Večer Iva oslavila čtvrté narozeniny a druhý den ráno pomáhala mámě v krámě. Bez ní by to nešlo, maminka jí to říkala.
Narozeniny měla na jaře, když už bylo dost teplo a slunce se neškaredilo. Venku to kvetlo a pučelo, na ulici před obchodem se v louži cákali vrabčáci. Taky kolem chodili lidé oblečení jen v tričkách a kraťasech, nebo sukních a halenkách.
Paní s dlouhými vlasy měla šaty úplně červené a taky měla boty s hodně vysokými podpatky. Nevěděla, že se na ni Iva dívá přes výlohu, když před krámem šlápla do škvíry mezi kočičími hlavami a škobrtla. Iva se smála, když se ta paní rozhlížela kolem sebe, jestli ji nikdo neviděl a pak šla dál jako by nic. Nevšimla si dítěte za výlohou, i když ji měla přímo u nosu. Dospělí byli takoví.
Koukat na ulici Ivu moc bavilo, ale měla přece také povinnosti. Vlhkým hadříkem otírala police, aby na nich nebyl prach. Někam nedosáhla a to musela utřít maminka.
Taky měla postřikovač a stříkala vodu na kytky v květináčích. Byla jich tu fůra. Maminka je prodávala lidem, co chtěli dát někomu dárek, nebo potřebovali kytky do bytu. A taky měla řezané květy, které balila do lesklého papíru. Ty dostávali lidé k narozeninám a svátkům.
I kdyby měla čtyři ruce, Iva by nikdy nezvládla ostříkat všechny kytky. Ty, u kterých začala, už oschly, když postříkávala poslední. Ale to nevadilo. Hlavně že neměly zaprášené listy. To by se lidem – zákazníkům, nelíbilo. Iva chtěla, aby se tu lidem líbilo a aby šli k pultu a koupili si nějakou květinu. Někdy, když už mamka zavírala, si spolu chvíli hrály na obchod a Iva byla zákaznice, nebo prodavačka. Raději byla prodavačka.
Když ostříkala květiny a otřela prach, posadila se na schůdek u dveří do zadní místnosti a dívala se. Zvonek nade dveřmi zacinkal a přišla paní nebo nějaká babička.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den, co si přejete,“ řekla mamka.
A ta paní nebo babička si vybrala gerbery nebo růže a nebo třeba malý kaktus v květináči. Pak to zazvonilo znovu, když mamka napsala cenu a otevřela pokladnu. A zas, když jí paní nasypala do dlaně peníze. Nakonec znovu zazvonil zvonek u dveří. Vždycky to byly čtyři zazvonění. Iva uměla spočítat prsty na obou rukou a podle nich i zazvonění. Počítání se jí líbilo.
Většinou ale lidé chodili víckrát za sebou a to pak zvonění bylo pořád. To už Iva nepočítala. Tolik prstů neměla. Možná to bude umět, až půjde do školy. Její sestřenice tam chodila a říkala, že počítají až do sta. Pak by mohla i říci, kolik je tu kytek.
Tak se dívala na lidi v jarním oblečení, jak si vybírají kytky, nebo sazeničky. Budou je dávat do hlíny někde na svých zahrádkách.
Ivě se až zatočila hlava, když si představila, kolik zahrádek to musí být a kolik květin vykvete – maminka prodávala také pytlíčky se semínky a tam jich bylo moc a moc. Tolik květin a rostlinek, tolik zahrad…
Vstala, protože ji schod začal studit do zadku. Mohla by nastydnout. To jí říkala babička. Aby nikdy nechodila v zimě bez šály a bez punčocháčů. A aby neseděla na zemi, protože tak můžou holčičkám nastydnout vaječníky.
„Vaječníky,“ řekla teď Iva.
To slovo chutnalo jarně. Představila si plato s vajíčky, každé z nich má svůj chlíveček. Jak to babička myslela? Iva nikde žádné vaječníky neměla. Aspoň o tom nevěděla. Asi je bude mít někde uvnitř. Lidé mají uvnitř hodně věcí, třeba žaludek a taky srdce. Babička měla barevnou knížku, kde to bylo nakreslené. A četla z ní Ivě.
Iva se zasmála, když si představila, že má v bříšku plato s vajíčky. Vzápětí zase zvážněla. To by si měla dávat pozor, aby je nerozbila. Vajíčka se rozbijou lehko.
Chtěla by se zeptat maminky, jestli má opravdu v břiše vajíčka. Jenže u pultu, za kterým maminka stála, byla úplná fronta. Teď na jaře chtěl každý mít semínka a kytky.
Opatrně poskočila, jestli neucítí pohyb vajíček. Nic. Takže to asi nebude pravda. Nebo babička myslela něco jiného.
Mezi lidmi se protáhla ke stojanu se sáčky semínek. Byly zelené a žluté a na každém byl obrázek. Třeba mrkve nebo ředkviček. Byla tam taky písmena. Mamka říkala, že je tam napsáno Sempra.
„Sem-pla,“ řekla Iva.
Stará paní, která stála vedle ní, se k ní naklonila a usmála se.
„Ty umíš číst? Tak malá a už čteš?“
Iva se zastyděla, přece jen, ta paní byla cizí. Na ulici nesměla s nikým cizím mluvit. Ale tady v obchodě ano. Jestli chce být prodavačka, nemůže se stydět.
„Ne,“ řekla.
„Ale přečetla jsi to,“ paní povytáhla obočí, takže vypadala jako velká šedá sova.
„Ne-e,“ řekla Iva, „já jsem to žekla.“
„Aha,“ paní ji pohladila po hlavě, „ale to musíš umět číst, abys věděla, co je tam napsáno.“
„Ne, já jsem to žekla,“ trvala na svém Iva. Rozhovor jí nepřipadal moc zábavný. Zkusila tedy udělat obchod. „To si musíte koupit.“
„Tohle? To mi doporučuješ?“
Iva pokrčila rameny. Co je to doporučovat? Připomínalo jí to něco s pošťačkou. S kytkami ne.
„Tuhle si mám vzít,“ ptala se paní, „co? Jak se jmenuješ.“
„Iva.“
„No, ty jsi moc šikovná holčička. Určitě tu mamince hodně pomáháš.“
„Hmm.“
„Tak když mi to radíš, tak já si teda tu mrkvičku koupím.“
Iva se usmála. Teď mamince udělala obchod.
Nechala paní, aby si zbytek zařídila sama a šla se projít mezi policemi a stojany s květinami. Někdy si hrála, že je jako princezna a chodí v zahradě. Bylo to tak v jednom filmu. Ale ta princezna byla moc pyšná. To Iva tedy ne.
„Lalala,“ zpívala si, „tady je lala a taky fiala a taky tlalala. A tady rostou taky onůcije.“
Maminka by jí opravila, že jsou to opuncie, ale na to Iva nemyslela. Vzpomínala si, jak včera večer dostala dort. Byl se šlehačkou a jahodami a byly na něm čtyři svíčky. Když je sfoukla, tak všichni tleskali. Taky pili limonádu. Jmenovala se Rychlý špunty. Bylo to víno pro děti. Mamka s tátou pili dospělácké víno.
„Plincezny maj velký dolty,“ říkala. Moc ráda si vymýšlela pohádky. „A jeděj je ve zlatejch miskách. Taky se zlatejma příborama a všim.“
Prošla celý obchod a stála zase před výlohou. Venku teď chodilo míň lidí. Předtím tam byli děti, co šly do školy a lidi pospíchající do práce. I v krámě lidí ubylo. Ta paní, co jí Iva prodala semínka, odešla a všichni odešli. Nejspíš už se nemohli dočkat, až zasází všechny ty kytky a sazenice.
„Budem sázet onůcije a pojedem do Flancije,“ řekla Iva velkému kaktusu ve výloze. Byl tam moc dlouho, protože si ho nikdo nekupoval. Mamka mu říkala dědouš pichlák. Iva si s ním někdy povídala. Nekvetl. Kdyby kvetl a Iva by jako první našla jeho květ, splnilo by se jí největší přání. To říkala mamka. Iva se na něj každý den chodila dívat, ale nikdy nekvetl, ani neměl poupě.
„Tak vykveť,“ pobídla ho. „Jinak tě zahodíme do koše.“
Dědouš pichlák se ježil a Ivu vůbec neposlouchal. Málem by jí vhrkly slzy do očí. Měl by přece vykvést, když měla ty narozeniny. Mohla by si přát… Mohla by si přát, aby jí mamka narodila bratříčka nebo sestřičku. A taky aby se táta uzdravil. Moc dlouho pracoval v textilce (v Iviných představách byla textilka hrozným místem, něco jako dračí sluj) a nadýchal se prachu a vláken. Teď špatně dýchal a někdy se dusil a kašlal. Iva měla strach, že zčerná a umře. To říkala Dáda a ta byla starší a chodila do školy. Takže to musela vědět. Ale co je to umře, to taky nevěděla. Říkala, že je to asi jako že ten člověk odejde. Ale táta by neodešel. Kdyby zčernal, tak by to však bylo stejně špatné. Takže to by si přála. Aby nekašlal a mohl dýchat hodně hluboce.
Zamyšleně si cucala pramen vlasů. Nesměla to dělat, jenže někdy si to ani neuvědomovala.
„Tak hezky loskveť, ty jeden kaktuse,“ řekla dědoušovi pichlákovi. Neznělo to ale tak, jak to znít mělo. Nenáviděla svůj neohrabaný jazyk. Všichni starší lidé mluvili dobře, uměli říkat r a ř. Iva šišlala. Ošklivé slovo.
Kdyby našla na kaktusu květ, mohla by si taky přát, aby už nešišlala. Ale jen kdyby si toho mohla přát víc. Nebyla si jistá, jestli přání může být víc. A šišlání se časem odnaučí. Už se naučila i říkat s a z. Někdy se zapomněla a zkomolila je. Babička ale říkala, že je šikovná, když se je naučila vyslovovat.
Ozvalo se zvonění, ale tentokrát to nebyl ani zvonek u dveří, ani pokladna. Ozývalo se to ze zadní místnosti a bylo to drnčení telefonu. Iva se k němu rozběhla, zvedla sluchátko a řekla: „Květiny Pestlá.“
„Ahoj cvrčku,“ ozval se ze sluchátka tátův chraplavý hlas, „dej mi mamku, jo?“
Iva sluchátko odtáhla a trochu nedůvěřivě se na něj podívala. Stále si nemohla zvyknout, že slyší tátu, jako by stál vedle ní a přitom je někde daleko. Mamka už ale byla tady a Iva jí podala sluchátko.
„Běž dopředu,“ řekla jí, „pohlídej mi kasu, jo, beruško?“
Iva zakývala hlavou tak horlivě, až jí dva copánky poskakovaly po ramenou. Doběhla k pultu a schovala se za něj. Tady bylo mamčino skryté království. Měla tu schované všechny věci, které potřebovala, hezké lesklé papíry a stužky a nůžky na květiny.Taky tu měla láhev s limonádou, aby se mohla napít. Iva se zkusila podívat přes pult. Nikdy přes něj neviděla, ale teď už jí jsou čtyři, tak by mohla trochu povyrůst. Zklamaně se zamračila, když zjistila, že přes pult nevidí, ani když se vytáhne na špičky. Je pořád jenom prcek.
Ode dveří se ozval zvonek a někdo vešel dovnitř. Iva schovaná za pultem strnula. Nikdy ještě nebyla v krámě sama, když přišel nějaký zákazník. Vydala se ke dveřím do zadní místnosti, aby zavolala mamku, ale pohlédla přitom na zákazníka a musela se zastavit.
Prohlédla si ho od hlavy až k patě, aby se přesvědčila, že tu doopravdy je. A byl. Velký muž s takovou nahnědlou barvou pleti, jako by se moc opaloval, a s tlustými rty a kudrnatými černými vlasy. Na sobě měl oblečení, které se nehodilo k jaru a vlastně se vůbec nehodilo! Takové vysoké boty, jako holínky z kůže a černý plášť. Trochu se leskl, jak se vlnil v průvanu. Iva si pomyslela, že sem přišel kouzelník z nějaké pohádky. Bylo to divné, ale když jsou člověku čtyři roky, může uvěřit i divným věcem. A mamka pořád telefonovala.
Ten černý člověk přišel k Ivě a řekl nějakým jiným jazykem: „Haj. Ár jů elon hýr?“
Iva trochu ustoupila. Čelo se jí svraštilo. Chtěla se otočit a utéct, ale vzpomněla si, že musí prodávat.
„Ste kouzelník?“ vyhrkla.
„Vot ár jů mín? Jů dont spík ingliš, tů?“
„To sou zaklínadla?“
Cizinec začal Ivu zajímat. Třeba by mohl něco vyčarovat. Třeba by něco mohl udělat s dědoušem pichlákem.
Osmělila se a vzala toho černého pána za rukáv. Díval se na ní dost nechápavě. Ale usmíval se, takže nemohl být zlý. Zlý kouzelníci se mračí a mají ošklivý obličej. Tenhle měl obličej kulatý, hladký a hezké, oříškově hnědé oči.
Nechal se bez odporu vést k výloze. Iva zastavila a ukázala na dědouše pichláka.
„Udělej, aby lozkvet!“ poručila.
„Sory, aj dont spík ček,“ řekl kouzelník a rozhodil ruce. Iva zatajila dech napětím. Tak už začíná zaklínat! „Ou sory, sory, bejby. Jů ár svít litl bejby… Vér is jór masr?“
To bylo všechno. A kaktus nerozkvetl.
Třeba to není kouzelník, pomyslela si Iva a polilo ji horko, jak se zastyděla. Třeba je to obyčejný zákazník.
Podívala se do hnědé tváře, v úsměvu bílé zuby… popotáhla a rozběhla se pro mámu.
Než se otočila, ten hnědý pán se zvláštně usmál. Jako by věděl všechno a jen dělal hloupého.
Když přišla mamka, Iva pochopila, že hnědý pán mluvil jen jinou řečí. Maminka tak totiž začala mluvit taky a prodala mu tři rudé růže.
Druhý den si na kouzelníka, co nebyl kouzelník, Iva už skoro nepamatovala. Do obchodu šla s maminkou vesele. Všude na trávnících vyrážela bledá nová stébla, co se narodila v zemi. Kosové poskakovali po trávě a pípali. Chodníky byly mokré, mezi kočičími hlavami prosakovalo bláto. V noci pršelo a vzduch hezky voněl.
Zatímco mamka odemykala krám a stahovala roletu, Iva netrpělivě přešlapovala před výlohou. Tak jako každý den, s nadějí čekala na dědouše pichláka. I když ji tolikrát zklamal, nikdy nepřestala věřit, že jeho kouzelný květ uvidí.
Mamka vešla dovnitř a Iva hned za ní. Protáhla se mezi dvěma palmami a stanula před kaktusem. Z venku nebyl moc vidět, protože ho stínilo vysoké kapradí. Teď ho nic nezakrývalo a proud slunečních paprsků dopadal přímo na něj. Iva vydechla překvapením. Na hlavě dědouše pichláka se skvěl nádherný květ, úplně pohádkový.
Mamka stanula za Ivou a položila jí ruce na ramena.
„Teda,“ řekla a zavrtěla nevěřícně hlavou. „Vždyť neměl ani poupě! A takhle tenhle druh nekvete… Měl by kvést přes noc a… a ne k ránu.“
„To udělal kouzelník,“ řekla Iva.
Mamka jí ale neposlouchala.
„Že by to byl nějaký hybrid? No, a to poupě jsme mohli přehlídnout. Zkusím to ukázat Peterkovi, ten by to měl určit,“ přemýšlela nahlas.
Pan Peterka byl starý pán, který si tu kupoval kaktusy a moc se v nich vyznal.
Iva nevěděla, co to znamená hybrid a ani by to nedovedla vyslovit, ale věděla své. Včera tu byl doopravdovský kouzelník a jen dělal, že je obyčejný člověk. To kouzelníci dělají.
„Můžu si pšát pšání,“ zeptala se mamky.
„Co? No jasně, našla jsi ho ty. Jen si něco přej…“
Iva se zadívala na květ, červený a žlutý a krajkovaný jako šaty princezen a potichu si přála svoje přání. Protože přání se nikdy, nikdy nesmí přát nahlas, když se doopravdy mají splnit.
Možná, že se tou dobou jeden muž s rozedmou plic začal cítit trochu lépe. Možná, že se docela uzdravil. Možná…
Jisté však je, že tahle malá holčička už nikdy nepřestala věřit v dobrá kouzla a dobré kouzelníky
