"Vstávej."
Ta výzva byla dost hlasitá pro elfí uši, nikoliv však pro unavenou mysl. Slovo se podivně zdeformovalo a splynulo s podivným snem, který se Chainorovi právě zdál. Celé jeho tělo se zazmítalo, jak jím někdo zatřásl. Podivné představy začaly blednout, jak začal mladý elf přicházet k vědomí.
"Tak už se konečně probuď, Chainore."
Tentokrát se slova jasně oddělila od snového světa a s konečnou platností elfského prince probudila. Se vzdechnutím se převalil z boku na záda, ale ještě mu chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Vzhledem k tomu, že s ním již nikdo netřásl, ani na něj nemluvil, tak poznal, že ta osoba musela také naznat, že se probouzí.
Nakonec v sobě nalezl dost sil, aby zvednul hlavu a mírně pootevřel oči. Ještě rozostřeným a ranním sluncem oslněným zrakem spatřil svého přítele Lerona. Ten stál nad jeho postelí a shlížel na něj.
"Nevěděl jsem, že jsi takový spáč," řekl, když si všiml, že jeho předešlé snahy elfa vzbudit byly korunovány úspěchem, "tebe je docela těžké vzbudit."
Chainor se na Lerona chvíli zmateně díval, než se úplně probral a rozpomněl se, kde je a co tu vlastně dělá. Pak se usmál. Že to říkáš zrovna ty, příteli.
Nahlas se však zeptal: "Děje se něco?"
Lidský obchodník zakroutil hlavou: "Nic až tak závažného, ale slunce už je docela vysoko." Mávnul rukou za sebe a pokračoval: "Už tu byla ta Tialaina a připravila nám snídani. Chtěl jsem na tebe počkat, ale když jsi dlouho nevstával..." Pokrčil rameny. "Měl jsem velký hlad."
Elf přikývl a čekal, až mu Leron poví, proč ho budí.
"Podívej, Chainore, vévoda Dieloru se s námi za chvíli bude chtít setkat. Možná by bylo vhodné, abys vstal, najedl se a," - očima střelil po přítelově hlavě - "trochu upravil."
Chainor se posadil a uhladil si rozcuchané vlasy. Podíval se z okna ven a poté zpět na obchodníka.
"Moc jsem toho nenaspal," řekl a s těmi slovy se postavil.
"Také jsem měl těžkou noc," odtušil Leron a hned nato se zasmál. "Nevěřil bys, jaký jsem měl zvláštní sen."
Oba se vydali k obývacímu pokoji, kde se nacházel i hodovní stůl.
"O čem se ti zdálo?" zeptal se podvědomě Chainor, aniž by člověka příliš vnímal - stále musel myslet na dojmy z noci.
"Zdálo se mi, že ses mě snažil vzbudit a přitom jsi tvrdil, že ta služebná Tialaina chce zabít vévodu." Z jeho hlasu zmizel veselý tón a on pokračoval: "Když jsem ji viděl poprvé, zdála se mi divná, skoro bych řekl, že by to mohla být žena, o které jsi mluvil, ale..." Zarazil se, když si všiml, jak se na něj Chainor upřeně dívá. "Řekl jsem něco špatně?" Takže Leron je pravdě také blízko...
"Ne, neřekl jsi nic špatného," odpověděl elf. "To, co jsi právě řekl, nebyl sen, já se tě opravdu snažil vzbudit." S úsměvem dodal: "Marně."
Tentokrát zůstal hledět na svého přítele zase lidský mladík. "A...a to jsi myslel vážně?"
Oba se už ocitli u stolu s jídlem a zastavili. Chainor se na přítele podíval a přikývl.
"Takže ona opravdu je..."
"Ne," přerušil elfský princ svého přítele vztaženou rukou. "Tak to není. Promluvil jsem si s ní a myslím, že je vše v pořádku."
"Jsi si jistý, že ti nelhala?" zeptal se Leron nedůvěřivě. Proč jsem raději nemlčel, povzdechl si Chainor vduchu.
"Určitě mi nelhala, příteli. Vlastně ani nevím, jak mě to vůbec napadalo."
Poslední větu řekl spíš pro sebe než na vysvětlenou. Podezření, které vůči Tialaině v noci vznesl, se mu v ranním světle zdálo zcela absurdní. Opravdu nechápal, proč udělal, co udělal. Skoro se až podivoval tomu, jak lehce to osočená žena vzala. Měla právo se na mě zlobit, ale neudělala to. Vlastně se na mě pořád usmívala. Naštěstí se nenechala unést tak lehce jako já.
Leron stiskl rty k sobě a pak se jeho oči rozšířily: "Ty jsi za ní opravdu šel uprostřed noci?!"
"No...ano," odtušil mladý elf.
Lidský obchodník vypadal zamyšleně a pak se potutelně usmál. "Chápu."
"Chápeš?" Chainor se tázavě zamračil.
Lidský mladík se zasmál. "Zdá se, že tě přesvědčovala až do rána, proto jsi tak unavený, nemám pravdu?"
Chainor jeho poznámku nepochopil, ale nehodlal to příliš dávat najevo. Jen zakroutil hlavou a podíval se na prostřené jídlo.
"Víš, že ani nemám hlad?"
"Měl by ses najíst."
"Mám takové podezření, že vévoda nám také přichystá nějaké jídlo."
"Myslíš?" Leronova tvář v tom okamžiku nevyjadřovala nespokojenost.
"Lerone, ty bys pořád jen jedl."
"Ani nevíš, jak jsem po té cestě vyhládlý. Cestování na koni není rozhodně nic pro mě." Po delší odmlce obchodník dodal: "Zato ty jsi měl včera večer jen jedno jablko."
Než na to stačil elfský princ reagovat, tak se ozvalo zaklepání. Dva přátelé se po sobě podívali a Leron pokrčil rameny. Vzápětí se dveře otevřely a v nich se objevila hlava vévodova komorníka - Ailina Durkiho.
Když oba muže uviděl, vstoupil do místnosti. "Dobré ráno, urození vyslanci."
Muži přikývli na pozdrav.
"Á, vidím, že už jsou pánové po jídle," prohlásil komorník, když si všiml poloprázdných mís.
Leron otevřel ústa, aby něco řekl, ale Chainor jej přerušil: "Ano, jsme."
Ailin spokojeně pokýval hlavou a poté řekl: "V tom případě by si s vámi vévoda Rekean rád promluvil."
S mírnou úklonou pokynul k otevřeným dveřím. "Prosím, pánové."
Lidský obchodník vyšel ven a za ním i elf, následování komorníkem. Ten se na chodbě ujal vedení a směroval oba hosty do sálu, kde se již jednou s vévodou setkali. Chainora už tolik neudivovala výzdoba paláce, neboť se cítil tolika různými barvami přesycený a raději při chůzi sledoval pohupující se záda Ailina Durkiho. Ten, když došel ke dveřím do jednacího sálu, pootevřel jedno jejich křídlo a dalším vzletným pokynutím naznačil 'vyslancům,' aby vstoupili. Oba mladíci tak učinili.
Chainor spatřil vévodu Rekeana sedět na stejném místě jako předešlého večera. Jeho statná záda zcela zakrývala opěradlo a světlo, pronikající průzory za ním, osvětlovalo hladkou pleš. Na dlouhém stole v části, kde vévoda seděl, byly nakupeny tácy s mnoha druhy jídla. Chainor si okamžitě úlevně pomyslel, že udělal dobře, když odmítl 'první' snídani. Vedle Rekeana stála Tialaina a právě nalévala víno do tří číší. Oblečena byla opět v modrém šatu a vlasy měla sepnuty sponou. Když oba muži vstoupili, vzhlédla a přelétla je pohledem, Chainorovi přitom věnovala tajemný, ale kouzelný úsměv. Elfskému princi se rozbušilo srdce a znovu mu připadl kontrast milého úsměvu a rudých očí až neuvěřitelný.
"Á, mladí pánové vyslanci," ozval se hlasitě vévoda. "Doufám, že jste se vyspali do růžova."
Hustý hnědý knír se zatřásl, jak se Rekean zasmál.
"Ano, děkuji," odpověděl Leron. Elf se na mohutného muže mírně usmál, ale nic neříkal - doufal, že vévoda nebude naléhat, aby odpověděl, a lhát se mu nechtělo.
"Tak se posaďte a pojezte se mnou," vyzval Rekean své hosty, "včera jsem musel se synem vyřešit jistou záležitost. Doufám, že se nezlobíte."
"Ne, samozřejmě," odpověděl Chainor, když usedal na židli.
"To je dobře, dnes bych vám to rád vynahradil, ale mám spoustu práce, takže na delší hovory budu mít čas opět až k večeru."
Elfský princ přikývl. "Vlastně, můj pane, ten dopis byla jediná záležitost, kterou jsem měl vyřídit, takže bych vás nerad zdržoval a..."
"Nesmysl." Rekean význam slova ještě podpořil mávnutím ruky. "Nechci slyšet nic o tom, že pojedete! Matka určitě posílala právě tebe proto, abys něco viděl. Dokud nepoznáš pořádně Dielor, nikam nepojedeš!"
Řeč zakončil bouchnutím pěsti do stolu. Třebaže se v té chvíli snažil vévoda vypadat přísně a rozhodně, stále z něj vyzařovala vstřícnost. Tialaina, která se přesunula napravo za něj a vyčkávala příkazů, se potichu zachichotala. Elf se začervenal, když si uvědomil, že s ním vévoda mluví jako s dítětem a snažil se dívat všude možně, jen ne někomu do očí. Proč musím stále vypadat tak hloupě...
"Nebo někam spěcháš?" zeptal se Rekean.
"No, vlastně ne..."
"Tak vidíš."
Následovala chvíle mlčení, kdy se vévoda a následně i Leron pustili do jídla. Chainor je rozpačitě následoval. Neubránil se vnitřnímu nutkání a občas pohlédl směrem k stojící ženě, přestože se nikdy nezadíval přímo na ni.
Když vévoda dopil víno, Tialaina ihned přispěchala, aby mu pohár doplnila. Chainor se při tom pohledu zachmuřil, ale změny výrazu si všimla jen rudooká žena. Nic však neříkala.
"Takže, co mládenče, co tě na cestě ke mně v našem krásném městě zaujalo," prolomil nakonec mlčení Rekean.
Chainor polknul sousto a zamyslel se. "Dielor je skutečně působivý, ale..."
"Ale co?"
Elfský princ se přenesl přes vévodo skákání do řeči a pokračoval dále: "Velmi rád bych se podíval k moři. Tolik vody jsem ještě nikdy neviděl."
Rekean si jej zkoumavě prohlížel a pak zakroutil hlavou: "Vždycky zapomínám, že moře není všude. Mě osobně připadá jako nedílná součást světa..." Vzápětí odhalil silné zuby v úsměvu: "Ale ne pro všechny. Dobrá tedy. Pane Magriaqu, vy Dielor znáte?"
Leron zmateně zamrkal: "Jistě, můj pane, jsem přeci princův..."
"Ano, já vím. Takže si nepřejete vidět nic speciálního?"
Obchodník zavrtěl hlavou, ale vzápětí se mu zajiskřilo v očích: "Teda...vlastně mě něco napadlo. Rád bych se prošel v této části města, dosud mi byl vstup sem zapovězen."
Vévoda se zasmál a zvolal: "Budiž tedy," a pootočil se ve svém křesle směrem k Tialaině.
"Děvče, dokážeš se dostat odtud k moři?"
Žena svraštila obočí a řekla:"Nejspíš, ano, ale jsem tu jen..."
"Výborně," pronesl spokojeně vévoda. "Pak tedy doprovodíš Chainora, ano?"
"Můj pane, jsem tu teprve pár dní, nejsem příliš vhodný průvodce."
Rekean, jakoby její námitku ignoroval, položil otázku: "Umíš jezdit na koni?"
Tialaina se zatvářila rozpačitě. "Trošku."
"To bude stačit," zazubil se ramenatý vládce, "na to, abys doprovodila našeho mladého vyslance."
Rekean se zadíval na Chainora a mrknul.
"Jak si přejete, pane," odvětila žena. Z tónu jejího hlasu šlo snadno vyčíst, že není se situací nespokojena.
Chainor se stále více cítil zmatený vévodovým chováním. Nechápal, proč s ním posílal zrovna Tialainu, která jistě Dielor neznala příliš dobře. Pokud neznala nějakou rychlou cestu k moři, tak podle směru by se k němu mohl dostat bez potíží sám. Musel si však přiznat, že se v této chvíli na ten malý výlet těšil trošku i kvůli ní.
Muži dále jedli a vévoda se celou dobu potutelně usmíval. Když se nasytili - Leron spolykal tolik jídla, jakoby předtím nejedl - pozvedl vévoda číši k přípitku.
"Na zdraví, pánové!" zvolal a přitiskl číši ke rtům.
Oba jeho hosté se také napili a poté následovala krátká odmlka.
"Znovu se vám omlouvám, ale jak jsem řekl, mám práci. Avšak dnešní večer věnuji pouze vám, možná vymyslím nějakou drobnost pro zpestření života." Vstal a uklonil se. "Pánové, nyní se jděte věnovat vámi zvoleným činnostem. A ty, děvče, zaveď Chainora do stájí a sama si tam vypůjči vhodného koně."
Po těch slovech vstal a jistým krokem odkráčel ke dveřím, aby za nimi zmizel.
Lidský obchodník se zadíval na svého přítele a řekl: "Už se moc těším na projížďku palácovou čtvrtí. Zde bych mohl bydlet jen pokud...to bych musel být moc dobrý a bohatý obchodník. Tak moc, že si to dovedeš stěží představit, Chainore." Máš pravdu, já to opravdu nedovedu.
Leron se zakřenil, ale v jeho očích zazářil plamínek touhy a naděje, sice slabý, zato však vytrvalý.
"Kdy si budete přát vyrazit, pane vyslanče?" ozvala se Tialaina směrem k Chainorovi.
"Třeba hned," pokrčil rameny elfský princ. "Ale záleží spíš na vás, kdy máte čas. Pokud by vás však ta cesta zdržovala, najdu jistě cestu k moři sám."
Drobná elfka se zarazila uprostřed pohybu, když právě sbírala použité nádobí. Podívala se elfovi přímo do očí a řekla. "V žádném případě. Dostala jsem takový úkol, tak jej splním. Navíc," - na tváři se jí rozlil úsměv - "co může být lepší povinnost než projížďka na koni." Tichým hlasem pak dodala. "Zamlouvá se mi to mnohem víc než uklízení pokojů, umývání nádobí nebo chystání pokrmů."
Chainor se zasmál a Tialainin úsměv se ještě rozšířil.
"Půjdu připravit vašeho koně a toho pro mě. Za chvíli přijďte před vchod a já tam na vás budu čekat."
S plnou náručí i ona opustila místnost. Leron se za ní díval a když se mu ztratila z dohledu, prohlásil: "Také bych se nechal snadno přesvědčit."
"Co tím myslíš?" Elf zpozorněl.
"Nevím, přijde mi strašně milá. Vůbec nechápu, jak tě mohlo napadnout něco takového, jako že je vražedkyně."
"Lerone, sám jsi říkal, že se ti něco nezdálo," odsekl trošku napjatě Chainor.
"Ale za nikým jsem kvůli tomu nechodil uprostřed noci..."
"Já jsem to nemyslel nijak zle," prohlásil elf už vyrovnanějším hlasem.
"Já vím," zazubil se Leron, "jen říkám, že být tebou, také bych se nechal přesvědčit."
Chainor si povzdechl: "Pojďme už, příteli."
Lidský mladík pokývnul a vstal. "Půjdu ještě do pokoje, musím se trochu upravit. Ještě by mě stráže mohly vyhodit jako nějakého vandráka, pokud nebudu vypadat dostatečně noblesně."
Koutky elfových úst se pozvedly. "Jen si to užij, Lerone."
"Ty také. Uvidíme se později, ctěný vyslanče."
Tentokrát se Chainor zasmál nahlas. "Už běž."
Leron odešel a elfský princ zůstal v místnosti sám. Seděl na jedné ze židlí u dlouhého stolu, který jistě sloužil k poradám a kde sedávali nejvlivnější lidé Dieloru. Vysoká úzká okna mu poskytovala výhled na bytelné a draze zdobené stavby. Vlastně bych měl být touto kulturou unesen. Měl bych obdivovat všechny její zvláštnosti a vstřebávat každý detail.
Věděl však až příliš dobře, z čeho pramení jeho vnitřní nezájem o jedno z nejbohatších měst středního Yveninu. Paradoxně to byla žena stejného rodu - elfka. Od počátku ho k ní cosi přitahovalo, ale zároveň jej sžíraly pochybnosti. A ten rozpor vyvrcholil včerejší noci, kdy jeho obavy dosáhly vrcholu, ale vzápětí je vystřídal ještě větší zájem o ni. A on pořád nevěděl, čím mu ta žena tak imponuje. Leron o ní prohlásil, že je velmi milá, ale Leron nevěděl, že taková je většina lesních elfek. Někdo by mohl říci, že ho zaujaly její oči, které jsou exotické, ale právě této nepřirozeně jasné barvě důvěřoval nejméně, přednost by dal jakékoliv jiné. Tak proč?
Vzdychnul si a ztěžka vstal. Na vyjížďku s Tialainou se v hloubi duše těšil, ale na druhou stranu se cítil velice nesvůj a údy mu zdřevěněly. Nakonec přinutil své najednou těžké nohy k poslušnosti a vydal se chodbami paláce směrem k východu, kde počká na drobnou půvabnou elfku.
Plameny z krbu osvětlovaly kamenné kvádry tvořící zdi místnosti. Mokrá polena v něm byla naskládána těsně na sebe, a proto z nich čadil hustý kouř, který starý komín nebyl schopen pojmout. Orgakův „bývalý“ domov se tak ponořil do lehké kouřové mlhy. Skřetovi nebyla vůně ohně nepříjemná, ba naopak. Až příliš mu to připomínalo sladké rabování a spalování majetku obětí. Představoval si řinkot zbraní a křik vyděšených obyvatel, které čekalo podle jejich bojovnosti buď ostří zbraní nebo život v otroctví. A tím vším se proplétal kouř zapálených stodol. Takový život pamatoval a nebýt včerejšího útoku, mohl tak žít dále. Minulý večer však měl kouř nepříjemnou pachuť a křik umírajících patřil jeho skřetům. Kromě něj nebyl ušetřen ani jeden. Jenom zajaté orčice, které ale stejně patřily ke kmeni, který jej zničil. Tyto myšlenky jej vrátily do reality.
Přešlápl na místě a zadíval se na ohromného orka, který se jmenoval Khag. Dřepěl těsně u krbu a ohříval si dlaně. Orgak z něj viděl jen široká záda, pokrytá matně lesklou zbrojí. Kousek vedle ležela na kožešině stopařka. Pěstmi si podpírala hlavu a znuděně se dívala směrem ke dveřím. Pohled na ni skřeta rozpálil. Ještě teď kvůli ní sotva stál na nohách. Zranění, která mu uštědřila, nebyla totiž vůbec směšná. A kdyby bylo na ní, zabila by jej. Viděl jí to na očích. Její pohled sklouzl jeho směrem a on se donutil odvrátit oči. Ale stejně ve tváři stopařky spatřil opovržení a škodolibou radost nad jeho stavem. Orgak si přísahal, že pokud se mu někdy dostane do rukou, tak ji donutí křičet bolestí tak silně, že by si ani ona sama nedovedla představit, že to svede. V pozici, ve které byl, na takové úvahy mohl rovnou zapomenout. Přesto jej ta myšlenka dráždila.
Khag se najednou postavil, otočil a zaměřil svůj pohled na sotva stojícího skřeta. Ani v jeho očích nebyl Orgak nic víc než odpad. Jenže jej orkové potřebovali. Respektive ne přímo jeho, ale člověka Jurgila. Ale jen on jej mohl sehnat a Khag mu za to slíbil s nelibostí život. Jaké bylo štěstí, že Jurgil měl dle domluvy přijít právě toto ráno. Když se to válečník dozvěděl, zuřil, že mu slíbil život, ale Orgak jej přesvědčil, že s ním muže snadněji přesvědčí ke spolupráci.
„Tak kde je?“ zabručel ork.
„Určitě přijde brzy, možná se zalekl těch vašich kanců, co to tu hlídají. Ale určitě přijde.“
Khag se pohnul a ruka se mu zatnula v pěst. V očích se mu zablýsklo a Orgak zalitoval, že nebyl uctivější.
Nakonec se bojovník uvolnil a řekl: „Neprovokuj, skřetíku. Slíbil jsem ti sice, že tě nechám naživu, ale nebyla řeč o tom, že ti předtím, než s tebou skončím, neutrhám ruce a nohy.“
Stopařka se zasmála, ačkoliv to znělo spíše jako zavrčení. Orgak zbledl a rozhodl se mlčet.
Ork se znovu odvrátil a všímal si ohně. Pro Orgaka po nekonečně dlouhé době, kdy díky včerejším zraněním skoro nemohl stát na nohách, se ozvalo zabušení na dveře. Vzápětí dovnitř vtrhl orcký válečník a za paži držel poplašeně se tvářícího Jurgila.
Ten se okamžitě zaměřil na jedinou známou tvář. „Co se tu u všech démonů děje, Orgaku, co mají znamenat ty orčí ksichty všude kolem?“ Člověk mluvil obecnou řečí, zřejmě maje zato, že orkové nerozumí.
Stráž nijak nezareagovala, ale podle změny výrazů Khaga i stopařky usoudil, že tito jsou vzdělanější.
„Jurgile, pozor na jazyk,“ sykl skřet.
Khag se přiblížil k lidskému ozbrojenci a zavrčel. „Také si nevzpomínám, že bych sliboval, že nechám naživu tohle.“
Jurgil svraštil tvář do podivné grimasy, ve které se zračil údiv a strach zároveň.
„Ale vypadá roztomile,“ ozvala se stále povalující se orcká žena.
Khag něco houkl orcky a stráž odešla a zabouchla za sebou dveře. Mohutný válečník vzal muže za zbroj pod krkem a přitiskl jej ke zdi takovou silou, až Jurgil, ač nebyl slabý, hekl, jak mu náraz vytlačil vzduch z plic.
„Seš ta hnida, která zná dobře okolí Dieloru?“
Jurgil se zmateně zadíval na Orgaka, který kývnul. On udělal to samé. Khag jej pustil a poodstoupil.
Člověk se mírně oklepal a zeptal se: „Co ode mě chcete?“
„Máš na výběr, človíčku,“ usmál se válečník. „Buď mi pomůžeš při dělání problémů Dieloru a něco ti z toho kápne nebo tě zaříznu jako obránce téhle zříceniny. “
Jurgilovy zasvítily oči. „Jak myslíte to kápne?“
„S tvou pomocí přepadneme hodně konvojů mířících do toho zpropadenýho lidskýho města.“ Válečníkův tón hlasu se změnil na značně opovržlivý. „My orkové nestojíme o takový cetky, s kterýma obchodujete vy lidé, takže si něco z kořisti můžeš nechat a dělat si s tím, co chceš. My budeme rabovat, ničit, zabíjet a brát lidské ženy.“
Jurgil se usmál: „To zní jako slušná dohoda. Jaký je vlastně důvod války?“
„Teď jsem ti ho řekl,“ prohlásil nevrle ork.
„Aha, to je…dobrý důvod,“ odtušil člověk.
Orgakovi se zdálo až divné, jak se snadno lidský bojovník s Khagem dohodnul.
Orcký válečník si muže prohlížel a pak se zeptal: „Tobě ani trošku nevadí, že zradíš svůj rod?“
Jurgil se jen usmál.
„Vy lidé jste prašivá rasa,“ zašklebil se Khag. „Orkové mezi sebou také bojují, ale nikdy by nezradili jeden druhého lidem.“
Mužův úsměv se ještě prohloubil. „Znám všechny stezky směřující do Dieloru. Obchodní i ty lesní, používané vesničany. Vím o každé osadě kolem toho města a také přibližný stav místní vojenské osádky. Také asi vím, jak zareagují na určité situace, takže…můžu vám být velmi nápomocen, můj nový pane.“
Orka to oslovení zjevně znechutilo, ale nevšímal si toho. „To bych ti radil, kryso.“
„Je vážně roztomilý,“ ozvala se znovu orčice.
Válečník něco zabručel v orčtině, ale to už Orgak nesledoval. Upřeně hleděl na Jurgila a ten se s úsměvem otočil na něj. Po krátkém němém rozhovoru očima a následném Jurgilově mrknutí se pousmál i skřet.
Uvědomil si, že přese všechno, co se stalo, by nakonec tohle tažení s orky mohlo být i pro něj výhodné. Zvláště pokud se bude držet svého lidského přítele. To pomyšlení mu spravilo náladu.
