Jsem poutník, trochu alchymista a mág, ale přednost dávám označení poutník...kráčím po stezkách ošidných, hledám pravdu o nás, o našem Stvořiteli, o zákonech jimiž se Universum řídí. Máte-li zájem, toto je můj příběh...
Narodil jsem se dávno, datum, ani místo není podstatné...neznám je...byl jsem zplozen z velké lásky, nebo jen chtíče...ani to není podstatné.
Moje matka byla krásná a vášnivá žena, není divu, že otec podlehl jejímu kouzlu a beznadějně se do ní zamiloval. Byl to muž statečný a čestný, to vím, byť další události by mohly naznačovat opak. Dodnes nevím, kdo z nich měl dar vnímat a používat magii, snad matka, mám však pocit, že oba byli v jisté formě nadáni touto schopností.
Otec záhy poznal, že ne vše krásné na pohled bývá jiskrné i uvnitř. I voňavé jablko může skrývat ve svých útrobách odporného červa. Jak strašné muselo být jeho zoufalství, když pomalu přicházel na to, že žena jíž tak miluje je skrznaskrz plná zla, že její duše je temná jako noc...poznal, že jen smrt ji může vykoupit a dodat klid....jak strašně ji musel milovat, když se rozhodl pro vraždu?
Poznala to, ve chvíli kdy vstoupil k ní do pokoje. Vzhlédla a beze slov oba věděli co se stane. Syna který, ležel v kolébce zabalila do ovčí kožešiny a spolehlivý vazal ho odvezl na koni do daleké vesnice...na krk mu připnula svůj medailon.
Potom oba společně vystoupali na věž. Co se tam stalo to je dodnes předmětem dohadů. Zuřila obrovská bouře, nebe ozařovaly blesky, vichr bičoval deštěm vše, co se mu postavilo do cesty......druhý den našli jejich těla.
Ten medailónek mám stále, zrovna teď mě šimrá na hrudi, zavěšen na zlatém řetízku.
Prožil jsem poměrně šťastné dětství. Když na ně vzpomínám,vybavuje se mi vůně léta, trávy a sena, chlad zurčícího potůčku. Plno her, výskání, dobytek na pastvě, večer oheň a příběhy, to když do vsi zavítal nějaký přespolní. To, že mám jisté schopnosti navíc, jsem zjistil, během bouřlivého dospívání. Byla to doba prvních lásek, ale také doba vnitřního zmatku, hledání sebe.
Jednou u nás zaklepal poutník. Byl pohoštěn jak se patří a na oplátku předváděl jednoduché kouzla, spršku květů co padá k zemi, aby se nakonec změnila v suchý list, duhu těsně pod stropem, co byla původně párou z vařících hrnců...byl jsem zcela nadšen. Tolik bych si býval přál podobat se tomu muži, umět jen malinkou část toho co předváděl. Když ráno odcházel, zeptal se, čím chlapec bude, zda by nechtěl k němu do učení. Když rovněž slíbil bohaté odškodné, stal jsem se jeho učedníkem.
Popisovat roky co následovaly by asi nemělo smysl, vy co jste to prožili, sami víte a ty ostatní by to nejspíš nudilo. Snad jen to, že jsem zjistil, že i já mám, nejspíš po matce, sklony k temné straně. Velmi mne to děsilo a rmoutilo. Můj mistr, ale dokázal, že jsem si uvědomil nedělitelnost dobra a zla...každý ho má v sobě, jen je nutné ho mít pod kontrolou...
.....a proto jsem, již ve věku dospělém přísahal svoji věrnost silám dobra...vydal jsem se na svoji vlastní pouť životem a vykonal mnohé činy....ale to je již jiný příběh....
