Mudr. Silnička: „Roman byl dost zvláštní pacient. Narozdíl od všech ostatních zhroucených a bláznivých bytostí v našem sanatoriu mi jeho vyprávění přišlo jako pravdivé. Nevím proč, ale já měl pocit, že ty jeho bláboly nejsou pouhou smyšlenkou...
„...já uslyšel ten nádherný zpěv... A ona mě měla ve své moci, a já v tu chvíli věděl, že už jí patřím navždy...“ „No tak Romane. Ty se potřebuješ odprostit od toho co říkáš. Prober se! Jsi už dlouho opuštěný a cítíš se sám. Já tě chápu. Mnoho lidí je tom podobně, ale ty si musíš uvědomit, že to co mi tu vykládáš jsou jen představy.“
Seděl jsem naproti němu ve své pracovně a on v tom velkém, pohodlném, koženém křesle vypadal tak... zranitelně. Třásl se a čert ví, jestli zimou, nebo to byli jen nervy. Roman Svoboda trpěl těžkými depresemi už přes půl roku, od chvíle kdy sem byl převezen po pokusu o sebevraždu. Žádné léky na jeho stav nezabírali a on opakoval stále to samé... „Doktore! Proč mi nevěříte?! Já...“ Hlas se mu vytratil, začal se opravdu výrazně klepat a já se opět cítil jako naprostý idiot, že mu nedokážu nijak pomoci. nechal jsem ho odvézt do jeho pokoje, abych si na druhý den poslechl opět to samé...“
Roman: „Bylo to opravdu dlouhé a nudné podzimní odpoledne. Šel jsem se projít, abych se alespoň nějak zaměstnal. Bylo sychravo, přesto jsem šel zachumlán jen do své kožené bundy a svých neveselých myšlenek. Procházel jsem zrovna parkem. Ten byl opuštěný a nevlídný. Nebylo tam jediné živé duše.
A odkudsi se začal linout ten nádherný zpěv. Zněl až nezemsky krásně a já pocítil touhu políbit ten zvuk. Najednou už pro mě život nebyl marný, podzim jakoby zničehonic ustal a já se ocitl uprostřed jara, kdy je vše krásné a plné života. Plné lásky a něhy májových dnů. Má mysl tím byla přeplně jako dětská ústa cukrovou vatou. Přesto jsem si ještě stihnul uvědomit: „Bože jsem ztracen, právě jsem uslyšel zpěv Sirény...“ a ten zpěv trval dál. Dál mě plnil vší tou něhou, láskou a touhou. Mé nohy začaly směřovat přímo za tím hlasem a já nebyl schopen neposlechnout.
Zničehonic jsem stál přímo před ní. Nedokážu vám říci jediný detail, ale vsadil bych obě ruce, že to bylo to nejkrásnější stvoření, jaké kdy stanulo na světle světa. Jen její ohnivě zelené oči a její hlas mě pronásledují dodnes. Měl jsem ji před sebou a věděl jsem, že jí patřím. Svým tělem, i svou duší, která tím byla na věky poznamenána a až skončí v pekle bude tam ve vší bolesti a utrpení zpívat píseň Sirény, které se zaprodala. A pak jsem byl s ní... S ní, v ní, kolem ní a pro ni. A ona se se mnou proplétala ve všech možnostech splynutí, jaké se obyčejnému smrtelníku nikdy nedají ani zdát. Pak odešla a v mém srdci zůstala hluboká rána. Každá má část si byla vědoma, že jsem byl jen zneužit a že můj význam rovnal se obyčejnému švábu v cestě. Přese všechno že jsem byl pouhou hříčkou té démonické bytosti, každé nadechnutí mého ubohého hrdla znělo jako sten opuštěnosti a marnosti ze ztracené lásky. I když jsem byl už pouhou odvrženou, vysátou mršinou a bylo na mě dávno zapomenuto, nepřestával jsem toužit po Siréně....“
Mudr. Silnička: „Předevčírem Roman zemřel. Dostal do svého pokoje střep a dokázal si jím podříznout žíly. Přišly jsme příliš pozdě. Marnost nad tím, že jsem mu nikdy nedokázal nijak ulehčit mě bude pronásledovat snad navždy. Přesto mě napadá, jestli pro něj smrt nebyla jediným možným vysvobozením...“
