Bylo to zvláštní, jak mohou být dvě města odlišné. Blair byl kliďas a většinu věcí snášel dobře, ale tohle na něj bylo příliš. Po ulicích chodily desítky příslušníků A-ALA. Lidé kolem nich poskakovali a nabízeli jim různé potraviny. Nikde nebylo policii ani vidět. Co chvíli se strhla nějaká bitka, kterou A-ALA pohotově zažehnala střelbou.
„Víte, A-ALA chrání celé města svými vojáky. Mají za to širokou podporu veřejnosti. Kdyby vás lidi poznali, sami by vás ušlapali.“
Blair pokýval hlavou. Neuměl arabsky a to byla jeho nejhorší slabina. Nikdo netušil, že i po uplynulých krizích bude nenávist k Američanům tak velká.
Pomalu procházeli tržištěm a snažili se vymyslet plán, jak budou nadále postupovat. Další bitka a po několika výstřelech odnesli dva bezvládné.
„Tady je to děsné,“ zahuhňal Blair a zmizel ve dveřích Muhmadova domu. Stoupal po schodech nahoru. Něco ho vyrušilo. Byl to hluk. Pokřiky a skandování venku na ulici. Vrátil se ke dveřím. Vykoukl ven. Členové A-ALA tancovali a hulákali, pak se přidala i střelba do vzduchu. Něco oslavovali. Aby se zavděčili, poskakovali i obyčejní lidé. Ve vřavě stačil zahlédnout Muhmada, jak se proplétá davem.
Nějak se mu nedostávalo kuráže, aby běžel za ním. Stál ve dveřích a čekal. Za chvíli byl jeho společník zpátky.
„Oslavují start!“ řekl a těžce oddychoval.
„Čeho?“
Muhmad pokrčil rameny. To mi odmítli říct, ale prý nějaký Raketový nosič.“ Blair nechápavě zíral na dav.
„A odkud by to tak asi mohlo startovat?“ zašklebil se.
„Podívej se, já ti říkám jen to, co se děje. Jestli se ti to nelíbí, můžeš si to jít zjišťovat sám!“ zamračil se a ukázal do stále se zvětšující vřavy, odkud ještě pořád zněly výstřely.
„Musím to oznámit Daggerovi!“ Prohlásil a zmizel ve dveřích.
Nevěděl co to má znamenat. Hlavní pro něj bylo, že je se ženou a venku ze základny, ale i tak se znepokojoval. Hned po startu ho nahnali do náklaďáku a zabouchli za ním dveře.Ve tmě našel spoutanou Sylvii.
Už cestovali víc jak pět hodin v naprosté tmě. Celou tu dobu si vykládali a snažili se tak zahnat strach a zmatek. Fred zjistil, že s jeho ženou nebylo ani zdaleka zacházeno jako s ním. Zdráhala se o tom mluvit, ale tušil, že ji i znásilnili. Celou tu dobu od jejich posledního setkání byla spoutaná a zavřená v tmavé kobce bez světla.
Konečně náklaďák zastavil. Slyšel hlasy a později i rachot zámku. Ozvalo se vrznutí a Freda zasáhla oslepující záře slunečního svitu. Dva muži je nešetrně vytáhli z náklaďáku. Byli na letišti. Spíš to byla taková větší silnice a pár polorozbořených budov, ve kterých se skrývaly letadla.
Nicméně uprostřed čekalo nastartované letadlo. Už zdálky poznal, kdo stojí u křídla.
„To je ta svině! Tseng!“ oznámil Sylvii.
„Já vím, Frede. Už jsem ho potkala,“ přiznala a po tváři se jí rozkutálely slzy. Na nic se jí neptal. To co potřeboval vědět mu bylo jasné i bez ptaní. Ten hajzl!
„Co s námi teď bude?“ zeptala se a zatřásla rukama, které měla pořád ještě spoutané okovy. Fred přemýšlel, co má odpovědět. Nakonec se rozhodl pro pravdu.
„Nevím, miláčku, ale nevypadá to moc dobře.“
Stráže je postrkovali kupředu k letadlu. Byl to osmimístný malý tryskáč, jakých teď poslední dobou létalo čím dál víc.
Tseng se opíral o křídlo a škodolibě pozoroval pár určený k destrukci. Ostraha je dotlačila až před něj. Vítězoslavně pohlédl tomu zrádci do očí. Zakroutil hlavou a pohrdavě si odfrkl.
„Jakto, že není v řetězech?“ zahřměl na strážné a zatímco strážní konali nepřímý rozkaz, obešel Freda a zastavil se za jeho zády.
„Myslíš, že mi můžeš srát na hlavu a přežít?“ šeptl mu do ucha takovým tónem, že kdyby byl ženská a podstata sdělení byla jiná, okamžitě by ho svedl.
Fred chvíli promýšlel jaké má alternativy odpovědi.
„Nevím o čem to mluvíš,“ prohlásil mrtvě a zlostí si rozkousával zuby.
„Tak ty nevíš?“ zašeptal. Napřímil se. „Nikdy bych nevěřil, že Američani jsou tak hloupí, aby nezavírali mechaniky,“
Pro Freda to byla rána. Nezmohl se na odpověď. Lapal po dechu a nakonec pokus vzdorovat vzdal.
„Nedokážeš si představit, jaké trauma mám z toho, že jsi běhal čtrnáct dní napůl svobodně po mém kosmodromu!“ znovu se k němu naklonil a tlumeně pokračoval. „Ale vzal jsem si za to malou kompenzaci.“ Usmál se a ještě ztišil hlas. „Tvá ženuška je náramně sexy. Škoda jen, že už si jí teď neužiješ.“
Fred zatínal zuby jak nejvíce to šlo. Snažil se zachovat klid.
„Ty svině,“ procedil mezi zuby. „Já si tě najdu!“
„Dobře, když mě znovu najdeš, opravdu ti dám ty peníze a propustím tě. Na setkání s duchem totiž trhnu daleko víc.“ Pak se otočil ke strážným. „Odveďte je do letadla. Za chvíli přijdu.“
Fred se ještě pokusil na něj něco zavolat, ale věděl, že je to zbytečné. Ozbrojenci je připoutali k sedadlům a sedli si za ně. Fred ještě zahlédl, jak se vepředu v uličce prokmitl Tseng a zmizel v kabině pilota. Pak odstartovali.
Po dalších sedmi hodinách letu pevninu nahradilo moře. Sylvie spala, zatímco Fred se snažil přijít na to, co se děje. Do kabiny vešel Tseng. Sedl si před něj a otočil se čelem k němu.
„Tak, pane Marwicku, budeme u konce,“ prohlášení doprovodil skoro až otcovským tónem. Sylvie se probudila.
„Co s námi chcete udělat,“ zeptala se a v očích jí zářily slzy. Tseng se na ni chvíli díval.
„Vyhodím vás z letadla s padákem a člunem. Když budete šikovní, tak to přežijete. Pak nad vámi spustím řetězovou anihilaci.“ Podíval se na hodinky. „No a myslím, že nadešel váš čas.“ Pokynul strážným.
„Tady máte člun. Rozevřete ho až ve vodě, dělá se to touhle červenou stuhou,“ vysvětloval jim.
„Proč tohle děláte?“ zeptal se ho nechápavě Fred.
„Mám rád nějakou akci a popravdě řečeno nejsem taky žádný dobrák.“ Strážní jim uvolnili okovy. „Tak a tady máte padák,“ řekl Tseng a podal ho Fredovi, zatímco strážní na ně mířili samopaly, kdyby je teď napadlo něco, co by se Tsengovi nezamlouvalo.
„Přeji vám kouzelnou a neobvyklou smrt, pane Marwicku!“
„Jdi do hajzlu,“ řekl Fred. Zavěsil si Sylvii za krk a vyskočil z letadla.
