápady mě opustily, ruce se staly neohrabanými.
Dožíval jsem z peněz, které jsem měl za roky práce nastřádané na účtu. Blížil jsem se k poloze, kdy budu o svojí práci pouze mluvit. Mohl jsem vidět sám sebe v budoucnosti – neholený chlapík, vysedávající nad panákem fernetu a každému, kdo projeví špetku zájmu, vypráví o dávno minulých úspěších.
Takhle skončil táta. V padesáti ho dostala cirhóza jater.
Málem jsem se rozbrečel. A v tu chvíli vešla Andrea.

Tahle vinárna jí nebyla hodna. Ano, chodí sem i slušní lidé, ne jen pár mimoňů, kteří se potřebují něčeho napít v deset hodin večer. Objevují se tu i ti znalci vína, co koštují každý lok, rozlišují buket a plnost. Ale rozhodně to není místo, kde potkáte smetánku.
Andrea vešla a já viděl, jak se na ni přilepily pohledy přítomných. Všech. Mužští se dívali toužebně a lítostivě, bylo jim jasné, že tohle není jejich třída. Ženské mhouřily oči závistí.
Já na chvíli zapomněl dýchat.
Poznal jsem ji okamžitě. Tentokrát neměla džíny a svetřík, byla oblečená v červených šatech a nesla si kabelku z černé kůže, ale bože, jak bych ji mohl nepoznat? Druhá taková ženská se v našem městě nevyskytuje a bůhví, jestli vůbec někde.
Jediné, co mi nešlo do hlavy a co nechápali ani ostatní pánové z vinárny, bylo, že sem přišla sama. Takovéhle holky samy nechodí.
Ji vlastní osamění nijak nevzrušovalo. A k pohledům všech kolem zůstávala netečná.
Posadila se ke stolu uprostřed místnosti. Číšník se k ní přihrnul tak rychle, že se mu málem zapletly nohy.
„Dobrý večer, vítám vás ve vinárně U zdi,“ spustil, jakoby před ním seděla paní prezidentová. „Budete si přát?“
„Dejte mi lístek,“ řekla.
„Prosím, prosím,“ zakoktal se číšník, oči mu zajížděly do odvážného výstřihu jejích šatů.
Tedy, ty šaty byly jen krok od vulgárnosti, ale nedosahovaly jí. Andrea se ráda pohybovala na hraně vkusu, na tenké čáře, která ji dělala pekelně přitažlivou.
Jako všichni ostatní, i já jsem dělal, že zkoumám okraj sklenice. A stejně jako ostatní jsem ji sledoval, jak pohybuje rudými rty, když si pro sebe přeříkává menu.
A najednou jsem na to přišel. Jak jí světlo svíčky jezdilo po tváři a hladilo její kůži. Jak jí tlumená světla ze stěn dělala bledou a chladnou. Jak jí v očích tančily jiskry…
Sakra, viděl jsem ji na obraze, na nejlepším obraze od dob da Vinciho a jeho Giocondy. Vířilo mi to v hlavě: Goyova vévodkyně, Raffaelovy madony. Jaro od Botticelliho. Danae, Venuše, Afrodita…
Jenže jak ji získat?
Zmocnil se mě svíravý strach, obava, že odejde a já ji už nikdy neuvidím.
Mezitím se k Andree přitočil číšník a postavil před ni sklenku vína. Diskrétně ukázal do druhého rohu. Sledoval jsem jeho prst, mířící na jakéhosi fousatého páprdu. Ten zvedal sklenici k tajnému přípitku.
K mému potěšení ho Andreiny oči vyhledaly, ale vzápětí se znuděně odvrátily. Napila se ze sklenky, nic víc.
Poručil jsem si dalšího panáka, abych si dodal odvahy. Oslovím ji přímo. Tak. Aby mne nemohla ignorancí odsoudit na dno nepaměti.
Prožehnout hrdlo. Vstát.
Vinárna se mi zahoupala před očima, ale vydržel jsem. Došel jsem k jejímu stolu.
„Promiňte,“ začal jsem, sucho v ústech.
„Ano?“
„Já jsem… hmmm, Petr Konvalinka. Malíř.“
„Andrea,“ zasmála se. Natáhla ke mně ruku a já ji nervózně sevřel. Ucítil jsem vůni růží. „Dělám modelku.“
Probodávala mě očima, tmavýma a nevyzpytatelnýma. Jakoby se ptala, proč ji otravuji, co chci.
„Nemohla byste… Nemohla byste mi sedět?“
Znovu se zasmála. Proklínal jsem se za ten pitomý nápad jít na ni přímo.
„Samozřejmě,“ řekla náhle a tvář jí zvážněla. „Je to moje zaměstnání. Kolik platíte za hodinu?“
Zkameněl jsem. Nikdy jsem svým modelům neplatil, většinou mi seděli příbuzní. Marie, její synovec. Moje dvě mladé sestřenky. Táta.
„Já… kolik chcete?“
Mělo to znít jako otázka, kterou jsem položit musel. Ale vyznělo to přesně tak nejistě, jak jsem se cítil.
„Dobře, řeknu si,“ ušklíbla se.
A v tu chvíli jsem byl ztracený.

Vyměnili jsme si telefony, v palbě žárlivých pohledů ostatních návštěvníků vinárny. Připadal jsem si jako James Bond.
Zůstal jsem sedět u jejího stolu a povídali jsme. Nic důležitého, takové ty všeobecnosti. Už jsme si tykali, když se ke mně naklonila.
„Pojď se mnou domů!“
Ehhh… Co mi zbývalo? Ucítil jsem tlak ve slabinách a ztratil jsem možnost rozhodovat rozumově.

Spali jsme spolu a já ji maloval. Nijak výjimečný stav. Budíval jsem se kolem poledne, hlavu prázdnou, celý zesláblý. Do půlnoci jsme obráželi bary. Maloval jsem jen dvě hodiny denně, obraz postupoval pomalu.
Miloval jsem. Pomohlo mi to zapomenout na Marii a znovu jsem začal kouřit. No a co?
Svobodný, byl jsem svobodný. A silný.

Přivázala mi ruce k pelesti postele a pomalu mě líbala. Uhýbala když jsem se jí chtěl dotknout. Ve slabinách se mi probouzela sopka. Mučila mne prchavými doteky. Nakonec jsem vyvrcholil v sametovém teple jejích úst.
Prala se se mnou, ale jí ji svalil na záda a prudce do ní vnikl. Vzlykala rozkoší.
Oba jsme křičeli v prodlužované extázi.
Při jízdě v autě mě tam dole objala rukou a pomalu hladila, dokud jsem nevyvrcholil. Jednou rukou jsem držel volant a druhou jsem sklouzával k jejím ňadrům.
Milovali jsme se na ruském kole.
V ateliéru při rozžatých světlech, uprostřed prázdné podlahy.
Malovali jsme si na nahá těla.
Ve výtahu v hotelu jsem zmáčkl stopku. Andrea mi rozepnula kalhoty a vytáhla pulzující úd. Udělala mě rukama a pak jsme vyjeli až do nejvyššího patra. Horečnatí, udýchaní.
Obraz, který jsem maloval, se stával zápisníkem rozkoší a horkých nocí. V náčrtníku pod mou tužkou vyrůstaly scény, které jsem vzápětí prožíval.

Čekal jsem, kdy se to pokazí. A dočkal jsem se. Začínala být lhostejná a odtažitá. Dávala mi najevo, že je se mnou jen kvůli penězům. Které mi začínaly docházet.
„Už to budeš mít hotový?“ zeptala se jednoho chladného odpoledne. „Nějak mě to unavuje.“
Seděla na secesní židli, přes kterou jsem přehodil sametovou látku. Na tmavé modři její nahé tělo svítilo nejněžnější bílou.
„Brzo,“ řekl jsem.
Její slova mě vyrušila ze zajetí tvořením. Nechápal jsem, jak může být tak neomalená. Přes to, jak málo jsem na obrazu pracoval, vznikalo na plátně něco úžasného: přenášel jsem tam své naděje a touhy, její vnitřní světlo a její temnou vášeň.
„Hele, a kdy mi dáš peníze? Už mi dlužíš za tři hodiny.“
Zaťal jsem zuby. Začínala se podobat Marii. Je pravda, že jsem jí dlužil, chtěla dva tisíce za hodinu.
Jenže jsem myslel, že náš vztah je víc, než profesionální. Byla mojí milenkou, ne jen modelem, který přijde, odsedí si hodinu a odejde. Trávili jsme spolu celé dny a noci!
„Dostaneš peníze, až ten obraz…“ teď mi to došlo. Nechtěl jsem ho prodat. Nikdy. „Ne, jinak, dostaneš peníze, hned jak je seženu.“
„Jo? A kde je chceš sehnat?“ sklouzla ze židle. „Nic jiného než tenhle obraz neděláš. Nic, co bys mohl prodat. Většinu času se flákáš.“
„Flákám? Jo, kočičko, ale flákám se s tebou. Tak koukej sednout zpátky na tu židli a buď sakra zticha!“
„Polib si,“ zasyčela.
Začala se oblékat.
„Řekl jsem, sedni si na tu židli! Chci dneska pokročit, tak mě neštvi.“
„A já ti říkám, aby sis políbil. Už mě to s tebou nebaví.“
To mě už doopravdy vytočilo. Hodil jsem štětce na stůl, aniž bych je otřel. Před očima se mi zatmívalo.
„Už tě to nebaví, jo? Proč? Proč, sakra?! Nemám dost peněz, abych tě mohl zaplatit? Tak ti něco povím: jsi děvka, holčičko. Prodejná děvka!!! A já… do prdele… Musím to dodělat! Budeš slavná. Jako Mona Lisa.“
„Chci šest táců,“ řekla klidně. „Jinak si tu Monulízu můžeš strčit víš kam. A tohle veledílo,“ mávla rukou k mému obrazu, „taky.“
Sáhla po klice. Skokem jsem byl u ní, chytil ji za ruku.
„Neodcházej, prosím! Dostaneš ty peníze, slibuju, jen mě to nech domalovat, kristepane…“
„Přestaň kňučet, je mi z tebe zle.“
Nechtěl jsem ji pustit. Otočila se a vrazila mi facku. Zůstal jsem stát a ona odešla, aniž by se ohlédla.

Před očima mi visela rudá mlha. Vrátil jsem se ke stojanu. Vzal jsem štětce a začal malovat. Už jsem ji nepotřeboval mít před sebou, pamatuji si každý milimetr jejího těla, každou pihu, každou jizvičku, každý chloupek.
Obličej byl hotový, stačilo přidat pár stínů. Zlé odlesky, které jsem objevil. Krutý úšklebek v koutcích úst.Tělo na obraze zářilo. Svůdné a zároveň chladné. Nebylo třeba cokoli dodávat. Teď jsem to pochopil. Obraz je hotov.
Přivřel jsem oči. A přesto něco chybí.
Rudá barva. Šrám na tváři, dlouhý, hluboký.
Na ulici se Andrea ohnula a vyjekla. Položila si dlaň na tvář a když ji zvedla před oči, uviděla krev. Spoustu krve.
Pokračoval jsem – rány v pažích, na nohou.
Klesla na kolena, z ran prýštila další a další krev, kolemjdoucí zastavovali, nějaká žena začala křičet. Její muž vytáhl mobil, vymačkával 155, ruce se mu chvěly.
V zuřivém vytržení jsem plátno hyzdil dalšími a dalšími rudými cákanci. Poodstoupil jsem a podíval se na výsledek. Krvavý pláč. Natáhl jsem ruku a jediným tahem jsem podťal hrdlo.
„Co je vám, paní,“ chlapík v kožené bundě k ní přiklekl, ucukl, když po něm sáhla rudě potřísněnou rukou. Vytřeštěné oči, rty se pohybovaly. Pak utichla, v ústech jí zabublala krev. Vzlykla. Padla tváří na chodník. Zdálky se ozvalo houkání sirény.

Obraz jsem nechal bez názvu. Nenapadá mne, jak bych jej měl pojmenovat… Kriste pane, nikdo mi nikdy neuvěří, že jsem ji zabil, ale já to udělal!!!
Teď se musím vrátit do ateliéru. Pověsit obraz bez názvu a začít pracovat na dalším.
Myslím, že to bude autoportrét.
Autor:
E-mail: olganolcova@seznam.cz
Vloženo: 00:24:28  10. 08. 2005


Hodnocení:
4.9 (7 hlasů)

Komentáře (3)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.