Melanie Craynová žila šťastně a spokojeně. S manželem a dvěma dětmi bydlela v malém domku na venkově. Jejich poklidný život by mnozí označili za nudný, ale Melanii péče o rodinu a dům se zahrádkou opravdu stačila. Jednou o prázdninách se rodina rozhodla jet na výlet k moři. Neměli to daleko, tak jen naskládali pár věcí do auta a jeli. Děti na zadních sedadlech se neustále hašteřily a kromě toho se snažily zapojit maminku i tatínka – řidiče do svých her. Na jedné křižovatce tříletá Samantha z legrace zakryla tatínkovi oči. ,, Že neuhádneš, kdo to je !“ řekla podobným laškovným tónem jako tatínek, když se vracel domů z práce. Tatínek sice drobné ručky rychle setřásl, ale ne dost rychle na to, aby si všiml protijedoucí dodávky. Ve snaze se jí vyhnout dostal smyk, nezvládl řízení a řítil se přímo proti velkému stromu kousek od křižovatky. A pak přišla osudná vteřina. Tříštivý okamžik. Melanie ztratila vědomí. O něco později slyšela nejasně, jakoby z dálky neznámé hlasy: ,, Řidič byl na místě mrtvý…ženu snad zachráníme ...děti jsou v pořádku…“ Pak se znovu propadla do tmy.
V té tmě uviděla sama sebe stát na okraji tmavé propasti. Nahlédla do ní. tam dole byl její manžel a volal na ni: ,, Skoč ! Pak zmizí všechny tvoje starosti a budeme navždy spolu !“ Melanie dlouho váhala. Tam dole totiž kromě svého milovaného manžela uviděla ještě záblesky něčeho jasného a třpytivého, příliš krásného pro náš svět. Nakonec však odpověděla : ,, Nemůžu, jsou tu děti. Musím tu zůstat pro ně.“ Otevřela oči. Hodná zdravotní sestra, která v tu chvíli byla u jejího lůžka, to okamžitě běžela oznámit všem doktorům. Melanie ležela v nemocnici více než měsíc v hlubokém komatu. Lékaři už nedávali její rodině moc nadějí, že se vůbec někdy probere. Ale ona se probrala a byla téměř zdravá.
Uplynulo mnoho let. Obě dcery se vdaly, odstěhovaly se a matku navštěvovaly jen občas. Aby se necítila tak osamělá, pořídila si Melanie psa, veselé štěně pudla, které pojmenovala Muffy. Na jedné z jejich pravidelných procházek začalo pršet a domů se vrátili celí promočení. Ráno pejsek vesele běhal, ale ona se cítila hrozně slabá a dutě kašlala. vyklubal se z toho těžký zápal plic. Dlouho ležela v posteli za střídavé péče svých dcer a zdály se jí divoké horečnaté sny, při kterých dýchala rychle a přerývavě. Najednou se její dech zklidnil. Zdál se jí stejný sen, jako tehdy po té havárii. Jen záře na dně propasti a manželovo volání byly silnější. Znovu váhala a pak řekla, že by ho ráda následovala, ale ještě není ten správný čas. ,, Je to snad hloupé, ale je tu Muffy a i když je to jen pejsek, má mě rád a chyběla bych mu.“ při těch slovech se jí vybavil oddaný pohled psích očí plný důvěry. ,, A potom, co moje zahrádka ? Samantha ani Linda by se o ni nestaraly.“ Sen skončil.
Když se ráno probudila, zjistila, že nejhorší nápor nemoci je pryč. Brzo se uzdravila a všechno se vrátilo do starých kolejí. Dál chodila s Muffym na procházky, starala se o zahrádku a občas navštívila pár svých přátel a oni navštívili ji. Někdy přijely děti s rodinami. Ale jednoho dne zjistila, že se jí začínají ztrácet věci. Jenže ony se vlastně neztrácely. Melanie jen zapomněla, kam si je dala. Pak si začínala plést jména svých přátel. Moc si s tím hlavu neděla, prostě si myslela, že je to typický projev začínajícího stáří. Teprve když si nepamatovala, co dělala poslední čtyři hodiny a zapomněla jména nejen svých vnoučat, ale i dcer, navštívila lékaře. A ten potvrdil strašlivé podezření její rodiny. Melanie měla Alzheimerovu nemoc.
Brzy potřebovala, aby se o ni někdo staral, ale její dcery byly příliš zaměstnané a tak ji umístily do sanatoria. Tam se její stav dále zhoršoval. Pamatovala si svoje jméno, někdy. Ale to bylo všechno. Jen občas začala zničehonic vyprávět nějaký zlomek vzpomínky z dětství nebo mládí, hlavně z prvních let jejího manželství. Nebyla schopna sama vstát z postele a tak většinu času jen proležela a zírala prázdnýma očima do stropu. Děti ji skoro nenavštěvovaly, protože je bolelo dívat se na ten stín člověka, který kdysi býval jejich matkou. A pak měla Melanie potřetí ten sen. Viděla se na okraji propasti a byla znovu mladá a krásná, jako tehdy před třiceti lety. Její manžel byl uprostřed propasti a záře, která ho obklopovala, byla silnější než kdy předtím. Byla jasně bílá a zároveň obsahovala celé spektrum duhy. Volal ji k sobě. V jediném okamžiku se jí před očima promítl celý život. Od dětství, přes tu strašnou nehodu, až po její dnešní nedůstojnou existenci. Nikdy nechtěla takhle skončit. Neviditelná pouta, která jí až dosud zadržovala, praskla. Skočila.
Ráno se ošetřovatelka dotkla její ruky a vykřikla, protože ta ruka byla jako led. Stejně jako celá Melanie. Ale ve svém mrtvém chladu jakoby omládla a zkrásněla. Na nehybných rtech se vznášel úsměv.
