Noc ve středové části města byla tichá. Chainor ležel na měkké posteli a hleděl do tmavého stropu. Přestože vévoda řekl, že se koná ve městě oslava, k jeho uším žádné její zvuky nedolehly. Vzhledem k rozloze města se tomu však vůbec nedivil. Lidé se jistě bavili v jedné z přístupných čtvrtí, avšak sem - do palácové čtvrti - smělo vstoupit pouze pár lidí - jednalo se o bohaté kupce, šlechtice a jejich stráže a služebnictvo. Chainorovi ticho nevadilo, byl ze svého domova zvyklý na tiché noci, kdy často jediným zvukem bylo šumění listí v lehkém větříku, přesto by však tentokrát uvítal alespoň nějaký ruch. Nevěděl, kolik času uplynulo od doby, kdy se rozhodl jít spát, ale zdálo se mu to jako neskutečně dlouhá doba. Věděl, že ten pocit je nejspíš zkreslený. Nedařilo se mu usnout kvůli překotným myšlenkám, v hlavě probíral předchozí setkání s vévodou a s rudookou ženou. Na obou situacích jej cosi zaráželo a on stále nemohl přijít na to, co to bylo. Možná jsem jen opravdu po dlouhé cestě a po tom masakru v lese pořád rozrušený a hledám problémy. Měl bych se vyspat, abych si odpočinul, ale...nejde to.
Pokusil se, jako několikrát před tím, zavřít oči a spát. Nějaká vnitřní síla jakoby se snažila je znovu otevřít a on se musel nutit nechat je zavřené. Po chvíli válčení se sebou samým tento další marný pokus vzdal a se vzdychnutím zase oči otevřel. Stejně jako jej neposlouchalo tělo, tak i v mysli se mu honily stále stejné obrazy a myšlenky.
Neustále mu skrytá část v jeho duši podsouvala myšlenku na vévodovo vyprávění o záchraně Tialainy a na dopis, že ho má někdo zabít. Stále mu cosi na tom všem nesedělo nebo spíše naopak měl dojem, že to spolu nějak souvisí.
Ve skutečnosti ale věděl až příliš dobře, co se mu nezdá, ale nechtěl si to připustit. Nakonec vstal a kráčel po místnosti jako zavřená šelma. Chvílemi se zastavoval před oknem a prohlížel si město. Na chvíli jej napadlo, že Dielor skutečně září i v noci, ale ta myšlenka byla hned smetena těmi, které jej celou noc trápily. To nemůže být pravda. Jestli by to tak bylo, znamenalo by to, že jsem přijel příliš pozdě a navíc...
Znovu začal přecházet. Všechny nejasnosti se začaly pomalu rozplývat, třebaže se snažil nějaké najít, a do popředí jeho mysli se probourávala jedna jediná myšlenka - prvotní příčina jeho neklidu a také důvod, proč začal hledat všechny pochyby a nesrovnalosti jen proto, aby ji zastrčil do pozadí a celou ji popřel jako absurdní nesmysl. Strach jej však donutil ji přijmout. Strach o život vévody Rekeana. Ne, nesmí to být pravda. Nemůže, ale...je. Jiné vysvětlení není. Kdybych připustil cokoliv jiného, byl bych zaslepený. Možná už teď je pozdě, měl bych...ale co když to tak není. Ne, musí to tak být.
Vnitřní svár stále pokračoval, přesto věděl, že jedna strana v něm už zvítězila. A aby bylo vítězství absolutní, vzpomněl si na slova Rienary - 'je to prý nějaká vražedkyně' - a Braguna - 'nikdo ji ještě při těch jejích činech nechytil.' Nepamatoval si přesně slovo od slova, ale význam ano. Když je tehdy poslouchal, velice jej to zajímalo. Bragun i Rienara mi to říkali. Varovali mě před ní. A já hlupák jsem byl před těmito výstrahami jako hluchý. A potom jsem se ještě rozhodl ji vysvobodit ze spárů skřetů.
Sklopil hlavu a stisknul zuby. Vysvobodit ženu, která se chystá zabít Rekeana. Bragun měl pravdu, když říkal, že by bylo lepší, kdyby zůstala u skřetů.
Hluboko v něm se probudila další vzpomínka - obraz mrtvoly skřetího velitele ležící na zkrvavených kůžích, kterému někdo prořízl hrdlo. Jistěže to byla ona, tehdy jsem to věděl. Jak jenom jsem mohl být tak hloupý a všechno zapomenout, nic si nedomyslet?
Zvedl hlavu a zaťal pěsti. Byl čím dál nervóznější a rozrušenější. Ale tentokrát udělala chybu. Musím něco udělat, tedy jestli už není pozdě.
Chvíli ještě váhal ve tmě svého pokoje, ale nakonec se rozhodl, že musí jednat urychleně. Každý promarněný okamžik mohl znamenat smrt vévody Dieloru.
Vzal si meč a vykročil ven ze své ložnice do chodbičky, která tvořila meziprostor mezi hlavním pokojem a dvěma ložnicemi. Potichu přistoupil ke druhým dveřím, za nimiž spal jeho přítel - Leron Magriaq. Vzápětí je otevřel a vstoupil. Chvíli zůstal stát na místě, aby se zorientoval. Leronův pokoj byl zařízen stejně jako Chainorův. Vévodila mu obrovská postel s nebesy a k dalšímu vybavení patřila skříň, stolek a pohodná židle. Bohatá výzdoba zde byla samozřejmostí.
Mladý lidský obchodník hlasitě oddychoval v hlubokém spánku. On narozdíl od elfa zjevně neměl sebemenší problém usnout. Chainor se postavil vedle postele a jemně s ním zatřásl. Když Leron nijak nezareagoval, zkusil to znovu. Tentokrát se ozvalo slabé nesouhlasné zamručení.
"Lerone, prosím, potřebuji s tebou nutně mluvit."
Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli se zpod přikrývky ozvalo: "Co se děje, Chainore?"
"Lerone, ta Tialaina, co nás sem zavedla, je tu nejspíš proto, aby zabila vévodu."
"Zabila? To přece nemůžeš myslet vážně."
"Ale ano, všechno tomu nasvědčuje. Už teď může být pozdě, musíme něco udělat," řekl elfský princ.
"Tak té vražedkyni vyřiď, aby to nechala na ráno," odvětil Leron a otočil se na druhou stranu.
"Co to povídáš? Jestli něco neuděláme nebo nevarujeme Rekeana, tak ho zabije. Opravdu!"
Nepřišla žádná odpověď.
"Slyšíš?!"
Nic. Chainor s Leronem zatřásl, ale ten zjevně opět upadnul do dřímot.
"No výborně," povzdechl si mladý elf nahlas.
Rozmýšlel se mezi možností Lerona vzbudit nebo jej nechat být. Druhá varianta nakonec zvítězila, neboť se Chainor domníval, že by se akorát zdržoval - jeho přítel zjevně patřil mezi tvrdé a neodbytné spáče. Nejspíš si ani pořádně neuvědomuje, co jsem mu říkal.
Otočil se a vyrazil pryč z ložnice. Netušil, kolik má času nazbyt. Nebylo sice pravděpodobné, že by vévodu ta vražedkyně zabila ten večer, ale mladý elf nechtěl nic ponechat osudu. Vzhledem k tomu, jaké měl na rudookou ženu štěstí, by se už nedivil ničemu.
Přeběhl chodbičku i pokoj a ocitl se na chodbě v druhém patře. Pozorně se rozhlédl na obě strany, ale celé patro se zdálo být v tuto noční dobu prázdné. Neváhal dlouho a seběhl o poschodí níže, kde se nacházel zasedací sál, v němž jeho i Lerona vévoda přijal. Ale ani v tomto patře Chainor nikoho nespatřil. Všude viděl spoustu dveří, ale u jedněch si nebyl jist, k čemu slouží. Mohly to být klidně vévodovy komnaty nebo také pouhé spižírny. Všechny dveře se totiž chlubily honosnou výzdobou a vznešeností. Zklamaně se rozhlížel kolem a udivovalo, že nikde nevidí ani živáčka. Mladý elf měl dojem, že vzhledem k tomu, že vévodova nechal posílit stráže, je jeho ochrana velmi zanedbaná. Nakonec se rozhodl prozkoumat přízemí a doufal, že alespoň tam nalezne nějakou pomoc. Ale stejně jako v hořejších podlažích, ani tady nikdo nebyl. Světlo luceren matně osvětlovalo prázdnou chodbu, vedoucí ke vchodovým dveřím do rezidence. Na Chainora padnul tísnivý pocit, cítil se totiž v ohromném sídle osamocen. Připadal si jako v nějakém doupěti duchů. Ke své vlastní nelibosti jej popíchl osten strachu a on se vylekaně ohlédnul za sebe. Urychleně se vydal ke dveřím, doufaje, že alespoň hlavní vchod je zvenku strážen. Jeho nervozita narůstala. Závěr, který předtím učinil, jej velmi děsil - žena, které jej z pro něj neznámých důvodů zaujala, se ukázala být obávanou vražedkyní. V této chvíli mohla právě nerušeně podřezávat vévodovi hrdlo a nikdo by se o tom nedozvěděl. Nikdo nemá ani tušení. Rekean si myslí, že je to nevinná milá dívka.
Pár kroků od dveří se dal do klusu a jedno masivní křídlo rozrazil takovou silou, že se i přes svou tíhu zprudka rozletělo. Chainor téměř vypadl ven, kde na něj s rozšířenýma očima zírali dva strážní. Jeden z nich stál přímo u vchodu a druhý na cestě k budově o kus dál.
Ten u dveří si odkašlal a zeptal se: "Nějaký problém, pane?"
Elfský princ na muže hleděl jako na zjevení. Vzhledem k předchozí nepřítomnosti kohokoliv v Rekeanově 'paláci' byl ochoten věřit, že i před ním nikoho nenajde. Voják trpělivě čekal, jedinou reakcí bylo mírně pozdvižené obočí.
Když se Chainor konečně vzpamatoval, vyhrkl: "Já...já, potřebuji okamžitě mluvit s vévodou. Mohl byste mě za ním, prosím zavést?" Okamžitě si uvědomil, že to nebyla nejdiplomatičtější věta, ale nervozita v něm stále více narůstala.
Strážce se udiveně podíval po svém opodál stojícím společníkovi, ale ten byl přeci jen příliš daleko, aby rozhovor slyšel.
"Pane," řekl voják s klidným tónem v hlase, "teď je hluboká noc, vévoda Rekean právě spí."
"Já vím, ale je to důležité," oponoval elf.
"Jistě, ale přeci jen by snad bylo lepší nechat vyřízení oné záležitosti až na ráno."
Chainor se zamračil. "Jde o vévodův život."
"Jak to myslíte?"
"Vévoda Rekean má být zavražděn, hrozí mu nebezpečí."
Druhý muž se zadíval do tmy a hlesl: "Tak proto jsme dostali rozkaz zdvojnásobit stráže."
"Ano, proto," přitakal netrpělivě Chainor, "ale přesto je ve velkém nebezpečí."
"Můžu vás ujistit, že pan vévoda je v této chvíli v bezpečí."
"V budově není ani jedna stráž," ukázal elf za sebe.
"Ale pan vévoda bydlí v jiném křídle, pane. Stráže hlídají všechny přístupové cesty k němu a také okolo budovy. Odtud je ale nevidíte." Strážce nyní zněl již značně popuzeněji než na začátku.
Chainor zakroutil hlavou: "Chápete mě špatně. Přesto všechno hrozí vévodovi nebezpečí. Pokusím se vám to vysvětlit..."
"Mohu nějak pomoci?" ozval se klidný ženský hlas přímo za zády elfského prince.
Ten sebou leknutím trhnul a otočil se. Před ním stála žena v dlouhých šatech a dívala se mu do očí. I v noci dokázal poznat barvu těch jejích - rudou. Na chvíli myslel, že se mu zastaví srdce, vůbec ji neslyšel přicházet
Proč jen mám na ni takové štěstí? Nebo spíše smůlu?
Chainor přemýšlel, co by měl v té chvíli dělat. Právě chtěl strážnému vysvětlit, že jedna žena pracující v paláci může být vrahem. A jednalo se právě o tu, která teď před ním stála.
Nechtěl to nyní říkat před ní, protože už byl několikrát svědkem jejích schopností. Z toho mála, co o ní věděl, naznal, že je neuvěřitelně silná a rychlá. Nejspíš by dokázala zabít jeho i dva přihlížející muže. Sice by tím možná zachránil život Rekeana, ale měl by na svědomí jinou smrt.
Voják se na ženu zadíval a zeptal se: "Vy jste ta nová služ...ehm, vévodova pomocnice, mám pravdu?"
Tialaina přikývla. "Ano, to jsem."
"Dobrá tedy," řekl strážný znovu klidným, ale rozhodným hlasem. "Mohla byste se postarat o našeho ctěného hosta? Nabyl dojmu, že je náš vévoda v nebezpečí, ale není tomu tak."
Otočil se k mladému elfovi. "Se vší úctou k vám, pane, se musím věnovat stráži. Tato žena vás doprovodí do pokoje a všechny své potřeby a stížnosti prosím příště sdělte služebnictvu."
Chainor pouze odevzdaně kývnul hlavou a následoval Tialainu, která vešla do sídla Rekeana, přesněji řečeno do jedné z jeho částí. Když za sebou zavírala dveře, zdálo se, že jí to dělá menší potíže. Takové, jaké by s mohutnými vraty měla většina žen její výšky a váhy. V té chvíli se vůbec nezdálo, že má sílu, kterou dříve ukázala. Za normálních okolností by jí pomohl, ale teď se k ní nechtěl přibližovat. Když se dveře zabouchly, mladého elfa zamrazilo. Ocitl se v prázdné chodbě, strašidelně osvětlené, zcela sám s možnou vražedkyní.
"Co tedy máte za problém," zeptala se s úsměvem a vykročila chodbou. "Omluvte vévodovy stráže, prosím, za těch pár dní, co tu pracuji, jsem už zjistila, že moc na mluvení nejsou."
"Ne, zdá se, že ne," vyřknul Chainor jediná slova, která jej právě napadla. Mysl mu hořečnatě pracovala ještě více, než celou noc předtím, ale on nebyl schopen přijít na žádné řešení. Musím se jí nějak zbavit a pak se vrátit k strážnému.
Kráčel neustále kousek za ní, aby jej nemohla překvapit zezadu nebo z boku. Když se oba ocitli asi v půli chodby, Tialaina se k němu náhle otočila. Elfovy svaly ztuhly.
"Zaslechla jsem, když jste povídal o tom, že vévodovy hrozí nebezpečí. Povíte mi o tom?"
"Proč to chcete vědět?" zeptal se přidušeně.
"Slibuji vám, že pokud je to opravdu závažná věc, k vévodovi vás už nějak dostanu," řekla a tajemně na něj mrkla. Zrovna vy byste se k němu přibližovat neměla.
"Já nevím, jestli je to vhodné."
"Pročpak?"
V mysli se mu zatmělo, jako by se přes ni převalila hustá mlha. Stále nebyl schopen nic vymyslet a ta hra jej už přestávala bavit. Na chvíli zavřel oči a otevřel je s rozhodnutím, že už nic nebude skrývat.
"Dobrá tedy," prohlásil ochraptěle. "Domnívám se, že vy jste pro něj ta hrozba."
Tialaina se tiše zasmála, jako by to byl dobrý vtip a ruka jí vyletěla k ústům. Její smích se zdál Chainorovi velmi příjemný, ale rozhodl se na takové věci nemyslet. Každou chvíli očekával, že odněkud vytáhne nůž a vrhne se po něm. Ten smích je jen záminka, aby odpoutala mou pozornost.
Rozhodl se, že pokud se tak stane, bude křičet z plných plic. I kdyby se tím nezachránil, snad tím přivolá stráže nebo někoho vzbudí a ona bude odhalena.
Její druhá ruka však volně spočívala podél těla a ona se dál tiše smála. Když si však všimla jeho strnulého výrazu a ztuhlého postoje, tak i druhou paži spustila dolů. Úsměv z tváře se pomalu ztratil a ona na něj hleděla s rozšířenýma očima.
"To nemyslíte vážně, že ne?"
Elf přikývnul.
Tialaina se mírně zamračila, když si všimla, že prsty jedné ruky svírá jílec meče, a o krok ustoupila.
"Vy mi chcete ublížit?"
Chainor zakroutil hlavou: "To bych nechtěl, ale nemohu vám věřit."
Žena zakroutila nechápavě hlavou. "Jak si vůbec můžete něco takového myslet?"
Elfský princ chvíli mlčel a nakonec řekl: "Vy si mě možná nepamatujete, ale já vás ano."
Poprvé od začátku rozhovoru odvrátila Tialaina hlavu a jednou rukou si nepřítomně uhlazovala vlasy. Nakonec si povzdechla: "Vy myslíte to setkání v hostinci U blátivé stezky, že?"
Chainora ta odpověď překvapila. Čekal, že se bude vymlouvat, že si na nic takového nevzpomíná nebo že to byla její sestra nebo něco úplně jiného, ale přímé přiznání nečekal.
Trošku neohrabaně trhnul hlavou na znamení souhlasu.
"Chápu, že mě asi kvůli tomu nemáte moc rád, ale...já prostě nikoho zabít nechci."
Mladý elf polknul: "Když si na to vzpomínáte, tak proč jste dělala, že mě neznáte?"
"Upřímně jsem doufala, že to vy mě nepoznáte, chovala jsem se tehdy nevhodně."
Její výraz byl již trošku klidnější. Stále nic nenaznačovalo, že by chtěla proti němu nějak zasáhnout, na obě její ruce Chainor dobře viděl.
"Ale jak mi vysvětlíte..."
Náhle se Tialainina zdvihla paže vzhůru a on bleskově tasil meč. Příliš pozdě si všimnul, že pohyb nebyl namířen proti němu - žena si pouze chtěla upravit vlasy. Rudooká žena ustrnula jako socha, když jí špička meče mířila na krk. Ve stejné situaci se už oba dříve ocitli a tenkrát z toho Chainor vyšel s vyraženým dechem. Tialaina znovu spustila ruce podél těla a mladý elf si všimnul, že dýchá trochu rychleji. Že bych se přeci jenom zmýlil? napadlo jej. Nebo si se mnou pořád jen hraje?
"Vy to asi opravdu myslíte vážně, že?" řekla potichu.
Chainorovi si představil sám sebe, jak míří na drobnou ženu mečem a chystá se ji zabít. Zastyděl se sám nad sebou a sklonil zbraň. Když viděl její ustrašené pohledy, jeho dlouhou dobou bdění vykovaná jistota se začala tříštit a on znovu začal pochybovat.
"Co kdybychom zašli ke mně do pokoje a já vám udělala horký čaj, pane? Slibuji, že se vám pokusím vše vysvětlit i přesto, že jsem po dnešní noci unavená."
Elfský princ o tom návrhu přemýšlel. Měl strach, že by se mohl chytit do pasti, v zavřené místnosti měla větší šanci, že se ho tiše zbaví, než na chodbě. Na druhou stranu cítil potřebu vyslechnout její argumenty, přeci jen mohlo být vše jinak, než si myslel. Byl by moc rád, kdyby zjistil, že Tialaina není vrah. Kdybych se přeci jen mýlil, vévoda by nebyl v přímém ohrožení a navíc...mohl bych se na ni dívat v jiném světle.
Zasunul meč do pochvy a přikývl.
Tialaina se mírně usmála a řekla: "Pojďme tedy." Poté se k němu otočila zády a kráčela chodbou. Vydal se za ní a brzy oba došli až do druhého patra, kde měl pokoj i Chainor. Kolem toho však pouze prošli a u dalších třetích dveří se žena zastavila, otevřela je a pokynula, aby vstoupil.
"Vy první," řekl elfský princ. Chtěl se chovat galantně, ale v tomto případě mělo jeho chování ještě druhý důvod - vlastní bezpečí.
Rudoočka pokrčila rameny a vešla dovnitř s mužem za zády. Nejdříve otevřela okno a poté se jala zažehnout oheň v krbu, který zároveň sloužil jako plotna. Chainor se v přítmí mezitím rozhlížel po místnosti a naznal, že je to první část paláce, která se mu nezdá přeplácaná výzdobou, třebaže pokoj služebné nebyl nijak špatně zařízen. V jedné jeho části stála postel a stolek se dvěma židlemi a ve druhé krb a další stůl sloužící k přípravě jídla a nápojů. Z místnosti vedly ještě jedny menší dveře.
Tialaininu klečící u pícky osvětlil plamínek, který - jak rostl - rozjasňoval její tvář více a více. Ohlédla se po svém hostovi a prohlásila: "Posaďte se. Omlouvám se, jestli vám to tu nevyhovuje, můj pokoj se nemůže rovnat komfortu, na jaký jste jistě zvyklý."
Plamen ozářil v té chvíli místo tváře její vlasy, které se staly díky tomu vypadaly ještě ohnivěji. Chainor se do nich zahleděl odpověděl: "Naopak, váš pokoj se mi zamlouvá. Z mého domova nejsem zvyklý na takový...přepych, jaký je zde."
"Vážně?" Tialaina vykouzlila úsměv, který Chainorovy pokaždé bral dech. Na té ženě mu přišlo zvláštních mnoho věcí. Její oči, pleť i vlasy mu připadaly jaksi...nepravě, nemohl přijít na to proč. Ale ty její rty v sobě žádnou nepravost skrývat nemohou. Jak rád bych věřil, že ten úsměv není falešný.
Žena vstala a pokračovala v mluvení: "To jsem ráda, že se vám tu líbí." Její oči se zaměřily na židli. "Tak už si sedněte, ještě udělám ten slíbený čaj."
Mladý elf uposlechnul a sednul si na jednu ze židlí. Tialaina odešla do druhé místností a on si všiml, že za dvířky se skrývá jakási spíž s nápoji, různými bylinkami, ovocem a nějakým jídlem. Brzy byla zpátky a v ruce držela kožený váček, v němž šustilo. Zběžně na Chainora pohlédla a vydala se ke krbu-plotně a pracovnímu stolu. Elfský princ si příliš nevšímal toho, co dělá, jen si prohlížel siluetu její postavy. Chovala se nenuceně a s každým pohybem se Chainorova podezřívavost otupovala. V krátkých záblescích zesilovala, když si připomněl minulé události. Počkám si na slíbené vysvětlení, přesto však musím být obezřetný.
Tialaina ustala ve své činnosti, odvrátila se od pultu a v rukách držela podnos s konvicí, ze které se kouřilo a dvěma porcelánovými šálky. Když se přiblížila, dotknul se elf jílce tak nenápadně, jak jen to šlo. Přesto na okamžik její pohled klouznul k jeho boku. Na výrazu tváře však nedala nic znát. S klidem a úsměvem na tváři položila tác na stůl, do obou šálků nalila kouřící tekutinu a rozdělila je mezi ně. Poté si v klidu sedla a svůj šálek vzala do dlaní a zlehka do něj foukala.
"Buďte opatrný, čaj je ještě moc horký." upozornila žena svého hosta. Vzápětí dodala: "Omlouvám se za tak hloupé rady, nejste žádný malý kluk, ale nerada bych, abyste se spálil."
Na to Chainor nic neřekl a pouze přikývl. Přičichl k horkému nápoji a udiveně se zamračil. Chvíli přemýšlel, zda-li do něj nemohla Tialaina přisypat nějaký jed, ale vzápětí si uvědomil, že ze stejné konvice nalévala i sobě. Zarážela jej však ještě jiná věc - ještě nikdy necítil podobnou vůni.
"Co je to za nápoj?" zeptal se nakonec.
Elfka udiveně zdvihla obočí a řekla: "Čaj. Ještě nikdy jste jej nepil?"
Chainor mírně upil a poté zakroutil hlavou. "Ne tento"
"Ach tak, nejspíše je z jiných bylin, na které nejste zvyklý," odtušila Tialaina. Po chvíli se zeptala: "A chutná vám?"
Elfský princ vážně přikývl, ale v té chvíli již měl sám na jazyku jinou otázku. "Mohla byste mi podat to vysvětlení?"
Šálek opustil ženiny ruce a jejich prsty se navzájem propletly, než si o tuto 'klenbu' opřela Tialaina hlavu a pak si povzdechla: "Kde mám začít?"
Chainor se v tom okamžiku cítil opravdu špatně - provinile. Sklopil zrak a řekl: "Víte, nechci vás vyslýchat, ale pochopte, že mám obavy o vévodu. Velmi mě mrzí, jestli jsem vás křivě obvinil, ale..."
Ucítil dotek teplé dlaně na hřbetě své ruky. "Nemusíte mi to vysvětlovat," prohlásila rudooká žena něžným hlasem. "Vzhledem k tomu, jak jsem se tehdy zachovala, se vám vůbec nedivím. Celé je to moje chyba a teď je na mě, abych se vás pokusila přesvědčit."
Ženin dotek rozlil po Chainorově těle vlnu tepla. Bylo mu to příjemné, přestože věděl, že by se od ní měl držet dál. Mírně přikývnul a nechal ji, ať mluví. Nechtěl na ni tlačit, přeci jen mohla být nevinná.
"Ten večer U Blátivé stezky jsem vás chtěla jen vystrašit. Měla jsem strach, že proti mně něco zamýšlíte, když jste mě tak pozoroval. Já se elfů...bojím."
Mladík prudce zamrkal očima. Bojí? Elfů? Vždyť je sama...
"A proč?" vyhrkl zprudka.
Tialaina uhnula pohledem a odtáhla od Chainora ruku. "Mí rodiče mě odvrhli, když jsem byla malá."
Chainor už o tom slyšel od Rekeana, jen netušil, že kvůli tomu vinila všechny lesní elfy. Nebo jestli to vůbec byla pravda. "Jak to mohli udělat?"
Ženiny oči zvlhly, ale žádná slza z nich neukanula. "Pro mé oči.Bbyla jsem malým děvčetem, když mě vyhnali. Říkali, že musím jít pryč, protože jsou mé oči zlé a ve mně se může skrývat něco..." Vydechla. "...strašného."
Elfský princ naprázdno polkl: "Elfové ale nejsou takoví. Neznám žádného, který by něco takového dokázal udělat."
Tialaina jeho poznámku nevnímala. "Barva mých očí mě trápí celý život, někdy si říkám, že to musí být nějaké prokletí. Mnohokrát jsem měla chuť je vyškrábat, třeba by se mnou pak měli lidé aspoň soucit."
"Ale proč jste mě pak napadla?"
"Chtěla jsem vás vylekat, abyste mě nechal na pokoji. Nevěděla jsem, co jste zač. Kdybych věděla, že pro mě nejste žádné nebezpečí, nikdy bych si na nic nehrála. Ty řeči vás měli jenom zastrašit."
Chainor o tom přemýšlel a docela mu to dávalo smysl. Zarážela ho však ještě jedna věc.
"Ale přeprala jste mě velmi snadno. A ten silák, kterému jste zlomila ruku... To by žádná žena nesvedla."
"Víte, celý svůj život jsem prožila v nejistotě, naučila jsem se pár triků, jak se bránit. Viděla jsem, že jste nervózní a nejste dobře připraven. A ten silák..." Smutek se v očích Tialainy rozplynul a ona se šibalsky usmála odzbrojujícím úsměvem. "Byl zaplacený. Měli jsme spolu takovou domluvu, že když budu potřebovat, sehraje se mnou takové divadlo. Nebyl jste první, kdo na to naletěl."
"A to křupnutí?"
Koutky úst se pozvedly ještě více, Chainorovi se čím dál hůře dýchalo a on přestával plně vnímat rozhovor.
"Jen takový trik, v rukávu měl schovaný kousek pevného dřívka, a když jsem mu zápěstí 'zkroutila', ozvalo se křupnutí. Ve skutečnosti to byla jeho síla, která dřevo zlomila." Mohlo by to tak být. Toho muže pak odvlekli a já se nikdy nedozvěděl, jestli měl zápěstí skutečně zhmožděné.
"Ale vy jste celou dobu seděla u stolu, nevšiml jsem si, že byste s ním předtím mluvila."
"Nemluvila, měli jsme vždycky smluvený pokyn. V tom hostinci byli většinou cizinci, ale on byl místní, nikdy to nikdo neprokouknul. Chodívala jsem se dovnitř ohřát a dát si něco teplého k jídlu, občas mě muži obtěžovali - někteří si mysleli, že jsem hezká. Raději jsem obětovala tu trošku peněz, co jsem měla, na ten malý podvod, než bych se dostala do nějakých problémů."
"Mí přátelé mi však říkali, že zaslechli zvěsti o tom, že jste vražedkyně."
Tialaina přivřela oči a nahlas zasmála se. Ten smích byl upřímný a elf nezaznamenal ani kapku opovržení.
"Vidíte, to je výplod těch triků, které jsem hrála. Roznesly se o mně takové zvěsti a nikdo si na mě nic nedovolil. Vlastně to byl účel." Mírně se naklonila a tiše řekla: "Určitě vám to řekl ten trpaslík, viďte. Tihle strážci karavan mají vždycky v rukávu nějakou přibarvenou historku."
Poté se odmlčela a věnovala mu ten nejkrásnější úsměv, jaký u ní zatím viděl. Srdce se mu opět prudce rozbušilo. Tialaina zjevně čekala na nějakou otázku nebo verdikt, ale on nevěděl. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale spolu s úsměvem se ta otázka odplavila pryč. Elfka skryla ústa do dlaní a mírně zívla. Je unavená, neměl bych ji tak zdržovat, vždyť už je tak pozdě.
Snažil se horečnatě přemýšlet, aby dospěl k závěru, přitom ji sledoval. Ale právě ten pohled ukončil jeho rozhodování. Ne, ona nemůže být vražedkyně. Vše, co říkala, mi dává smysl.
Po dlouhém mlčení a popíjení čaje si nakonec povzdychnul a promluvil. "Věřím vám." V té chvíli se díval všude kolem, jenom ne na ni. "Moc se omluvám, jak jsem se k vám předtím zachoval a že jsem vás vinil. Vím, že jste se vrátila z oslavy a jste unavená, určitě jsem vám zkazil den."
Na Tialaininu tvář se zaměřil až poté, co se jej znovu přes stůl lehce povzbudivě dotkla. Přívětivý výraz z ní nezmizel.
"Za nic se neomlouvejte. Jak jsem řekla, je to vlastně moje vina. Jen jsem sklidila, co jsem zasela. A navíc," stisk její dlaně zesílil, "snažil jste se chránit našeho vévodu, za to jsem vám ve skutečnosti vděčná. Je to moc hodný muž."
Elfskému princi se při těch slovech ulevilo.
"Nedáte si ještě čaj?" zeptala se rudooká žena.
Chainor se však už cítil jako vetřelec. "Ne, děkuji." Musím ji už konečně nechat vyspat.
Vstal ze židle a řekl. "Už půjdu."
Tialaina kývla a doprovodila ho ke dveřím.
"Ještě jednou se omlouvám," řekl, když se ocitl na chodbě.
Podíval se drobné služebné do očí. Nechápal, jak ji mohli její rodiče poslat pryč jen kvůli rudému zbarvení duhovek. Sám v nich vždy zahlédl podivné jiskření, které se mu nelíbilo, ale to podle něj ještě nebylo důvodem vyhnání malého děvčete. Mohli požádat nějakého léčitele o pomoc.
"Zítra se jistě uvidíme," řekla Tialaina tónem, který prozrazoval, že jí ta představa nevadí. Elfský princ přikývl.
"Dobrou noc."
"Dobrou noc, pane."
Chainor se otočil a kráčel chodbou ke svým komnatám. Neslyšel za sebou zabouchnutí dveří, ale neotáčel se. Učinil tak až ve chvíli, když se ocitl u svého pokoje. V málo osvětlených prostorách chodby spatřil obrysy ženské postavy, která stála natočená k němu a zřejmě se dívala. Sám se zastavil a neviditelný pohled opětoval. Až po chvíli Tialaina zmizela se zaklapnutím dveří. Mladík tam ještě chvíli stál a až pak vstoupil dovnitř. Uvěřil jsem jí, ale pořád nevím, co si mám myslet.
Pozornost zaměřil směrem k ložnici. S pocitem, že už konečně přišel čas se co nejvíc vyspat, se tam vydal.
Tala Aneru se protáhla a rozhlédla se po místnosti. Její výraz prozrazoval zamyšlení a ona také měla o čem přemýšlet. Její zrak padl na konvici s aniž by o tom přemýšlela, naplnila svůj šálek a přiložila jej k ústům. Pofoukala jej, jak měla ve zvyku a upila. Tak přeci mě poznal, napadlo ji v duchu. Ještě tuhle noc jsem na to myslela...
Přivřela oči a vychutnávala vůni teplého nápoje. Blaženě se usmála. Ale stejně jsem to zvládla skvěle. Věděla jsem, že nebude těžké jej přesvědčit.
Její sebevědomí opět o něco povyrostlo. Věděla však, že balancovala na ostré hraně. Správné usměrnění mysli lesního elfa musela provést jinak než jak by tomu učinila u lidského muže. Byla si dobře vědoma rozdílnosti potřeb, pocitů a kultur. Argumenty, které v rozhovoru použila, narazily na úrodnou půdu a to ji těšilo. Zpočátku vypadal elfí vyslanec rozhodnutě, ale ona jej dokázala nahlodat. A nešlo jen o pouhá slova. Hlavní roli sehrála zcela jiná věc. Úsměv, letmý dotyk, slzy na krajíčku, správné načasování střídání nálad a chování udělalo většinu práce. Přesně, jak jsem si myslela.
Jak věděla z vlastní zkušenosti, rozhodujícím faktorem byl dojem. Nešlo ani tak o to, aby uvěřil tomu, co řekla, ale aby na něj zapůsobila svým chováním jako nevinná žena, která má za sebou nepříjemnou minulost. Ale i toto ještě dokázala podpořit. Nezapůsobila na něj pouze jako nevinná žena, ale také jako ŽENA. Ten jeho zájem od začátku znamenal jediné. Už v tom hostinci ze mě nespustil oči. A i teď v jeho očích vidím...touhu?
Úsměv se Tale na tváři usadil a rozšířil. Nejenže se jí podařilo odvrátit katastrofu, ale navíc ji těšilo, když o ni někdo projevil zájem. Vůbec jí nevadilo, že to nedal nijak najevo. Rozhodla se toho faktu využít, pokud by to bylo potřeba. Nakonec, nic není ještě vyhráno. Ten hlupáček je nevyzpytatelný. Už mě překvapil víckrát, nesmím nic nechat náhodě. Zamotám mu hlavu ještě více.
Prázdný šálek jemně položila na tác a ten zvedla - hodlala nádobí umýt a uklidit. Nakonec, mám také povinnosti jako Rekeanova 'pomocnice,' pomyslela si s ironií.
Skřetí tvář, pokrytou svraštělou kůží osvětlovaly plameny požáru. Orgak stál vzpřímeně a v ruce třímal těžký zubatý meč. Jeho žluté oči těkaly všude kolem a hledaly nějaké přátele. Ale skřetova snaha byla marná, všichni už byli mrtví a on byl posledním žijícím skřetem v tvrzi. Podíval se vpřed a jeho se zmocnila směsice hrůzy, respektu a nenávisti. Především však byl naštvaný na sebe a na svého velitele. Na jeden útok, který nikdy neměli podniknout. S trpkou příchutí si vzpomněl, že všechno šlo až do dnešní noci tak dobře. Konkrétně pro něj dobře.
Šťastné období započalo před nějakým časem přepadem obchodnické karavany v nedalekých lesích. Útok přinesl skřetí tlupě tučnou kořist a také, jak se později ukázalo, Orgakovi post hlavního velitele. Vzpomněl si, že spolu s lupem tehdy přivedl do pevnosti roztomilou zajatkyni. Vypadala jako elfka, ale její oči byly nezvykle rudé. Tento detail však nijak Orgaka nepobouřil a na jejím těle to také nic nezměnilo. Chtěl si ji přivlastnit, ale velitel na to měl jiný názor a půvabnou kořist si nechal sám pro sebe a jeho poslal proti orkům. První rozhodnutí se pro Orgaka ukázalo být velkým štěstím, ale to druhé krokem do pekel. Tehdy byl na svého velitele rozezlen, ale uposlechnul jeho příkazů a vyrazil s dalšími válečníky na výpravu proti orčí osadě. Vesničku našli bez problémů a během nočního přepadu vyplenili. Pár orckých válečníků se bilo dobře, ale proti pětinásobné přesile skřetů neměli sebemenší šanci. Orgak si tehdy na svém nepříteli vylil svou zlost. Výškou se orkům mohl jako jeden z mála skřetů rovnat a zkušenostmi také. Sám zabil v rovném boji jednoho válečníka a pomohl udolat druhého. Následně svým mečem zmasakroval mladé bezbranné orky, což jeho zuřivost pouze přiživilo. Na řadu přišly ženy, které spolu s dětmi měl za úkol dovést zpět. Velitel se však nezmiňoval nic o tom, že by si s nimi nemohl on a ostatní skřeti trošku užít. A už vůbec nic neříkal o tom, že by měl být jemný. Tichou nocí tehdy pronikly bolestné výkřiky žen a Orgak částečně na orčicích ukojil svůj vztek. Druhý den ráno se skřetí skupina vrátila s orckými otrokyněmi a jejich malými dětmi. A to byl také den, kdy se stal velitelem. Byl přivítán zmatenými skřety, kteří tvrdili, že velitel byl zabit při útoku na pevnost. Prý čelili desítkám válečníků a nakonec je odrazili, ale při rychlém průniku zabili velitele. Orgakův stopař na to však měl jiný názor. Útočníků nejspíše nebylo více než deset a ti se proplížili dovnitř, přepadli hlásku a velitelovo doupě, zabili několik skřetů, vzali zajatkyni a utekli i s ukořistěnými koňmi. Orgakovi však nebylo jasné, jak se jim podařilo zadržet ostatní skřety. Nepátral tehdy potom a převzal vládu nad pevnůstkou železnou rukou. Díky jeho síle a postavení udělali ostatní vše, co jim nařídil a navíc mu v noci dělaly společnost orčice s krásnými těly. Před několika dny jej navštívil člověk Jurgil a spolu plánovali další přepad. Přestože byli obchodníci varováni a hlídky na cestách posíleny, rozhodli se pro risk. K žádnému loupeživému útoku však nemělo dojít.
Orgak si odplivl na zem a proklel tuhle noc. Byla to jen malá chvíle, kdy jej probudily hlasité výkřiky a volání. Když vyběhl ven, zjistil, že jsou přepadeni. V té chvíli proklel otvor ve zdi, který používali stejně často jako bránu. Několik skřetů otvor bránilo a další se sbíhali k hlavní bráně, která ani nebyla branou. Tuto tvrz nebylo těžké dobýt. Střelci stáli na hradbách a posílali šípy útočníkům. Orgak vyšel na opevnění a spatřil, kdo proti nim stojí. V temnotě lesa plály pochodně, které osvětlovaly silné postavy s rozložitými zelenými obličeji, z jejichž spodních rtů vystupovaly tesáky. Na pevnost útočili orkové. Co Orgaka vyděsilo více, byl fakt, že les byl takových pochodní plný. Přesto útočila jen nepatrná část této síly, ostatní se valili směrem na východ. Avšak ta nepatrná část stačila na převálcování skřetí obrany. Šipky z těžkých kuší srážely střelce z hradeb a těžké sekery, meče, palcáty a mlaty drtily obránce u brány a bočního vchodu. Zápalné šípy podpálily dřevěné části obydlení a slámu. Orgak spolu s posledními patnácti skřety se stáhl mezi staré zdi pevnosti a byl odhodlán nedat svůj život lehko. O ostatních se to samé říci nedalo. Branou však prošel jediný ork. V rukách třímal válečnou sekeru a jeho krok byl velmi jistý. Zastavil se pět kroků od skupinky, zbraň zabořil do země a ruce zkřížil na prsou. Chvíli si skřety pohrdavě prohlížel a pak plivnul k jejich nohám. Orgaka jeho arogance rozpálila a on přísahal, že ještě před svou smrtí uvidí orkovo rozpárané tělo. Na jeho pokyn opustilo skupinu pět skřetů a vrhlo se na něj. Ork vytrhl sekeru ze země a s mocným řevem se vrhl se do protiútoku. Něž se stihla šokovaná pětice vzpamatovat, váleli se všichni její členové ve vlastní krvi. Ork bojoval s neuvěřitelnou brutalitou a silou, na jeho straně navíc stála skřetí morálka, přesněji řečeno její nedostatek. Zbylých deset válečníků se semklo k sobě a čtyři z nich mířili na nepřítele dlouhými oštěpy. Rozlíceného bojovníka to však nezastavilo a on jedním mocným rozmachem přetnul jejich ratiště a vrhnul se proti obrovské přesile. Orgak ve svém životě nezažil větší jatka, ork bojoval jako démon. Každý jeho úder končil smrtí či těžkým zraněním. Pod údery jeho těžké sekery se lámaly meče i kosti, praskaly štíty a podléhaly zbroje. Žádný ze skřetů neměl ani sílu ani tak kvalitní zbroj nebo štít, která by byla schopna zadržet pádné údery. Přesila se v mžiku stala spíše nevýhodou, neboť zmatení a vystrašení skřeti si navzájem překáželi. Všechny Orgakovy pokusy o vyburcování válečníků k odvaze a organizované taktice selhaly. Poslední tři přeživší utekli a pokusili se o útěk, ale i je čekala jistá smrt z rukou útočníků, čekajících za hradbami. Když dozněly poslední výkřiky umírajících, zaměřil se ork na něj. A teď stál před ním, ztělesnění smrti. Jeho smrti.
Orgak již viděl mnoho orků, a přestože tato rasa oplývala silou a mohutností, žádný z těch, které viděl, se nemohl rovnat tomu, který stál před ním. Široká ramena se zdvihala v pomalém rytmu, avšak každým nádechem musely válečníkovy plíce pojmout velké množství vzduchu. Jeho tělo pokrývaly kovové chrániče na nohách, rukách i hrudi a pod nimi měl navlečenou hustě spletenou kroužkovou zbroj. Na hlavě mu spočívala těžká přilba s nosním chráničem. Zbroj byla na mnoha místech zprohýbaná, kroužky zpřetrhané a celou ji pokrývala krev. Zbraní válečníka byla ohromná sekera, která během chvilky vzala život tuctu nepřátel. Zpod hustého obočí sledovaly skřeta dvě zlé oči a dva velké tesáky v tlamě se chvěly.
Orgak si znovu odplivnul a sevřel meč ještě pevněji. Od brány se k nim přibližovaly další dvě postavy. Jednou z nich byl o něco méně statný válečník, jehož hruď halila vesta z medvědí kůže a na holých pažích se mu vlnily ocelové svaly. Druhou postavou byla vysoká orčice s atletickou postavou. I ona byla oblečena v kožešině, nicméně ta odhalovala z jejího těla mnoho. Orgak si ji prohlédl od hlavy až k patě, aby se před smrtí alespoň trošku pokochal pohledem na tělo pohledné orcké samice.
tT dva se postavili ze stran po bok mohutného zabijáka.
"To je on," zavrčela žena a hlavou ukázala na skřeta.
"Kdo" zadunělo v hrdle největšího válečníka, nejspíše vůdce.
"Ten pokřivenec, který beze cti povraždil mladé orky jako prasata, a pak spolu s těmi dalšími zakrslíky mučil a znásilňoval ženy našeho klanu, než je odvedl sem." Po chvíli dodala: "Všechno jsem to viděla na vlastní oči."
"A zůstala jsi skrytá a nebojovala," vyčetl jí velikán, aniž by spustil oči z Orgaka. "To není chování hodné orckého válečníka."
"Kdo by se pak o tom masakru dozvěděl a sledoval skřety až do jejich pevnosti, chytráku?" zaprskala žena.
Válečník se prudce otočil, chytnul ženu za vlasy a zdvihnul do takové výše, že se sotva dotýkala špičkami prstů země. Prsty svírala mužovu paži, ale ten nepovolil.
"Jestli budeš takhle drzá, tak tě nechám uvrhnout do otroctví, rozumíš?" zařval na ni. Orčice se marně kroutila, ale neodpověděla.
"Khagu," ozval se dosud mlčenlivý ork. "Je to skvělá stopařka a průzkumnice. Má pravdu, kdyby je nesledovala, možná bychom je tady nenašli."
Válečník ženu pustil a otočil se k svému nepříteli. "A co mi k tomu řekneš ty, skřete?"
Orgak ucítil záchvěv naděje, že by mohl s orkem vyhandlovat svůj život. "Nevěděl jsem, že ta vesnice patří vám." Když na to ork - Khag nic, neříkal, pokračoval. "Kdybych to věděl, nezaútočili bychom."
"Tvé plazení se mi hnusí, skřete," zavrčel válečník. "Zemřeš," rozhodnul.
"Můžu ho zabít?" zeptala se orčice. "Chci mu ukázat, že orčice nejsou jen hračkou pro takový trpasličí lejna."
Orgak strnul, jeho poslední naděje pomalu mizela.
Khag chvíli přemýšlel. "Dám ti šanci, skřete. Můžeš si vybrat protivníka. Mě nebo jí," ukázal na vysokou stopařku. "Když zvítězíš, budeš žít."
Skřet se křivě pousmál. Jeho výběr byl zcela jasný. Zvolil ženu. Proti tomu zabijákovi by neměl sebemenší šanci. Sám však byl zručným bojovníkem a žena by pro něj neměla být problém. "Chci ji," řekl.
Orčice pohodila hlavou a záplava vlasů jí pleskla o záda. Hned na to se zavrčením vytáhla krátký meč a dýku a připravila se. Oba její mužští společníci ustoupili stranou. Orgak vytrhl jednomu mrtvému skřetovi štít z ruky a kryl se za ním, také připraven. V té chvíli se na něj orčice vrhla a provedla prudký výpad oběmi zbraněmi zároveň. Skřet do úderu vložil štít a obě čepele se do něj za praskání dřeva zabodly. Meč velitele tvrze opsal oblouk a mířil na ženinu hlavu. Ta sebou však smýkla a zbraň se zaryla do obzvláště tlusté a vyztužené kožešiny na rameni, ze kterého vystříkla krev, ale zranění bylo pouze povrchové. Orčice trhla oběma rukama plnou silou na stranu a ten prudký pohyb vyrazil Orgakovi štít z ruky, krátký meč v něm však zůstal zaklíněn. Druhý útok vedl skřet níže a rozhodl se rozpárat rivalce odhalené břicho, které ještě před chvíli tak obdivoval. Ta však mrštně uskočila stranou a pak se na něj vrhla. Zuby se zakousla do jeho krku, který měl jen lehce krytý. Čelisti sevřely, Orgak ucítil prudkou bolest a zařval. Přestože orčice nezasáhla životodárné tepny, její zuby trhaly maso. Silné nohy se kolem jeho boků obtočily a oba se zřítili na zem, on na záda. Za jiných okolností by si takové počínání nechal líbit, ale tentokrát mu šlo o život. Pokusil se pozvednout meč, aby zasadil nepříteli ránu, ale ostrá dýka přibodla jeho zápěstí k zemi. Zařval podruhé a volnou rukou praštil orčici do čelistí. Prudká rána ji donutila pustit sevření zubů hned na to ji chytil za vlasy a trhnul. Stopařka zvrátila hlavu dozadu a zasténala, ale vytrhla dýku ze skřetovy ruky a chytla ji oběma rukama. Vší silou začala bodat do hrudi nepřítele. Než se stačil Orgak vzpamatovat, zasadila mu mnoho ran. Jen některé z nich pronikly přes kroužkovou zbroj, tvrdé rány mu však vyrazily dech. Sebral zbývající síly a praštil ženu ze strany do čelisti. S jejím tělem to mrštilo stranou a orčice chvíli bez hnutí ležela. Po chvilce se však zvedla na lokty a začala vstávat. Její dravčí pohled pátral po vhodné zbrani. Orgak věděl, že prohrál. Krvácel z mnoha ran a ta šílená bojovnice byla k nezastavení.
V té chvíli uslyšel nezaujatý Khagův hlas, jak promlouvá k druhému orkovi, umírající skřet šel mimo jeho zájem. "Dej našim hordám povel, ať dále směřují na východ. Musíme zasadit Dieloru tvrdou ránu. Obsadíme všechny přístupové cesty, nesmí proniknout ani vítr."
Stopařka vstala a popadla nedaleko ležící kopí. Se zadostiučiněním se blížila ke skřetovi.
"Počkejte," zachroptěl Orgak směrem ke Khagovi. "Můžu vám pomoct."
Než se k němu válečník otočil, mířil Orgakovi na krk hrot kopí. Orčice však neudeřila a vyčkávala, co řekne Khag.
"Jak nám můžeš pomoci, ty zbabělá kryso?" Zabijákův hlas zněl znuděně, jakoby nepředpokládal, že se dozví něco zajímavého.
"Znám někoho, kdo se vyzná v Dieloru, jeho vojscích, karavanách mířících do něj a všech stezkách a kontaktech. Mohl bych vám s ním domluvit schůzku."
V Khagových očích se objevil zájem. "Kdo je to?"
Orgak se příšerně zašklebil, když orcká žena odvrátila kopí od jeho šíje. "Jmenuje se Jurgil."