Hned se napili Jitřní Hvězdy a po těle se jim rozlilo teplo jako po alkoholu, ale rychleji a i při menším množství. Ale Zangifer, když mu byla podána čutora, se ohradil a řekl: „Já radši zůstanu u škopku.“
„Tohle ti bude chutnat více. Ovšem nebudeš z toho podnapilý,“ pobízel ho Angelo.
Zangifer se nedal odradit a ještě řekl: „Já vím, kdy přestat.“
„Ano? Co pak jsme tedy viděli ten večer, cos dorazil do Zlatýho krumpáče?“ pošťuchoval ho Angelo i přes bolest. Jednoduše si vtipkování neodpustil, třebaže leží na smrtelné posteli.
Grom šel s výraznou lehkostí po sněhu a Zangifer se handrkoval se sněhem i s Angelem:
„No,“ načal Zangifer, odmlčel se pak, tápal v paměti, až ze sebe vyrazil: „To mě sám Fartun pobízel k dalšímu a dalšímu žejdlíku škopku, až jsem nebyl schopný je počítat. Ten den byl výjimečný.“
„Hmm…výjimečný říkáš, pak byl tedy ojedinělý i ten v Afamrallu, když dorazili rytíři.“
„No…,“ toto už Zangifer nedořekl. Přerušil ho totiž hlas Krama.
„Podívejte se!“ pobídl je Kram. Všichni se zadívali na místo, kam ukázal Kram prstem, ten ale pokračoval: „ Tři velké a černé postavy. Postavy Černých andělů.“
„Ach,“ povzdechl Grom, „tady není žádný úkryt a se Zangiferem budeme pomalí.“
„Ano, cesta rytířů už asi zapadla,“ přidal se trpaslík. „ Možná bych se ještě měl vrátit do lesa a tam počkat na Óbrina.“
„Ne! Toho bohdá nebude, abychom padli do zajetí Xadrasovi!“ vyrazil ze sebe Kram a s tím položil nosítka do sněhu. Vzal Zangifera na záda, nosítka opět zvedl a vyrazil kupředu. Šli dál a přidali do kroku. Zašli za kopec a mohli jen doufat, že je nepřítel neviděl.
„Když svolíš, chodče Angelo,“ prosil trpaslík, „rád bych se napil tvého nápoje.“
„Ó, myslel jsem si to, nuž pij,“ řekl chodec a podal nápoj Zangiferovi. Ten asi už svůj mok vypil a jak se nehýbal, byla mu čím dál tím větší zima.
„To se ti to mrzne, když za tebe jiný jdou, viď?“ usmíval se Kram.
„Abych pravdu řekl, jistější jsem si na svých,“ přiznal Zangifer.
Kdyby teď nepřítel vylezl zpoza bílého kopce, spatřil by je. Mohli jen doufat, že se tak nestane. Stopy byly zřetelné, což hrálo ve prospěch nepřítele.
Kram si jen jednou oddechl, asi po třech mílích. Položil Zangifera do sněhu, načež se jeho zavalité tělo probořilo do sněhu cár hluboko.
„Sníh je čerstvě napadlý,“ řekl Angelo. „Nestačil ještě slehnout. A je jen otázka času, kdy nás dostihnou andělé, bude to brzo, napijte se: posílí vás to.“
Podal nápoj, který koloval nazpět k Angelovi a ten se také napil.
Když postupovali pod skalnatým převisem, uslyšeli píseň, která byla zpívaná mužem s hlubokým hlasem. Zangifer řekl: „Kdo to je? Zbloudilý horolezec?“
„Možná,“ řekl Jeremiáš.
Hlas vycházel nad skálou, ale vzdaloval se. Byl to člověk, který měl stejný cíl jako oni, chtěl pokořit pohoří a tím se dostat do Zlaté Lilie. Nebyl to zlatokop, protože zlato se vyskytovalo v menší výšce. Z poklidného křupání sněhu pod vahou dobrodruhů a zvuku písně do které se zaposlouchaly všichni, je vyrušil křik stejného muže. Slyšeli šustot a křik ustal. Zastavili se, koukajíce nahoru a přemýšlejíce o věcech, které se tam nahoře odehrávají. Ovšem zjistili to brzo:
„LAVINÁÁ!“ křičel Angelo.
Byla možnost, že je smete a oni spadnou dolů: tam, kde šli před půl hodinou, možná víc. Záhy už jí zahlédli na vlastní oči. Valila se na ně masa sněhu, s člověkem navrchu. Viděli ho. Byl po zuby ozbrojený. Zbloudilý Ganisanův rytíř! Ztratil se nejspíš z oddílu svých druhů.
Kram řekl, tedy řval, jelikož lavina dělala příšerný hluk: „Angelo; chytni se skály. A ostatní také!“
Jak řekl, udělali. Všichni se drželi. Grom se skrčil a držel se tak, aby si kryl i hlavu. Čekal jen chvíli a už ho omlacovaly hroudy sněhu. Pevně se chytil, ale neudržel. Povrch skály byl vlhký. Cítil však, že nepadá, ani nejede po směru vzbouřeného sněhu a laviny. To měl na svědomí rukáv kroužkové zbroje, za něco se zachytil. Gromova poslední naděje. A naděje umírá naposled, jak se říká. Ta Gromova umřela. Kované kroužky nevydržely nápor sněhu spojený s Gromovou vahou, která vše zapříčinila. Zřítil se. Viděl však, že s ním padá ještě někdo. Podle křiku Zangifer. Ovšemže Grom také křičel, to dá rozum.
Hnedle dopadli do měkkého sněhu a další je obklopoval i seshora. Cítil, jak sníh chvíli dopadává, až tlačil. Byl vlhký, což znamenalo velkou tíhu. Tu ovšem elf pociťoval. Něco pochopitelně padalo dál dolů. Dusil se. Nadechl se velice málo a pod sněhem nebyl vzduch. Začal se hrabat k povrchu. Vzduch!
Už nemohl ani myslet, jen se bezhlavě drápal k povrchu a k životu potřebnému vzduchu. Už! Už! Nadechl se. Tak silně a mohutně a přesto neslyšně. Stačil se vzpamatovat a zorientovat během okamžiku. Pak ale uviděl, nač zapomněl: nepřátele! Štrádovali si to, asi padesát cárů od něj. Postupovali v letu rychle, což znamenalo, že během šesti vteřin tu budou.
Zangifer se vynořil poté. Grom pohotově zareagoval a upozornil ho: „Zangifere, nepřátelé, zalez!“
Rozhlédl se a pak zastrčil hlavu. Nesměli je najít. Kámen byl dobře ukryt, ale jejich životy visely na vlásku a ty měli u sebe. Až do smrti. Andělé se blížili každou vteřinou. Gromovi běhal po zádech mráz ze silného vzrušení, i když cítil i strach, ale ten už nebyl takový jako dřív. Dřív byl bojácnější. V boji s pavoukem byl velice vystrašený. Teď se tolik nebál ani andělů. A kdyby nebyli tak silní, vrhl by se na ně. Ale někdo mu říkal: „Černí andělé jsou nemocnější nástroj Xadrase.“
Byli tu! A byli tři! Určitě slyšeli jejich křik, když padali. S lehkostí dosedli na sníh. Vytasili s břinkotem meče. Jeden se zdráhal, stál opodál a čekal. Propichovali sníh. Gromova tělesná teplota sníh okolo hlavy poměrně roztála. Jen čekal a díval se do bílé barvy sněhu, když v tom mu pohled zjinačilo ostří meče, bylo černé. Vjelo přesně před hlavu. Trvalo to celou věčnost, ale pak Grom slyšel smích andělů. Zangifer! Dostali ho! Zvuk meče se výrazně změnil. Zdálo se, že se trefili. Do Zangifera! Ach, Gromovi vyrazily krůpěje slz.
Andělé odletěli. Grom pomalu vystrčil hlavu a podíval se okolo sebe. Sníh byl zbarven krví! Zangifer, vymítač dolů a přítel všech, byl po smrti. Grom si vzpomněl, jak ho viděl poprvé. Táhl vepře domů a vtipné připomínky Lukerese a Ganisana a ještě směšnější odpovědi trpaslíka. Fartun a ta noc, jak Zangifer vypil soudek škopku. Jak si na to Grom vzpomněl, začal brečet. Andělé už definitivně zmizeli z jeho pohledu. Vylezl a uslyšel: „Ach! Chuděrko. Za mě jsi položil život.“
Zangifer! Grom začal hrabat tam kde byla krev: nic nenašel. Hrabal dál, až našel Zangifera, jak hladí zajíce, celého od krve.
„ Podívej,“ řekl. „Ten mi zachránil život. Propíchli ho, ušáka.“
Grom se rozesmál a objal ho. Dolů seskočili Kram a Jeremiáš. Ladně dopadli na zem, byť to byla velká výše; pravili: „Angelo je schovaný pod převisem. Počká až tam přijdeme.“
Grom jim vše vyprávěl.
„Ano vím to,“ řekl Jeremiáš, „viděl jsem, jak anděl krev z meče otřel o sníh. Myslel jsem si to samé.“
„A já, proč mě objímá,“ prohlásil Zangifer.
„Nu, mám tě rád,“ řekl Grom.
„Hrrr,“ usmál se chraplavě trpaslík.
Kram vysvětloval plán, který ho napadl ještě nahoře: „Ukryli jsme tam Angela, počká. Ganisanův rytíř se jmenuje Salior. Čeká tam s ním. Říkal, že zabloudil a ztratil se z oddílu, za velké bouře. Měl hlad. Andělé přejdou, ale dále nejsou stopy, neboť jsme tam nedošli. A až zjistí, že jsme pláchli, vrátí se. Tedy doufám. Určitě si myslí, že pokračujeme dále. Kéž by začalo sněžit, neměli by ponětí, jestli stopy jsou i dále.“
Pokračovali. Mohli jen doufat ve sníh.
Jejich doufání nepřišlo na zmar. Asi za půl hodiny začalo vydatně sněžit. Předčilo to jejich doufání; strhla se totiž velká bouře, jejíž hromy byly slyšet na míle daleko. A světelné efekty, které dělaly blesky, byli nazelenalé i bílé, až pálily oči. Vydali se dál a počítali s úkrytem, míli vzdáleném, v kterém se chtěly ukrýt a přečkat bouři. Nebe bylo bílé, nikoliv temně zatažené, což nasvědčovalo tomu, že sněžit bude dlouho. To měl Grom ze zkušenosti z Útesu: bílá je vytrvalejší, ale černá je silná a rychle přestane pršet či sněžit. V něčem to hrálo proti nim, ale v něčem také ne a spíše to bylo k užitku. Špatné, jelikož jim to zpomalovalo výstup pohoří. Dobré, jelikož nikdo nenalezne stopy a byla by velice velká náhoda, kdyby narazili na nepřítele. V takovémhle počasí by je nezahlédl ani na pět cárů.
Vítr se zesiloval, zdálo se, že sníh štípe…nezdálo! Štípal a moc. Po chvíli si Grom uvědomil, cože ho tak otravuje a trýzní: kroupy. Velké jak lidský zub, ale záhy by pro přirovnání použil hlavici meče. Zvětšovaly se a zvětšovaly. Gromovi docházely síly, cítil se příliš zesláblý. Už, už chtěl upadnout a ležet, odpočívat, ale svědomí mu to nedovolilo. Už se těšil na úkryt, o kterém se zmiňovali, jestlipak tam bude? A jestli dorazí? Nikdo nevěděl. Noc byla za dveřmi a občas se mihl za mraky Fathä, to byl v Thalii takzvaný měsíc v překladu
„ Koruna noci“. Tři obrovské planety, obíhající okolo malého měsíčku, jenž byl jimi obklopen. V měřítku asi něco jako myš oproti třem slonům.
Dorazili v pořádku. Díra ve skále, umístěná v záhyb, kde se rozprostírala rovina, byla suchá a příjemná, i když chladná; ten dojem dělal kámen a skála, ve které ho někdo vyhloubil. Cesta se tam stáčela dál nahoru, kde už by šli předtím, kdyby nebylo té laviny, nebo rytíře, asi by ten úsek nemuseli jít znovu, ale kdyby nebylo laviny, mohli by je dostat andělé.
Ucpali vchod podložkou, aby dovnitř nešly kroupy. Ti, kdo jí vyrobili, s ní měli stejné úmysly, a to zabránit sněhu průniku dovnitř. Zanechali ji tu pro další a další odvážlivce překonat pohoří, anebo jenom pro zbloudilé zlatokopy.
Rozdělali oheň z koření, které Angelo sypal do ohně v přístřešku, načež se energicky rozhořel. Jedli sušené maso a zapili ho černým čajem, i Zangifer dal přednost teplému pití a pohrdl svým alkoholem. Kram každému do čaje přidal pár doušků Jitřní hvězdy: začalo je polévat horko a to se rozlévalo po celém těle a nevynechalo ani tu nejmenší skulinku.
Zachumlali se do dek, všichni krom Zangifera, který byl na hlídce, poněvadž se za den moc se nenamáhal. Zmožené svaly a uchozené nohy ostatních si teď mohly odpočinout.
Vlk! Obraz velkého vlka. Vrčel! Cenil své tesáky! Chtěl zaútočit? Měl hustou srst a byl vyšší než obyčejný. Mohutnější. Grom by se na něm mohl bez problému vozit…bylo to pěkné pomyšlení, avšak soudě podle výrazu vlka to bylo nemožné. Spíš by ho rozpáral! Zmizel...
Grom se probudil v hluboké noci, kterou se prodíral malý plamínek hořících bylin, které zároveň i příjemně voněly. Byl zpocený. Vchod do jeskyně byl cár a půl vysoký, teď byl ovšem zacpaný dřevěnou podložkou, kterou tu nalezli. Zangifer pod vchodem prošel bez shrbení zad a ještě nad sebou měl rezervu. Trpaslík pokuřoval dýmku a hladil Leptona, jež sem přiletěl za noci. Seděl na kameni blízko u vchodu. Elf vstal a uvnitř se mohl narovnat a bez problémů i vyskočit. Pomalu přistoupil k trpaslíkovi, zamyšlenému a hrajícímu si s Leptonovým peřím. Zangifer se prudce otočil a řekl: „Už nespíš? Nic se nestalo, krom toho, že kroupy se přetvořily do podoby sněhu, je to příznivější, je ho méně, i vítr se umoudřil. A také, žes křičel ze spaní.“
„To byl jen ošklivý sen.“
Zangifer přikývl a bafal dýmku i nadále. Grom byl nutkán vnitřním hlasem, aby se podíval ven. Optal se Zangifera, který svolil. Klekl si na kolena, načež podložku odkryl. Nános napadeného sněhu odtlačil a vyhrabal se, klekaje si na kolena. Vystrčil hlavu, sníh ho obepínal okolo pasu. Nasál čistý vzduch, což byla změna. Uvnitř byla vůně bylin, velice příjemná a jemná, ale na čerstvý vzduch nemělo nic, ten byl pro Groma na prvním místě.
Když klečel, cítil malé otřesy půdy, jako by dole pod ním někdo bez ustání kopal. Tomu, ale nevěnoval moc pozornosti, protože ho spíš zaujaly dvě malé světélkující lampy, spíše…oči! Byli to oči vlka ze snu, poznal je. V tu chvíli se mu ukázal obraz: vlk ve své nazlobené póze, kterou Grom znal, a poznal dnes ve spánku.
Srdce se mu rozbušilo rychlým a rázným tepem. Cítil krev horlivě bušit ve spánku a v konečkách prstů. Oči zmizely, uviděl vlčí stín, vlk si sedl na roh útesu a vyl k Fathä – Koruně noci, která se objevila mezi mraky. Grom byl unesen.
Ráno se z díry vyhrabali velmi rychle. Čerstvě napadaný sníh se bořil a cesta k vrcholu byla pomalejší. Obloha byla zatažená a kdyby k ní doletěl pták a dotkl se povrchu oblaků: praskly by a z nebe by se sypal sníh jako peří z polštáře.
Ocitli se na místě, kde měl být ukryt Angelo s rytířem Saliorem. Našli je lehce, protože měli vykopanou šachtu pro přívod vzduchu. Grom vlezl dolů a uviděl Angela a rytíře.
„Už jste tady. Akorát včas. Chodec má veliké horečky a bolesti v boku zároveň, říkal,“ rytíř ukázal na Angela, který měl na hlavě studený hadr.
„Otče! Jeremiáši! Podáme vám Angela,“ křičel nahoru Grom.
Podali ho napříč ke skále a vytáhli ho. Sami se pak dostali nahoru. Vydali se dál, ale zjistili, že rytíř je moc pomalý. Domluvili se: „Běžte napřed, půjdu za vámi, jsem pro vás akorát zdržení a Chodec potřebuje léky Erä Lilie. Běžte.“
„A já s ním mohu jít také,“ řekl Zangifer.
„Ne, příteli. Cítím, že tě budeme potřebovat.“
„Dobrá, trpaslíka nechte jít s vámi, jeho společnost je jako žádná společnost,“ řekl Salior, načež trpaslík zlostně zavrčel.
„Neurážej ho!“ křikl Kram. „Věřím, že kdyby chtěl, uťal by ti hlavu a bys nemrkl! Navíc je to dobrý přítel Ganisana, tak se rozvzpomeň, kdože to je, s kým mluvíš a čeho ses dopustil. Rytíř s takovou morálkou není rytíř. To si pamatuj, Saliore.“
„Dobrá, pokračujte.“
Dali mu jídlo na den a nechali ho bez ostychu sedět na kameni, kde začal popíjet kořalku.
Zastihlo je to, čeho se obávali a co jim bylo jen na obtíž: krupobití a bouřka. Angelo se začal vrtět a gestikuloval rukama, asi ho dotěrný led s velkou rychlostí, kterou získal dlouhým letem z nebes, štípal a taktéž obtěžoval, zakryl si obličej rukavicemi. Byl vzhůru. Grom nesl nosítka zezadu a otec vepředu. Nesl přitom i Zangifera, který na sobě měl brnění i sekyru, byl to pozoruhodný výkon. Takto nesl Zangifera již dlouhou dobu, bez přestávky, bez oddechu.
Grom nosítka předal příteli a lopotil se bez nich. Mnohdy, když byl sníh velice měkký, se propadali do hlouby. Upadli, uklouzli a cesta byla moc zrádná, natož aby se tu vysilovali nosítky s Angelem, který nebyl žádný houžvička, nýbrž kus chlapa. Naštěstí nebyl v plné zbroji, u sebe měl jen meč. Krok za krokem, vzdech za vzdechem, jenž se ztrácel v grandiózním prostoru, obehnán vrcholky a co hlavně: Lófijským hřbetem, ten se zdál nekonečný a široký. Přibližovali se nebi. Byly blíž a blíž. Blesky ustaly, což o to, ale kroupy tu byly větší a hrozilo, že blesk do nich udeří a proto Angelo nabídl: „Musíme si vykopat díru do sněhu a ukrýt se! Jsme samý kov a železo! Jít do středu bouře není dobrý podnik.“
Udělali hluboké nory a každý měl jednu, výhoda byla, že je netloukly kroupy a sníh byl mokrý, což přispívalo k bytelnosti. Zkrátka kroupy neměly šanci. Grom si díru vyhrabal sám, jak nejlíp uměl. Složil si luk a meč s pochvou vedle sebe. Vevnitř prostor vyspravil a udusal. Zvenku ho uzavřel Kram. Chvíli ležel se spjatýma rukama na břiše, ale nedalo mu to a začal vymýšlet, jak se zabavit. Po půl hodině ho napadlo: Jeremiáš je hned vedle něj. Cár nebo dva. Stačilo se prokopat na druhý konec do jeho zimního království, ale venku byla daleko větší zima, než uvnitř.
Tu začalo být Gromovi horko, když začal hrabat, přičemž z díry ve stěně šel dovnitř chlad, přec měl na sobě teplé oblečení: rukavice a pod kroužkovou zbrojí ještě kazajku z teplé vlny a na nohách boty s kožešinou vně a sobí kůží shora. Toto vybavení dostal od bratrstva Rudého meče, když odcházel ze Zlatého krumpáče. Prohrabal se lehce, jen poslední úsek byl dokonale tvrdý, asi si s tím Jeremiáš dával víc práce.
„Ahoj! Příteli,“ pronesl Grom, hned po prokopání skrz.
„No nazdar. Mám špatnou zprávu, tedy pokud už jí nevíš,“ usmál se Jeremiáš.
„Nevím ji, říkej.“
„Angelo je na tom moc špatně, má tak šedesát hodin života. Černá skvrna se mu rozšiřuje po břichu a bez ustání pokračuje na stehna, až dojde k srdci; zemře. Budeme nuceni běžet, jak říkal Kram.“
„A jaks na to přišel.“
„ Tak!“ řekl Jeremiáš, načež otevřel sněhovou poklici, kde byl otvor ke Kramovi, který ležel vedle Angela natěsnaný v rohu, chladil ho hadrem jako předtím rytíř.
„Má vysokou horečku, jen co dorazíme do Zlaté Lilie, musíme jít s léčiteli do hloubi hlavního města a vyhledat ten lék. Ten je velice drahý a získat ho je dosti nebezpečné. Bojuje, má tuhý kořínek; ovšem, ale ani kořen dubu by to nezvládl.“
„To zajisté,“ přisvědčil Grom, „ale jak hluboko budeme muset jít pro ty byliny?“
„Dosti hluboko, pět mil, deset mil, anebo dokonce patnáct, uvidíme. Zítra přidáme do kroku, závod s časem začíná!“ odpověděl Kram.
„Nahoře jsem zahlédl skálu, tam může Zagifer i nést nosítka,“ přitakal Jeremiáš.
„Ponese je tam, sám se nabídl,“ řekl Kram, „ten úsek měří asi jen pátnáct mil. Začínají mě bolet záda…..hlavně, ať už nepotkáme Černé anděly.“
„Ti buď zbloudili, anebo už letí po pláních ke Zlaté Lilii. Kuráže však nemají tolik, aby si dovolili vstoupit do města,“ uvažoval rytíř Jeremiáš.
„ Nezbloudili, to určitě ne, ale do města opravdu nevstoupí,“ ujasňoval Kram. „Zajímalo by mě, kdepak je ten rytíř Salior.“ Ptal se sám sebe, potichu, neslyšně, ale Jeremiáš zaregistroval pár slov a odpověděl hnedle: „Buď ho za jeho špatná slova roztrhali orli, anebo…“ Jeremiáš to nedořekl, poněvadž to za něj řekl Kram: „Anebo ho zachránil Marset, rytíř, Ganisanův otec, který tu naposled vydechl za jedné bouře, ve kteréž ho trefil blesk. Šel jsem i já, i můj úkol to byl. On, starý veterán, měl okolo osmdesáti let, úctyhodný věk, opravdu. Měl však úkol, a to: zničit Sněžného ďábla, jež zamezil průchodu prostých lidí a slabých sedláků a bojovníků, kteří hledali štěstí a bohatství v zelenavých loukách v Erä Doru, anebo v Erä Lilia. Museli jsme ho zabít a také že zabili, ovšem na úkor svého života. Sekl Ďábla do žeber, když do něj vrazil blesk, zemřel a obluda s ním. Vlastně ještě chroptěla a tak jsem se ujistil. Našel jsem pod jeho brněním starou otřískanou krabici z kovu, otevřel jsem jí a uviděl pergamen z půli popsaný, jen útržek, stálo tam:
Krame, jestli teď čteš tato slova;, jsem mrtvý. Ovšem, je to jako když ti to povídám z nebe. Tam se setkáme, nic se neboj. Zanechal jsem tu syna, narodí se brzo, škoda, nedočkám se. Těšil jsem se na jeho první slova, jak poprvé uchopí jílec meče a začne se ohánět, jak poznám jeho ženu. Vše je pryč, nic z toho neuvidím po jeho boku, nýbrž z nebe. Jako přítele a člověka mě nejbližšího Tě prosím: postarej se o Ganisana. Bude to Ganisan, syn Marsetův. Už nemůžeš nic namítnout, odešel jsem, postarej se a já se budu dívat, to si pamatuj.
Marset, tvůj přítel, navždy.“
„Tos nikdy nevyprávěl,“ řekl Grom se slzou v oku.
„Ano, ví to málokdo,“ řekl Kram. „Jeho žena Nimnär zemřela při porodu, ale dopis si přečetla. Ganisana jsem vychoval s Eithel a vycvičil s Alrosem, strostou Útesu, který je moc zručný v boji. Odešel ode mne při západu slunce jednoho letního parného dne. A hle, vrátil se za jedenáct let s titulem nejlepší rytíř z Thálie, místo je jím obsazeno a za devět let je další turnaj. Občas prohodí pár slov o tom, že titul bude za devět let nucen předat tobě, ale to ho určitě potěší, a dá mu to víc než sebere, tím jsem si jist. Jestli se Marset dívá, určitě je spokojený, ovšem to mi řekne, až odejdu.“
Pak, po dlouhém povídání ucpali díry mezi sebou, jelikož dovnitř šel velký chlad. Grom už jen ležel a čekal, občas tleskal a převaloval se, aby se zahřál. Schoulil se do klubíčka a zdříml si.
Objevil se na louce pokryté sněhem, po straně louku lemovaly zasněžené stromy. Byl docela nahý. Jen malou roušku na sobě měl: jako sukni. Mezi stromy pobíhal vlk, za ním se prášil sníh. Byl suchý a drolivý. Grom do něj hrábl a zavadil o železný předmět; meč. Uchopil jílec meče a pomalu ho vytáhl ze sněhu. Byl ledový a celý stříbrný. Kosočtvercová hlavice s prohlubní. Protiskluzová mřížka na jílci a esovitá záštita. Čepel se leskla až oči pálily a Grom na ní rozeznával písmena, vyrytý název: Ados.
Vlk přispěchal v ústrety Gromovi, ten vše pochopil: vlk si chtěl změřit síly. Grom byl také vlk. Vlezl mu do teritoria a teď si ho hájil, buď se stane vůdcem smečky nebo vyvrhelem a smečka ho nepřijme. Jeden a půl metrový vlk, tedy ten z obrazů. Nemohl ho porazit. Jeden skok a povalí ho!. Jak předpokládal, stalo se: skočil. Grom uhnul a všiml si přibíhajících vlků všude okolo, už dvacet. Dvacet vlků, někteří ještě mláďata, ovšem zbývající byli alespoň cár vysocí. Po Gromovi vlk skákal s drápy na nohách. Grom se mečem bránil, ale nezaútočil, protože nechtěl to krásné zvíře nějak zranit, dokonce zabít ho i mohl.
Uhýbal, skákal, čepelí odrážel útoky. Bez přestání. Byl už moc a moc unavený. Ale když ho něco napadlo. Poněvadž si řekl, že leží v Lófijském pohoří a spí tam. Uvnitř tunelu a vše se mu jen zdá. Zákeřně zaútočil a použil Zelené kouzlo, jež vlka omráčilo. Klesl únavou na zem, taktéž jako vlk; byli vyčerpáni a vlk zároveň omráčen. Grom nevěděl, jak dlouho tam leží. Snad hodinu či dvě, ale to už ležel v podobě vlka, on byl vlk, jako Zelenor je orel. Okolo vlci vyli na počest vítěze. Pak se zvedl velký vůdce smečky, zavyl a všichni ostatní vlci přestali výt a poté řekl:
„Jsem Ados. A ty jsi náš vůdce!“
Grom se vzbudil zpocený a tak strčil hlavu do sněhu, aby se ochladil, což mu bylo příjemné. Slyšel vytí. A vchod probořil čumák. Čumák vlka, neboli Adose.
Vylezl ven, sníh či kroupy už nepadaly, obloha byla oblačná, ovšem Grom věděl, že z toho nic nekápne. Vlk byl stejně velký jak ve snu. Grom ho objal. Teď už věděl vše. Narušil mu teritorium a tak ho vyzval na boj. Vlk prohrál a byl vyhozen ze smečky, což znamenalo, že teď je jeho pánem Grom, neboť vyhrál. Skákali a radovali se. Vlk povozil Groma po horách: sjížděli svahy, vyjížděli kopce a občas se utrhly malé laviny, které zurčely do ticha hor. Krásná příroda a nebezpečné špičaté hory, jazyky na kraji útesu, jezero pokryté tlustou vrstvou ledu. Dlouhé skoky vlka tohle zvládly uběhnout za půl hodiny, možná méně. Vrátily se, aby je ostatní nehledali. Grom se při jízdě rozhodl Adose představit otci, Jeremiáši a i Zangiferovi. Ti už ale stáli před norami a mávali na něj, smáli se a klábosily.
„To je Ados.“
Pak mu podali meč a Elmarín. Vše jim vysvětlil cestou nahoru, tam už nosítka nesl Zangifer. Sníh se vyskytoval málo, spíš led a kamení. Grom měl strašnou chuť vše sdělit Zelenorovi, škoda že nešel s ním. No a kdyby šli všichni, asi by se nic nestalo, neboť je andělé našli podle zvěda, který utekl. Nemuseli by se namáhat s Angelem; kdyby jich bylo víc. Alespoň se zocelí, říkal si Grom. A tím myslel sebe, jelikož Kram byl už celý ze železa. Grom měl sotva čtvrtinu síly, již má otec. Od té doby, co opustil Útes, je silnější, ale bude ještě muset hodně máknout, aby byl v boji dokonalejší. Po pár minutách v bitvě by si nejspíš musel odpočinout a to by ho mohlo stát i život. Ale ve Zlaté Lilii poprosí Dhalsima o výcvik. Z mečem uměl, ale nedostatečně, zkrátka bylo co vypilovat. A u dvojčat, anebo u Lukerese či Qerlona by se měl začít cvičit ve střelbě, bez které se v Thálii neobejde. Taktéž je v ní dobrý, ale ne skvělý a už ani není pomyšlení na vytříbený um s lukem. Ados byl obdařen kýtou sušeného masa a obtěžkán batohy a zavazadly. Grom byl velice šťastný, měl skvělé přátele hned po tom, co se vydal z Útesu a k tomu ještě vlka, ale ten nebyl obyčejný. Byl to určitě druh thálijského vlka, ostatně na to se zeptá Zelenora, jak bude moc. Pamatuje, jak přemýšlel, co to udělal za nesprávný krok, když pod kentauřím ostřím klesl Jeremiáš. Dobře to dopadlo a za to vděčil bohu, Nefelovi.
Mraky! Procházeli jimi! Dalo by se říci, že byli v nich. Výška, ve které se nacházeli, byla hodná výšky oblohy. Oblaky mírně šlehaly do obličeje a vítr tu vál větší rychlostí. To bez problémů přečkali a prošli se po obloze, když se to řekne nadneseně. Hned byli nad nimi a tam to vypadalo božsky: velké i malé kopce mraků se tam převalovaly; byla to pastva ovcí. A ještě krásnější byl hřeben Lófijského pohoří: řinul se nad mraky, jako skála vynořená z moře. Grom užasl a někdy do něj šťouchl, Jeremiáš či Kram s nosítky ho popohnal, čímž ho vysvobodil z područí krásy.
Přešli přes vrchol a začali scházet, nebyl to moc prudký svah. O dost byl prudší z druhé strany, kde už šli. Sestup byl rychlejší a pohodlnější. První večer po přechodu hřbetu, spali v puklině ve skále. Zangifer už šel po svých. Pochodně měli mokré jako hnůj a proto museli jít poslepu. Díra uvnitř byla dlouhá a vedla do nitra hor. Odbočili doprava z hlavní cesty na Jeremiášův povel, protože on prozkoumával okolí a Zangifer taktéž. Viděli světlo, určitě tam někdo bude, třeba zlatokopi, možná banda skřetů či goblinů, kteří žili v jeskyních, ale tady v zimě? Mohl to být neznámý druh, kdo ví.
K jejich údivu tam nebyl nikdo, kulatá místnost s vysokým stropem pochodně neměla, ale na chodbě, která k ní vedla, byly dvě, takže světlo dosahovalo až dovnitř. Ohniště uprostřed, nedávno hořící, doutnalo. Někdo tu musel být, což bylo zavádějící, poněvadž stopy před jeskyní nenalezli. S hádankou se moc nepachtili. Angela položili do stínu, kde skoro nebyl vidět, daleko od ohně. Měl ještě větší horečky a převaloval se, byl v bezvědomí. Došla jim voda, jak Kram oznámil, když vypil poslední doušky z měchu, který byl přivázán na nosítkách Angela.
„Dole bude ještě dosti vody, pramen či malé jezírko; podíváme se tam. Zangifere, ty tu budeš hlídat Angela. Hadr, co je vedle něj, mrznul venku celý den a tím mu ochlazuj tělo. Rozdělej oheň, dřevo je tam,“ Kram ukázal na vyskládané dříví, proschlé. „A my ostatní, pospěšme!“ pobídl Jeremiáše s Gromem Adosem, načež opustili Zangifera, kterému z chodby vzali jednu pochodeň, aby dobře viděli na cestu. Ta jim k slepé ulici netrvala dlouho a proto se vrátili téměř až k Zangiferovi a tam se vydali jinou chodbou. Tato cesta byla více udržovaná a řekli by, že tu někdo denně chodil. Záhy už kráčeli ke studni plné vody a s velkou kamennou přepážkou, která měla moc krásných ornamentů v ní vytesaných. Voda tekla z kentaura, respektive z jeho pusy otevřené dokořán. Tam se vody napili a když byli napití, natočili do měchů.
Oheň ještě nebyl rozdělán, jak prozradilo světlo jedné pochodně, kterou tu zanechali trpaslíku. Ale vevnitř v místnosti bylo vše připravené, jen zapálit. Ten, který to udělat měl, tu nebyl, propadl se do země. Kram, který oheň zapálil tím, že vzal křesadlo a jím sláma chytla také, Groma s Jeremiášem poslal hledat Zangifera. Jeremiáš šel dozadu s jednou pochodní a Grom s druhou kráčel nahoru do zimy. Tu rozeznával hrboly a kopečky o které zakopával ve tmě, když nesl Angela dolů.
Venku nebylo nic, ale slyšel Jeremiášovi výkřiky, které zněly Zangiferovým jménem. Grom také zakřičel, odpovědí mu byla však jen ozvěna, nikoliv chraplavý hlas Zangifera. S nepořízenou se vrátil. Jeremiáš už byl nazpět též, také nenašel nic, jen kamenné stěny, a síně jimi tvořené, jež vracely křik jména nezvěstného; Zangifera! Ztratil se, jelikož ani po dvou hodinách se nevrátil a Grom nechtěl usnout a radši čekal s domněnkou, že Zangifer, důlní zabiják se vrátí, že se šel jen podívat ven a nadýchat vzduchu či koukat na hvězdy. Nebyla to pravda, ani ráno se nevrátil a jeskyň museli opustit bez něj. Nechali mu tam vzkaz, kdyby se vrátil a ten zněl:
Zangifere, nevím co se s tebou stalo, ale byli jsme nuceni odejít bez tebe a to ještě s dvou hodinovým čekáním . Proto, jestli čteš tento dopis, přijď do Erä Lilia do deseti dnů.
Kram, Jeremiáš, Grom, vlk Ados.
Vzkaz nechali u ohně a odešli, vstříc Zlaté Lilii. Tento den šli až do noci. Kram už si nestěžoval na bolavá záda a ztráta Zangifera přidala na rychlosti. Tuto noc se velice dobře vyspali, tak občas klusali.
„Zítra za poledne budeme v Erä Lilia. Nebo dnes půjdeme o čtyři hodiny déle, takže do půlnoci, možná míň.“
Jeremiáš byl pro to, aby šli až do noci a to se s Gromem shodl, bylo rozhodnuto, jde se do noci. Dvě pochodně, které sebrali z jeskyně, jak jim sdělil Kram, byli postaveny v držadlech na nosítkách a proto viděli na cestu. Velká úleva byla, když se vyhrabali ze sněhu a pod sebou měli zase tvrdou půdu, nikoli měkkou, bořící se břečku. Grom měl sníh rád, ale všeho moc škodí, jak se říká. A hlavně už dlouho neviděl zelenou, která ho vnitřně naplňovala, a stromy, které miloval. Teď ho napadlo, jak mu Falasmulor říkal Meliore, co to mohlo znamenat? Ovšem se na to zeptá Zelenora, však ten už na to kápne.
Za noci vyšli na pahorek, na němž Kram řekl: „Dále nepůjdeme. Říká se, že Zlatá Lilie je krásná za východu slunce. Jsme tak pět mil daleko. Teď za noci není vidět, ale počkejte ráno. Vyspíme se u cesty. Není se čeho, bát bude tu mnoho lidí, ale ti si nás ani nevšimnou.“
Měl pravdu. Grom usnul u Adose, opřený o něj.
