Geodor nemohl odhadnout, kolik času už uběhlo od chvíle, kdy se poprvé probudil ve své přepychové cele. Neurčité, ale dost silné světlo, vycházející snad z čistě bílých stěn, nikdy nezhasínalo. Pokoušel se jako záchytných bodů použít intervaly mezi jednotlivými dávkami jídla, ale brzy zjistil, že i ty jsou nepravidelné. Jeho věznitelé to nepochybně dělali záměrně. Chtěli ho zmást, znejistět. Samota, stálé světlo, ticho… a čas. Čas jako moře, v němž se má utopit, nikde v dohledu pevnina.
Aby se zabavil, věnoval se prozkoumávání své cely. Nečekal, že najde únikovou cestu. Nacházel se přece v Angwaren Gorn, v pevnosti uvnitř skály. Musel být obklopen neprostupným kamenným masivem. Ne, jedinou cestou ven zůstávaly dveře a ty byly pevné a nikdy se neotevíraly. Přesto Geodor našel dost věcí, které ho zaujaly. Některé z nich nikdy předtím neviděl, muselo jít o nejnovější freklanské vynálezy. Trubička ve zdi, z níž teče voda… našel hned vedle ní kovovou páčku, s níž se dalo hýbat nahoru a dolů. Když páčku zvedl do nejhořejší polohy, voda přestala téct. Určitě šlo jen o úpravu přírodního pramenu, ale Geodora nepřestávala fascinovat svou jednoduchou genialitou.
Jinou věc našel pod svým kavalcem. Ve zdi tam zela okrouhlá díra, právě tak velká, aby se jí protáhlo dvouleté dítě, ale zakrytá mřížkou. Za mřížkou se točila jakási vrtule, tiše šelestila a hučela. Dovnitř odtud proudil příjemně teplý, voňavý vzduch. Když Geodor tohle zařízení objevil, zamrazilo ho. Najednou si byl jistý, že něco takového nevzniklo na Oře. Nešlo o magii ani o jednoduchou mechaniku, která se tady využívala. Vrtule se točila bez ustání, ohromující rychlostí a nejspíš jen díky ní se tady, hluboko pod zemským povrchem, dalo dýchat.
Dost dlouho se ujišťoval, jestli skutečně nejde o nějaké Tevolanansovo kouzlo, které ho má zmást. Svoje vlastní schopnosti dosud nemohl využívat, ale cítil se dost jistý, aby poznal magii. A děsila ho její nepřítomnost v tak podivné věci.
Přemýšlení o místě, v němž je uvězněn, mu zabralo dost času. Naštěstí netrpěl žádným fyzickým nepohodlím. Vězení na Angwaren Gornu, nejobávanějším místě Ory, se směle mohlo rovnat s každým lepším hostincem. Když Geodor srovnal svůj pohodlný příbytek a špinavé kobky v Nomiturské vězeňské věži, chtělo se mu plakat a současně se smát. Trpká ironie: nepřítel s ním zachází lépe, než by s ním ve stejné situaci zacházeli spojenci.
Ačkoli doba mezi jednotlivými jídly se různila, Geodor se nikdy necítil opravdu hladový. A strava byla kvalitní – vydatné polévky, křupavé pečivo a pravidelně i čerstvé ovoce nebo zelenina.
Klapnutí výklopného okýnka ve dveřích ho většinou přinutilo vyskočit a pokoušet se vyhlédnout ven. Nikdy nezahlédl víc, než zarudlé mužské ruce, bledozelenou látku něčí kazajky a tmu v pozadí. Zkoušel navázat rozhovor, ale jídlonoš neodpovídal, ať už Geodor mluvil freklaniskem, původní nebo starou řečí.
Další záchranu před utonutím v samotě a čase nacházel, alespoň zpočátku, v zuřivém cvičení. Nikdy dřív záměrně neposiloval, nepočítáme-li cvičení v zacházení s různými druhy zbraní, ale hned po svém druhém probuzení v cele začal. Nemohl vědět, jak dlouho bude jeho uvěznění trvat a nechtěl za tu dobu ochabnout – alespoň tak si svou aktivitu zpočátku zdůvodňoval. Po několika hodinách, dnech, nebo týdnech si přiznal, že se do cvičení vrhá především proto, aby se nezbláznil.
Přes to přese všechno pozoroval, že to s ním jde z kopce. Mluvil sám se sebou, aby zoufalou prázdnotu kolem zaplnil zvukem lidského hlasu. Několikrát se přistihl, že sedí, civí do stěny a mysl má prázdnou. Nevěděl, jak dlouho v tom stavu setrvával.
Rostlo v něm napětí. Občas se neudržel a bouchl pěstí do zdi, do kavalce. Jindy zabořil obličej do polštáře a řval, až nemohl popadnout dech a v krk ho bolelo. V těch chvílích se mu obyčejně prudce rozbušilo srdce, do hlavy se nahrnula krev a měl pocit, že mu každým okamžikem prasknou oči. Jakoby se potápěl do příliš hluboké vody, do oblasti smrtícího tlaku. Potápěl se a nemohl ten sestup zastavit.
Jednu neurčitou chvíli, mohl být den a mohla být noc, si uvědomil slabou a vytrvalou bolest v konečcích prstů. Když zvedl ruce před oči, viděl, že má nehty okousané do živého masa. Vůbec si přitom neuvědomoval, že by si je kousal. V tu chvíli si pomyslel, že takhle už to dál nejde.
„Pět let,“ řekl bílým stěnám. „Pět let to vydržel král Chrysaétos. U Mawira, já mám pocit, že už jsem tu století!“
Vstal a začal rázovat sem a tam.
„Ven. Musím se dostat ven, pro Ialiny jasné oči!“
Kopl do dveří, zoufalý pokus, od nějž si nic nesliboval. Na zamřížovaném okýnku viděl, že dveře jsou téměř dlaň silné a nejsou ze dřeva, ale nějakého kovu. Těžko by jim ublížil, i kdyby si obul těžké boty, natož bosou nohou.
Ze dveří se také jen oddrolil kousíček bílé barvy.
Geodor si matně vybavil, co mu říkal jeden z mužů, kteří ho vytáhli z díry ve skále.
„Budeš zadržen do řádného soudu, který proběhne v nejbližších dnech. Po tu dobu budeš mít omezenou možnost pohybu po celku Argwaren Gorn.“
Možnost pohybu? Ha!
Takže přece jen lhali, bastardi…
„Pusťte mě ven!“ zařval Geodor, jat nejhlubším zoufalstvím a vztekem. „Pusťte mě ven, vy zparchantělí bastardi slabomyslného čuchara!“
Zabušil na dveře pěstí, rány však byly tiché a zvenčí nejspíš neslyšitelné. Geodor do nich však kopal a bušil, vztekle křiče, dokud mu nedošly síly. Pak zacouval, klesl na kavalec a s tváří zabořenou do dlaní se rozplakal. Bylo mu jasné, že v takovém stavu ho jeho věznitelé chtějí, že sem ho potřebovali dohnat, ale nemohl se ovládnout. Cítil se příliš mizerně, než aby ještě dovedl skrývat své pocity.
Nakonec, co na tom záleží. Tohle zajetí znamená porážku, konečnou a definitivní a jeho život se stává zbytečným. Pomůže snad Vivianě, když se nenechá zlomit? Pomůže tím vůbec někomu?
Ne. Tyhle slzy, střádané snad věčnost, vyplavily veškeré pozérství, zbytečné hrdinství. Omyly z Geodorových očí nános patosu a nechaly ho znovu pohlédnout na svět, v němž se často stromek musí ohnout, aby se nezlámal.
Otřel si tváře a lehl si na záda. Zavřel oči, nesnesitelná bělost stropu ho pálila. Nechal se unášet kolébavým šuměním krve ve spáncích, tou nejniternější hudbou, v níž se skrývá naděje i nezměrný smutek.
„Ochraňuj mou duši, Orlice, ať zůstává čistá,“ zašeptal, „pod Tvými křídly ať dočká se místa…“
Nedokončil, tělo mu zvláčnělo a hlava klesla na stranu. Předěl mezi skutečností a snem či vizí tentokrát překročil tak rychle, že se až lekl. Náhle stál na písečné pláži, vítr mu do obličeje metal spršky studené jezerní vody.
„Jsem… jsem doma…“ řekl.
Otočil se a skutečně. Proti obzoru se zvedaly známé kopečky, za nimi bílé věže Anfu. Tam, kde pláž přecházela v borový les, stála mezi štíhlými kmeny stromů žena. Čarodějka v tmavomodrém rouchu, s hnědě a černě kostkovaným šátkem kolem ramen. Geodor ji znal. Znal i tuhle chvíli. Tu dávnou chvíli, která ve vzpomínkách chutnala jako čaj z jehličí.
„Je mi pět,“ vydechl. „Ale tohle je sen! Nemohl jsem se vrátit. Ve skutečnosti to přece nejde!“
Jeho pětileté tělo se však už rozběhlo k ženě. Geodor za ním vlál, bezmocný a neviditelný pozorovatel. Kdyby chtěl, mohl by vidět své tehdejší myšlenky, podrobit zkoumání své pětileté já. Ale nestál o to. Zatím mu stačilo pozorovat, protože už bylo zřejmé, že tohle není obyčejný sen. Vrátila se mu schopnost živých vizí, nebo je to jen náhoda, něco, co proklouzlo sítem, které kolem něj utvořili jeho věznitelé?
„Mami!“ vykřikl malý Geodor.
Zastavil před ženou v modrém, celý udýchaný, ale nadšený něčím, na co už si jeho současné, o pětadvacet let starší já nepamatovalo.
„Mami,“ opakoval a žena se k němu sklonila. Voněla heřmánkem. „Já jsem viděl na strážní věže! Vážně!“
„Ano?“ usmála se na něj a ten malý, bezstarostný kluk jí začal líčit, jak věže vypadaly – hrozivé sloupy, sahající snad až k nebi, jako zuby obludy, chystající se spolknout svět; ale současný Geodor teď pozoroval její oči. Díval se do očí své mladé matky a zjišťoval, že o něm ví. Cítí přítomnost ducha či duše a i když ji nedovede určit, ví, že je s ní nějak spřízněná.
„Jednou,“ řekla tiše, aniž by se podívala na chlapce před sebou, „přijde chvíle, kdy nás tu neudrží. Kdy budeme svobodní. Pamatuj si to a neztrácej naději, Geodore. Svobodné srdce nezastaví ani ty nejsilnější mříže.“
Teprve pak sklouzla pohledem na chlapce, který na ni zamračeně a nechápavě civěl. Mateřsky se usmála a vzala ho do náručí.
„Ne, svobodné srdce neuvězní ani tisíc strašlivých věží, chlapečku.“
Malý Geodor se usmál způsobem dítěte, kterému se líbí pohádka. Ten dospělý se usmál taky, ale vážně a zamyšleně. A vzápětí nechal ty dva daleko v minulosti, procitl.
Dveře totiž klaply a to docela jinak, než když se z nich dřív vykláněl pultík na jídlo. Ten zvuk ho vymrštil na nohy a přinutil ho ke dveřím přiskočit. Skutečně se otevřely, pomalu a důstojně, jak se na takový těžký kus kovu sluší, ale nehlučně. Vlastně se zasunuly do stěny napravo. Geodor se na ten zvláštní pohyb díval trochu znepokojeně, ale už se nedivil. Navíc ho teď mnohem víc než neuvěřitelné vymoženosti Angwaren Gorn zajímala skutečnost, že se jeho cela konečně otevřela.
Zůstal stát před zvětšujícím se obdélníkem tmy. Rozkročený, jakoby čekal útok, pěsti zaťaté. Aniž by si to uvědomoval, v očích příchozích musel připomínat ikonu, obraz archetypálního hrdiny. Rámovaný veřejemi dveří, stojící ve světle, zatímco pozorovatelé ve tmě. Zaťaté pěsti, zaťaté svaly. Několik dní neholené strniště na tvářích, rozcuchané vlasy padající do zarputilého obličeje.
„Vyjdi pomalu ven,“ ozval se rozkaz z šeré chodby.
Geodor se zamračil, ale poslechl. Dveře se za jeho zády zase vysunuly, klaplo to, zapadl zámek. Geodor stál, díval se před sebe na stěnu, již v šeru sotva rozeznával. Po své levici i pravici tušil stráže.
„Postav se čelem ke stěně,“ přikázal hlas.
Geodor už nabyl jistoty, že je tu zase ten hezounek, který na něj mluvil už prve.
„Ty,“ oslovil ho, „to tys mi sliboval, že budu mít možnost omezeného pohybu? To a další žvásty…“
„Postav se čelem ke stěně,“ opakoval muž bezvýrazně.
„Jsi lhář,“ řekl mu Geodor, zatímco se stavěl podle jeho pokynu, „buď to, nebo nevíš, co říkáš.“
„Polož ruce na zeď,“ pokračoval hezounek.
„K čemu to-„ Geodor se zarazil.
Tohle bylo ještě hloupější, než mluvit sám se sebou. Odfrkl si a poslechl. Přitiskl dlaně na stěnu, s podivem shledal, že je hladká jako sklo a velice chladná. Jakmile však tento dojem stačil vstřebat, projela jím krátká, bodavá bolest. Překvapeně sykl a odskočil od stěny.
„Stačí,“ pronesl další hlas. „Můžete rozsvítit.“
Nato temnota v chodbě začala skutečně řídnout, nahrazovalo ji mírné nazelenalé světlo, vycházející z průsvitných trubic, vedoucích pod stropem.
Geodor zamžoural kolem sebe. Dlaně ho pálily, nespokojeně si je mnul. Na stěně před sebou našel lesklý obdélník, na nějž měl prve položit ruce. Ta věc vypadala jako temné zrcadlo ze zeleného skla. Když si prohlédl své dlaně, našel na nich drobounké červené tečky.
„Co to mělo znamenat,“ zeptal se muže s příjemným hlasem.
Hezounek přimhouřil své liščí oči a poprvé Geodorovi odpověděl: „Bezpečnostní opatření, pane. Pokud od nynějška porušíš pravidla, která ti budou sdělena, Angwaren Gorn tě zbaví vědomí.“
To neznělo dobře a navíc tomu Geodor tak docela nerozuměl. Pochopil jen tolik, že si právě dal nasadit nějaký místní ekvivalent řetězů a pout. Chtělo se mu zaklít, ale raději zůstal potichu. Způsob, jakým s ním hezoun jednal, ho nesmírně popuzoval, ale chápal, že nemá smysl si kohokoli ze svých věznitelů ještě víc znepřátelit.
Rozhlédl se raději po chodbě. Na jedné straně se táhla dlouhá řada dveří, stejných, jako byly ty, z nichž právě vyšel. Na druhé straně se před každými dveřmi leskl skleněný obdélník.
„Bezpečnostní opatření,“ pomyslel si Geodor a představil si, jak se všechna ta zelená zrcadla tříští. Trochu mu to zvedlo náladu.
„Půjdeme?“ ozval se jeho druhý strážce, zavalitý garvot se silným severským přízvukem.
„Jistě,“ kývl hezoun a obrátil se ke Geodorovi. „Teď poznáš oblast, v níž se můžeš pohybovat. Překročení jejích hranic je pro tebe zakázané. Také nesmíš vstupovat do ostatních cel, ani se pokoušet přiblížit k ostatním zadrženým.“
„Počkat,“ zarazil ho Geodor. „Proč až teď? Proč můžu ven teprve teď?“
Hezoun se na něj podíval se shovívavostí vychovatele, který dostal na starost duševně zaostalé dítě. Druhý strážce však Geodorovi odpověděl: „Teprve dnes jsi o to požádal, Geodore Anfský.“
„Ačkoli žádost asi není to správné slovo,“ ušklíbl se hezoun. „Znělo to poněkud hrubě.“
„Jak…“ Geodor nenáviděl tenhle pocit zmatenosti a vlastní hlouposti. „Vždyť…“
Hezoun s povzdechem mávl rukou k lesklé desce ve zdi. Temná zeleň se rozsvítila, objevily se obrysy Geodorovy cely, viděné odněkud shora. A Geodor ke svému zděšení uviděl i sám sebe, jak řve, aby ho pustili ven a kope do dveří. S odstupem a z tohoto pohledu vypadalo jeho jednání směšné a trapné.
Hezoun se zájmem sledoval změny v Geodorově obličeji; když se dost nabažil jeho rozpaků, stáhl ruku a sklo opět potemnělo.
„Už jsme ztratili dost času,“ vzdychl a zatvářil se zaneprázděně. „Soudkyně bude netrpělivá, jestli ji necháme čekat.“
„Soudkyně?“
„Ano, Geodore Anfský,“ hezoun se mu zadíval do očí a Geodor si pomyslel, že vlastně vypadá spíš potměšile, než příjemně. „Soudkyně. Vybral sis náhodou den, kdy bude tvůj případ projednán.“
Geodor jen krátce kývl. Nakonec, stejně nezáleželo na tom, co si on myslí. Nejlépe udělá, když bude potichu všechno pozorovat, aby našel nějakou únikovou cestu. A pokud žádná neexistuje…
Ne. Musí tu být naděje, musí! Jeho sen měl svůj význam, Geodor o tom nepochyboval. Matka ho nabádala, aby nepřestával doufat. Právě ve chvíli, kdy se málem vzdal.
Vykročil za hezounem, garvot se mu držel v zádech. Procházeli chodbou kolem zavřených dveří a Geodor se pokoušel zapamatovat si, kolikáté jsou ty jeho a kolik jich tu je celkem. Na dveřích ale nenašel žádné značky, takže orientace byla poměrně obtížná. Navíc se hezoun rozhodl vyložit Geodorovi pravidla cestou a nepřestával řečnit. Jeho hlas zněl čím dál tím nepříjemněji.
„Jsi povinen řídit se příkazy vnitřní stráže a dozorců. Bez omezení smíš procházet pouze touto chodbou, dál prostorami s označením úseku osm a jedenkrát denně ve vnitřní zahradě. Pohyb mimo celu je ti povolen pouze ve vymezenou dobu. K otevření cely musíš zavolat dozorce nebo člena vnitřní stráže…“
Geodor měl po chvíli pocit, že se hezounova slova změnila na pouhé bzučení.
Musíšššš, nesmíšššš, budešššš…
Přestal jim věnovat pozornost. Možná se kvůli tomu někdy v budoucno dostane do problémů, ale na tom nezáleží. Geodor považoval za důležitější sledovat okolí, vrývat si do paměti všechny detaily. A divit se, přestože si slíbil, že už se tu ničím nenechá překvapit.
Žádné podobné prostory však dosud neviděl. Na některých chodbách bylo snad všechno kovové – stěny zářily matnou šedí, kliky u dveří se leskly, nezvykle prostorná schodiště lemovala nablýskaná zábradlí. Jinde zas procházeli ohromné prostory, kde od sebe jednotlivé části oddělovaly stejně velkolepé skleněné tabule. Nikde, pochopitelně, nezahlédl okna, ale světla všude bylo dost a dost. Někdy čistě bílé, jindy nazelenalé. A nevycházelo z pochodní, či ohňů. Dokonce ani z magických kamenů.
Někde byly přímo ve stěnách zabudované skleněné panely, které zářily, jindy pod stropem visely podlouhlé krabice, z nichž světlo vycházelo. Několikrát si Geodor všiml, že ve skutečnosti nezáří sklo ani krabice, ale poměrně malé a úzké skleněné ampule. Nezakryté matným sklem však svou září bodaly do očí.
Schválně počítal schodiště. Vyšli jedno patro vzhůru, pak šli dvakrát tak dlouho dolů a bludištěm temných chodbiček, kterými se hemžili ustaraní muži a ženy s náručemi plnými papírů. Na mnoha dveřích tu byly cedulky se jmény nebo označením. Hranaté freklanské písmo se však Geodorovi obtížně luštilo a nápisy mu stejně nedávaly mnoho smyslu. Co například mohlo být „oddělení administrativy pro sektor C/5“?
Překvapilo ho, že tu vidí ženy. Garvotské, lidské… Všechny měly ve tvářích nepřístupný výraz, jejich oči byly chladné a ústa semknutá do úzkých čárek. Některé měly vlasy ostřihané nakrátko, úplně jako trestankyně, jiné je měly upravené na mužský způsob, nebo stažené do přísných drdolů. Nenosily šaty, ale kalhoty a košile, bílé a škrobené. Vlastně nepůsobily ani trochu žensky. Spíš jaksi bezpohlavně, bledá zjevení, odpykávající si tu v podzemí trest za neznámá provinění.
Trochu zmateně se po nich ohlížel, než ho garvot za ním postrčil, aby se neloudal. Geodor sklopil hlavu. Tak jako tak si ho žádná z těch žen nevšimla, stejně jako muži. Všichni se dívali někam skrz něj, jakoby tu ani nebyl. Začal si připadat špinavý a ponížený. Snažil se s tím pocitem bojovat, věděl, že přesně v takovém rozpoložení ho jeho věznitelé chtějí mít, ale v tom niterném boji prohrával.
Skrz Bludiště podivných žen, jak si jej Geodor v duchu nazval, se dostali k dalším schodům – a tyto byly opravdu zvláštní. Na jejich konec se nedalo dohlédnout, ozýval se od nich hluboký hukot a co víc, pohybovaly se! Muselo jít o nějaké kouzlo, ale ať se Geodor snažil sebevíc, nedokázal vycítit použití magie. Schody vyjížděly z úzké škvíry v podlaze, zprvu ploché, ale jak stoupaly, nabíraly hranatý tvar. Vypadalo to, jakoby se kamsi do neznáma plazil ohromný kovový ještěr.
Geodor se zastavil. Ty schody se mu nelíbily. Cítil se jako kůň, před kterého postavili naprosto neznámou překážku.
„Co je to,“ zeptal se, přestože si umínil už se svých strážců na nic neptat.
Hezoun s garvotem si jen vyměnili pohledy. Geodor se na okamžik obrnil proti bolesti a zkusil se soustředit. MUSEL vědět, co se v těch dvou děje. Získal pouhý záblesk a vůbec ho nepotěšil.
< neodejde odtud neprozradí nikde je jedno co mu řekneme Pán >
V okamžiku, kdy Geodor získal obraz-myšlenku na Pána, prošlehl mu hlavou trestající blesk bolesti. Zapotácel se a musel se opřít o stěnu. Měl pocit, že se dotkl samotného Tevolananse a že ho ten dotyk otrávil. Ve spáncích mu bušilo, uši zaplnilo šumění a hvízdání, před oči padla zelená mlha.
Oba strážci ho sledovali, jak se potácí, ale nejspíš to přičítali strachu z jezdících schodů. Když se Geodor natolik vzpamatoval, aby zase dokázal stát bez opory, garvot ho nenápadně postrčil ke schodům a hezoun začal vysvětlovat.
„Říká se tomu eascalatore. Je to věc, kterou pro nás získal náš Pán. Není proč se bát.“
Geodor raději přikývl, jen aby hezoun konečně zmlkl. Z jeho sametového hlasu se mu zvedal žaludek. Na nejistých nohou pokročil ke schodům. Najednou mu byly úplně lhostejné. Věcí, z nichž by si měl dělat těžkou hlavu, tu bylo daleko víc. Například jak Tevolanans dokáže kontrolovat jeho schopnosti. A proč si jsou všichni tak zatraceně jistí, že se odtud nedostane.
Nedokázal si ani naplno vychutnat zvláštní pohyb schodů, nesoucích ho vzhůru. Hlava mu třeštila a on všechnu svou pozornost věnoval tomu, aby před strážnými zakryl svůj skutečný stav. Nechtěl na sebe upozorňovat víc, než bylo nezbytně nutné. A hlavně si nepřál, aby věděli, že dokázal přemoci blokádu své mysli. Třebaže jen na okamžik.
Po dlouhé cestě vzhůru ze schodů sestoupili v tmavém mezipatře – hned zase nastoupili na další schodiště, tentokrát kratší, které se se stejným hukotem a vrzáním ubíralo dál nahoru.
Vyklopilo je v rohu veliké haly, plné světla, hluku a lidí. Svou rozlohou by tahle prostora směle mohla trumfnout celý Nomiturský palác. Strop byl tak vysoko, že se na něj téměř nedalo dohlédnout, podlaha z leštěného mramoru zrcadlila vše nad sebou jako vodní hladina. Geodor se rozhlédl po lese sloupů, majestátných, štíhlých a zdobených. Nechápal, jak se tu všichni ti lidé mohou vyznat. Kam jen dohlédl, viděl vstupy na schodiště, stoupající vzhůru, nebo klesající do hlubin. A všude vytesané směrovky a čísla. Procházelo tudy tisíce lidí a garvotů – přísní úředníci, jaké viděl Geodor v Bludišti podivných žen, bojovníci v plné zbroji, stráže, muži i ženy v pytlovitých oděvech podobných tomu Geodorovu, nastrojené dámy a pyšní pánové. To vše se mu před očima slilo v jediný vír barev a pohybů, takže nedokázal rozeznat, kam ho tím pestrým mumrajem postrkují jeho strážci. Trochu se vzpamatoval, až když zase stáli na kratičkém schodišti, stoupajícím vzhůru, do osvětlené prostory.
Tahle hala byla mnohem menší. Vévodila jí fontánka z hladkého kamene, nezdobená, tak obyčejná, že s podobala lesní studánce. Podél stěn stály obyčejné lavice, na nichž posedávalo pár dalších vězňů. Jedna žena se šedivým obličejem a kruhy pod očima, shrbená, prohlížela si své okousané nehty. Dva garvotové, zarputilí a nevraživí. Všichni ve stejném oděvu, jaký nosil Geodor, všichni hlídaní dvěma strážci. Když Geodor vešel, žena krátce zvedla hlavu, ale pak se zase schoulila dovnitř svého zoufalství. Garvotové se ani nehnuli.
Hezoun Geodora zamanévroval k volné lavici přímo naproti vysokým dveřím, umístěným uprostřed kratší stěny sálu. Geodor se posadil. Zrak mu k těm dveřím stále sklouzával. Byly vysoké a strohé, černě nalakované dřevo jakoby říkalo: vzdej se vší naděje. Brána do podsvětí.
Poposedl, opřel se o stěnu a zavřel oči. Monotónní šumění lidských hlasů odkudsi zdálky ho uspávalo. Po chvíli se ozvalo klapnutí a Geodor sebou trhl. Otevřel oči, aby zjistil, že dveře jsou otevřené a v nich stojí malý hubený garvot s bezvýrazným obličejem. Hezoun stál proti němu a tvářil se provinile.
„Měli jste přijít už před dvěmi minutami,“ říkal garvot, „máme tu k projednání mnoho případů, nemůžeme se zdržovat s nedochvilnými!“
„Prosím o prominutí,“ vzdychl hezoun. „Měli jsme cestou malé potíže.“
„Dobrá, oznámím to soudkyni,“ garvot naznačil úklonu a zmizel za dveřmi.
Hezoun se otočil zpět ke Geodorovi a rozhodil ruce v bezbranném gestu. Úsměv na jeho tváři by nejspíš dokázal roztát ledovec. Celým svým výrazem říkal: vidíš, taky to nemám lehké. Jakoby Geodora zval k tajnému spojenectví. Geodor sklonil hlavu a zaměřil pozornost na šedý vzorec mramorových dlaždic.
Dveře se znovu otevřely asi po minutě.
„Případ jedna á lomeno třináct,“ zaskřípal hubený garvot hlasem, z nějž byla cítit zatuchlost starých listin. „Geodor z Anfu.“
„Pojďme,“ vzdychl hezoun.
Nechal Geodora jít prvního, sám se mu ale držel těsně za patami. Nepříjemné. Druhý strážný zůstal sedět na lavici a se znuděným výrazem se dloubal v uchu.
Dva kroky za prahem Geodor zůstal stát. Dýchl na něj mrazivý dech úzkosti, když se rozhlédl po pochmurné prostoře soudní síně. Úzká místnost s vysokým stropem byla upravena do podoby starého chrámu. Skála na zdech otesána do podoby kamenů, z jejichž spár se už dávno vydrolila malta. Po stranách sahaly od stropu až k zemi hluboké výklenky s falešnými okny. V čele místnosti se zvedal vyvýšený stupeň, na němž stál kamenný stůl, až příliš podobný oltáři nějakého krvelačného božstva. Za ním se utápěly v hlubokém stínu nenápadné dveře, oproti velkoleposti všeho ostatního zde se zdály malé, jako pro skřítka.
Tato místnost jako jediná, co zatím Geodor v Angwaren Gorn viděl, postrádala zvláštní umělé světlo. Tmu rozháněly pouze louče v držácích na stěnách a tlusté svíce kolem stolku - oltáře. V jejich světle si Geodor uvědomil, jak moc mu chybí denní jas, paprsek slunce, jen jeden, jediný… A jak hluboko je pohřbený.
Před stupínkem se na zemi rýsoval kruh, vyznačený světlejšími kameny v dlažbě. Hezoun do něj Geodora zamanévroval a pak se klidil stranou, do stínu jednoho z výklenků. Geodor se zhluboka nadechl a pomalu vypouštěl vzduch – srdce mu bušilo až příliš prudce a on chtěl být co nejklidnější. Ani se neohlédl, když za sebou zaslechl cupitavé kroky hubeného garvota. Jen ho znovu zamrazilo. Připadal si ohrožený, nechráněný. Nemohl uvolnit napětí ve svalech, reflexivně očekával útok.
Garvot kolem něj prošel až ke stupínku, postavil se vedle stolu a hluboko sklonil hlavu. Jeho hlas pak zněl jak ze záhrobí.
„Soudkyně Nikirna Arviel,“ oznámil.
A nenápadná dvířka se otevřela.
Geodor na ženu, která jimi vešla, dokázal jen ochromeně zírat. Všechny jeho myšlenky se někam vytratily, zbyla blouznivá mlha, v níž zářilo poznání. Ta ladná chůze, dokonalá postava! Vlasy zářící jako obilný lán v slunečném dni. Jasné oči a zvláštní, tajemný úsměv.
„Sanvis,“ řekl a to slovo padlo do prostoru jako něco těžkého a temného. „Královna víl…“
