„ Už je čas; dělej Grome.“ Probouzel ho známí líbezný hlas Elóry.
„ Ano, už jdu, ale kde je Jeremiáš se Zelenorem?“ zeptal se rozespale a promnul si oči. Koukl se a nad ním stála Elóra; ruce v bok. Vlasy jí vláli v jitřním větru, který sem proudil díky otevřenému oknu. Její zašpičatělé elfské uši za sebou držely její dlouhé a kadeřavé vlasy.
„ Jsou dole a snídají; pojď také.“ Řekla s přátelským úsměvem, načeš opustila místnost svými ladnými kroky boky. Grom se na chvíli díval tím směrem ale pak se zvedl z lůžka. Přišel k umyvadlu; zašpuntoval ho korkovým špuntem, kterým se zavíraly demižony se škopkem; ze džbánu pod umyvadlem do něj nalil vodu a opláchl si obličej a znovu promnul oči. Špunt vytáhnul a voda zmizela v útrobách kanalizace.
Když přišel dolu, spatřil z půli dojedené talíře se snídaní. Než dojedl zbyl s ním jen Dhalsim. Přisedl si k němu blíž a řekl: „ Ganisan mi sdělil tvé šermířské předpoklady.“
„ Ano; říkal že to dobře umím. Ale proč to říkal tobě?“
„ Mohl bych tě cvičit! Ovšemže jestli sám budeš chtít.“
„ Ano, co mě naučil otec už mi nestačí a ty jsi prý dobrý.“
„ Možná jsem, ale Ganisanovi se ani jako šermíř s lehkou z lehkou zbraní nevyrovnám. Řekl bych než se Jeremiáš dostane schopnostmi do takové míry jako je Ganisan, nebude to brzo. On je doopravdy ojedinělý. Jeremiáš ovšem také, ale Ganisan je mistr! Nefel, náš bůh, řekl: ‘Nenechávejte si říkat mistr, protože ten kdo se bude povyšovat, bude ponížen, kdo se bude ponižovat, bude povýšen.‘ Ale on si tak nenechává říkat a když tak řekne: ‘Mistr je jen jeden!’ Myslí tím Nefela.“
„ Ano to mi došlo.“
„ Ale Bratrstvo je plné zajímavých lidí. Třeba Gabriel, Lukeres ba i Zelenor s Otcem a Kramem. Gabriel píše prorocké knihy. A hlavně píše dějiny Thálie, jeho rod se toho ujal a dělal po celou dobu; od roku třicet sedm. Tak to máš šest tisíc dvě stě let; tomu říkám doba.“
„ To já také.“ Usmál se Grom.
„ Lukeres, dosavadní nejlepší lukostřelec Thálie a drží rekord sto šedesáti kroků, což představuje asi sto třicet cárů. A z takové dálky se trefí do středu terče. Qerlon ze sto čtyřiceti kroků. A po nich je Grim s Hronem, kteří mají sto dvacet kroků. Zelenora znáš a Óbrin se snaží prosadit v Čarodějném městě Rhün, ale pokud tam bude Satursas. Ví že je mocný, ale nepovolí mu vstup do rady, protože by to pro něj znamenalo opustil křeslo nejvyššího Mága. Říkal, že tam jsou hodnosti, řeknu je od nejmenší k největší: Učeň, Kouzelník, Čaroděj a Mág. Otec je velice silný, ale je neustále kouzelníkem, zaprvé se tam díky Satursasovi nedostane a zadruhé by byl nucen opustit Bratrstvo Rudého meče, což znamená odejít od přátel…“
„ Pojďte, vyrážíme,“ přikázal Zangifer, který vlezl do dveří. „ Vy si tu snídáte a my už jedem.“ Hřímal trpaslík.
„ Neboj bez nás se neodjede.“ Řekl Grom.
„ No jo.“ Zavzdychal Zangifer a zalez.
Grom se ještě zeptal: „ Jsi rytíř Dhalsime?“
„ Ano, jsem.“ Dosvědčil.
Čekalo je další cesta, tentokrát dorazí tam kam chtěli, ale pak je čeká bitva; velká a která se zaslouží o zapsání do dějin. Gabriel určitě zapíše do dějin. Óbrin říkal: ‘Pád skřetů to bude!’. Měl pravdu, dozajista se zapíše, ale výhrou ohavných a krvelačných bestii, anebo zdarem lidu bojujícího za čest a spravedlnost.
Šli po hlavní cestě, což jim dopomáhalo k velké rychlosti, která však byla potřeba. Terén tu byl mírně se zvedající a po několika mílích se zase svažoval; zkrátka jednou nahoře a jednou zas dole. Óbrin oznamoval jejich pozici a nejbližší záchytný bod: „ Jsme teď v půli cesty od úpatí pohoří Lofij, které je obydleno trpaslíky. Ti budou také bojovat pod Delforami; Erä Dor je s nimi spojený a oni se z velké části považují za erädorské. Kopou zlato a kov nazývaný Molvium; je lehký a zná jej každý rytíř.“
Pak se přidal Ganisan: „ Ještě si vzpomínám, když jsem byl malý, jak jsem pozoroval otce v jeho brnění, které bylo nesmírně těžké zvedali ho kladkou a koňské hřbety se pod nímž se hluboce prohýbali; chudáci,“ pravil. „ Teď jsou lehké jako sníh, ale za to musíte sáhnout hlouběji do kapsy. Drahé, přičemž i výhodné a jeho kvalita odpovídá ceně.“ Vysvětloval dále.
„ Průsmyk Faläm Fatra,“ začal Zelenor. „ který se nachází ve středu horstva je teď na začátku jara pokryt sněhem. Vzal jsem hodně teplého oblečení. Dole je kolonie lidí a zlatokopů, kteří se potají vkrádají pro zlato, ale je dosti pro všechny a tak si s tím lámou hlavu jen ti ziskuchtivý trpaslíci…“
„ Ehhmm,“ odkašlal si Zangifer, který bafal dýmku na voze s třemeny v ruce.
„ Pardon, mistře Zangifere; nebyla řeč o vás, nýbrž o erädorských trpaslících.“
„ A odkud myslíte, že pocházím já, mistře Zelenore!“ zeptal se s úsměvem.
„ Že by z Erä doru?“ hádal Druid.
„ Ovšemže z Erä Doru. Rodná zem má je a bratři a sestry jí stále obydlují; doufám, že dlouho ještě budou.“ Očekával Zangifer, neboli Vymítač dolů.
„ Pakliže je to tak, musím se tě zeptat; jsi hamižný?“ usmál se Zelenor. Zangrifer se rozesmál a pak ukázal píď mezi ukazovákem a palcem a obhajoval se: „ Nejvíc si cením mé sekery, přátel a lidí s kterými mi je dobře a tam někde vzadu se rozhlíží zlato a bohatství.“
„ Pak je tedy píď, kterou si ukázal, správnou mírou pro tvojí chamtivost.“ Usmál se podruhé, ale tentokrát se mu okolo očí ukázaly vrásky. Potkávali tu hodně kupců, kteří si do Erä Doru jezdily přivydělávat. Cesta ubíhala poměrně dosti rychle, ale Grom cítil malé stoupání, které ho donutilo se přiobléct. Vzal si kutnu ze zelené látky. Nebyl moc hřejivý, ale stačilo to. Jely čtyři vozy. První byl kočírován trpaslíkem Zangiferem. Druhý řídil Zelenor a po svém boku měl Gabriela, který něco psal a občas se Zelenorem prohodil pár slov a zase upřel pohled na pergamen. Ve třetím voze se vezl Grim s Hronem kouřící dýmku a povídajíc si za stálého řízení. V posledním krytém voze se slunil Óbrin a ze zavřenýma očima držel otěže a občasně s nimi cukal ze strany na stranu. V pozorném díváním Groma na Óbrina ho vyrušil hlas Zelenora: „ Grome, pojď to tady za mě vzít. Chci se projít po planinách.“
„ Dobrá už běžím.“ Zněla odpověď z Gromových úst. Doběhl k vozu vzdáleném možná deset cárů. Zelenor opustil lavici a začal se protahovat. Grom se hnedle vyškrábal na vůz a otěže vzal do rukou. Sledoval Gabriela a podle odstavců a upravenému vzhledu hádal, že skládá báseň.
„ Ach Thálie,“ řekl najednou bez ostychu. „ Miluji ji jako ona miluje mě. Je to oheň, který nezhasí ani ledová voda!“ Grom hned odpověděl.
„ Já ji také miluji.“ Řekl Grom, ale nevěděl co má říkat dál a tak radši umlkl.
„ Povím ti báseň kterou jsem složil o oné Thálii. Je to předtitul do knihy kterou píši, a jenž nese jméno Zelený kámen. Pozorně poslouchej:
O zlatém věku se struny rozechvějí a ústa začnou vyprávět...
O strašném třesku mečů, příbězích dlouhých cest.
Jež tu zažívá mnohý.
O statečnosti těch, co jeli v prachu pod korouhví,,
i o věrnosti na život a na smrt.
Než nejen věci krásné zná předlouhá paměť ;
podivná proroctví a úklady a zmar
šly za oněmi velkými ději,
tak jako stíny slunce provázejí.
A všude tam, kde zrodilo se dobrodružství,
Procházel pěvec.
Toulal se staletími.
Po mořích bez hranic a zemích, co k nim patří.
Po hvozdech s kavalkádou lovců, po pláních, když hasly bitvy.
Kol hradeb sněhem zavátých i žárem zčernalých.
Ač ho vždy jiné tváře provázely a jiné květy viděl kvést,
chodíval starou Thálií, Thálií rytířů i sličných paní,
přemoudrých i siláků prostých, sám nezměněn a neunaven.
než ho čas dostihl a předešel, aby ho se vzpomínkou zasnoubil.
A v ní: Znovu z té dálky pěvec přichází.
O zlatém věku se struny rozechvějí a ústa začnou vyprávět...
Toto je dosavadní verze. Líbí se my, což znamená že jí už nebudu měnit a napíšu ji v této podobě i do knihy a tudíž do dějin naší Thalie.“ Grom cítil z básně moudrost a filozofickou zkušenost, kterou měl Gabriel v krvi.
„ Nádhera!“ vydal ze sebe Grom po odmlce
při které ryl prstem do lavice, jenž nesla jeho tělo.
„ Nechci se chlubit cizím peřím,“ řekl Gabriel. „ Nesložil jsem jí já, ale otec Elóry a můj předchůdce, tedy bývalí thálijský kronikář; Abrahir. Složil jí a dal Elóře, která jí dala mě. Abrahir je mudrc a filozof. Teď je na Ilürských ostrovech a řeší problémy s mořskými kmeny, které ustavičně útočí na Ilürské ostrovy díky nesmrtelnému životu, víš?.“ Otázal se.
„ Slyšel jsem o tom.“ Přitakal Grom. Gabriel přikývl a pokynul, ať mu dá opratě, že to prý zvládne. Grom aby zbytečně neunavoval koně slezl a šel po svých. Viděl Zelenora s Elórou, která se smála co jí dech stačil. Zelenor vtipkoval a rozesmával jí a se Elóra zalykala. Grom k nim pohlížel a na tváři se mu ukázal nepatrný úsměv. Pak se díval do země na cestu. Mírně se zvedala a koně s krytými vozy měli náklad těžší. Groma zajímalo, kdo právě teď nese kámen, protože Óbrin vzkazoval, že se bude kámen mezi nimi střídat a bál se dne kdy ho dostane on. Myslel na to, jestlipak to bude brzo a odhadoval, že do týdne bude obtěžkán vahou kamene. Ještě ho nikdy neviděl a zajímal ho jeho tvar a velikost.
Gromovi bylo znenadání teplo, proto si sundal plášť. Cítil studený vzduch jak ho nemilosrdně a ustavičně bičuje do tváří, ovšem zima mu nebyla. Stoupání ustalo, ale stále tu foukal silný jihozápadní vítr. Pak Gromovi přišla do hlavy myšlenka na kterou si neuměl odpovědět. Proto šel za Otcem.
„ Grome přiobleč se! Můžeš se nachladit, což by bylo jen na obtíž.“ Poručil Kramův hlas. Grom uposlechl a došel si k vozu pro plášť. Pak nastalo stoupání a zelené pláně s dlouhou hustou trávou jako by se vlnily. Gromovi to připomnělo moře Tarën, které vídával každý den doma. Ovšem se zase k otce navrátil.
„ Kde jsou Ganisanovi rytíři?“ řekl myšlenku nahlas.
„ Ještě před námi odešly a v průsmyku nám pročistí cestu bude-li třeba.“ Grom věděl, že tam bude hodně sněhu, ale což teprve, když napadá nový? Cestu si budou muset uvolnit samy.
S přibývající výškou vítr sílil.
„ Dnes je tu velmi větrno.“ Řekl Angelo, který měl dozajista dosti zkušeností s počasím na mnohých místech Thálie, poněvadž je prošel křížem krážem.
„ Brzo už dorazíme do zlatokopského města Erä Ramal,“ řekl Lukeres, název města byl ve Starothálijštině a znamenal „Zlatý krumpáč“.
„ Tam přečkáme do ustání silného větru,“ přidal se Óbrin. „ Nanejvýš ještě půl míle!“ povzbuzoval.Grmovi se ten kus cesty, kterou musel podstoupit v neustálém větru nabývajícím na rychlosti a tím pádem silnějším, zdál jako malá chvilka, zkrátka mu to uteklo jako voda. Ale za tu chvíli se stačilo podstatně zšeřit.
Když přišly před brány města, které byli postaveny ze silných dřevěných kůlů. Celé město bylo jimi ohraničené podle obvodu.
Óbrin, držíc si kapuci párkrát zabušil na vrata tři cáry vysoké, z těžkého dubového dřeva. Malé okénko, kterého si Grom doposud nevšiml se otevřelo a přes vřavu, kterou vydával vítr nebylo poznat, jestli vydávala nějaké zvuky. Pak muž promluvil, avšak Grom nic neslyšel. Viděl jen pohyb úst Óbrina a i vrátného. Pak okno zavřel a vrata se začala otvírat. Všichni vběhly dovnitř a hned za nimi dveře zavřel vratný, dělalo mu to potíže, jelikož se vítr do nich opíral vší silou. Za pomoci Lukerese, Qerlona a hobitích bratrů se je podařilo úplně zavřít. Uvnitř, ve městě byl podstatně menší vítr. Grom si město pozorně prohlížel: nikdo ven nevycházel a dlážděná cesta krátkou ulicí se rozdělovala do menších i větších bloků. Vedla až na kamenné nádvoří, kde poctivě vládlo světlo. Domy tu byli postaveny z kamenných kvádrů a výška nepřesahovala tři cáry.
„ Vítejte! Pakliže hledáte nocleh v tomto nepříznivém počasí, jděte na náměstí do krčmy Eräamrel.“ Řekl vrátný, což znamenalo „Zlatý strom“.
„ Ano,“ řekl Angelo. „ Toto město je mi známe.“ Chodec je vedl spletitými ulicemi, až došel k velké lucerně kterou držel vysokánský strom se zlatými listy, které odrážely světlo lucerny a proto tam bylo hodně světla. Grim s Hronem otevřeli dveře a rozjařená společnost uvnitř utichla, jako by sám Černý anděl vstoupil. Hodně se jich otočilo, ale potom se jen pohrdavě odvrátily k žejdlíku škopku, který před nimi stály na stole. Byli to fousatí, zarostlí zlatokopové.
„ Konečně!“ vykřikl Zangifer a vběhl do hostince div hobity neporazil. „ Konečně smočím své fousy v tomto lahodném pití!“ řekl a odstátý žejdlík škopku do sebe nalil na ráz. Když do pil utřel si vousy pusu a usmál a pravil k zaraženým členům bratrstva: „ Přátelé moji co koukáte jak vyvoraná myš! Vždyť už jsem ho neměl…“ pak se zamyslel a dodal: „ ..den. Nu co? Ale pro takto dobrý mok je to až moc dlouho!“ všichni se rozesmály i hostinský a ten k tomu ještě řekl: „ Zangifere ty starej pijáku! Kdes byl tak dlouho?!“
„ Fartune! Ty starý Škopku! Ty si mě pamatuješ?“ vykřikl na něj.
„ Ovšemže; takové tržby po tu dobu cos tu byl, nemám ani za rok!“ polovina lidí uvnitř se začala smát a ostatní ve dveřích zaražení také.
„ Nepřeháněj.“ Pobídl ho.
„ Nu dobrá, ale díky tobě bohatnu.“ Pak se všichni zabydlely. Fartun a také nazývaný Škopek je dovedl dolů do podzemí, kde to připomínalo hobití noru, jak tvrdily bratři Grim a Hron. Nebylo to tam vlhké, ani nepříjemné, ale útulné, pohodlné a krásné. Grom bydlel s Jeremiášem a Gabrielem, až úplně vzadu v posledním pokoji. A když je tam Fartun dovedl řekl: „ Tohle je poslední který mám, což znamená, že noví příchozí mají smůlu.“ Umíval se. Uvnitř to mělo barvu do zelena. „ Zelenor mi řekl, že ji Grom rád.“ Připomněl k barvě.
„ Ano, mám.“ Přikývl Grom. Byli tam vázy, krásné postele s přikrývkami. Všem se to zdálo až moc přepychové.
Když pak navštívily lázeň, hned vedle krčmy byli osvěžení a čistí.
U pultu seděl Zangifer a dal do dlouhého hovoru. Grom popíjel škopek ve společnosti Grima s Hronem a Qerlonem. Povídali si o závažné věci, která se týkala zvěda. Dověděl se o útoku na skřety. Všichni doufali, že se to nedozvěděl, protože to ještě nezaslechl, ale to bylo nepravděpodobné.
Po chvilce si Grom nepřítomně lehl na stůl a začal usínat. Klížily se mu oči až je zavřel. Probudil ho silný příraz dveří které někdo prudce zavřel. Grom neměl chuť a už ani sílu zjišťovat kdo to byl a rovnou zamířil do měkké zelené a hezké postele umístěné v ještě krásnějším pokoji. Cestou přemýšlel, kdy asi bude nucen vstávat, protože myšlenka na brzké probuzení ho děsila, ale musel být pohotový k každé situaci. Lehl si a usnul jako když ho do vody hodí.
Jeho myšlenka se stala realitou, protože ještě když byla tma tak s ním začal třást Zangifer. Nad ním Kram s úsměvem na tváři.
„ Grome,“ řekl trpaslík a Grom už věděl co po něm bude chtít: vzbudit ho, protože se nesmí otálet. „ Nesmíme otálet!“
„ Dobrá už jdu. Bylo snad v plánu vstávat takhle brzo ráno.“ Řekl Grom rozespale, potom, ale rychle vyskočil.
„ Není ráno, ale noc.“ Vysvětloval Kram.
„ Co se stalo za věc, že to nemohlo počkat do svítání?“
„ Zvědi, přepadly Elóru, která měla…,“ řekl Zangifer, ale pak se náhle zarazil. Dodal po odmlce šeptem: „ Která měla Zelený kámen u sebe!“
„ Ovšemže její skvělá pohotovost a umění jí zachránilo kožich a vyvázla jen se škrábancem na paži.“ Sdělil Kram s vystrašujícím pohledem.
„ Dobrá, přepadly Elóru. Pak dostaly na čumák, no co to by snad počkalo do rána, ne?“ řekl Grom oblíkaje se.
„ Ne!“ řekl Kram se Zangiferem ve stejnou chvíli.
„ Ani nevím proč se oblékám, ostatně děkuji za informace a hezky se vyspěte.“ Povídal Grom sedaje na židli.
„ Tys nic nepochopil,“ pravil Kram máchaje rukama. „ Určitě se pár zvědů nevydalo na akci, kterou zmařily na plné čáře. A proto je tu někde poblíž tábor. Mají za úkol kámen přivést do města Xardas, kde dlí na zlatém trůně mág Xadras. A sem do Erä doru neposlal jen mizerné zvědy. Ti šli za doprovodu Černých andělů, nejmocnějších nástrojů zla, které Xadras má! Až se dovědí o krveprolití jejich lidí. Budou dozajista vysláni andělé, se kterými není radno si zahrávat. Ti by rozmetaly kde koho. I kdyby proti němu šlo osm lidí se stejnou zručností jako Ganisan se Zengiferem dohromady. Kord kdyby ti muži měly železné zbraně. Meče Černých andělů roztaví každý železný předmět. A pak svým těžkým mečem rozdrtí každého kdo mu bude překážet. Jsou moc vychytralý. Pochází ze země Norendyl na jihovýchodě Thálie. Tam se rodí v jezeře které nese jméno jako oni samy. Měří dva a půl cáru a ty nejvyšší i tři! První skupiny, tedy ti kteří s námi nejdou nás budou krýt a na ně budou směřovat všechny útoky, protože se nedozvědí o nás první skupině!“ vykřikl otec pak zašeptal otec, Čily Kram: „ Mi kámen převezmeme a pudem do Erä Lilia. Kde budeme vyčkávat na poslední skupinu. Tam bude v bezpečí; doufám. Ale pospěš!“ Grom vstal a už mu zbývaly jen boty zbroj a meč s lukem a toulcem.
„ No půjdeme tedy, jestli je to tak důležité.“ Rozhodl Grom. „ Ale kdo všechno jde? Jen vy?“
„Jeremiáš také. My nejsme moc nápadní, kdežto větší skupina by už mohla být odhalena, kdyby šlo víc je malá šance, že by se to mohli dozvědět a šli by po nás, po těch kteří by měly kámen. Proto je to tak.“ Grom si na rameno dal Elmarín a posléze řekl: „ Jsem hotov můžeme se vyd…“ nedořekl to a malé okéno se rozletělo do kořán. Byla tam kočka: ČERVENÁ! S malou bílou tečkou na čele. Grom věděl, že kočku mají jen učni! Azenryl jí také měl. To si Grom vybavil. Ten měl navíc kočku s BÍLOU TEČKOU NA ČELE!
„ Ach ne! Zvědi jsou všude.“ Vykřikl Kram.
„ Rychle, ví vše!“ křičel Grom a s tím vyběhl utíkal chodbami a řval u pokojů kde věděl, že jsou muži a jedna žena z bratrstva: „ Zvěd! Zvě...“ do cesty mu vstoupil Óbrin.
„ Co se stalo!? Že tu hulákáš.“ Ptal se, byl už ale oblečený, asi ještě neusnul od útoku na Elóru.
„ Zvěd! Patrně váš učeň Azenryl!“ vysvětloval, ale to už se rozběhl. Teď si vzpomněl kde je Jeremiáš. V pokoji přece nebyl. Ani Gabriel tam nebyl. Nu co? Nesměl prodlít ani vteřinu. Vyběhl z hostince a rozběhl se nandávaje si luk pohodlnější polohy: přes záda. Směr kam zvěd běžel by směrován za město, až na pláně. Vítr ve městě naprosto ustal. Povyk v hostinci už Grom neslyšel. Řval na strážce u brány, aby otevřely! Jeho rozkaz vyplnily a povídali, něco o člověku, který tu běžel před ním. Vyběhl do hluboké trávy kde zahlédl v noci byl tu jen jeden strom. Grom v naprosté tmě viděl docela dobře. Až když byl od stromu dále tak neviděl nic, asi tam bylo prostranství s hustší tmou. Štvalo ho, že při své nepozorné pohotovosti zapomněl v hostinci si vzít pochodeň. Utíkal dál, až uviděl světlo třpytilo se tam. A vedle něj tancovali stíny v ustavičném třesku se střetávalo ostří mečů. Bylo to nesmírně rychlé. Až když se Grom přiblížil k bojišti rozeznal tam Angela s Jeremiášem a nějakým bojovníkem. Přiklusal k nim, ale jen se udiveně díval. Angelo s Jeremiášem se střídaly v boji, ale válečník se neustále držel. Grom věděl, že to dělají naschvál. Nebylo by spravedlivé: útok všech dvou na jednoho, ať už to je ten největší grázl ze všech. Tak to bylo v Rytířském souboji zvykem, neboť by se to bralo jako vražda! Bojovaly, načeš Angelo dostal do boku a tam právě měl kožený plát a ne kroužkovou zbroj. Jeho zbroj byla s kroužků i s kapucí a někde měla místo kroužků jen pláty. Cizí bojovník se rozchechtal a Angelo ucouvl, načeš se položil na zem do trávy. Grom k němu rychle přistoupil. Vděčil světlu pochodně, za to, že na chodce viděl. Ránu si držel a Grom mu ruku dal pryč a začal mu sundávat zbroj. On pravil s občasným úpěním v důsledku velké bolesti: „ To není jen tak ledajaký meč, ale…Aúú Xadrasovo žihadlo! Vidíš…ach…vidíš tam Grome tu černou skvrnu okolo…jau…rány?“ zeptal se. Grom jí uviděl. „ Ano.“
„ Ach toho jsem se bál. Ta…ta se bude pomalu rozšiřovat až zemřu.“ Grom si ohrnul zbroj a utrhnul se kus košile. „ Ne ty neumřeš, drž si to na ráně, ať nevykrvácíš, je to moc hluboké!“
„ Ty běž pomoci Jeremiášovy, ať neutrží stejnou ránu jako já!“
„ Dobrá, jdu.“ Zvedl se od něj a viděl vysíleného Jeremiáše jak se pře s tím barbarem. Grom si sundal luk ze zad a šíp vzal s toulce. Zamířil a vystřelil. Šíp zasvištěl a barbarovy se zapíchl do ruky: někam na kraj, ale muselo to bolet. Ten se pořádně opřel do Jeremiáše a ten byl ohnutý to velkého úhlu, což se stalo osudným a Jeremiáš spadl. Grom odhodil luk s toulce a vytasil meč. Rozběhl se s křikem proti bojovníku. Ten nechal Jeremiáše ležet a ustoupil. Grom mu odrazil meč, ale nic víc. Udělal piruetu, ale jeho ostří proťalo jen noční vzduch. Najednou si protivník všiml šípu v sobě a vyrval ho ze sebe jen tak, jako by to bylo pro něj rutinou. Usmál se a odhalil zkažené zuby. Šíp zahodil, neznámo kam. Gromovi to k odvaze nepřidalo, ale spíš ubralo. Vždyť Grom neodhalil na jeho tváři jedinou připomínku bolesti. Nepřítel udělal střechu se svým dlouhým mečem, ale vyklouzl mu z rukou a jeho čepel dopadl na zem. Grom na meč vyskočil, načeš Ho barbar neudržel a upustil. Grom ho stačil jen seknout do ruky. Bojovník si to nenechal líbit a Groma surově odstrčil svýma neohrabanýma rukama. Ten dopadl na zem a strašně ho začalo bolet břicho, nejspíš od velké rány. Meč mu odletěl dozadu kde na něj nemohl dosáhnout. Bojovník si zvedl meč a pomalu šel na Groma. Ten zas slyšel Jeremiáše, jak křičí. Ten byl, ale až u Angela. Ale stejně se zvedl a začal utíkat. Obešel si ho a bojovník nic nevěděl, ale už byl nad Gromem s mečem v rukou. Chtěl ho jen tak propíchnout a zkusil to. Grom se odvalil a píchl přesně vedle něj do trávy a hlíny.Grom byl v pasti nemohl dál, protože narazil na kámen. Jeremiáš, ač-li neměl zbraň skočil na Barbara. Ten už chtěl píchnout zas do nemohoucího Groma. Začal se zmítat, když ho Jeremiáš bez přestávky škrtil.
„ Pusť se ty kryso elfí!“ řval.
„ Grom uteč!“ křičel pro změnu malý rytíř na hřbetě kolosu. Grom uposlechl a utekl kus pryč pro meč, ale pak zjistil, že neví kde vůbec je, hledal ale nenašel ho: hledal marně. Běžel k Angelo pro meč. Angelo křičel: „ Podívej Grome; Jeremiáš!“ Grom se rychle otočil a spatřil barbara jak Jeremiáše omráčil a připravuje se na razantní krok: vraždu! Vraždu Jeremiáše. Gromovi nejbližšímu člověku pod sluncem, teď zrovna pod měsícem. Utíkal nazpět. Koukl se na ruku, protože upoutala jeho pozornost a s údivem zjistil, že je zelená. Nevěděl co to má znamenat. Byl už u nich. Bojovník už chtěl bezvládného a omráčeného Jeremiáše zabít. Grom mávl rukou jakoby chtěl zeleň z ruky vytřepat, ale stalo to co Grom neočekával. Vyjela mu z ní prapodivná síla a ta trefila darebáka barbara. Byl mrtev. Meč upustil. Padal přímo na našeho statečného rytíře: Jeremiáše!
„ Tady je pro dnešek konec.“ Prohlásil Grom ve svém teplém domě u krbu.
„ Vy jste to, ale kulišácky ustřihl, pane Grome.“ Rozjasnil se jeden elf jménem Geridon.
„ Ano aby jste zítra přišly, poněvadž teď nevíte, jestlipak Jeremiáš zemře. Není teď vedle mě.“ Hodně elfů vykulilo oči, protože někteří měly připomínky na Jeremiáše. Určitě by je to moc mrzelo.
Do půl hodiny byli všichni pryč z Gromova domu, když doprovázel posledního, což byl Geridon. Náhle se malý elf otočil a řekl: „ Že Jeremiáš neumře!“ Grom se na něj vlídně podíval a řekl.
„ Zítra uvidíš milý Geridone, ale teď už spěchej domu.“ Poroučel.
„ No dobrá, tak nashledanou a zítra zase, jo?“
„ Určitě.“ Přikývl Grom.
Pak Geridon odkráčel a Grom řekl: „ Kéž bys ho mohl někdy vidět.“ Pak zalezl, protože byl hodně unavený. Lehl si a zase poslouchal vodu dopadající na skálu na hladinu. Grom si pamatoval, že za dětství tam byla ještě velká skála, ale teď byla vymleta. Usnul a zdálo se mu o Jeremiášovy…
Posnídal ovesnou kaši, která mu nepřestala chutnat i když jí měl neustále, nýbrž jí miloval nadevše jídla. Dnes neměl nic v plánu a tak si jen povídal s obyvateli Útesu. Co je nového. A tak dále. A pak se jen procházel po pobřeží moře. Grom strčil do země klacek a usoudil podle východu a západu sluníčka kde je sever. A na severní stranu udělal dvanáctku. A pak zjistil, že jsou přibližně čtyři hodiny. Vracel se domů. Nepršelo a z toho bylo zřejmé, že bude vyprávět venku. Na odlehlém místě mezi stromy. Přitáhl mnoho lidí i vojáků u brány, ale až po povolení od starosty Alrose, který tam byl také, protože jim asi rozuměl. Vždy poslouchal, když byli vyprávěny příběhy z Gromových úst. Tentokrát bylo přeplněná i paseka. Ti co poprvé byli na vyprávění a podruhé ne se to určitě dozvěděly od dětí, které měly. Když Gromovi bylo doneseno pití začal z vyprávěním. Dnes, ale nezapomněl kde skončil, protože si to moc dobře pamatoval. Otevřel pusu…
Padal a podal. Angelo vztyčil hlavu a zavřel oči. Grom mávl druhou levou rukou a bílá střela meč zasáhla a zbraň odletěla. Zbýval ještě hromotluk řítící se na Jeremiáše. Pak se ale ze tmy vyřítila Elóra a silně ho odstrčila. Ten dopadl vedle a Jeremiáše se ani nedotkl. Grom se podíval na ruku, ale ta už nebyla zelená, nýbrž normální jako dříve.
„ Tomu říkám na poslední chvíli,“ řekl Angelo. „ Ani by si býval nezasloužil, aby se mohl dotknout naší půvabné Elóry.“
„ Ale nech toho, lichotníku.“ Na tváři se jí objevil ruměnec. „ Radši mi řekni co se stalo!“ pobídla zraněného.
„ Byl jsem pořezán Xadrasovým žihadlem, zemřu!“
„ Ne, slyšela jsem o léčitelích z Erä Lilia, prý hluboko v jejich skalách rostou kytky s léčivou mocí, která má tu sílu uzdravit i toto!“ Ale musíme si pospíšit. Pak doběhly všichni ostatní a Jeremiáš se probral. Óbrin jak se dozvěděl o Angelově zranění pravil: „ Ano vím o léčitelích ze Zlaté Lilie. Hned tam s ním vyrazí Kram, Zangifer a naši noví členi, kteří už dokázaly moc na to, že jsou jen něco přes měsíc u nás. Ale hned teď se musíte vypravit. Angelo má tuhý kořínek, ale ránu tohoto meče nevydrží nikdo! A aby Thálie ztratila tohoto skvělého Chodce, to je nepřípustné. Vezměte ho na nosítka. Ostatní se vydají až pozítří. Snad už jste vy dva seznámení s tím kam a proč jdete bez nás.
„ Ano.“ přikývli oba.
„ Tak není na co čekat hned půjdete.“ Grom si vzal luk a našel meč. Nakonec zjistily, že hromotluk žije a proto byl uvězněn a prozradil jen své jméno: Elingar. Grom řekl Zelenorovi co se mu povedlo. Řekl, že útočná, která by se při Gromově síle stala zabijácká: jsou červená a zelená jen omračující. A toto je prý až u pokročilejších začátečníků. A pak řekl: „ Jsi nesmírně mocný, ani tvůj otec o tomto nemá potuchy. Jak si odstrčil Hrona, ze vteku, tak toto už jsi udělal kdy jsi chtěl i na meč. Není-liž pravda?“
„ Ano chtěl jsem aby se mi to povadlo a stalo se tak.“ Odpověděl.
„ No vidíš. Já jsem si říkal, že toto ty ještě nebudeš umět až do té doby kdy tě to sám naučím. Ale mýlil jsem se. Když ty zvládneš toto kouzlo, tak nemáš daleko od červené kategorie útočných kouzel. Dávej si pozor na koho míříš. A proto ti ještě řeknu, aby ses na svůj cíl úpěnlivě zamyslel a pak ho hravě zasáhneš. Jsi mocnější něž kterýkoliv druid v tvém věku za celý můj život. A jestlipak vyjde červený paprsek z tvé dlaně, tak budeš nejmocnější druid za celý život Thalie!“ Pak ještě stihl sdělit Óbrinovi o kočce, která způsobila, že se dozvěděly o zvědu, který seděl v cele.
„ Azenryl, až se mi dostane pod ruk…“ to nedořekl, protože Grom mu skočil do řeči.
„ Možná to byla jiná cizí kočka úplně jiného učně.“
„ Nebyla to jiná. Ta bílá skvrna je od jednoho kouzla které se nepovedlo.“
„ Tak se nepovedlo více lidem.“
„ Nejde o to jestli to byl Azenryl, i když mě to velice mrzí, jde o to že vše ví.“
„ Ne, nic neví pane. Ten hromotluk to byl ne on, ne Azenryl, váš učeň.“
„ Myslíš?“
„ Ano! Protože brány byli zavřené a když jsem se zeptal kdo všechno přešel přes práh města. Řekli jen mi známí a hromotluk Elingar, který měl velice naspěch. A u horní nevešel nikdo, ale přes den ve větru jen on, zase Elingar!“
„ To je pádný důvod proč nepodezřívat mého učně.“
„ Dosti pádný.“
„ Ale pak co tu dělala ta kočka?“
„ Mohla to být náhoda, že se někomu nepovedlo to kouzlo, jak už jste říkal, koneckonců se zeptáme kolohnáta Elingara.“
„ Přesvědčil jsi mě, ale stejně se ho zeptám. Však on si ještě rád pustí pusu na špacír.“ Usmál se Óbrin.
Ve městě už vzali jen nosítka a nějaké zásoby s oblečením, načež už kráčely ven z města. Zangifer si stěžoval: „ Není noc bez problémů, vždy nás probudí něco v čem má Xadras prsty! Nejradši bych mu je uťal ostřím mé sekyry!“ hořekoval.
