|
|
6.
K večeru si Darja do látky, kterou jí milostivě
nabídl Aëvan, zabalila pár věcí. Taky
tvrdil, že nejlepší čas pro průchod bránou je
hned ten okamžik po soumraku. To runy září nejjasněji,
protože se loučí se sluncem, které zaplane zase až
ráno.
„Rychle, Darjo! Už to bude! Rychle! Běž si tam stoupnout a
řekni to, co ti připadne na jazyk jako první!“ Darja
poslušně vylezla na podstavec. Ale mlčela. Nevěděla, co říct.
Nebo ještě nepřišla ta správná chvíle.
„Darjo!!! Dělej! Teeeď!!!!!!“ Křičel na nejvyšší
míru rozzuřený mág. Darja se zlehka otočila a
odvětila: „Ne, Aëvane. Ještě chvíli. Poznám
ten správný moment.“ Mág vztekle zařval.
Co si vo sobě myslí?! Jak může ona poznat tu správnou
chvíli?! Je nemožná! Na co si to hraje?! Od toho jsem
tu já, abych jí řekl tu správnou chvíli!
Nebo je snad Mág?!?!?! „Darjoooo!!!!!!!!“ zařval.
Z jednoho ne úplně rozbitého vitrážového
okna vypadla tabulka a s třískotem se na zemi rozbila.
Nevšiml si, že Darja už potichu odříkává
slova a hladí přitom jednotlivé symboly. Právě
byla u třetího. Nehlasně vykřikla „Ansuz!“, přesto
se to rozlehlo celým nepřirozeně ztichlým chrámem.
Runa zasyčela a zajiskřila. Z kamene vytryskl proud modré
záře, který se zhruba uprostřed oblouku střetl
s dalšími dvěmi. „Gebo!“ Aëvan na
ni zíral. Vzpomněl si, že ještě než tam vkročí,
musí říct jakousi větu, či přání, které
bude platit, dokud nevyjde slunce a průchod nezmizí, nebo
dokud ho neotevře někdo jiný než ona. Měl by jí to
říct.
„Othila!“ Čtyři světelné paprsky. Aëvan se
těšil na svojí velkou chvíli. Přemýšlel,
jestli ji zabije, až získá materii temnoty. Jo, a s ní
i tu dračici. Dragon. Blbý méno pro draka, pomyslel si.
„Nauthiz!!!“ Vykřikla nahlas pevným hlasem Darja.
Paprsky se spojily a nesmírná záře je oba
oslepila.
7.
Když dohasla, uviděla Darja, že se dívá na svůj odraz.
Nevypadá nicmoc. Černé šaty pomačkané a
špinavé ze spaní na zemi, rozmazané stíny
a řasenku a tmavé kruhy pod očima. Klidnou plochu zrcadla
občas narušil závan větru. Pocítila touhu ještě
něco říct. „Ať může projít jen ten s nejčistšími
úmysly. Pošpiněný ať se se zlou potáže.“,
zašeptala potichu k zrcadlu. „Darjo, to je skvělý,
žes to dokázala,“ volal rozradostněný Aëvan
na celé kolo, „zapomněl sem ti eště říct,
že máš vyslovit ňáký první přání,
než projdeš.“ Byl z toho rozházenej víc
než Darja. „To je vůl.“ Řekla Darja zrcadlu polohlasně,
ale tak, aby to slyšel. Aëvan se zasmál. „Tak,
můžeme jít.“ Řekl slavnostně. Když už chtěla vykročit,
všimla si, že v odrazu není kostel, ale sluj.
Vzadu byl obrovský černý stín, jen prostředek
byl osvětlen tuctem pochodní. Vznášela se tam
velká koule obalená temnou mlhou. No fajn, dodala si
odvahy a prostoupila.
Došlápla na kamennou čistou podlahu. Jeskyně měla ve
mdlém osvětlení žlutohnědou barvu. Odtrhla do ní
oči zadívala se zpět. Portálem viděla kostel a Aëvana,
jak se škrábe na podstavec. „Ahoj,“
zašklebil se na ni, „je tam teplo?“ Pak se podíval
za ní. „Jo, krásko moje černočerná už
běžím!“ Udělal krok. Ale něco tu nehrálo. Narazil
do skla. Vypadal velice překvapeně. „Darjo...“ Nechápavě
nakrčil obočí. Pak se mu tvář zkřivila příšerným
vztekem. „Darjo! Cos řekla?! Co bylo tvý první
přání?“ Darja vypískla a poodstoupila o
krok. Nebylo to ale kvůli Aëvanovi. Do kostela se hrnuly davy
nemrtvých. Z některých ještě opadávalo
maso. Aëvan se otočil a hrůzou ustrnul. Možná i děsem.
„Aëvane!“ Tloukla pěstí do hladké
plochy.
„Hezky jsi mu to nandala, holčičko moje.“ Ze stínů
za ní se vynořila žena v černých rozevlátých
šatech s úsměvem na rtech. Byla velice krásná.
„Mami! Vůbec ses nezměnila.“
Padly si kolem krku. Pak se otočila za Aëvanem. V kostele
už nebyl. Kostlivci ho vytlačili ven a zuřivě teď bojoval venku.
Bože, snad ho nepohřbí zaživa.
„Proč se sem nedostal?“ Matka se usmála. „Vzpomeň
si, co jsi té bráně řekla. Měl nečisté úmysly,
se zlou se potázal. Chtěl mojí materii temnoty.“
Řekla to úsečně a oči se jí přitom na okamžik zamžily.
Ukázala na černou kouli. „Dělá si na ně zálusk
spoustu kouzelníků a mágů. Naštěstí
většina neprojde.“ Darja chvíli krčila čelo. „Eh,
tvoje... z l o?“ vyslovila poslední slovo
přepečlivě. Žena přikývla. „Ano. Ale netrap se tím.
Pojď, právě mám prostřeno k večeři. Už dlouho jsme
spolu nejedly.“ Usmála se. |
