Kdyby jste někdy náhodou jeli do Francie a vaše cesta by vedla po dálnici Norimberk – Heilbronn, tak byste museli v Heilbronnu odbočit na Strasbourg. Kolem této dálnice se nacházejí hory, krásné temně zelené hory. Nejvyšší horou, nebo spíše kopcem, je Totenkopf, čili Smrtihlav. Na vrcholku toho kopce je uskupení kamenu (dnes také vysílač), kde staří Germáni uctívali své bohy a k němu se váže legenda starší než samotné Německo či Germánie, jak chcete. Ta legenda vypráví o prokletí jistého Germána, který se jmenoval … ale nebudu vás přeci připravovat o tu legendu či příběh, který jsem zpracoval.
THE NOX
V létě roku 312 po Kristu se po horách v jižní Germánii proháněl snad samotný Wotan, bůh války, neboť takové počasí nikdo nepamatoval. Ani starousedlíci, kteří zde žili celá desetiletí. Každopádně ať už to bylo tak či onak se jednoho dne vypravil Wolf k obětišti na vrcholu. Ne snad, že by ho znepokojovalo počasí či možná neúroda, ale protože jeho žena Gerda na tom nebyla dobře od té doby co jí pokousali vlci. Rány se z podivných příčin nehojily, jak by měli a Gerda na tom byla stále hůř a hůř. Mnozí starousedlíci ho odrazovali od cesty na vrchol zahalený v oblacích a bičovaný deštěm a klikatými blesky. Ale nebyl by to Wolf, pravý Germán v jehož žilách kolovala vznešená krev prastarých Árijců, aby se vzdal úkolu jež si vytyčil. Ostatně, když Gerdě nepomůže ani Ódin, tak už nikdo.
Šel podél potoka stále nahoru, v jedné ruce sekeru a v druhé džbán pravého římského vína, obětí pro Ódina. Wolf vykračoval metrovými kroky do svahu a v duchu si opakoval modlitbu, k Ódinovi, nejvyššímu ze všech bohů.
„Ó Ódine slyš,
snad motlitbu mou vyslyšíš,
jenž tvůj služebník prosí,
snad motlitbu jeho vyslyšíš,
vždyť zápasí se strašlivou mocí,
jeho žena umírá,
život z těla odchází,
proto on k Tobě přichází.“
Wolf nevěděl zda to vůbec může zabrat, ale doufal a naděje je někdy víc než cokoliv na tomto světě. Když se dostal do výšky mraků snížila se viditelnost na pouhých pár kroků, ale jeho to nikdy nemohlo odradit. Nevnímal ani vzdálené vytí vlků a už vůbec ne blesky z nichž šla hrůza po dalekém okolí. A stoupal výš až na vrchol. Ještě pár kroků a pak je zahlédl, kameny bohů! Poslední úsek k nim spíše doběhl než došel. Postavil se doprostřed kamenu, vytáhl džbán, který pozvedl nad sebe. Pak jej otočil dnem vzhůru a počal si lít víno na hlavu a doslova křičel svou motlitbu. Křičel, aby jeho slova byla silnější než samotná bouře, silnější než samotná smrt a silnější než Wolf. Blesky ozařovaly jeho postavu, a když dokřičel poslední slova motlitby, rachot a řev bouře náhle ustal. Sice stále pršelo, ale jinak bylo zvláštní až posvátné ticho. Náhle zaslechl kroky. Prudce se otočil. Za ním stála nádherná žena, tak nádherná, že snad ani nemohla být z tohoto světa. Valkýra! Měla na sobě překrásnou zbroj, v pravé ruce kopí a v levé štít. „Jsem Seleridia, valkýra boha Ódina. Ódin může tvou ženu zachránit jedině, když ty přistoupíš na jeho přání.“ „Udělám cokoliv.“ „Dobrá, staneš se bytostí jež nebude ani člověk ani vlk, budou se tě bát a budou ti říkat Werwolf – vlkodlak. V této podobě budeš žít deset let, za to, že Ódin zachrání tvou ženu. Budeš žít na této hoře a zabiješ každého, komu nekoluje posvátná krev Árijců. Zabiješ každého, kdo není pravým germánem a také toho, kdo neuctívá nejvyššího boha Ódina.“ Wolfovi se zatajil dech, nikdy předtím nezažil ten pocit, když se ho Seleridia dotkla svým kopím. Do hrudi mu pronikla podivná zima, pak se mu rudě zastřel obzor a cítil, jak se mění v novou strašlivou bytost. Seleridia se otočila a zmizela, jako by zde nikdy nebyla.
Wolf se pak skrýval mnoho let v lesích na svahu kopce.a zabíjel všechny, kteří nebyli germány či neznali bohy. Uběhlo deset dlouhých let a Wolf stále zůstával vlkodlakem a uběhlo dvacet, třicet a padesát let a Wolf stále byl vlkodlakem, stvořením tak strašlivým, že se nikdo neodvážil do lesů na kopci, kterému začali říkat v hrůze Totenkopf – Smrtihlav!
Wolf byl zoufalý, pozoroval život své milované Gerdy, život svého syna, kterého v záchvatu vzteku zabil a sežral. S hrůzou pozoroval, že se nedokáže ovládat, když ucítí lidský zápach, a po čase vraždil naprosto vše co se mu připletlo do cesty. Lidé z okolí se neodvažovali ke kopci ani přiblížit, natož jít na vrchol uctívat své bohy.
Nikdo tehdy nemohl vědět, že ona Seleridia nebyla valkýra boha Ódina, nýbrž Lokiho – boha zlomyslnosti a vší špatnosti. A že to udělala pro pobavení svého boha. Ale i jim se tato a mnohé jiné podlosti vymstili, ostatně všem germánským bohům. Asi sto let po proměnění Wolfa ve Werwolfa nastal Ragnarok, konec světa germánských bohů. Lidé v ně přestali věřit a obrátili se ke křesťanství jež mělo jen jediného boha. Až v roce 1233 mělo utrpení Wolfa přestat. V daleké Karélii se poslední ze všech vznešených Árijců, kterých valem ubývalo, dozvěděli o příšeře v jižní Germánii. A nejvyšší vůdce Árijců Heimdall, vyslal svou válečnici Elistu do těch míst, aby zjistila co je na oné zvěsti pravdy.
Elista urazila dlouho cestu přes Rusko, Litevské knížectví a Polsko než dorazila do Svaté Říše římské národa německého, tedy do Germánie. Než stanula na úpatí hory Smrtihlav uběhly celé dva roky. Pozorovala horu a vyrazila k vrcholu čím více se k němu blížilo tím horší bylo počasí. Na vrcholu už doslova řádila bouře, ale Elistu to nezastavilo. Stanula uprostřed trosek někdejšího obětiště a zabodla své kopí do země. Rozpřáhla ruce a hledala pravdu o tom co se tu kdysi stalo ve větru, v zemi a v posvátných kamenech.
Wolf mezitím dorazil také k vrcholu, opatrně se blížil skrze křoví a pak ji uviděl. Musela to být ona – Seleridia. Zrak se mu zakalil, ale tentokrát ne nechtěně, po všech těch letech si přál Seleridiu zabít a nyní se naskytla příležitost. Přišel k ní. Vypadal strašlivě. Ani člověk, ani vlk, ale vlkodlak. Ona se otočila. Skočil po ní za doprovodu strašlivého řevu.
Elista však nebyla válečnicí proto, aby se nechala zabít prvním vlkodlakem, kterého potká sama dobře věděla, že Loki jich stvořil desítky možná stovky. Popadla kopí a nastavila mu štít. Werwolf tvrdě narazil do stříbrného a štítu a tělem mu projela příšerná bolest, která jen vybičovala jeho vztek. Znovu po ní skočil, ale tentokrát jí zasáhl, hluboký šrám se jí táhl po levém rameni. Elista však obratně bodla kopím a zasáhla ho do hrudi, přímo do srdce. A pak kletba pominula a před ní ležel smrtelně zraněný Wolf, ještě dýchal, ale bylo jasné že je s ním konec. „Ty proklatá…“, začal ale zbytek zanikl úderu hromu. „Já nejsem Seleridia, já jsem Elista, válečnice vůdce Heimdalla.“ „Bůh Heimdall…“ , zašeptal ještě Wolf a vydechl naposledy. Ano Heimdall byl jediný z bohů jež přežil Ragnarok. Elistu prostoupila magická síla starých bohů a stala se poslední Valkýrou, vzala Wolfa do náručí, rozepjala svá křídla a vznesla se vzhůru k nebi. Do Walhally.
O mnoho let později:
Bouře bičuje vrchol Totenkopfu a mezi troskami posvátných kamenů stojí mladík, ani germán, ani Árijec. Cvaká fotoaparátem a bloumá v dešti mezi kameny. Opodál stojí kiosek, kde nějaký Němec prodává šnaps a klobásky, ten je očividně odněkud z Bavor. Ten mladík si prohlíží již skoro zmizelé runy na kamenech a něco zahlédne mezi blízkými stromy, jen na malý okamžik, který trvá jako rok. Mladík má pocit, že vidí hluboko do minulosti, pak ale kouzlo zmizí a zbude jen obava, zda to nebyl hladový medvěd, ale medvěd nebo vlkodlak?
Tady v těch horách ve starém Německu je nějaké kouzlo, které se objeví jen někdy a jen někomu. Ale vážně lidi, opravdu v těch horách něco je.
