Ležela, na tvářích ji studily slzy. Navzdory pláči a palčivé bolesti v duši si ale připadala zbavená všech citů. Věděla – ne myslela, věděla! – že se už nikdy nedokáže usmát.
Pamatovala si podobný stav po smrti svého otce… jak to všechno bylo dávno! Tehdy chtěla také umřít. Ale až teď jí došlo, jak nicotné a mělké byly její tehdejší důvody. Tehdy si vyčítala otcovu smrt. Nyní se jí zdál nesnesitelný vlastní život.
Na vnitřní straně stehen ji stále pálily doteky bestie, jakoby jí na památku měly zůstat jizvy, ne jen modřiny, které po několika dnech vyblednou a ztratí se. A kdesi v jejím lůně, tam, kde nedávno s nadějí i strachem začala tušit nový život, teď plál nečistý plamen, žhnul a trávil její mysl. Tevolanansovi, skrytému v Alunově těle, se podařilo nad ní zvítězit. Pokořil ji tak, jak si to nedovedla představit v nejhorších snech, přinutil ji, aby nenáviděla své vlastní tělo, kterého se dotknul, které pošpinil a znesvětil.
Když se ukojil, a trvalo to celou věčnost, s blaženým zachrochtáním se od ní odvalil. Pak ji jeho muži spoutali na rukou i nohou a odvlekli ji stranou, bezmocnou a zalykající se odporem. Ponechali ji tmě a beznaději. Chladný vítr, který se nad pláněmi zvedl, jí rozechvěl a nakonec sevřel v nepříjemné křeči prochladnutí. Zima a nepohodlí ji nutily zůstávat vzhůru. V duchu proklínala ranhojiče a jeho nápoj. Nemít jej v sobě, dávno mohla omdlít. Mohla by snad i zemřít, a smrt by představovala přijatelnou cenu za únik před tím strašlivým zhanobením.
Čas pro ni v těch chvílích ztratil význam. Každá minuta se zdála hodinou, hodina věčností. Viviana se pokoušela držet posledních jiskřiček zdravého rozumu, ale to, co prožila, se zdálo příliš nesnesitelné, než aby se s tím mohla vyrovnat. Princezna Viviana Stellata, tak silná a obratná v hmotném světě, klesla pod ranami, jež zasáhly duši.
Tma se kolem ní sevřela, dusila ji ve svém objetí. Před Vivianiným očima vyvstávaly legie démonů a stvůr, přicházejících za podivnými účely. Realita se nelogicky zkroutila sama do sebe.
Štíhlé nahé ženě se z hrdla vydral vzlyk, zaskučení. Paže, do nichž se nemilosrdně zařezávala pouta, se napjaly, nohy sebou cukly, jakoby se chtěly dát do běhu. Viviana se začala kolébat ze strany na stranu, schoulená, jen nejlépe to šlo. Třeštila oči do tmy, celé tělo jí hořelo, přestože mrzla. Sténala a vyla. Jako štěně, zanechané napospas osudu v pustině.
Muži a garvotové, posedávající kolem ohně a společně se veselící, ji neslyšeli. Alun z Beluy, nyní opět sám ve svém těle, poslouchal se zvláštním zaujetím a na úzkých rtech mu pohrával něžný úsměv.
Místo aby bděl nad morálkou svého mužstva, seděl v polostínu na dece, popíjel osvěžující nápoj, který mu přichystal ranhojič a přemýšlel, jakým způsobem za svítání provede výslech zajatců. Vhodný hudební doprovod mu k tomu přemýšlení zajišťovalo Vivianino vzlykání a kvílení.
„Zábavné, hlavně to musí být vtipné a zábavné,“ táhlo mu hlavou. „Syna jsem sice nechal ve velkém táboře, takže o to přijde, ale zbytek chlapů… za odměnu se pobaví. Bojovali dobře.“
Zahihňal se a odkudsi ze tmy zaúpěla Viviana.
„Pobaví se…“
Alun už dávno poznal, jakou rozkoš je možno nalézt v bolesti. V cizí bolesti. Každý výkřik otevře nové hlubiny slastných pocitů, každá rána, lákavě rudá, je jako polibek žhavé krásky. Alun to věděl.
A jak tak uvažoval, začínalo ho mrzet, že si to s „princezničkou“ za něj užil Seveřan. V žádném případě by tu radost Pánovi neupíral, ne, nikdy… ale…
On sám z toho nic neměl!
Naklonil hlavu jako pozorný psík, naslouchající hlasu páníčka. Cvičeným sluchem dovedl rozpoznat různé odstíny bolesti a ve Vivianině šíleném nářku jich našel celou škálu. Syté a pestré barvy bolesti, té nejsladší, protože nejhlubší.
Pravá ruka mu sklouzla do klína, rychle rozepnula opasek a Alun začal provádět to, co by jeho prudérní matka pojmenovala jako hru s paní Palcovou a jejími čtyřmi dcerami.
Než ale paní Palcová mohla zdárně završit, co začala, Vivianino sténání zpovzdálí umlklo a Alunův úd vzápětí bídně povadl.
„Ta děvka,“ zavrčel a zvedl se, aby znovu naladil svou živou hrací skříňku.
Zůstal ale stát s nakročenou nohou a jeho pyj, kymácející se nad rozepnutým páskem, se žalostně scvrkl. Místo do sametové tmy, v níž měla ležet pod dohledem garvotského strážce Viviana, pohlédl Alun do tváře dvoumetrovému okřídlenému muži, na němž se snad označení smrtelně nebezpečný dalo použít i pro ušní lalůček.
„Heh,“ řekl Alun.
Místo aby jeho pozdrav opětoval, muž se napřáhl a udeřil. Pěstí, na níž měl navlečený kovový boxer.
Alunovi vybuchla brada. Zuby mu scvakly a jeden špičák se zlomil. Hlavu mu zaplavila vlna bolesti, tentokrát nevítané, protože vlastní. Zaječel, vyprskl krev, další úder mu vyrazil dech a odhodil ho o několik metrů dál. Alun cítil, jak letí vzduchem, pak mu před očima vybuchl zářivý ohňostroj a skončilo to nicotou.
Kolem něj naopak teprve začal tanec.
Všechno se odehrálo velice rychle. Rychle a krvavě. Třebaže stále panovala tma, nejhustší tma krátce před prvními známkami svítání, musela se ta sametová čerň chvílemi zdát narudlá.
Na něco takového, jako je náhlý útok dvou desítek skvěle vycvičených a ozbrojených bojovníků nebyl Alun ani nikdo z jeho vojáků připraven. Místo, na němž se nacházeli, leželo příliš daleko od Hranice stínu, než aby se dalo považovat za obvyklé teritorium Hlídačů. To, že devadesát devět procent Západoernackých gaverlů freklanští v minulosti vyhladili, teď Alunovi dávalo klamný pocit bezpečí.
Před útokem se v temnotě mimo dosah světla ohně povalovala asi padesátka spících, zbytek posedával kolem ohně. Dobře spoutaní zajatci leželi na třech různých místech, vždy pod dohledem alespoň jednoho strážce. Pod nepříliš pečlivým dohledem, chtělo by to dodat, protože i když většinu vybavení nechali tito muži v táboře u Lůžka, čutory s pálenkou mezi ztracené věci rozhodně nepatřily.
Hlídači nejdřív obklíčili celý tábor. Zjistili, jaká je situace. Poznali, že jejich obvyklá preciznost tu přichází nazmar. Vyfouknout strážným jejich zajatce byla pro ně hračka. Tiše zneškodnit stráže taky. Nejspíš by pak mohli v klidu a tichosti podřezat všechny spící, jenže kladní hrdinové mívají často věci těžší. Místo toho se rozhodli spící uvést do spánku poněkud hlubšího a to zabralo víc času. A v tu chvíli už Alun zjistil, že mu chybí zvukové pozadí pro sebeukájení.
O pár vteřin později dopadl do ozářeného kruhu kolem ohně jako meteorit. Bdící začali sahat po zbraních, jejich křik vyburcoval i ty spící, na které se zatím nedostalo s omráčením.
Teprve pak nastalo ono krátké a krvavé dění. Hlídači měli přesilu dvacet na šedesát; nebylo divu, že brzy natlačili přeživší alunovce do nervózního hloučku kolem ohně. Osm lidí a deset garvotů se ocitlo mezi palčivými plameny a hrůzu nahánějícími postavami, blýskajícími se kovem a čerstvou krví nepřátel. Těch postav bylo stále dvacet.
„Složte zbraně,“ zaduněl jim nad hlavami hlas jednoho z okřídlených, „a dostane se vám řádného soudu.“
Pět garvotů, kterým stále ještě nedošlo, co se tady stalo, zřejmě o řádný soud nestálo. Jejich tělesné ostatky se po dvouvteřinovém boji začlenily do nevábné směsi dalších kousků těl, jimiž byla poseta země okolo.
Zbývajících třináct mužů se natěsnalo blíž k ohni. Tak blízko, že by stačil jediný další krok a celé ležení by mohly osvětlit živé pochodně.
„Složte zbraně,“ opakoval znovu okřídlený, „a dostane se vám řádného soudu.“
„J-jo,“ zamumlal Alunův ranhojič z prostředku hloučku přeživších; jako vzdělaný člověk věděl, že opakování je matkou moudrosti. „To zní rozumně.“
A odhodil krátký meč tak rychle, jakoby jeho rukojeť začala žhnout. Jeho příklad pomohl ostatním s rozhodnutím, pokud tedy ještě nějakou pomoc potřebovali.
Úsvit se připlížil zvolna, stříbřitý jako řeka, vzápětí rudý a bojovný. Načervenalý přísvit mladého slunce ozářil z boku zástup, pomalu postupující ernackou stepí.
V čele šel mohutný muž s holou hlavou, ale bujným černým vousem. V náruči nesl předmět zabalený v dece, nehybný, ale tvarem i velikostí připomínající lidskou postavu.
Po jeho boku poklusávala žena, v poměru s černovousým drobná, jinak pěkně rostlá. Starostlivě co chvíli pohledem kontrolovala balík. Prsty přitom hbitě splétala neviditelné nitky, tiše mumlala slova zaříkání.
Hned za mohutným vousáčem kráčel další muž, mladší a útlejší, ale připomínající jedovatého hada. Jeho pohyby byly ladné a klouzavé, celá jeho osoba jakoby varovala – nic si se mnou nezačínejte, chcete-li ještě nějakou dobu dýchat vzduch na tomto světě. Pichlavé zelené oči těkaly po okolí, zdálo se, že hledají nějaký náznak ohrožení, nebezpečí. Jejich majitel by bezpochyby hbitě zakročil.
Za záda štíhlého muže se táhl nepříliš početný zástup mužů a garvotů. Ruce svázané za zády, všechny je dohromady spojoval provaz, v jehož smyčkách jim uvízla hrdla. Tvářili se vesměs dost kysele a unaveně. Mezi posledními klopýtal Alun z Beluy, který měl jediný na tváři trochu jiný výraz. Výraz, kterým se ptal, co na tomhle divném místě dělá a jak se tam dostal.
Kdo by tohoto Aluna srovnal s tím včerejším, nejspíš by je měl za dva rozdílné muže. Dnešní Alun měl ohnutá záda, hlavu vraženou mezi ramena a v očích pohled bázlivého zvířátka. Tenké rty cosi mumlaly, dalo se zachytit jen pár zřetelných slov, vesměs hovořících o Alunově nevině a veliké křivdě na něm páchané.
Zajatci se vlekli nepříliš ochotně, ale ani hadovitý muž v černém na začátku zástupu, ani další tři muži, loudající se na okrajích, je nijak nepopoháněli. O to se starala jedna ze dvou žen, držících se zajatcům v patách. Vysoká štíhlá blondýna s ledovým výrazem v krásné tváři. Oblečená jako voják, v pravé ruce třímala dlouhý kožený bič a neostýchala se jej použít. Druhá žena, poněkud zavalitá a tichá, to pozorovala nezúčastněným pohledem. Sama jen občas vykřikla řízný povel, když ani bič její družky nestačil udržovat tempo.
Za zády žen nesli dva gaverlové improvizovaná nosítka, vyrobená z deky a tyčí od zástav Tygrů z Freklanu. Na dlouhých tvářích se nedala rozeznat žádná emoce, ale podle toho, jak opatrně nesli svůj náklad, jim na něm záleželo. Když slunce svými tenkými prstíky ohmatalo tvář mladíka, ležícího v nosítkách, poznali bychom v něm Danera z Milnu. Byl bledý jako zimní úsvit, rty promodralé, oči zapadlé. Sotva dýchal.
Víla oblečená v světle zelených šatech klusala vedle nosítek a neustále se nad Danera nakláněla, starostlivě kontrolujíce, jestli ještě svůj boj o život nevzdal. Pokaždé pak šlehla pohledem dopředu, k zajatcům a v očích se jí nebezpečně zablesklo.
Hned vedle podepírali dva v zeleném oblečení elfové Darése a Lurna. Ti sice vypadali dost zle, ale na nohou se udrželi. Konkrétně Darése hnala dopředu touha po pomstě, jeho rozbitý obličej tak působil dost hladově a jeho kroky byly trochu nejisté, ale strašidelně urputné. Další gaverla pomáhal Pamaře, zesláblé a unavené, ale jinak z celé Andrejovy výpravy nejživější.
Nad průvodem se vznášeli dva okřídlení muži, popolétali a snášeli se k černovousému, aby mu oznámili výsledky svých pozorování.
Tak pomalu, mučivě pomalu se blížili k Hranici stínu a pevnosti jejích Hlídačů.
Slunce už vystoupilo z oblaků na východě, když výprava došla k osamělému freklanskému koníkovi, uždibujícímu flegmaticky trávu a vůbec nejevícímu známky znepokojení z takového množství cizích lidí. Černovousý zvedl ruku a dal tak pokyn k zastavení. Zatímco za zády zajatců plavovláska neklidně pošvihávala bičem do země, muž se obrátil na svou společnici.
„Chlapce tedy Eliar vzal s sebou,“ řekl. „Myslel jsem si to. Můžeme pokračovat dál. Toho koně si může vzít čarodějka.“
„Nemyslíš, že by bylo nejlepší, aby buď Vran nebo Daril vzali vzdušnou cestou i královnu?“
Černovousý sklonil hlavu k nákladu ve svém náručí. Přestože tam v dece spala dospělá žena, vousatec ji nesl, jakoby nesl dítě, nemocné a slabé dítě. A její tvář, to jediné, co se dalo zahlédnout, opravdu vypadala nemocně a dětsky.
„Nahoře je zima,“ černovousý se zamračil na oblaka, „neprospělo by jí to.“
„Myslím, že mnohem horší je pro ní tohle trmácení se, Lindore,“ namítla jeho společnice.
„Stejně o ničem neví a já… nesu ji opatrně!“
„Ani můj lektvar nevydrží účinkovat věčně,“ teď už se žena začala tvářit rozhorleně. Zastrčila si neposedný pramen hnědých vlasů za ucho a vzdychla. „Já vím, že nemáš k létání důvěru, ale Vran a Daril ji zvládnou přenést do pevnosti mnohem rychleji. Není těžká a mohou letět oba. Mohou se střídat.“
„Dobře,“ zabručel Lindor. „Dám na tebe.“
Hnědovláska energicky přikývla a pozorovala, jak muž opatrně pokládá bezvládnou Vivianu do trávy. Přiklekla vedle ní a zkušenými pohyby dlaní posoudila její zdravotní stav. Na tváři, jemné a bezelstné, se jí neobjevila žádná emoce, ale když vzhlédla k černovousému, dívala se ustaraně.
„Nevím, jestli ji dokážeme zachránit,“ řekla tiše, jakoby sama pro sebe. „Tělo jistě, ty rány nejsou tak vážné, abych si s nimi neporadila, ale duše… U Ial, Lindore, bojím se, že je ztracená.“
Lindor stál s vysoko zdviženou pravicí a pomalu kroužil vystrčeným ukazovákem. Kolem prstu se mu rojily téměř neznatelné jiskřičky. Nedíval se však do nebe, odkud volal dva okřídlené, ale na ty dvě ženy. Čelo se mu krabatilo a hustý černý porost na bradě a pod nosem sebou cukal, podoben malému rozzlobenému zvířátku. Pěst levačky svíral a rozevíral způsobem, který nasvědčoval, že by v ní nejraději někoho či něco rozdrtil. Malý bronzový hádek, obepínající mu zápěstí, blýskal smaragdovýma očima.
„Dalio,“ zamručel černovousý, když se k nim po nebi začal blížit jeden z okřídlených, „s tímhle počkej do pevnosti. Nemůžu dovolit, aby mě ovládl hněv, ne teď a ne tady. Slíbili jsme těm mizerům soud. A jako že je Mawir nad námi, také se jim ho dostane, soudu podle zákona Hranice!“
„Nechtěla jsem tě proti nim štvát,“ řekla unaveně hnědovláska.
Lindor kývl a konejšivě ji plácl po rameni. Jenom vzdychla, sklopila oči a ustoupila stranou.
Okřídlený zatím stanul na pevné půdě, svěsil své zářivé perutě a vyčkávavě se na černovousého zahleděl. Přestože byl nepochybně stejné rasy jako Andrejův známý Eliar, zdál se tento letec úplně jiný. Víc se podobal andělovi, tak, jak si jej představují tvůrci betlémů. Mladík s krásnou tváří i postavou, kučeravými vlasy barvy zralého obilí. Postavit ale tohoto anděla do některého z vánočních betlémků, koledovali byste si o nařčení z militarismu. Oblečením a výzbrojí totiž mladík téměř přesně kopíroval Eliarův styl.
„Dalia tvrdí, že pro Stellatu bude lepší, když ji vezmete vy dva,“ řekl Lindor, a než mohl okřídlený něco odpovědět, pokračoval: „Neskrývám, že se mi to nelíbí, nelíbí se mi představa, že tahle ubohá žena poletí v té hrozné výšce a zimě.“
„Nikdy jsi neměl rád létání, Lindore,“ zasmál se okřídlený. „Ale já musím s Dalií souhlasit.“
Obrátil se k hnědovlásce.
„Tak sis prosadila svou,“ řekl, „vždycky jsem tvrdil, že ty jsi v téhle dvojici mozkem.“
„Raději to neříkej tak otevřeně,“ odsekla, „aby ti Lindor ten tvůj nevyrazil ušima.“
Mírně se ale usmívala a Lindora zřejmě také stálo dost úsilí zachovat vážnou tvář. Tohle vzájemné špičkování jim alespoň trochu ulevovalo od starostí a smutku.
„Nejsem zase tak zlý,“ zašklebil se Lindor, pak jeho tvář znovu zvážněla. „Ale raději leťte. Rád bych došel domů do večera.“
„Právě teď se tam ani moc netěším,“ zašeptal okřídlený, ale tak, že to slyšel jen on sám.
Sehnul se k Vivianě a vzal ji do náruče. Její vlasy vyklouzly z pod deky a splývaly podél mladíkova boku jako zvláštní narezlá ozdoba. Když se žena v jeho náručí zavrtěla a zasténala, mladík trochu vylekaně pohlédl na Dalii.
„Neprobudí se, že ne, čarodějko?“
„Počkej,“ Dalia k němu přiskočila a položila dlaně na Vivianiny spánky. „Zlatý Lanési, opravdu se probírá!“
„Udělala jsi moc slabý sopor,“ zavrčel Lindor. „Zkus jí uspat mocí, nechceme, aby se probudila v tomhle stavu někde míli nad zemí!“
Viviana otevřela oči, ale v jejím pohledu nebyl žádný lidský pocit. Zmatek ani úzkost. Jen divoká bojovnost šelmy, která se ocitla v pasti.
Vycenila zuby, zavrčela a začala se zmítat. Naštěstí byla v dece zavinutá tak, že nemohla moc hýbat rukama ani nohama, jinak by nejspíš okřídlenému vydrápala oči. Takhle jen házela hlavou a pokoušela se zahryznout do Daliiných rukou. Vrčela přitom, křivila obličej, až se znovu podobal spíš zvířecí masce, než člověku.
„U Mawira!“ zasyčela Dalia. „Lindore, podrž jí hlavu, ať jí můžu uspat! A ty, Vrane, drž pevněji, nesmí se tolik zmítat!“
Uposlechli její pokyny a Dalia konečně mohla udržet dlaně na Vivianiných spáncích déle než vteřinu. Přivřela oči a nechala svýma rukama proudit sílu.
Vivianina tvář se zvolna uvolňovala, zvířecí vrčení sláblo. Na krátký okamžik certhynijská královna pohlédla na všechny kolem očima čistýma a lidskýma. V obličeji se jí objevil zmatek, žal. To už ji ale Daliina síla vrátila zpět do říše snů a ona v náručí letce Vrana znovu zbezvládněla.
„Na chvíli byla při sobě,“ vyhrkl mladík. „Viděli jste?“
„Ano,“ kývla Dalia. „Jenže jen jediný okamžik. A teď už leť. Ať jste v pevnosti, než se znovu probudí.“
Vran kývl. Představa, že se mu míli nad zemí začne v náručí zmítat takový běs, se stala jasnější a strašidelnější. Opravdu si nepřál, aby se uskutečnila.
Zabral křídly. S Vivianou v náručí vzlétal trochu neohrabaně, nakonec však bezpečně nabral výšku. Nad hlavami zajatců se k němu přidal druhý okřídlený a zamířili k severu, pod jasnícím, nekonečným nebem.
Hostinec U stříbrné štiky stál v zapadlé uličce nedaleko severní brány města. Nešlo o naprostý pajzl, ale hostinský také svůj podnik nemohl označovat jako prvotřídní. Zkrátka a prostě průměrný hostinec s průměrnou obsluhou. A průměrnými cenami. Takový, že v něm mohl bydlet i bývalý voják a nynější dobrodruh na volné noze, gaverla Gelt.
Ve chvíli, kdy stanul na rohu oné zapadlé uličky, však Gelt zalitoval, že si raději neustlal mezi žebráky na dlažbě. Rozhodně by to pro něj bylo bezpečnější.
V průjezdu do dvora totiž stáli dva vojáci, další, velitel, se hádal ve dveřích do nálevny s hostinským a podle všeho ještě pár chlapíků v uniformách a těžkých bagančatech prohledávalo dům od půdy po sklep. Hostinský se totiž tvářil, jakoby seděl na vosím hnízdě. Neodvažoval se sice na vojáka před sebou křičet, ale zuřivě mával rukama a poulil oči, tváře rudé, obočí se mu kroutilo, jakoby mělo vlastní vůli.
Gelt se zatím neskrýval ani před městskou hlídkou, ani před vojáky. Tedy: před certhynijským vojáky. Tihle zjevně patřili k freklanským hostům válečného vůdce Sturnuse, už podle šedavých uniforem a rachotivé řeči.
A Gelta začal na hrudi podezřele pálit list papíru od Douneeho. Doba skrývání před všemi zástupci královské moci nejspíš znovu nastala.
Jistě, tihle veselí chlapíci tu nemuseli být kvůli němu. Pokud se něco ošklivě nepokazilo, neměl by je Gelt vůbec zajímat. Jenže Gelt věděl, že v mnoha případech platí: co se může pokazit, to se pokazí. A potom by mohl být dost důležitý i pro takového pána, jako je nový válečný poradce Irgan Filgský.
Právě Irgana totiž Gelt poznal ve veliteli, štěkajícím na hostinského. Z jeho vět, pronášených rachotivou certhynijštinou, vět o vlastizradě a nejvyšších trestech, Gelta zamrazilo.
Duchapřítomně se stáhl za roh už ve chvíli, kdy uviděl prvního vojáka. Teď, skrčený, aby byl hůř odhalitelný, vyhlížel za patníkem, jak se věci vyvíjí.
Vypadalo to, že se ve svém odhadu nemýlil. Po chvíli garvotský velitel zmizel i s hostinským v domě a za další chvíli se všichni vojáci vyhrnuli zpět na ulici. Jako hubenou kořist s sebou vynesli Geltův batoh, jeho sedlové brašny a vyvedli i koně.
Irganova tvář, vrásčitá a zelenkavá, ještě víc zošklivěla zklamaným šklebem. Nakopl hromádku Geltových věcí, pak se otočil a bleskurychle, podoben útočícímu hadu, nasadil hostinskému na krk ostří dýky. Čumilové z okolních domů zaševelili jako vítr v korunách stromů. Hlas davu si žádal krev, zlatý hřeb tohoto večerního představení.
„Ještě jednou,“ slyšel Gelt úryvky garvotovy řeči, „nenahlášený slošinec! Prašivá cethíja! Odhopsáš si to!“
Poslednímu obratu by se Gelt v jiné situaci uchechtl, ale teď neměl tu správnou náladu. Přemýšlel, co se kde mohlo podělat a ať dumal jak dumal, vycházelo mu jediné: něco se muselo stát s Douneem.
Ne, přesněji: něco se muselo stát DOUNEEMU!
Papír se jmény všech členů Rady jej znovu začal pálit na hrudi. Nešlo o nic zločinného, znát členy Rady. Zatím snad ani nebylo zločinem mít jejich jména zapsaná, jistě, ale… ale v souvislostech… jistě bylo nyní zločinem spolupracovat jakýmkoli způsobem s královnou Vivianou Stellatou. A Gelt měl nepříjemný pocit, že kovářem zapsaná douška by se nejspíš Sturnusovým poskokům nezamlouvala.
Náhle v něm hrklo.
„U velké Ial, co Elké a Meras!“
Gelt věděl, že pokud sturnusovci dostali Douneeho, jeho rodina se ocitla v nebezpečí.
Mysl mu horečně pracovala, jednotlivé skutečnosti zapadaly do sebe a před Geltem se skládal celý znepokojivý obrazec.
Vždyť právě přes jeho rodinu mohli miritena přinutit, aby prozradil Gelta. Gaverla si nedovedl představit jinou možnost, jak by za tak krátkou dobu přiměli Douneeho mluvit. Museli na něj použít jako páky Elké a Merase.
Otočil se a vykročil pryč. Irganovi muži se stejně houfovali k návratu do paláce a Gelt tu na ně nemínil čekat. Myslel však na něco jiného, než byli vojáci, které měl za zády.
Vzpomněl si, jak mu Dounee říkal, že by nejraději s rodinou odjel zpátky na vesnici, vzdal tohle všechno. A také by to udělal, kdyby ho Gelt nepřemluvil.
„Přiměl jsem ho, aby tu zůstal,“ řekl Gelt polohlasem. Dlouhými kroky kráčel k domu, kde bydlel Dounee s rodinou. „Nemohl jsem to vědět, pro Mawirovu milost, ale to já jsem mu podepsal rozsudek…“
Na gaverlově dlouhém obličeji se nehnul ani sval, ale uvnitř to vřelo. Podobné věci musel čekat, věděl, co se může stát, když se postaví na odpor vládnoucí klice. Věděl, že pykat může nejen on, ale i jeho blízcí. A Dounee věděl to samé. Nebyli děti, hrající si na vojáky a povstalce. Dělali, co jim velel cit pro právo, nebo jen odpor k vládě. Znali svá rizika. Oba.
Oba.
Přesto Gelt za Douneeho cítil vinu.
Správně by jeho prvořadým cílem mělo být doručení zpráv Vivianě. Ať se stane cokoli. Dounee se stal jedním z padlých v nevyhlášené válce a Gelt byl povinen jít dál a na padlé se neohlížet.
Nemohl ale aspoň nezkusit pomoci kovářově rodině. Protože tam šlo o něco jiného. Elké ani Meras si nezvolili život psanců. Možná částečně, když zůstávali s Douneem, ale přesto oni dva nebyli vojáky. Gelt si mohl namlouvat cokoli, stejně věděl, že se o ně teď musí postarat.
Na Náměstí Svobody přidal do klusu. V Douneeho domě už Irganovi lidé nejspíš byli, ale Gelt se mínil přesvědčit. Pořád ještě tu zbývala naděje, že se o něm sturnusovci dozvěděli jinak a Dounee stojí mimo. V tom případě by mu mohl Gelt zachránit kůži. Poslat kováře, ať se vrátí do Beluy, ať jde, kam ho táhne srdce, ať v pokoji žije, obdělává půdu, miluje svou ženu a vychovává syna…
Lapaje po dechu zastavil na nároží, odkud měl Douneeho dům na dohled. V tu chvíli přestal doufat v zázraky. Musel si opřít rozpálené čelo o zeď, nehty zaryl do dlaní.
Skutečnost probodla jeho toužebné představy jedovatým černým šípem. Před ním ležel konec všech nadějí, všech doufání v dobré vyústění věcí. Pravda o kruté a necitelné podstatě světa.
Irganova „spravedlnost“ fungovala rychle. A dovedl ji účinně spojit i s varováním pro všechny Nomiturské.
Gelt zapadl za roh, svezl se po zdi na zem a vtlačil si dlaně do očí. Měl pocit, že se nedokáže nadechnout, přitom vší silou bránil běsnivému řevu, aby v něm nevybuchl.
Kéž by oslepl. Kéž by zešílel, aby mu ten hrozný obraz zmizel z mysli!
I před zavřenýma očima mu však vyvstávalo jednou viděné a Gelt se třásl, poprvé ve svém životě zažíval bouři citů.
A bolesti.
Byl to tak krásný domek, patrový, žlutě omítnutý. Střecha z čerstvých došků, Gelt sám je pomáhal Douneemu pokládat. A před domkem náměstí, nebo spíš plácek, udusaná hlína, sem tam trs trávy. Místo dětských her, klidných sousedských posezení, veselic o svátku Vesny.
Irganova vůle změnila to místo ve svatyni hrůzy.
Přímo uprostřed plácku vyhloubili vojáci jámu. V ní vztyčili naostřený kůl, v tu chvíli už obtěžkaný živou zátěží. Zpočátku musel Dounee hrozivě řvát, když mu dřevěná špice pomalu rvala útroby, teď už jen sípěl, z úst mu vytékal čůrek tmavé krve. Ruce spoutané za zády, hlava bolestí zvrácená nazad. Šílenstvím zastřené oči zíraly do nebe. Celé tělo se křečovitě cukalo a kůl se pomalu zarážel hloub a hloub. Po tmavém dřevě stékaly prameny krve, vpíjely se do hlíny. Pomalu.
Taková smrt mohla trvat hodiny.
Gelt doufal, že Dounee ztratil rozum už zpočátku, že nemyslí na to, jak dlouho ještě potrvají jeho muka, že nevidí, co má před sebou…
Neboť jakoby jedna z nejkrutějších poprav byla Irganovi málo, zařídil Douneemu dobrý výhled na jeho domek, který teď už vůbec nevypadal mile a úhledně. Z každého ze dvou oken v čele totiž visela lidský postava. Jedna žena, jedno dítě. Nazí, spoutané ruce rozedřené do krve, jak se ve smrtelných křečích snažili zachytit zdiva. Zčernalé jazyky vyhřezlé z úst, promodralé rty, oči vylézající z důlků. Oblaka bzučících much.
„Vyřiď, prosím, královně pozdravy od mé ženy a od Merase. Že na ni vzpomínají s láskou a doufají, že se brzy vrátí a zase se chopí vlády. A ode mne jí vyřiď, že budu čekat. A až přijde čas, pomůžu jí,“ zazněl Geltovi v uších Douneeho hlas.
Gaverla zasténal. Pomalu, podoben starci stiženému revmatismem, se napřímil, vstal, opíraje se o zeď. Hlava mu třeštila.
Meras. Oběšen.
Na střeše stavení už nedočkavě přešlapují dva havrani, průzkumníci, předvoj.
Elké. Oběšena.
Kdysi nádherná tvář, teď opuchlá, zčernalá.
Dounee. Naražen na kůl.
Musel se dívat, jak umírají jeho nejdražší?
Geltovi se zvedal žaludek, oči mu pluly. Doposud nepoznal slzy. Nikdy tak křečovitý žal, svírající hrdlo jak konopná smyčka, hlodající v útrobách jak syrové dřevo popravčího kůlu.
Proč se to všechno stalo? A hlavně jak se to mohlo stát tak rychle, vždyť snad ještě neuplynula ani hodina, kdy Gelt s Douneem mluvil…
„Vyřiď prosím, královně pozdravy od mé ženy a od Merase.“
Klidný hlas. Geltovi zněl přízračně, mučil ho. Hlas muže, živého a nic netušícího o své nejbližší budoucnosti. Hlas muže, jehož Gelt vehnal do náruče nejděsivější smrti.
„Už tenkrát v Beluy jsem to byl já,“ zašeptal. „Už tenkrát. Mohl zůstat doma. Nic z toho by se nestalo! U Mawira!“
V železných koších kolem plácku začali vojáci rozdělávat oheň. Ani noc neměla skrýt strašlivou zprávu, již dal Irgan Nomiturským: postavíte-li se na odpor, dopadnete takto.
Gelt vyhlédl zpoza rohu a tentokrát oči nezavřel. Vrýval si tu scénu do paměti, ona sama se mu tam vpalovala, palčivá jako žhnoucí kov. Obličeje dvou Freklanských mužů, stojících na hlídce před domem. Tváře tří garvotů, obcházejících kolem. A ke všemu v duchu přidával obličej Irgana Filgského.
I list papíru, třepetající se na dveřích Douneeho domu, list s výstrahou a vysvětlením těm z Nomiturských, kterým by ani při pohledu na tu hrůzu kolem nedošlo, co znamená postavit se proti novému králi.
Gelt zaťal zuby. Teď měl před sebou úkol a on půjde a splní ho. Ale přísahal si, že se vrátí. A až se tak stane, tenhle krutý zločin pomstí. Viděl už na světě dost smrti a utrpení, ale nikdy nebyl svědkem takové bestiality, chladné a vypočítavé.
A sám cítil vinu.
Zubožená troska na kůlu, jediná změť bolesti, která bývala Douneem, se zazmítala. Z vyšeptalého chroptění se zvedl hlasitější tón.
„Eeel… kééé!“
Gelt se zakousl do spodního rtu. Málem by zavyl jako stepní vlk. Ruce se mu třásly, nejen rozrušením, ale dychtivostí, jakoby samy sahali po zbrani. Toužil Douneeho zbavit bolesti, ale nemohl riskovat, že ho přitom dostanou vojáci na stráži. Kdyby tak měl s sebou samostříl, u Mawira!
Odvrátil se. Obraz plácku smrti se mu trvale vtiskl do paměti a on už tu nesměl zůstávat. Měl úkol.
A jedině myšlenka na povinnost ho přinutila, aby se na nejistých nohou vydal nočním Nomiturem k hradbám. K místu, o němž mu kdysi řekla víla Cottie, k místu, kde větve mohutného dubu sahaly přes hradby. Nemělo smysl zkoušet projít branou.
Tak se v hluboké tmě vyplížil z města, duši bolavou a srdce těžké. Cítil, že se s ním drží dvě nešťastné duše, chlapce a ženy, a věděl, že s ním zůstanou, dokud je nepomstí. Teprve když se k němu k ránu připojila duše ještě jedna, nejzmučenější, Geltovi se maličko ulevilo a konečně dokázal na pár hodin usnout.
Poprvé v životě ho trápily noční můry.
