|
|
Semináře z ruského jazyka byly bezesporu mým nenáviděnějším předmětem po celou dosavadní dobu studií. Nemám zhola nic proti ruštině jako takové, i když na její charakteristickou šišlavost jsem si musel nejdříve zvyknout. Problém byl v něčem jiném. Po roce nevzrušivého studia si člověk snadno zvykne na poklidný stereotyp ubíhajících týdnů a jen nerad vidí, když se odněkud náhle vynoří jakýsi dotěrný seminář, který jej vytrhává z pohodlné pasivity. Jako když budíte medvěda ze zimního spánku… Hned na první lekci se mi neúnavná asistentka pokoušela vštěpit pravidla ruské intonace, takže jsem strávil úterní odpoledne přeříkáváním věty: Kak tibja zavut?! Naštěstí se ukázalo, že její přístup k výuce je více než laxní. Nejednou zaplnila své hodiny pouštěním ruských pohádek či zpěvem, občas přímo prchla z katedry, takže studenti si oblíbený seminář nahrazovali v hospodě.
S přítelem Teodorem jsme jednou dokonce vtáhli do vinárny dvě dívky ze španělštiny, což lze považovat za obrovský úspěch, neboť vypadaly celkem upejpavě a hledal bych je spíš v nějaké galerii na výstavě moderní grafiky než u půllitru piva. Ach ano, první dojem bývá často klamný! Slečny tehdy seděly za stolem naproti nám a já pobaveně pozoroval především roztomilou zlatovlásku, bojující zoufale s lahvovým Radegastem. Rozhovor probíhal poněkud rozpačitě, vlastně se omezil na pouhé konstatování, že už tu zas máme listopad a dušičky. Pak se ještě chvíli tlachalo o černých olivách, což mě otrávilo, protože já olivy nežeru. A tak jsem mlčel, hrál si s pivním táckem a občas pohlédl zlatovlásce do třpytivých očí. Zvláštní, už tehdy mně přišly tak bezbranné a přitom podmaňující…
-
Trávili jsme teď úterní odpoledne pospolu. Více či méně pohodlná zákoutí klubů a vináren nám všem poskytovala téměř ideální prostor k bližšímu seznámení. Soustředil už jsem se výlučně na fascinující zlatovlasou krásku Silvii, což bylo do očí bijící, takže "dobrosrdeční" kolegové mě pro to stále popichovali. Prý abych tak neslintal, když ji potkám na chodbě. Pravdou je, že jsem se s přímo nechutnou urputností snažil vlichotit do dívčiny přízně. Nehodlal jsem sice nic předstírat, ale přesto se mně během několika málo dnů podařilo zapůsobit dojmem zranitelného, romantického básníka, který se přes odpudivou šeď přítomnosti dokáže přenést pomocí inteligentního humoru. Na té křehké, zranitelné bytosti mě navíc vzrušovalo cosi nesmírně aristokratického. I za hospodským stolem v bílém oparu cigaretového kouře vypadala jako mýtická kněžna z hlubin dávnověku. A pokud se vůbec odhodlala prohodit ve své nesmělé ostražitosti pár slov, vyvolalo to v mém organismu tak zběsilou vlnu rozechvění, že mě musel Teodor kopat pod stolem, abych se nezhroutil.
Když pak končil semestr a Silvie mi dala svůj telefon, odcházel jsem domů plný vnitřního napětí a pevně rozhodnutý zorganizovat co nejdříve nějakou předvánoční akci, na které bych mohl svou "Rusalku" jakkoliv okouzlit. To napětí už ve mně zůstalo až do ledna…
-
Nakonec jsme se Silvií opravdu uskutečnili dva výlety do zasněžených hor, ovšem nikoliv sami - asistoval nám energický Teodor (toho času poněkud bez svého tradičního náboje, neboť prožíval nešťastnou zamilovanost a v zoufalství si nabarvil hlavu na fialovo. Modlil jsem se, abych nedopadl stejně, neboť zelené pačesy by mi na kráse moc nepřidaly). Už před odjezdem jsem si v duchu vykonstruoval rozsáhlé milostné dialogy, kterými jsem chtěl citlivou krásku hluboce zasáhnout a navíc ji přesvědčit o své bohaté slovní zásobě a stylizačních schopnostech. V samotné praxi však na mě padala naprostá otupělost, takže zdřevěnělá mluvidla nedokázala vyprodukovat žádnou souvislejší větu, kterou předtím pracně sestavil neméně zdřevěnělý mozek. Prošvihnul jsem tak bezpočet jedinečných šancí, zato se mi několikrát podařilo nehorázně se ztrapnit. Jako by například nestačilo, že mě starostlivá máti vybavila odporně přeslazeným čajem, já navíc dokázal roztřískat na nádraží termosku a přinutit své ubohé společníky ke konzumaci jejího "vražedného" obsahu. Dialog tehdy probíhal asi takto:
Silvie: "Ale tam uvnitř opravdu něco plave!"
Já (pozoruji vířící střepy): "To bude asi citrón, ne?"
Teodor (mocně si přihne z termosky): "Jo. To je citrón."
Čaj jsme nakonec nedopili právě jen pro tu jeho nasládlou chuť. Tolik jeden příklad za všechny…
Během pochodu jsem usilovně přemýšlel nad možností, jak se zlatovlásky nejsnadněji zmocnit (mluvím samozřejmě o duši, přece si nemyslíte, že by mi šlo jen… i když, jeden seník se cestou nabízel). Moje bujná fantazie pracovala na plné obrátky, naneštěstí výsledné vize nebylo většinou možno realizovat. Při sestupu po kluzké sjezdovce jsem sice plánoval "náhodné upadnutí" přímo na objekt mého zájmu a vášnivé políbení ve sněhu, ale nápad jsem zavrhnul jako málo originální, navíc bych si připadal jako Oldřich Nový, když se sápe po Adině Mandlové!
Teprve na sklonku dne, v útulně vytopené hospůdce Na Půdě, se mi podařilo situaci zachránit tím, že jsem Silvince vnutil vlastní básnickou sbírku (politou tím nešťastným čajem), zcela novou milostnou báseň (psanou na umolousaný ubrousek) - a obojí jsem přirozeně obdařil tklivým věnováním. To ji očividně dostalo. V tlumeném světle se jí oči leskly jako dvě slzičky rosy, já se z toho málem rozbrečel a Teodor si u stolu připadal jaksi "navíc", a tak raději odešel na WC. Napjaté mlčení pokračovalo po celý zbytek večera, takže nám nakonec ujel vlak…
-
Třetí leden se od samého rána představil ve vší odpornosti a nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystala nějaká změna k lepšímu. Pošmourné dopoledne slibovalo jedinou útěchu - měl jsem na fakultě potkat Silvii. Radost to však byla pouze částečná, protože já si tou dobou připadal jako naprostý hňup, který sice dokázal za poslední týden zorganizovat další romantický výlet do Beskyd, ale nevyužil jej opět k žádné jednoznačnější akci, takže jediným pozitivním výsledkem bylo zjištění, že mám podle Silvinky oči jako čokl (i když, ona to formulovala trošku jinak).
Důvodem našeho dnešního oficiálního setkání byla návštěva katedry slavistiky, kam jsme si šli sebevědomě pro zápočet z ruštiny. Na závěrečný test jsem v listopadu dorazil bez znalostí azbuky, čtyři probrané lekce mě nijak nezasáhly, ale přesto jsem vůbec nepočítal s možností neúspěchu! Vždyť vedle mě seděl vševědoucí Teodor (tou dobou už s fialovou kebulí - mělo mě to varovat) a ten se několikrát pohrdavě vyjádřil ve smyslu, že má ruštinu v malíčku. Neměl…
-
Seděli jsme v proutěných křeslech vinárny a Silvinka se tvářila víc než tragicky. Nasadil jsem proto sebevědomě uvolněný výraz se šibalským úsměvem, abych jí dokázal, že selhání v zápočtovém testu je pro mě zcela nepodstatná věc. Ve skutečnosti jsem vymýšlel strašlivou pomstu pro nešťastného Teodora. Vlastní neschopnost jsem si nepřipouštěl!
Moje zlatovlasá víla se tiše rozpovídala o nešvarech v příbuzenstvu, já chápavě přikyvoval a usilovně se pokoušel najít tu nejvhodnější formulaci vyznání lásky, protože chraptivé hele, já Tě prostě miluju mně přišlo nadmíru primitivní. Než jsem se stihl vymáčknout, usedli k našemu stolu dva přestárlí frajeři a nadšeně diskutovali o tom, jak jeden z nich ztratil na lanovce lyži a už ji nikdy nenašel. Měl jsem zase hroznou chuť vraždit…
Skončili jsme v hotelové restauraci, u malého kulatého stolečku a červeného vína. Do ulic se plížil sychravý soumrak a my mlčeli. Už dlouhé minuty jsem pozoroval ty něžně plápolající oči, rozrušeně pootevřené rty a sametově třpytivé prameny vlasů. Pár slov zastřeným hlasem ještě padlo - před tím prvním, tak dlouho odkládaným polibkem… Číšník se vzdal naděje, že si toho večera ještě něco objednáme.
-
Hrbil jsem se nad talířem a kroužil ve vzduchu klobásou nabodnutou na vidličce. Mysl bloudila zcela jinde, což ovšem náš pes nechápal a bral moje počínání jako sprostou provokaci. Hypnotizoval voňavou uzeninu ještě pár vteřin a pak vztekle zakňučel. Pokračoval jsem ve slastném snění, klobása opisovala stále větší kruhy. Pes se chvěl v toužebném očekávání, podobném předsmrtné agónii. Pak mi skočil po ruce. Ostré drápy se zaryly do kůže i přes košili, vlna pálivé bolesti mě vytrhla z líbivých představ. Zaklel jsem a napřáhl dlaň k úderu, ale pes jen pokorně usedl k mým nohám a upřel na mě hluboké, hnědé oči. Zablesklo se v nich odrazem zářícího lustru a já nechal ruku klesnout zpět na stůl. Dlouho jsme na sebe koukali… |
