|
|
Mezi stromy se chvělo a vibrovalo ticho. Rozlévalo se dál a dál, jako záplava, dusilo veškeré zvuky. Utonulo v něm celé okolí.
Tichounký, přerývavý dech v něm zněl až neskutečně hlasitě. Vydávala jej nevelká skupinka bojovníků, semknutých v těsný hlouček, zády k sobě, s vyděšenými pohledy a zbraněmi v rukou.
„Blíží se.“ Šepot byl ženský.
Ticho se natahovalo a houstlo, přelévalo se přes strnulé postavy, nepřirozené, zlověstné.
„Teď!“ Výkřik byl zadušen, rozpuštěn, ale bojovníci zareagovali už při první slabice. Meče vyletěly a zakously se do stínů, které je napadly, do poslední chvíle skryté.
Další z bitev, kdy svist zbraně umíral už na čepeli.
Těžké, zelené větve kryjí oblohu a lámou světlo do přízračných sloupů. Celé okolí, v tom svém podivném tichu a zlověstnou aurou ždímá z duše strach, který zaplavuje celé tělo v podobě neurčitého pocitu, nutícího neustále se otáčet za záda. Nikdy tam nic není, ale když vrátíte oči zpátky dopředu, pocit ještě zesílí.
V tom vzduchu je něco děsivě známého.
Zatřásl jsem hlavou, jako bych chtěl ze sebe podobné myšlenky setřást. Přece se nebudu bát. Já, dvěstěčtyřicetosm let starý, nesmrtelný, upír. No dobře, nesmrtelný není to pravé slovo, spíše těžko k zabití.
Kopl jsem své zvíře do boků a trochu zrychlil. Mohl jsem si namlouvat co chci, tohle místo mě znervózňovalo.
Po pár krocích jsem zjistil, že kůň zase přešel do svého oblíbeného, pomalého klusu. Tímhle tempem si kdysi prorážel cestu mezi nepřáteli. Když zestárl, jeho válečná kariéra měla skončit v rendlíku. Od potupného sežrání vlastními vojáky jsem ho zachránil já. Do válek jsem se nikdy moc nevměšoval a koně zvyklého na mrtvé užiju víc než dost.
Nad hlavou se mi ozvalo nejisté zatrylkování. Ještě jednou, než utichlo, jakoby vyděšené svou vlastní odvahou. Znova jen klapot kopyt. Trhl jsem rameny a bleskově se otočil v sedle. Krajinka za mnou vypadala stejně bezútěšně, jako když jsem jí před okamžikem projel. Jen ten neurčitý pocit zůstával a dráždil mě. Už se neohlédnu, zařekl jsem se.
Postava se přede mnou vynořila jako duch. Kůň rozhořčeně zatančil, když mu člověk bezhlavě vlétl před kopyta. Přitáhl jsem otěže, ale zvíře dál nedivočilo.
Před námi, schoulený na zemi, se krčil muž.
„Pomozte.“
Třásl se a byl děsivě bledý.Zabíjím lidi, celkem bez problémů, ale jen když musím. Teď jsem nemusel. Seskočil jsem k němu, s pohledem upřeným do míst, odkud se vynořil. Slabý šramot běžících kroků. Pronásledovatelů.
Podal jsem mu ruku, aby vstal. Koník není žádný mladík, ale dva uveze. Mé praktičtější já mi odsouhlasilo, že vzít ho s sebou je dobrý nápad. Kdo ví, kdy les skončí. Kdy budu mít hlad.
S očima stále přilepenýma do hlubin lesa se mě chytla roztřesená ruka. Prsty se ještě nestačily pořádně sevřít a už jsem tu svou vytrhl. Vyděšený nebožák na mě překvapeně vytřeštil oči, s rukou ještě nataženou. Zíral jsem na to stvoření přede mnou. Dupot zesílil. Mužovi rty nehlasně šeptaly ,pryč ’ a já couval ke koni.
„Jasně že zatraceně pryč,“ mumlal jsem vztekle a vyšvihl se do sedla. Než jsem zahákl nohu do třmenu, udeřilo do mě něco neviditelného a srazilo do jehličí. Kůň zařičel a začal se plašit.
Šlápl na mě.
Přesto jsem se zvedl rychle. Strach vám dává křídla.
Přede mnou se tyčila mohutná postava. Ramenatý muž, zarostlý, ve špinavé zbroji. Útočil, ještě když jsem se zvedal. Zkušeně, zákeřně, ale lidsky. Tudíž pomalu.
Nechal jsem jeho zbraň sjet po mé, otočka a zezadu jsem mu přerazil vaz. Než dopadl na zem, sekl jsem po dalším. Prudkost mého útoku mu vykloubila prsty. Zbraň vypadla z ochablé ruky a jeho nevěřící pohled už stačil zachytit akorát rozmazanou čmouhu, která mu přeťala obě krční tepny i s hrtanem.
Někde přede mnou se rozléhá jekot, když zvednu oči, vidím jak podobní zchátranci klečí na tom, který utíkal. Kterému jsem chtěl pomoct.
Ten okamžik nepozornosti se mi stal osudným. Do zad mě zase nabrala tvrdá pěst magie a přehodila mě přes podřezané tělo. Zkusil jsem salto, ale nohy mi podklouzly na krví mokré zemi. Tahle dávka byla nejspíš něčím vylepšená, pohyby se mi zřetelně zpomalily. Dělej, sakra, dělejdělejdělej.
Nezvedl jsem se. Se třema klečícíma lidma na hrudi to není snadné. Mravenčení kouzla v těle rychle sláblo, ale stačili mi svázat ruce. Jenom provazem, vydechl jsem si. Někdo mě surově nakopl do boku. „Bastarde,“ slyšel jsem. Další dva kopance a další kledby. Asi za zabité druhy.
Když mě zvedli, zpod přimhouřených očích jsem jim věnoval zlý pohled. Kouzlo zmizelo, provaz mě neudrží. A pak si taky kopnu.
„Jdeme do tábora.“ Ženský hlas mě tu překvapil.
Šel jsem, po boku kňourajícího známého z cesty. Vedli nás mezi sebou a ono PAK trochu oddálila přítomnost stříbra na zbraních. Pět lidí, stříbro. Přidejte čaroděje s paralizujícím kouzlem a máte dost silnej koktejl i pro upíra. Počkám. Co mi taky zbývá?
Tábor byl malý plácek, z jedné strany krytý bludnými kameny. Stáli tam dva zanedbaní koníci, ke kterým dovedli i toho mého.
Naproti nim klečelo pět spoutaných lidských postav.
Klečeli, s hlavami svěšenými a bezvýraznými maskami místo tváří. My dva se přidali k nim. Můj společník se už uklidnil. Mlčel, jako ostatní, takovým příšerným, nelidským klidem. Špatný pocit, který mě celou dobu pronásledoval, se mi tu vrátil s mnohonásobnou silou. Věděl jsem, že to není možné, ale stejně, jako by se mi vnitřnosti zauzlovaly.
Bojovníci, snad ještě zanedbanější než ti koně, se seskupili kolem štíhlé postavy. Ta žena, čarodějka, stejně špinavá a uválená jako oni, s kruhy pod očima mě děsila. Na okamžik jsem zachytil její pohled a to, co mi sliboval, se mi vůbec nelíbilo.
Porada skončila, muži se vydali k nám, zajatcům. První vybraly tmavovlasého, postaršího muže. Nijak se nebránil.
U jednoho z balvanů byl hluboko do země zaražený silný kůl. Vkleče ho k němu přivázaly a ustoupili. Udělali místo své paní.
Nechci to vidět, nechci.
Výkřik, ne vřískot. Šílený, nelidský. Do toho skřípot země, ryté podrážkami. Pak ostré prasknutí a ticho.
Čarodějka zaklela a mávala spálenýma dlaněma ve vzduchu. U nohou jí ležely střípky skla se spečenými stříbrnými vlákýnky. Dva umolousaní muži už odvázaly to, co zbylo z tmavovlasého zajatce. Hlava mu explodovala a vypadalo to děsně.
Z řady jeho nástupců se začaly ozývat první vzlyky.
„Další.“
Tentokrát vzali ženu. Mladou, snad pětadvacetiletou. Plakala a pokoušela se vytrhnout. Jeden z jejích věznitelů ji ranou umlčel a bezvládné tělo přivázali stejně jako předchozího.
Tentokrát jsem se díval.
Čarodějka opatrně vzala do dlaní jinou stříbrem opletenou kuličku a v natažených dlaních ji zastavila nad ženinou hlavou. Při prvních slovech zaklínadla se oči spoutané široce rozevřely. Jak se moc ve slovech uvolňovala, naplňovaly se bolestí a šílenstvím. Všechno vytrysklo ven v nelidském, hlasitém zavytí, které se jí vydralo ze rtů. Ječela a ječela, z očí jí kapaly krvavé slzy, dokud sklo neprasklo. S jeho zničením klesla hlava spoutané mrtvě na prsa.
Čarodějka zavrávorala. „Sakra,“ zaklela. „Sakra.“
Sakra, pomyslel jsem si i já. Teď jsem byl vyděšený. A pořádně. Co to udělá se mnou. Co udělají se mnou, až zjistí, co jsem zač? Musím zmizet. Dokud je vyčerpaná.
U kůlu teď vzlykal můj známý z cesty. Počkal jsem, až začne zaříkávání a přetrhl pouta. Nejbližší bojovník mě zkusil srazit zpátky, tak jsem ho jednou rukou přehodil přes půl tábora.
Strach dává křídla a hrůza sílu.
Mířil jsem přesně, letící muž nabral svou velitelku přímo do zad a srazil ji k zemi. To už jsem se probíjel pryč. Po koni jsem ani nevzdechl. Když mam dobrý důvod, dokážu zdrhat daleko rychleji. A tohleto byla ta nejlepší motivace.
Do očí mě zaštípal dým a smrad seškvařeného masa. Někdo po mě hodil kopí. Stříbrné. A neminul. Z hrudi mi čouhala jeho špice, jak mě zezadu probilo. Kurnik. Klesl jsem na kolena a pozadu s sebou praštil do jehličí. Kopí jsem si s mlasknutím vyrazil tak, že mě přestala jeho stříbrná špička propalovat. Náraz paralizujícího kouzla mě ujistil, že jsem čarodějce moc neublížil.
Dvěstěčtyřicetosm let. Na kulatiny jsem se celkem těšil.
V kruhu vousatých tvářích ke mě sklonila i ta, ze které mě nejvíc cvakaly zuby. Čarodějce tekla od nosu stružka krve ale tvářila se docela klidně. Takže mě nezabije v afektu, zalitoval jsem. Když si všimla zčernalé, seschlé rány, oči se jí rozšířily.
„Upír?“
Boty a špičky zbraní zaparkované na mém těle přitlačily. Zase to zasyčelo.
„Těžko to popřu,“ přecedil jsem skrz zatnuté zuby.
„Ti jsou tvoji?“ mávla směrem, kde jsem tušil zajatce. Razantně jsem zavrtěl hlavou.
Čarodějčina ruka se mi snesla nad čelo, kde zastavila. Před očima mi bleskla vidina těla s hlavou rozprsklou po ramenou. Šilhal jsem na natažené prsty a ani nedýchal.
„To není on,“ prohlásila čarodějka po chvíli a stáhla ruku zpátky. Pohled se jí znova zatoulal ke zbylým, klečícím lidem. „Víš, co jsou zač?“ zeptala se mě.
Boty ze mě slezly, takže se mi mluvilo mnohem lépe. „Ano,“ řekl jsem po chvilce zaváhání. Jasně že jsem věděl. Už jak se mě tenkrát dotkl ten muž, když jsem ucítil z jeho kůže chlad jsem věděl. Proč u mě hledal záchranu.
Cítil, že jsem jedním z těch, kteří ho stvořili.
Čarodějka si zamyšleně setřela krev z tváře, s pohledem stále upřeným kamsi dopředu. „Jsme tady už hrozně dlouho. Chytáme tyhle ubožáky a pokoušíme se z nich dostat, kde je jejich stvořitel. Bohužel, temnota, kterou mají zasetou v duších je ničí dřív, než ji dokážu prolomit.“ Při posledních slovech mimoděk sevřela dlaně v pěst. Bílé jizvičky od skleněných odštěpků výmluvně vystoupily.
„Pomoz nám ho najít a nechám tě jít.“
Věděl jsem, že nepřijmout nemůžu. Přikývl jsem a zbraně mi přestaly dělat do těla dírky.
Ztěžka jsem se zvedl, jen krok od čarodějky. Stačil by jediný pohyb, natáhnout ruku, abych ji zabil. A pak - by oni zabili mě.
„Co po mě chceš,“ zeptal jsem se s očima zavrtanýma do země.
„Zeptej se jich, kde se skrývá jejich pán. Stvořila je upíří krev, jí se lhát neodváží.“
Těch pár kroků k místu, odkud jsem se před chvílí tak nešikovně pokusil zmizet, jsem zuřivě přemýšlel. Tomu, že mě čarodějka nechá jsem příliš nevěřil. Na druhou stranu, vzepřít se znamená umřít v mnohem kratším termínu.
Poklekl jsem před posledními dvěma stvořeními, mrtvými, ale přinuceným žít. Němě na mě zírali, s úctou v očích.
„Zavedete mě ke svému pánovi. Rozumíte?“ Kousl jsem se do rtu, když přikývli. Stříbrné hroty, opírající se mi o záda, dál setrvávali ve své pozici. Cítil jsem čarodějčin pohled ve svém týle, připravenou dát svým lidem rozkaz nalehnout na své zbraně.
„Dovedou mě tam. Jen mě.“
Zbraně se stáhly a já se otočil. V jejích očích jsem uviděl drobné pobavení. Věděla, že si o její lži o své svobodě žádné iluze nedělám.
„Dobře. Nesnaž se mě podvést.“
Jak bych mohl, pomyslel jsem si. „V tomhle stavu ale daleko nedojdu,“ ukázal jsem na popraskanou ránu v hrudi. Po stříbře se nechtěla zavřít. Tentokrát jsem pohled nesklopil, i když vážně hrozilo, že mě ty zelené oči provrtají.
„Vezmi si je,“ kývla čarodějka směrem ke svým bojovníkům, které jsem prve zabil. „Ti už to neucítí,“ zašeptala tichounce. V jejím hlase se při tom odrazilo trochu smutku, který si chtěla nechat pro sebe.
Krev se rychle sráží a vycucávat ji z mrtvých je děs. V zádech jsem měl ale tolik zlých pohledů, že mě ani nenapadlo si stěžovat.
„Můžeme jít.“ Úplně v pořádku jsem nebyl, ale aspoň mi neprotahovalo kolem žeber. Čarodějka přikývla a zbytky jejího mužstva se disciplinovaně seskupili kolem mě.
Za zády se nám ozval krátký svist. Otočil jsem se a uviděl bezhlavé tělo jednoho ze zajatců, jak se válí na zemi. Druhého mi přivedli k ruce. Upíral na mě vyděšený, psí pohled.
„Jeden nám stačí.“
Když stačí, tak stačí. „Teď mě zavedeš k ostatním, ano?“ Jeho pozornost pořád sklouzávala ke zbraním, z nichž vojáci sklepávali krev nemrtvého druha, nicméně opět přikývl.
Kličkovali jsme za zády našeho průvodce po tom bezútěšném okolí, že jsem brzo neměl ponětí, kde jsem, odkud jdu, ani jak už dlouho. Jen to, že se každým krokem blížíme k našemu cíli.
Už jsme asi blízko. Usoudil jsem tak ze stále většího počtu očí, které nás sledují. Tmavé postavy, spousta tmavých postav. Útočit se neodvažují, cítí mě. Já zase cítím ostří v zádech.
Najednou jsem si uvědomil, že neslyším naše kroky.
„Co-“ Otočil jsem se, ale slova mi odumřela již na rtech. Čarodějka je napjatá, ostatní se tisknou blíž k sobě. Stříbro mě popohnalo, nesmíme ztratit našeho průvodce.
Ticho, krok od kroku silnější, se kolem nás obtáčí a houstne. Tmavé postavy mizí. Cítím magii. Silnou, nepřátelskou.
Neživý, nemrtvý přede mnou se otočil, v očích strach. Za mnou se prudkým pohybem srazili muži zády k sobě. I jejich tvářích bylo napětí.
Okolí zničehonic vybuchlo pohybem.
Padl jsem na zem, když mi nad hlavou přeletěl průhledný, neurčitý stín. S němou otázkou jsem se podíval na našeho průvodce, kterého jsem strhl s sebou. Třásl se, s hlavou zabořenou v dlaních.
Ten je mi k ničemu. Druhý pohled jsem věnoval místu, kde jsem tušil své věznitele.
Skupinka bojovníků s čarodějkou, pevně semknuti, stojí proti poloprůhledným věcem, postavám, kroužících kolem nich. Poznal jsem, co jsou zač, i když jsem ještě nikdy tu čest neměl. Duše mrtvých, vytržených z věčného spánku, se po nich sápají. V odstupu je udržuje síla čarodějčina zaříkávání, která koluje v stříbrných znacích na lidských mečích. Najednou jeden z mužů ztrácí rovnováhu po příliš prudkém rozmáchnutí, které ho přinutilo ukročit z kruhu.
Vyděšeně jsem sledoval, jak ho draply kostnaté pařáty a vytahují od jeho přátel. Nejbližší muži se ho pokusili chytit, ale přízraky chňapají i po nich. Po celou tu dobu muž řval, ale ticho mrtvých mu vzalo hlas.
A pryč. Teď když mají všichni dost problému sami se sebou. Zahrabal jsem jako teriér a rovnou z lehu vyrazil. Doufal jsem, že po mě stíny nepůjdou.
Mýlil jsem se.
Při druhém kroku jsem na zádech ucítil chlad, studený, lepkavý dotyk. Zakopl jsem a přízraky mě přikryly jako tmavá deka. Duši mi vzít nemohly, něčím podobným nedisponuju. A aby mě roztrhaly, na to byly příliš neskuteční.
Prudkými pohyby, jako bych rozháněl mlhu, jsem se probojovával duchy, kteří na mě mlčky ječely. Jen se šklebte. Na oplátku jsem jim předvedl něco z mých strašlivých grimas.
Rána pod kolena mě složila jako zavírací nůž. Práskl jsem s sebou na zem a kdybych dýchal, vyrazil bych si dech. Takhle jsem bleskurychle vyskočil zpátky na nohy.
Přede mnou stála křehce vypadající, dívčí postava. Dlouhé, černé vlasy se jí pohybovaly v rytmu chvění přízraků a obtáčely se kolem štíhlého krku jako tmaví hádci. Oči ji v bledém obličeji žhnuly, temné, mrtvé. Stejné, jako ty mé.
O krok jsem ucouvl, ale drobná ručka mě gestem zastavila. Z toho mravenčení v páteři se mi podlomila kolena. Čarodějka.
Zotročené duše divoce zavířili kolem své paní, s zoufalými, nenávistnými výrazy v tvářích.
„Přivedl jsi je sem? Lidi? Nepřátele?“ Při tom posledním slově mě srazila do jehličí.
Sbohem, čtvrt tisíciletí.
„Ne.“
Jak se ke mě přibližovala, proplétaly se jí přízraky kolem nohou jako neposlušný závoj.
„Lžeš mi.“
Jasně, že lžu! Ať řeknu, co řeknu, skončí to stejně. Dva upíři na jednom písečku, to nejde dohromady.
Sledoval jsem, jak pomalu, pomalounku vytahuje krátkou, úzkou a hlavně stříbrnou dýku. Trhal jsem s sebou, až mi svaly praskaly, ale ze země jsem se neodlepil. Zalitoval jsem, že jsem si nikdy netroufl kousnout nějakého magika, jehož schopnosti bych teď zoufale potřeboval.
Tak jinak. Zhluboka jsem se nadechl a třesoucím hlasem zkusil škemrat. Šlo mi to fakt skvěle. Bohužel, studený úsměv byla jen cena útěchy.
Pak mi došlo, že kroky, které mi nesou smrt, slyším. Otočil jsem hlavu, kde se měli bít o život lidé. Nestáli tam.
Upírka následovala můj pohled.
„Ne!“
Duše zemřelých při tom křiku zavířily a vrhly se na tu, která je probudila. Upíří čarodějka v tom temném víru úplně zmizela.
Využil jsem možnosti, že se opět mohu hýbat a rozhýbal se opravdu rychle. V běhu jsem si všiml druhé vědmy. Opírala se rukama o zem, chráněna svými muži, s tváří zkřivenou napětím. Takže jsem jim nakonec přece jen pomohl. Zatímco já upírku bavil, ona jí mohla přebrat kontrolu nad přízraky.
Myšlenku ukončila syčivá bolest, která mi vystřelila odněkud z ledvin. Měl jsem místo na čarodějku koukat na cestu. Všiml bych si jejího bojovníka a určitě ho zastavil dřív, než mi začal dávkovat stříbro.
Sekl znova, já zazmatkoval a chytil čepel, mířící mi na krk do ruky. Prsty obloukem doplachtili k zemi, s ocásky kouře. Stiskl jsem rty a na oplátku mu utrhl ruku. Zaječel a v tom zaječení do mě někdo vrazil už jednou osvědčené kopí. Tentokrát se trefil do srdce.
Stíny skončili svou kvílivou píseň a rozpustily se ve slunci, sotva se vůle, poutající je na tomhle světě, vytratila.
Dva muži opatrně zvedli bezvládnou čarodějku. Dýchala mělce a modré rty se jí třásly.
„Zabijte to,“ ukázal jeden z nich na drobné, nehybné tělo, ležící v rozrytém jehličí. Po odseknutí hlavy se rozpadlo v hromádku popela. „Toho druhého taky. A nebo ne. Nechte ho tady. Přiláká to ostatní,“ rozhodl se, když zahlédl bledé tváře, vykukující všude okolo.
„Vezmeme paní Inries někam, kde se o ni postarají a pak vám pomůžeme je tu dodělat.“ S tím odešel ke koním, s vyčerpanou čarodějkou v náručí a dvěma druhy jako doprovod.
Ostatní v šiku zamířili mezi stromy. Ze zkušenosti věděli, že mrtví sluhové se moc bránit neumí.
Jemné třesení neustávalo. S každým pohybem to bolelo. Otevřel jsem oči. Obličej nade mnou byl bledý, cizí, ale vypadal, že má z mého úkonu obrovskou radost.
„Paní,“ oslovil mě uctivě.
„Magore.“
Na to, že jsem mu nadával se jeho úsměv ještě rozšířil.
Za jeho ramenem jsem si všiml několika nehybných těl. Měla na sobě odřenou, špinavou zbroj. A za nimi stály další, vyjukané obličeje upírčiných výtvorů. Všichni na mě hleděli s očekáváním a důvěrou, s jakou jdou ovce za pastýřem.
„Nějak rychle střídáte páníčky,“ vyčetl jsem jim. Při každém slově mě zmučené tělo pálilo víc a víc. „Přitáhněte sem tu mrtvolu.“
Odtrhl jsem se od vysátého těla a cítil, jak mi tkáně zase srůstají. Neochotně, ale srůstají. Ten, co mě probudil se zase starostlivě sklonil.
„Paní?“ zeptal se.
„Pane,“ opravil jsem ho.
|
