Choulila se v koruně stromu. Malá, krásná, poslední. Třásla se a po tvářích jí stékaly slzy. Samota ji obklopovala a pálila. Stříbřitě průhledná křídla měla složená na zádech, listí ve kterém byla oblečena se trochu třáslo. Poslední. Poslední lesní víla, poslední magická bytost. Samota, beznaděj, bolest. Říkal, že se vrátí. Že se brzy vrátí. Slíbil jí to. Ale nevrátil se. Zapomněl, myslela si. Zapomněl, ale ona ne. Ona nemohla. Bolest jí prostupovala celým tělem a byla den ode dne větší. Brzy i ona odejde, opustí život. Překročí řeku a octne se na druhém břehu. Brzy i ona zemře. Zemře pro lásku, zemře pro něho. Zemře kvůli bolesti, zemře kvůli samotě. A až zemře, zemře s ní i duch lesa. Svět se změní. Pocítí to lesy, rostliny, zvířata. Snad jen lidé ne. Nebo spíše jen málokteří z nich ano. Lidé se už dávno oddělili od řádu přírody a vytvořili si svůj vlastní, zcela odlišný a jen pro ně výnosný. Na přírodu v něm jakoby zapomněli.
Svět se změní v základech. A jen drobná víla dělila svět od této pohromy. Krásná, bezbranná, samotná. Říkal, že se vrátí, že jen musí splnit svůj slib a pomoci svému příteli. Ale nevrátil se a nechal ji tu samotnou. Čekala. Čekala už dlouho. Mnoho let. Ale už nemohla dál. Její konec se blížil a ona to cítila. Se slzami v očích vzhlédla skrze korunu strom na nebe. Tam odešli její družky a všichni její přátelé, které kdy mezi magickými bytostmi měla. A ona se za chvíli vydá za nimi. Naposledy se podívala na les, pozorně si ho prohlížela. Loučila se s ním. Znovu pohlédla na nebe. A potom se pomalu rozplynula. Pomalu, lehce, snad bezbolestně. Snad cítila jen tu bolest srdce, kterou cítila určitě.
Po malé, krásné, smutné víle nezbylo nic. Jen prázdný strom. Svět se jakoby zachvěl v samých základech. Změna. Obrovská změna. Všechna zvířata ztichla, nastalo až ohlušující ticho. Vítr přestal vát. Všichni to cítili, jen lidé ne. Světu se pomalu začal odpočítávat čas. Bez magie věčně nevydrží.
A na obloze se objevila nová hvězda. Okolo ní prázdnota. Samota zůstala i po smrti.
Daleko od lesa poslední víly, u cesty, byla menší mohyla. Tam odpočíval muž, jenž nemohl naplnit svůj slib malé víle. Po cestě už dlouho nikdo nešel, okolo žádný strom. Brzy i cesta zanikne. Osamělá mohyla kdesi daleko. Osamělá stejně jako hvězda, která na ní každou noc shlíží z nebe.
