Ohlédl se zpět, aby se naposledy podíval na ten dům. Dům, který byl vždy plný pohostinnosti, porozumění i pocitu bezpečí.
Moc rád by se tam vrátil, ale někde v koutku duše věděl, že je to poslední pohled. Pokud se sem ještě někdy vrátí, všechno bude jinak, nic už nebude jako dřív.
Musí už jít, poslední pohled na rodnou vesnici a potom … . V kapse měl, jak sám říkal s nadsázkou, pozvánku. Pozvánku do toho nejsvinštějšího svinstva na světě, do války.
Válka. To slovo bylo všude. Stalo se zaklínadlem pro všechno. Není jídlo, protože je válka. Nejsou léku, protože je válka, lidé mají hlad, protože je válka. Válka se dostala do myslí lidí i tam, kde se nebojovalo.
Prošel výcvikem a dostal se na frontu. Denně viděl tu hrůzu, kterou válka dokáže. A denně mu to vadilo míň a míň. Snad si začal zvykat. Ale v koutku duše zůstala nenávist k tomu zabíjení a neskutečně velká touha dostat se domů nebo alespoň někam do bezpečí.
Jejich jednotka se přesouvala, když se to stalo. Náklaďák, na kterém seděl s kamarády, na jedné křižovatce špatně odbočil. Najednou se ozvalo takové tiché lupnutí, dělostřelba v dáli umlkla. Na obloze zářila nádherná duha, v barvách sytějších, než kdokoli z nich kdy viděl.
Vjeli do vesnice. Lidé na ně mávali, snad poprvé měl pocit, že lidé vojáky rádi vidí. Cesta už dál nikam nevedla, náklaďák zastavil a oni seskákali na hnědou zem.
Vesničané je vítali a nabízeli pohoštění, všude okolo vládla pohoda, klid a mír.
„Co válka, ta vám nevadí?“ ptali se vojáci. Nezdálo se, že by vesnice nějak trpěla.
„Válka? Ta sem nemůže,“ smáli se vesničané a začali tančit.
Prohlížel si radující se lidi. Všichni tady ve vsi vypadali jako tam u nich doma. Staří lidé mu připomínali jeho prarodiče, starší pak rodiče a zbytek lidí jakoby to byli tetičky a strýčkové.
Vesnice se radovala a vojáci nechápali: „Jak se můžete radovat, je přeci válka.“
„Válka sem nemůže,“ odpovídali a brali vojáky do kola.
Vesnice se radovala a na obloze zářila duha.
„Podívej,“ řekl zdravotník a otevřel lékárničku, „tak vážná zranění a on se přesto usmívá.“
U křižovatky ležel převrácený vojenský náklaďák roztrhaný minou na kusy. Zdravotníci ošetřovali těch několik vojáků, kteří přežili.
„Ten nemá šanci, jen mu píchnu injekci aby měl konec lehčí,“ řekl zdravotník, „ale podívej se jak se pořád usmívá, jakoby se mu něco pěkného zdálo.“
Vesnice se radovala a na obloze pořád zářila duha.
