Poutníci

Objevil se na lesní pěšině. Byla noc. Zvrátil hlavu a očima hltal prudké měsíční světlo. Čerpal tak sílu, kterou ztratil při dlouhé vyčerpávající pouti průchozím portálem.

Objemný ranec, jež nesl na zádech se zaškubal. Vytrhl ho ze zamyšlení a donutil vydat se na cestu. Věděl, že to není daleko, ale v tomto lese se může stát cokoli. Trochu pozměnil podobu, desítky jeho let se ztratily kdovíkam, stará ruka zničeho nic svírala dubovou hůl. Jako poutník se konečně vracel zpátky.

Žena upírala svůj nehybný pohled na temnou stezku před ní. Doléhal na ni zvláštní pocit. Věděla, že jeho příčinou je dub, stojící za ní na velké mýtině. Od jeho kořenů se plížila bílá mlha a omotávala jí kotníky. Poutnice zvedla sněhově bílé, studené oči k obloze blednoucí přicházejícím ránem a zklamaně si povzdechla. Zase nepřišel. Vrásky se jí vyhladily a za zády se jí roztáhla kožovitá křídla barvy ametystu. Mávla jimi a odrazila se. Vrátí se zítra večer a celou noc na něj bude čekat. A když nepřijde, tak přiletí další den, klidně celé roky by sem chodila, dokud se jejich tolik vzdálené mysli nedotknou.

Sluneční paprsek se dotkl poutníkovy nechráněné ruky a zařízl se do ní jako rozžhavený nůž. Zasyčel bolestí a vynadal si za svojí neopatrnost. Slunce ho vysilovalo víc, než si připouštěl. Vstoupil do stínu stromů a přitáhl si fialový plášť blíž k tělu.

Přemýšlel, jestli čekat na noc a zbytek cesty letět, nebo pokračovat podivně horkým podzimem dál. Nakonec se rozhodl, že se trochu prospí. Našel si chladné místo pod hustými korunami buků, shodil ranec z unavených zad a stočil se kolem něj do klubka, jako by ho chtěl chránit.

Pevně zavřel oči a snažil se ignorovat hlasy, které se k němu váhavě blížily. Věděl, že nikdo skutečný tam není, tento les byl samotný nepřirozeně tichý a bez života. Hlasů ubylo, až zůstal jen jediný. Vemlouvavě říkal: Otevři oči a podívej se, co se se mnou stalo, otče. Jen pohlédni na to, co jsi udělal s námi všemi, s tímto lesem. Tvrdil jsi, že jsi bůh a miluješ život, ale všechny, které jsi nazýval svými dětmi, jsi zahubil. Jen kvůli tomu, že jsi chtěl nový druh, protože ten tvůj začal upadat a ty jsi věděl, že jednou zanikne zcela. Bál ses, že Vaše magie vymizí, vychladne a už ji nikdo nevzkřísí, že? Tak pohleď, jak vypadá mrtvá, prázdná magie. Vyschlá a neobnovitelná. Naše magie! Muž se zachvěl. Nechtěl to vidět, ať to bylo cokoli. Hlas zase začal mluvit, nyní o poznání hruběji. Poutník se neudržel a vykřikl: „Ano! Udělal jsem to a nedá se to vrátit, tak...“ Ale to nám nepomůže. To, že Tě to mrzí a omluvy, to Tě nezachrání. Neunikneš tomu. Hlas umlkl. Mág zaraženě otevřel bílé oči, ale nikde nic. „Čemu neuniknu?“ zeptal se tichého lesa nejistě. Náhle jako by v šumění listí slyšel stovky šeptajících hlasů: Poznání... Poznání... Neuniknešššš... Otče... Nám neunikneššš.... Poutník ze sebe setřásl stísněnost a položil hlavu na suché listy. Únava ho ukolébala, téměř okamžitě usnul.

Snášela se noc a kolem třistaletého dubu jako by se rozlilo mléko. Hustá bílá mlha se odvážila dále než jindy, souvisle pokryla zem na mýtině.

Nehybný noční vzduch náhle rozvířily desítky poutnických křídel. Neslyšně dosedali do kruhu kolem dubu. Některé skupinky se již tlumeně bavily. Ženy stojící na stezce opodál si nevšímali. Nervózně se po nich ohlédla a zkusila navázat spojení s jejím druhem. Zachytila slabou odezvu. Tedy není daleko. Oddechla si. Všichni poutníci se scházeli na křty těch, co vstupují do jejich řad. Bylo považováno za hrubý přestupek, jestliže někdo chyběl. A co by teprve řekli, kdyby chyběl on...

Suché listí před ní zavířilo a z víru vysloupil její muž. Jejich nevidomé pohledy se po dlouhých letech setkaly a jejich mysli se opatrně dotkly. Zvedl ruku k pozdravu. Všichni postupně ztichli a hleděli na ně. Žena také váhavě zvedla dlaň. Přes celou její délku se táhla rudá jizva. Poutníci se k němu otočili a každý jakoby vyčítavě zvedl dlaň k pozdravu. Na každé byla stejná jizva. Muž smutně svěsil hlavu. „Nezasloužil jsem si takové přivítání, Or'laeven,“ promluvil tiše. Hladký obličej se znaveně svraštěl a dubová hůl ho podepřela. Or'laeven omluvně sevřela dlaň a zasyčela na ostatní. „Vítej, Or'toreene. Dnes jsou křtiny...“ nechala viset větu ve vzduch jako otázku. Or'toreen pomalu přikývl a shodil ze zad vak. Or'laeven povolily rysy a usmála se. I ze skupinek se sem tam ozvalo zasmání a poutníci ulehčeně shazovali ze zad tlumoky. Proudy rozhovorů se rozeběhly nanovo a Or'toreen něžně objal svou stařičkou ženu. Setřela slzu.

„Myslela jsem, že se nevrátíš,“ řekla trochu vyčítavě.

„Já si to také myslel, Or'laeven.“

Přibelhal se k nim stařík. „Rád Tě vidím, Or'toreene.“

„Já tebe také Un'siene. Kde máš ženu?“

Stařec pokrčil rameny. „Asi kecá s babincem.“ Důvěrně se k němu naklonil. „Or'toreene, sešlo se nás hodně. Víc než na poslední Slavnosti poutníků. Co se děje?“ Or'toreen se zamračil. „Sám nevím, Un'siene. Doufám, že nic nekalého. Byl jsem dlouho pryč. Trvalo mi dlouho než jsem ji našel.“

Muž se scvrkou tváří vyvalil mléčné oči. „Ty... ty máš přímo..JI?“ Or'toreen přikývl.

„Tak to je... Myslím, že získáš snad ještě větší vážnost, než máš. Jestli to tedy jde,“ dodal rychle.

Srpek měsíce se vyhoupl nad temnou hranu lesa a hovor sám od sebe utichl. Or'toreen pokynul Or'laeven a omluvil se Un'seinovi. Vstoupili společně do kruhu, který poutníci vytvořili kolem dubu.

„Poutníci!“ zesílil hlas. „Vítám vás dnes na křtu čarodějů, kteří nechtějí, aby se na ně zapomnělo! Nechtějí odejít na věčné časy z rozmaru našeho krále. Chtějí se stát, tak jako vy, Poutníky. Mnohé jistě ztratí, ale více získají. Hlavně svobodu a svou moc.“ Všichni něco souhlasně brblali a moudře přikyvovali. Or'toreen rozpřáhl ruce. Sebrali vaky a nesli mu je k nohám.

„Karen. Z Laiwoodu u Severní řeky,“ řekl první Poutník a položil ranec.

Or'toreen přikývl. „Dobrá. Znal jsem ji... Kdysi,“ svraštil čelo. Znovu kývl hlavou.

„Astren la Garo. Trvalo mi dlouho, než jsem ho přemluvil,“ ukázal mu další poutník, na jehož jméno si nemohl vzpomenout, zmrzačenou ruku.

„Tvrdohlavý tupec. Přičinil se o pád našich stínů,“ řekl trpce zakladatel.

„Coriin Štítonoš,“ třetí vak k jeho nohám. Ještě dalších šest, mezi nimi i mocný mág Zekkaran a jeho pomocnice Garmia. Or'toreen se těšil na svůj triumf, na své eso, které stále skrýval.

Zatleskal, aby si zjednal pozornost. „Tedy začneme.“ Otočil se k Poutníkům zády a přitiskl dlaně k drsné kůře dubu.

Mlha kolem jejich chodidel se začala podivně škubat a svíjet. Vstávala ze země a zase klesala až se shlukla na jedno místo. Přetvářela se a rozpíjela. Když změny ustaly, stála před nimi vysoká štíhlá postava, od pasu dolů se postupně vytrácela v pramíncích mlhy.

Přízrak s neurčitou tváří přistoupil k Or'toreenovi. Ten se uctivě uklonil a ukázal na místo, kde ještě před chvílí ležely jeho ruce. Duch naznačil zaklepání na dřevo. Strom se najednou divoce otřásl a zapraštělo v něm. Vítr se rozeskučel v jeho větvích a oblohu přetáhla těžká černá mračna. První blesk s náležitě hlasitým hromem otřásl mýtinou a na okamžik osvětlil tváře napjatých Poutníků. Or'toreen se snažil překřičet lomoz magické bouře: „Dnes spaltím svůj dluh, mlžný druide. Přesto ti budu navěky zavázán a dál ti budu přinášet obětiny, po kterých tvé lačné srdce tolik touží.“

Nebyla už noc, ale nebylo ani ráno, když se Poutníci probudili s krutou bolestí hlavy. Leželi kolem dubu, od kterého se ozýval šílený nářek a kletby. Magickým lanem, zaříznutým hluboko do pravé dlaně, k němu bylo připoutáno deset lidských čarodějů. Or'toreen musel změnit podobu, aby se zvedl ze země. Uviděl mlžného druida, jak pomalu obeplouvá kmen a prohlíží si tváře mágů.

Zastavil se u dívky s pronikavě modrýma očima a havraními vlasy a tázavě se otočil na Poutníka. Z jeho rádoby úst se ozvalo zachroptění. Znělo to zlověstně, stejně jako jméno, které vyslovil. „Zaira.“ Poutníci zašuměli a zpozorněli. „Zaira...“ ozývalo se stále častěji ševelícím davem. Nakonec všichni křičeli už jen to jméno: „Zaira!“

„Kdo ji přivedl...“

„Zaira! Kdo by mohl...“

„Je tak silná...“

„Bratři!“ překřičel je Or'toreen. „To já jsem ji přivedl.“ Uslyšel povzdechy a přímo cítil obdivné pohledy. Usmál se a vyhříval se na výsluní. Přesně na to čekal.

Zaira u kmene zavrčela. „Or'toreene! Co ode mne chceš? Nenávidím ten váš nový druh. Jste jako divocí psi toužící po masu! Já se nechci stát oživlou magií! Nemilujete nic a nikoho, jen sebe a své umění, nebo jak to nazýváte! Nechci ztratit tu poslední lidskost, která mi zbyla, i když jí není moc. Vy jste zrůdy! Vaše bílé oči nevidí strach, který se kolem vás šíří! Zaplavujete svět a hubíte čaroděje, protože si myslíte, že nejsou dost mocní, přesvědčujete je, že jejich druh upadá a že vy vnesete do jejich života světlo! Nikdy nebudu jednou z vás!“

„Přestaň. Hnusíš se mi,“ vpadl jí do řeči. „Poutníci! Toto je slavná, vážená černokněžna Aph'zaira-“ „Ještě nejsem vaše! To vaše poutnický Aph' si strčte někam! Zaira! Já jsem Zaira!“ Divoce jí jiskřilo v očích a zmítala se jako posedlá ďáblem. Záda měla rozedřená do krve od hrubé dubové kůry a ruka, kterou poutalo lano, byla spálená neživou magií. „Ty hyeno! Mlč!“ neudržel se Or'toreen. Podíval se do jejích nebeských očí a hlavou mu bleskla myšlenka, že kdysi měl možná také takové. Zaira jeho pohled opětovala. Dlouho se dívala do studených očí poutníka, než dokázala navázat kontakt. Kým jsi byl, než se z tebe stalo tohle, ozval se Or'toreenovi v hlavě hlas Zairy. Možná tvůj bratr, Zairo, odpověděl jí a přetrhl pouto. Zaira zalapala po dechu. Nemusela nad tím přemýšlet. Věděla, že je to pravda.

Or'laeven si nemohla vzpomenout, co se stalo, než je srazila tlaková vlna magického spánku. Věděla jen, že její muž rozplétal nitě složitých kouzel, kterými byli lidští čarodějové spoutáni. Že z každého vaku vždy vyndal slizké beztvaré něco, z čehož se potom staly lidské bytosti omráčené přítomností neživé magie. A pamatovala si také to, že když rozpoutal Zairu, tu prokletou černokněžku, málem se mu celé křtiny vymkly z rukou. Byla tak silná, že skoro dokázala zůstat při vědomí a vytvořit dost pevné kouzlo pro otevření portálu. Otřásla se při pomyšlení, co by se asi stalo, kdyby se jí to povedlo. Její poslední vzpomínka byl strom, světelný záblesk neživé magie, provaz z ní stvořený, a zlomená Zaira. Potom tma.

„Poutníci! Zaira nám dá tolik magie, kolik si jen můžeme přát! Zairo...“ Or'toreen se otočil na dívku, která měla bojovně vystrčenou bradu. „Copak jsi nikdy netoužila po tom, abys měla křídla a mohla letět, kam se ti zachce? Nikdy jsi nechtěla vypadat jako všemocný mág? A v neposlední řadě, nikdy ses nechtěla skrýt za jinou identitu? Vypadat jako poutník?“ mluvil na ní smířlivým hlasem. Chvíli naslouchala, pak dala hlavu na stranu. „Ne, nikdy,“ řekla naprosto vyrovnaně. „Nikdy jsem nechtěla víc než mám, a že jsem měla víc než mnozí,“ pohlédla úkosem na Poutníka. „Proto... Dost her, Or'toreene.“ Or'toreen se zasmál jejímu vtipu, vzápětí mu ale úsměv ze stařeckých rtů zmizel. Zaira zavřela oči a soustředila se. Cosi z ní vyzařovalo. Takové jemné bílé světlo, skoro měsíční. Ale ten svit se stával více a více nepříjemnější. A pak už nesnesitelně bodal Poutníky do očí. Or'laeven slyšela řev, pak ale zjistila, že ona sama křičí. Ostatní padali na zem v příšerných křečích. Znovu tma.

Nové probuzení bylo mnohem děsivější, než to předchozí. Deset volných lidských čarodějů si protahovalo bolavá záda a koncentrovali v sobě síly. V okolí dubu vládl nepředstavitelný chaos. Vzduch byl nabitý pozitivní živou magií a to poutníkům působilo obrovské potíže. Někteří se náhle proměňovali v poutnické čaroděje a zase zpět do jejich přirozené formy Poutníka, některým rostla křídla a zase se ztrácela, jiní místo nich měli jen napůl vyrostlé pahýly. Or'toreen se třásl, ale dokázal si svojí podobu udržet.

„Zairo! Za tohle zaplatíš,“ supěl. Rozhlížel se po mlžném druidovi, aby konečně splatil svůj dluh.

Vznášel se u nehybného těla Or'laeven. Poutníkovo kamenné srdce se rozbušilo. Všechno by ztratil, jen ne Or'laeven. Snažil se rozběhnout, ale udržení podoby ho stálo hodně sil, a tak se s nemalou námahou belhal až k nim.

„Co je jí?“ ptal se mlžného druida, jako by mu snad mohl odpovědět.

„Mrtvááá...“ zachroptěl druid a sklonil neurčitou tvář.

Poutník strnul. „Laeven...“ padnul na kolena a nastavil tvář kapkám deště snášejícím se z šedého nebe. Pochopil, co je to zoufalství. V dáli výhružně zahřmělo a Zaira se v odpověď zasmála.

Poutníci jeden po druhém umírali. Tolik neodolní byli proti živé magii. Tolik se rytmus jejich kamenných srdcí příčil tepání přirozených nezkalených kouzel, jež se vznášely kolem nich. Toreen už nebyl Poutník. Jeho tělo ztrácelo všechnu neživou moc a zůstávalo staré a nemohoucné.

Ležel na zemi a z posledních sil se snažil dýchat. Věděl, že je na živu poslední. Kolem těl poutníků jako sršně kroužili lidští čarodějové, měnili unikající neživou magii na živou a vdechovali život lesu kolem.

Ano, tohle jsem měl udělat, pomyslel si Toreen. Shromáždil svou nesmírnou moc na jedno místo a chystal se ji přeměnit, aby mohl vrátit životy těm, co je vzal. Ale než to stačil udělat, přišla k němu Zaira.

„Co si myslíš, že děláš, Toreene?“ zeptala se ho příkře a uvolnila trochu života do okolí. Toreen se sípavě nadechl.

„Zairo, dej život těm.....kterým..jsem ho....vzal,“ šeptal. Zaiře na rtech pohrával úsměv. Dala hlavu trochu na stranu, nebesky modré oči se zkalily.

„Ne,“ řekla s odporným šklebem a vytrhla starci moc z pod rukou. Otočila se a odešla.

Jak prosté, pomyslel si Toreen. Rovnou mě mohla bodnout dýkou do srdce. Ale ne, opravil se, to by bylo příliš krátké. Ona mě musela zničit nejprve duševně, hodně krutě a pak i tělesně a tohle je smrt dlouhá a... bolestivá. Naposledy se zasmál. Pak mu svaly povolily a ruce sklouzly na trávu.

Zaira se ohlédla. Stále držela v rukou jeho moc, ale pálila ji jako oheň. Pak dostala nápad. Vyřkla plynule kouzelnou větu a těla poutníků se ponořila do země. Pak přeměnila bratrovu moc na živou a v podobě kvítků ji rozhodila do větru. Potom se zaměřila na mlžného druida. Kroužil stále kolem dubu, jako by nevěděl, jak zmizet. Ale když ji uviděl, mlha tvořící jeho tělo trochu zprůsvitněla, jako kdyby zbledl. Položil se do větru a ten ho unášel ke kraji mýtiny. Zaira se odlehčeně zasmála.

Ale nebyla by tak šťastná, že zničila Poutníky, kdyby viděla, jak se mlžný druid zastavil za prvními stromy a díval se na ní. Už nevypadal neurčitě. Jeho tvář měla jasné ostré rysy. „Já si tě najdu, Zairo,“ promluvil tiše. Vypadal jako Or'toreen.

Hodnocení:
4.3 (6 hlasů)