|
Ledová nemoc
Prolog:
Nemohu už za nocí
Toulat se po březích tvých
Svitavo řeko, městem spoutaná
Nesmím sedět v tišině
Při půlnoční hodině
Hluboká tůni, vodo zelená.
I.
Namrzlé bláto pod nohama křupe
Tma kolem, jen v dálce zarachotí vlak
Pryč jsem chtěla utéct, pročistit si hlavu
Touha a zmatek je silnější než strach.
Tam při mé tůni, kde na ryby čekám
Jak tenká blána se tiše sráží led.
Proč se mi zdá, že čistá je dnes řeka,
Že dohlédnu na dno, to divné je mi hned.
Pod ledem tenkým, čistým jako sklíčko
Chlapec tam leží, smutný pohled naň
Barevné rybky čistí jeho prsty,
Zelená řasa zdobí jeho skráň.
Korunou jeho zvlněné je zlato
Život má v žilách, jako kdyby spal
Je to však život smrtelníkům vzdálen
Lehký jeho úsměv nutí mě jít dál.
Co je mi po tom, že led tak tenkým zdá se
Vánice těžká mi stoupá do uší
Lehkou ženou zvána, nebojím se ledů
Vločky na hladině rozum přehluší.
III.
Líbám ten přízrak, tu k mé hrůze
Otvírá oči zelené
Zrádné to sklíčko něžným zvukem puká
Ledová voda kolem mne.
Tisíce jehel kovaných v ohni
Zabodlo se mi do těla
Mysl však zápasí v zelených očích
vytrácí se snad docela.
„Rtů mých se dotkni, vzácná paní
Neboj se jehel ohnivých
Je to jen bolest přeměny tkání
Vem do svých plic můj živý dych.“
Čeká mě něco v lidském světě
Co brání mi vstoupit do hlubin?
Kdo bude plakat, nepřijdu li domů
Ze všech mých snů zbyl prázdný stín.
IV.
Poddávám svou mysl, tělo moje slábne
Nádherné světlo proudí všemi smysly
Přijímám svátost ze rtů rubínových
Začátek jinde nezdá se tak hrozný.
Háček se zabod, ruka pevná čísi
Za vlasy mě chytla, vší silou mě táhne
Smrtelná zima jediným je vjemem
Na břehu ležím v temné noci chladné.
Někdo se tu sklání jak smuteční vrba
Mrazivé jen oči z vlasů probleskují
Zrezlých nůžek skřípot, pousmání jeho
Blouznění on mému příliš nerozumí.
Buší do mě pěstmi, kope do mých žeber
Nadává mi sprostě, děsivý jeho hlas:
„Bláznivá ty ženská, tohle není cesta
nerozhoduj sama, tohle není tvůj čas.“
Sbírám zbytky síly, co mi ještě zbyly
Za křídlo ho chytám, lámu černé peří
Zuřivost mi dává sílu k rozběhnutí
Vyčerpaná klesám v domu svého dveřích.
V.
Anděl se šklebí, čistí si křídla
Jak zmoklá slepice v postel se plazím
Proč to jen dělá, proč mě tady drží
Proč mi jen každou šanci mou hned zkazí.
„tak zase někdy, bláznivko hloupá“
oknem už odlétá ten svůj škleb známý
nasadil ještě, než gestem mě uspal.
Nepřestávej doufat, zní jakoby zdáli.
Epilog:
Ledový oheň spaluje mé plíce
Žaludek pálí jak letlampy plamen
Umanutost krutá ochromuje nohy,
teď už jenom čekám na náhrobní kámen.
….
Šla jsem pak k řece, nohy ještě slabé
Zamrzlá byla, od břehu k břehu
Není už vidět na dno kamenité
Led už je moc tlustý, na něm závěj sněhů.
Ruce jsou slabé, prsty krvácejí
V myšlenkách sahám temnotám na dno
Mám do léta čekat, až na slunce žhavé
Že už nemám síly, bude to už jedno.
|
