Masivní dveře lehce zavrzaly a z výhně se zvedlo pár jisker, jak se chladný noční vzduch zvenčí střetl s rozžhavenými uhlíky. Kovář zvedl hlavu, ale když příchozí sundal dlouhý hnědý plášť a s ulehčeným „Konečně zase doma,“ natáhl ruce nad výheň, pokračoval v dmýchání.
„Jaká byla cesta? Prodals něco?“ , zeptal se kovář a bez zjevné námahy přetáhl masivní kus rozžhaveného kovu na kovadlinu. Několikrát do něj zkusmo udeřil kladivem, ale vzápětí jej vrátil do výhně.
„Teď mi pomoz, Gabrieli,“ zvedl oči k příchozímu, který cosi lovil zpod kazajky.
„Á, sláva, našel jsem ho.“ Na stůl vedle kovadliny dopadl těžký váček. Zazvonil oním těžký zvukem, jaký vydávají pouze velké zlaté mince.
„Už jenom na cestě do Belirogu jsem prodal skoro polovinu jednoho vozu. A tam? Málem mi utrhli ruce, příteli. A to jsem zdvojnásobil ceny. To ale spíš přitáhlo ještě víc lidí. Zvlášť těch bohatších.“ Gabriel si za řeči sundal probíjený kabátec a jen v košili se chopil dohladka ohmataných madel dvou měchů. Chvíli oba muži pracovali zcela soustředěně a mlčky. Pak, když výkovek bíle zářil a jiskřil, promluvil kovář: „Můžeš si odpočinout.“ Přetáhl kleštěmi kus na kovadlinu a pod silnými údery těžkého perlíku, ostře zvonícími celou kovárnou, začal dříve plochý plát pomalu a neochotně nabírat jiný, známější tvar. Gabriel popadl silné kleště a pomáhal přidržovat výkovek na místě.
Teď už záleželo na každém úderu a tak muži pracovali tak soustředěně, že nevnímali pot, který jim stékal po tvářích ani únavu, jenž jim začala svírat paže. Nevšimli si ani, když do kovárny vešla krásná dívka se džbánem mléka v jedné a tácem naloženým masem a sýrem v druhé ruce. Pod paží navíc nesla bochník chleba. Kovář i jeho pomocník si jí všimli, až když jídlo rozložila na stole a přivítala Gabriela polibkem na tvář.
Kovář položil perlík zpátky na místo, téměř hotový meč strčil do kádě s vodou a posadil se na stoličku. Otřel si tvář, přitáhl si dívku na klín a gestem vybídl Gabriela k jídlu.
Ten se znovu, jako už mnohokrát předtím, zadíval na mladou dívku a uvažoval, jak dlouho ještě spolu s kovářem budou muset skrývat pravdu. Přemýšlel, kdy někoho napadne, že si vůbec nejsou podobní. Miriam je útlá krásná dívka s vodopádem zlatostříbřitých vlasů a s očima tak hlubokýma, že se v nich beznadějně utopí každý, kdo se do nich zadívá. Tohle znal on i kovář z vlastní zkušenosti. Vždycky jí stačilo se na někoho jen podívat a mile se usmát, a ten nešťastník udělal, co chtěla. Jen u kováře tato technika někdy selhávala. Naposledy Miriamina moc nad lidmi selhala, když chtěla, aby jí Gabriel koupil malé kotě. Tehdy to skončilo dokonce malou hádkou, protože kočky Benedikt vždycky nesnášel. Očividně ale nebyl proti myšlence domácího mazlíčka, protože jen o pár dní později daroval Miri malé štěně. Dívka se do pejska beznadějně zamilovala a málem ho unosila. Když hrozilo, že se pes nikdy nenaučí chodit, udělal pro něj kovář malý výběh. Shodou okolností byl účinný úsměv jednou z mála věcí, které měli Miriam a Benedikt společné. Benediktův úsměv pracoval ale na trochu jiném základě. Zatímco dívka úsměvem slibovala polibky a dávala potěšení, Benediktův sliboval spoustu nepříjemných zážitků, když někdo neudělá, co by měl. Přitom ale Benedikt vypadal velice dobrácky a mírně. Měl hezkou tvář, můžeme-li to říci o muži, kterou moc nenarušoval ani kdysi zlomený a trochu křivě srostlý nos. Pokud by ty nepříjemnosti byly alespoň trochu úměrné samotnému Benediktovi, uvažoval dál Gabriel, měl by se ten, kdo je na sebe přivolá, vzít nohy na ramena a zastavit se snad až na druhé straně světa. Gabriel znovu přejel pohledem po kovářových pažích zvících síly stehna dospělého muže, které dokázaly prorazit okované dveře na útěku z paláce, a které teď objímaly Miriam s jemností motýla.Benedikt byl jedním slovem VELKÝ. Kdyby někdo sepisoval nový slovník, ke slovu velký by mohli dát Benediktovu podobiznu. Ovšem na rozdíl od jiných velkých lidí, kteří občas mívají inteligenci houpacího koně, skrývala jeho hlava překvapivou dávku bystrosti. Však taky bez problémů prošel královskou akademií a několik let sloužil jako velitel armády sousedního krále. Takové postavení nemohlo být svěřeno žádnému buranovi, který se umí jen ohánět mečem. Nebo vlastně sekerou, opravil se Gabriel v duchu. Vzpomněl si jak se zatvářil jeho protivník s posledním tréninkovém utkání. Benedikt i beze zbroje vážil přes metrák a i v pouhé drátěné košili se jako hora tyčil nad právě dorazivším nováčkem. Ten byl sice sám o sobě docela urostlý, nicméně proti Benediktovi se jeho postava ztrácela. V duchu se zašklebil. Nechtěl bych být ani poblíž té armády, na niž by zaútočil. Kdybych ho jen zahlédl na tom jeho příšerném koni, v plném plátovém brnění, se štítem a sekerou, asi bych se otočil a zastavil se až za dalším obzorem.
Vtom si však Miriam všimla jeho zamyšleného výrazu v obličeji a vtiskla mu polibek na tvář. „Nemrač se Gabrieli. Nesmíš se mračit. Není to dobré na pleť. A taky to není zdravé.“
„Zlobit mě taky není dobré na pleť, Miri. A zlobit tady Benedikta není zase moc zdravé. Dokonce bych se odvažoval říct, že to bývá i zdraví škodlivé.“
„Velice škodlivé. V některých případech i smrtelné,“ doplnil s úsměvem Benedikt.
„Mimochodem, za týden je v Aedd Gynwael jarmark. Trhy, kejklíři a to všechno kolem. Napadlo mě, že jestli Benedikt nebude proti, mohli bychom se na dva nebo tři dny odsud vyhrabat a dopřát vám dvěma trochu zábavy a rozhledu. Ty s Martinem se pobavíte a my s Benediktem se můžeme podívat po úplně nových zákaznících.“
Benedikt sebou při spojení „úplně nových zákaznících“ trochu škubl a jeho pohled se na kratičký okamžik střetl s Gabrielovým. Ten nepatrně přikývl.
Benedikt znenadání plácl jemně Miriam po noze a řekl: „Buď tak hodná a připrav nám lůžka. My s Gabrielem uhasíme výheň, uklidíme tady a přijdeme.“
Lehkonohá dívka posbírala prázdné nádobí a odběhla. Oba muži na sebe ještě chvilku hleděli. Pak se Benedikt zvedl a začal uklízet nářadí. Gabriel to už nevydržel a tiše se zeptal:
„Jak dlouho ještě? Já už nechci lhát, Benedikte. Ne jí. Nevím jak dlouho ještě budeme muset pracovat, ale už to nebude dlouho trvat a budeme připraveni. Ale co oni dva? Jestli jim prozradíme tajemství jejich původu až před vypuknutím toho všeho, nevyrovnají se s tím. Jsou zvyklí na venkov, ne na město a už vůbec ne na způsoby u dvora. Na nějakou dobu je budeme muset vzít někam do společnosti, třeba k hraběnce Fonte. Ta vždycky platila za znalkyni etikety a přitom má poměrně volné způsoby.“
„Tak proto ten jarmark? Ale máš pravdu. Už uběhlo dost času a oni musí poznat i tu trochu horší stránku života. Už ti zbývá jen vymyslet důvod, proč tam přenocujeme a proč tam mají Miri a Martin zůstat. Ale… hrabě Fonte k nám ještě nepatří, že, čaroději? Jak ho chceš přesvědčit, že Miri a Martin jsou opravdu ti, za které je vydáváme? Miri je sice své matce podobná jako Martin svému otci, ale uběhlo dost času a ničí paměť není věčná,“ odpověděl Benedikt.
* * *
„A tati, půjdeme se podívat na kejklíře?“, zeptala se Miriam s očima navrch hlavy. Nebyla na jarmarku poprvé, ale nikdy nebyl tak velký a s tolika atrakcemi.
„Vezmi s sebou bratra a můžete jít, jen nezapomeňte, že máme být před setměním na hradě. Nebýt toho, že Gabriel prodal hraběti několik našich dobrých mečů, krčili bychom se někde pod smrčkem nebo hůř, na některé z těch doslova živých postelí támhle v hostinci. A dávejte na sebe pozor.“, dodal a vtiskl dívce do dlaně váček s několika stříbrňáky.
„A co kdybychom vás museli nutně najít?“, zeptala se věcně Miri.
Gabriel se podíval na Benedikta a odpověděl: „Zeptejte se stráží. Myslím, že ani já ani Benedikt nejsme jen tak přehlédnutelní. A možná už budeme na hradě. Pan hrabě chtěl vidět ještě další ukázky našich kusů.“
„Musím si najít nějaký klacek,“ zamumlala si ještě Miriam, ale Gabriel ji zaslechl.
„Na ty holky nebo na něj?“, zašeptal spiklenecky a Miri se zašklebila. Oba pohledem přejeli rostoucí hrozen mladých dívek kolem Martina a svorně přehlédli podobný houfec chlapců pozorujících Miriam. Nejhorší asi bylo, že si svého šarmu a moci nad ostatními vůbec nebyli vědomi. Čaroděj si vzpomněl na jejich otce, jehož pohled nejednou zkrotil i odbojné šlechtice a jehož úsměv lámal ženská srdce a usmál se pro sebe. Probral ho až Benediktův hlas, když se dohadoval o ceně blankytného hedvábného šátku pro Miriam a on si pospíšil za ním.
* * *
Měkké světlo z několika umně tepaných svícnů ozařovalo malý rytířský sál. Ve výklencích zdí stála brnění slavnostní, někdy až přezdobená, i válečná se stále patrnými stopami šrámů a dalších památek na prodělané bitvy a tažení. Nade všemi se skvěl erb rodu Fonte, zlatý lev s mečem v rudém poli a heslo rodu: Hrdě a věrně. Doba však nepřála hrdým a už vůbec ne věrným. Nový král přál pochlebovačům, udavačům a dalším svým pomocníkům a to byl také důvod, proč hrabě Fonte trávil již několikátý měsíc na svých statcích za zdmi svého hradu. Teď seděl v čele poměrně bohatě prostřeného stolu a mozek mu vířil jako lopatky větrného mlýna nad tím, co se právě dověděl od mohutného kováře sedícího po jeho pravici.
Naproti Benediktovi seděl Gabriel a pozorně sledoval Fonteho reakce. Až příliš dobře věděl, jaké břemeno právě uvalili na jeho mysl a bedra. Oba, čaroděj i kovář se v hraběcí společnosti pohybovali s nenuceností, jež ostře kontrastovala s jejich domnělým stavem.
„Tak vy mi tvrdíte, že korunní princ Martin a princezna Miriam žijí?“, překonal konečně svoje překvapení hrabě.
„Ano. A za chvíli přijdou a vy uvidíte, už jen podle rodové podoby, že mám pravdu.“, odpověděl suše Gabriel.
„Jak se vám podařilo je zachránit,“ zeptal se Fonte. „Věděl jsem, že byste dokázal uprchnout vy, jako velitel královské gardy jste musel vědět o některých tajných chodbách, ale ještě se dvěma malými dětmi?“
„No, nebylo to nejlehčí, vlastně, bylo to po čertech těžké,“ odpověděl Benedikt. „Ale zavedl jsem stopy do močálů pod hradem a iluze tady mého přítele čaroděje pak způsobila, že pátrači věřili všemu, čemu jsme chtěli. Ale i tak jsem tam málem zůstal,“ vzpomínal kovář.
„Nejtěžší asi bylo udržet v klidu a tichu obě děti. Viděly v chodbách spoustu zlého a obě se chtěly vrátit k mamince. Jenže to už nešlo. Martina jsem musel dokonce uspat.“, vrátil se do svých vzpomínek bývalý královský čaroděj.
Napětí v místnosti znatelně polevilo. Benedikt se na Gabriela pousmál, polovinu úkolu už měli za sebou. Zbývalo už jen přesvědčit hraběte, aby se aktivně podílel na tichém odstranění současného vládce.
Toto trojí přemítání přerušil majordomus. Uklonil se hraběti a řekl: „Pane, poblíž hradu jsme našli nějakého mladíka. Zbitého a okradeného. Stráže ho našly a přenesly do hradu.“
„Děkuji Keesi. Půjdu se na něj podívat.“ Pak se hrabě obrátil na své hosty. „A vy, můj pane? Sire čaroději?“
* * *
Benedikt znovu zatřásl mladíkem a skoro křičel: „Vzbuď se, Martine! Kde je tvoje sestra? Kde je Miriam?“
Martinovu tvář „zdobila“ velká duhová modřina s mnoha třískami zadřenými do hladké kůže, jak to někdo vzal přes hlavu nějakým prknem. Až na spodní prádlo byl nahý a Miriam zmizela!
„Nechte ho už být, pane. Nic si nebude pamatovat,“ ozval se tichý hlas a Benedikt se otočil. Za ním stál hrabě Fonte a mluvil dále. „V poslední době se na mém panství už několik mladých dívek a žen ztratilo. Zmizely naprosto beze stopy.“
„Nemá některý z vašich sousedů zvrhlé choutky?“, zeptal se Gabriel a oči mu zasvítily zlostí.
„Dříve se něco podobného říkalo o baronu Drexlerovi, ale ten před necelým rokem zemřel.“
Vtom se ozval jeden ze sloužících, mladý chlapec, páže nalévající víno do hraběcího poháru. „Mohu promluvit, pane?“
Benedikt, Gabriel i Fonte se k němu otočili: „Jestli něco víš, chlapče, tak nám to řekni.“ Gabrielovi kolem zaťatých pěstí lehce zajiskřila přebytečná magie a páže se otřáslo.
„Víte, pane, jen jsem tak slyšel, že nějakej královskej čaroděj něco chystá a …“
„… a sbírá síly. Nabírá síly zabíjením mladých dívek. To zvíře se nezastaví před ničím.“, zaklel Gabriel. Benedikt přikývl. „Ty myslíš Boona.“ Nebyla to otázka, jen konstatování.
„Kdo je Boone“, zeptal se trochu dotčeně Fonte.
„Boone je jedním z králových čarodějů …“, začal Benedikt, ale Gabriel ho přerušil.
„… Boone není jen tak nějaký čaroděj. Vysokou magii ovládá jen průměrně, ale je vyškoleným nekromantem. Takže pokud nechává lovit mladé dívky, tedy sbírá síly, je zřejmé, že se chystá na něco mnohem náročnějšího, než jsou obyčejní oživlí mrtví,“ vysvětloval čaroděj a jiskřiček kolem jeho pěstí znatelně přibylo.
„Miriam se jim nesmí dostat do rukou. Hrabě, neobsadil náhodou v poslední době nějaký králův nohsled nějaké panství poblíž? Připadá mi nesmyslné, že by posílali dívky po jedné nebo dvou. Budou jezdit po větších skupinách, aby nemuseli rozdělovat síly.“
„Asi před půlrokem jmenoval král sousedním baronem Gibbse,“ řekl hrabě. „Dostal titul, ale zůstal stejným nevzdělaným barbarem jako byl předtím. Jestli se někde ty dívky shromažďují, tak na jeho tvrzi. Bohužel v sobě nezapřel vojáka a proměnil své sídlo v pevnost. Byli jsme tam spolu s lady Dianou na uvítací slavnosti, ale připadali jsme si jako v kasárnách. Hrubé vtipy, krajně neslušné chování, atakdále. Však to sám znáte.“
„Drahý hrabě, máte pravdu, znám to. A z větší blízkosti než by mi to bylo leckdy milé. Nicméně v tuto chvíli nemám čas na rozebírání společenských kvalit Gibbse a jeho vojáků. Musím za každou cenu zabránit, aby se dostala do jeho postele nebo hůř, do drápů Boonovi. S Gibbsem jsem se jednou setkal, a je to člověk, který pošle nekromantovi deset dívek, ale nejméně pět si nechá pro sebe a gardu,“ promluvil kovář trochu ostřeji než měl v úmyslu.
„A i kdyby je poslal Boonovi všechny, královská krev by ho posílila tak, že už by žádné další posily nepotřeboval, i když nevíme kolik sil už stačil nabrat. Prostě nesmíme připustit, prolití další krve,“ navázal Gabriel.
„Dobrá. Co po mně chcete?“, zeptal se trochu rezignovaně hrabě, ačkoli až příliš dobře věděl, co bude bývalý velitel královské gardy chtít a že krásné dny klidného rozvoje jeho panství končí.
„V tuto chvíli potřebuju jen pár mužů, kteří se okamžitě vypraví nejkratší cestou na hranice vašeho panství. Chci aby to byli schopní muži, kteří dobře znají kraj kolem hranic. A to nejdůležitější, Fonte. Chci vaše slovo. Nikdy jsme tu nebyli, nikdy jste neslyšel o královských dětech. Martin tady zůstane. Je to váš synovec, který se bude učit způsobům u dvora. Lady Dianu to určitě potěší. Rozumíte mi dobře?“ rozhodně prohlásil Benedikt a hraběte ani nenapadlo nějak odporovat.
* * *
„Stát! A radil bych vám se moc prudce nehýbat!“, zazněl náhle z hustého podrostu jasný hlas. Benedikt s družinou zastavili a vojáci hraběte Fonta se trochu překvapeně rozhlíželi. Neviděli nic. Náhle se všude kolem nich zaleskly tasené meče a ostré hroty kopí. Pár kroků před skupinou se z křoví vynořil vysoký štíhlý muž, očividně vůdce. Pomalým krokem došel k přepadeným aniž se vůbec namáhal tasit meč a pohrdavě je přejel pohledem.
Benedikt se na něj podíval lépe a v duchu překvapeně zaklel. Ten parchant! Po prohraném boji v královském paláci byla královská garda rozpuštěna a muži se rozprchli do širokého okolí. Někteří se vrátili k rodinám, pokud je měli, a někteří, zvláště ti kteří se už neměli kam vrátit, žili v lesích a olupovali bohatší pocestné. Takovéto skupinky dělaly novému panovníkovi těžkou hlavu, protože znaly způsoby jak se skrývat, jak prodávat ukradené zboží a jak unikat královským vojákům. Jen velice zřídka se stávalo, že by byl některý z nich chycen a popraven. Teď kolem sebe napočítal zhruba dvacet svých bývalých mužů pod velením starších seržantů a poručíka. Byl to onen nováček, proti němuž kdysi stál v posledním tréninkovém souboji. Necouvl a ačkoli byl poražen, dokázal svého velitele pořádně unavit. Byl čas se představit.
„Takhle vypadá královská garda?!? Co to máte na sobě, hadráři!!!“, zaburácel hlasem, který si museli pamatovat ještě z palácového nádvoří. Většina z nich ztuhla úžasem a vyvalila oči na mohutného kováře, jako by si ho všimli až teď. Poručík se z nečekaného shledání vzpamatoval jako první a došel k Benediktově třmenu.
„Dobrý den, pane,“ pozdravil trochu přiškrceně.
„Také vás zdravím, poručíku. Nicméně, na něco jsem se ptal. Těmto mužům velíte vy? A to je tahle stezka tak nevýnosná, že nemůžete udržovat svůj oddíl v pořádku? Odpovězte chlape!!“, hulákal Benedikt a muži se pod jeho hlasem začali krčit jako školáci před rákoskou v učitelově ruce.
„Už nejsme u gardy, pane,“ pokusil se vzdorovat poručík, byl ale okamžitě umlčen.
„Vy jste snad dezertoval, poručíku? Já si totiž nepamatuju, že bych vás propouštěl!“, hřímal Benedikt. „Takže, mám pro vás všechny novinku. Stejně jako žiju já, žije i Jeho královská výsost korunní princ Martin a Její královská výsost princezna Miriam.“ Benedikt nechal mužům malou chvilku na strávení informace. Pak promluvil znovu. „Princezna je ovšem v tuto chvíli v rukách Gibbse a jeho sebranky. To znamená, že co?“
„Že ji dostaneme zpátky!“, zařvali všichni, až se z větvoví sneslo několik listů. Poručík poslal několik mužů pro věci ostatních a k zahlazení stop, a po krátké chvíli se zařadil do Benediktovy skupiny. Jeli dál. Jenže teď jich nebylo deset, ale pětatřicet. A co víc, byli to muži dobře vycvičení a ozbrojení. A on jim věřil.
* * *
„Pane? Jak si přestavujete ten útok?“, zeptal se poručík Jordan svého velitele, když ten nařídil zlikvidovat tábor půl dne jízdy vzdálený od Gibbsova hradu. To už byli všichni ve věrných kopiích svých starých uniforem. Kalhoty z pevné látky, volné košile, kabátce a široké pláště, všechno v černé barvě, snad až na stříbřitou podšívku plášťů. Všichni kromě kováře. Benedikt se rozpomněl na dobu u dvora a oblékl si svou tradiční kombinaci černých kožených kalhot a temně modré košile. Přes ramena si přehodil plášť gardy a přivolal velitele Fonteho zbrojnošů.
„Pánové,“ řekl jim. „Hodlám Gibbsův hrad dobýt, ovšem tiše, aby nikdo nic nepoznal. Chci totiž, abychom zde vybudovali naši novou základnu, nový pilíř královské moci. Zatím není důležité, kdo Gibbse nahradí, může to být jeho synovec nebo jiný člen rodiny, ale musí být pod vaší kontrolou. Než Martin dosáhne korunovačního věku, musí být toto hradiště azylem pro všechny naše přátele a spolubojovníky. Tady bude ten bod, ze kterého vyjedeme vstříc uchvatiteli, abychom ho ztrestali za zločiny, jichž se dopustil na našem králi, našem lidu a naší zemi.“
Jordan se na svého velitele jen trochu udiveně zahleděl. Nechápal, jak někdo může s pouhými pětatřiceti muži zaútočit na dobře opevněný hrad s nejméně pětkrát tak početnou posádkou. Pak ale poslouchal velitelův plán a kolem úst mu začal pohrávat velice nepříjemný úsměv. Jestli tohle opravdu vyjde, je hrad jejich bez velkých ztrát. Alespoň na jejich straně. Nepřátelské ztráty musí být absolutní. Pokud by vyvázl jen jediný člověk, je s nima ámen. Sešli by se pak už jen v řadě před popravčím špalkem. Nebo pod konopnýma oprátkama.
* * *
„Přichází zkáza…“, zaskřehotal nekromant ve štíhlé věži Gibbsova hradu, k němuž se blížila malá skupinka dobyvatelů.
Gibbs se jen otřásl a v duchu si pomyslel: Už zase blouzní. Navenek ale nedal nic znát a zdvořile se zeptal: „Budete potřeboval ještě další dívky, sire mágu? Sousedé se už začínají divit, kde se jim ztrácejí vesničanky. Měl byste tím úkolem pověřit někoho jiného. Moji muži už musejí překračovat hranice jiných panství, aby vám nějaké mladé dívky přivedli.“
„Už jen několik dní a budu dost mocný, abych mohl udělat téměř cokoli si umanu. Vyvolávat mocné démony, ovládat je a ze smrtí jimi rozeseté čerpat další moc a sílu. Cítím se tak mladý, Gibbsi, tak silný…“ zvráceně se chechtal čaroděj, ale v tentýž okamžik se jeho tvář stáhla do příšerné masky. „Cítím strach! Přichází trest… Jezdec… Mnoho jezdců!…všechno zničí…a spálí…nezbude nic, nic!“, vřeštěl. Gibbs se odvrátil a odešel z věže. Ano, v posledním roce se měl díky čaroději a jeho moci výborně, jenže ho začalo mágovo šílenství zmáhat. Podle dohody si pro sebe a muže mohl ponechat třetinu unesených dívek a tak si bohatýrsky užívali, ale i jeho muži už začínali reptat.
* * *
„Jordane, Rede, udělejte to přesně jak jsem řekl. Jsme tu,“ řekl tiše Benedikt a uvolnil z řemení na sedle svou strašnou sekeru. Originál, válečnou sekeru po otci, musel před lety nechat v příkopu pod královským hradem, aby pátrači uvěřili jeho smrti. Pak se trmáceli s Gabrielem a dětmi ozbrojeni pouze Gabrielovým mečem a krátkým lukem. Teď ji uchopil a hlavicí zabušil na okovanou bránu z tvrdých bukových fošen. Solidní práce, pomyslel si, ale to už se v úrovni hlavy jeho koně otevřela špehýrka. Žádný stavitel ale očividně nepočítal s Benediktovým koněm. Sotva se před ním objevila něčí tvář, podařilo se mu pohodit hlavou tak dokonale, že mu z huby odletěl chomáč slin a pěny přímo do malého otvoru. Ozvalo se jadrné zakletí a špehýrka se zabouchla. Namísto toho se otevřelo jedno křídlo vrat a první pohled strážného padl na jezdce uznale poplácávajícího svého koně. Už se mu nestihl podívat do tváře, protože kolem jezdce se mihlo několik mužů a strážný zemřel, když ho jeden z nich probodl píkou. Benedikt vjel na nádvoří a hned za ním se tlačili jeho lidé. Většina z nich třímala dlouhé meče a úzké dýky, někteří svírali dlouhé luky a další zkušeně drželi dlouhá kopí a píky. Jen Jordan a Benedikt se zručně oháněli velkými sekyrami. Všechno se sice nepovedlo úplně podle jejich plánu, ale za přibíhajícími vojáky už byly vidět první prchající dívky. Náhle sjel mezi bojující blesk a dva jeho muži zemřeli. Benedikt pobídl koně a klestil si cestu k věži skrz vojáky podobným způsobem jako žnec mezi klasy obilí. Přede dveřmi se mu do cesty postavil sám nový hrabě. Gibbs. V jedné ruce měl krátký meč a v druhé lehkou sekeru. Benedikt sesedl. Uprostřed nádvoří se kolem nich utvořil kruh z jeho gardistů a Benediktových mužů. Všichni uznávali, že pokud jeden z nich prohraje, vzdají se všichni.
Nikdo z hradní posádky ovšem netušil, že pět nejlepších mužů tiše otevírá zámky dveří v podzemí hradu a osvobozuje unesené dívky. Po otevření dveří se měli přesunout do věže a v tichosti se pokusit zabít čaroděje. Jordan správně uhodl, že nezvaného hosta ubytují právě ve věži, kde bude mít pro své záměry dost místa i samoty.
Kroužili kolem sebe jako medvěd a tygr. Gibbs byl oproti Benediktovi téměř o půldruhé hlavy menší, ale byl šlachovitý a silný jak býk. Benedikt byl mnohem větší, ale nabízel mnohem více prostoru, kam mohl Gibbs zaútočit. Oba už zdobily lehké škrábance a šrámy. Kováři se už z předchozího boje krví lepil rukáv na paži, kam ho zasáhl čísi šíp, Gibbs ulehčoval levé noze, kam se Benediktovi podařilo ho silně nakopnout. Ze zbraní odlétaly jiskry a dokonalá ostří se do sebe nemilosrdně zakusovala. Benediktovi se najednou postavily všechny vlasy na hlavě, měl pocit silného mravenčení v celém těle. Okamžitě poznal, co se děje. Čaroděj sem chce vrhnout další blesk. Benedikt se vrhnul k hraběti a smykem si s ním vyměnil místo. Čaroděj, zmatený scénou, vypustil silný výboj magické energie. Poslední, co v životě Gibbs zahlédl, byla záplava světla, a pak na něj peklo dýchlo svým horkým dechem. Ve stejné chvíli zemřel i čaroděj, když mu štíhlá dýka, téměř jehlice, pronikla lebkou přímo do mozku. Když se kolem jeho těla začaly objevoval jiskry uvolňované magie, pochopili útočníci, že zůstávat zde je nejen nevhodné, ale přímo nežádoucí. Jediným úderem ulomili zámek u zamřížovaných dveří, za nimiž čekala na svůj osud dobře dvacítka mladých krásných dívek a zamířili ke schodům. I přesto se nepodařilo vyváznout všem. Maarden, muž, který zabil čaroděje, se podíval na schodech na své zakrvácené ruce a vykřikl strašnou bolestí. Nekromantova krev na nich vzplála a v mžiku muže pohltily plameny.
Dole na nádvoří už zbylí útočníci odváděli první odzbrojené obránce do hradních kobek. Obránci měli stále citelnou přesilu, ale jejich bojovnost byla zlomena hraběcí smrtí.
Když hrad opět ztichl, přišel za Benediktem, Jordanem a Redem do hraběcích komnat mladý muž v doprovodu dvou dívek. Byl to Gibbsův syn a dcery. Přišli zjistit, co s nimi mají dobyvatelé, kterých přežilo sotva dvacet z původních pětatřiceti, v úmyslu. Benedikt je ujistil, že zůstanou naživu, jen budou nějakou dobu poslouchat jejich rozkazy. Mladý Gibbs slíbil poslušnost, ale než stačil říct něco dalšího, vstal Benedikt a odešel do sousední komnaty. Tam na lůžku s nedbale rozhozenými vlasy klidně spala Miriam. Byla vybrána, aby následující noc posloužila hraběti. Byla nádherná. Přestálé utrpení na ní naštěstí nezanechalo viditelné stopy a když se po několika hodinách probudila a našla vedle postele v křesle svého spícího ochránce, i ve spánku svírajícího topor své strašné zbraně, jen se usmála, vzala ho za ruku a znova usnula.
* * *
„Mrtvý! Nemůže být mrtvý!“, křičel současný král Wranco na posla. Pak se otočil k jednomu ze sluhů a přikázal: „Okamžitě přiveď některého z mých dalších čarodějů. Hned!“
Pokynul strážím a ti nebohého posla odvedli do mučírny. Mladík netušil co ho čeká, měl jen vyřídit pozdravy od nového hraběte spolu se zprávou o smrti jeho otce a čaroděje. Ale bohužel velice rychle pochopil, že král nemá špatné zprávy rád. Dalších služeb byl zproštěn. Navěky.
Jen lehce zklidněný vladař poslal pro dalšího muže. Příchozí byl vysoký a hubený, jeho tmavé vlasy už začínaly lehce šedivět na spáncích. Královská služba nebyla lehká. Byl velitelem královy policie. Než vstoupil do služeb tehdy ještě vévody Wranca, byl šlechtickým synem vyhnaným z otcova domu po jeho smrti. Starší bratr zdědil celé léno a jeho se pokusil zabít. Před smrtí ho zachránil pouze rychlý kůň. Vévoda mu svěřil tuto práci, dal mu titul, majetek i pocit uznání a na oplátku získal jednoho z nejvěrnějších služebníků. Po Wrancově nástupu na trůn se ovšem objem jeho povinností mnohonásobně zvětšil. Už se nestaral jen o malé vévodství. Staral se o policii v celé zemi, každý velitel Městské hlídky mu byl podřízen. Teď stál před králem, jehož vztek doutnal pod tenkou slupkou sebeovládání.
„Někdo zabil Boona,“ oznámil král a Espin Nood se otřásl. Zabít králova nejoblíbenějšího nekromanta byla troufalost, jaká zatím neměla obdobu. „Musíš najít jeho vraha a přivést mi ho. Chci sám zabít toho, kdo mi tohle udělal!“, nařídil Wranco. Espin se jen němě uklonil a odešel. Za svým stolem pak rozpoutal menší tornádo. Vyslal rychlého posla k novému hraběti Gibbsovi, a několik zpráv do jeho úzkého okolí. Ještě nevěděl, že všechny jeho kontakty na tomto panství byly už zlikvidovány. Gibbs totiž využil královu slabou chvilku a vymámil z něj jména všech královských špehů a informátorů. Svědomitě si je zapsal a uložil do soukromých věcí, kde onen seznam Benediktovi muži našli.
Po krátké době se do Noodových rukou dostaly zprávy, které se shodovaly na verzi smrti čaroděje, starého hraběte a několika dalších lidí po nájezdu lapků.
A on jim nevěřil.
* * *
„Takže Boone je mrtvý? A Gibbs taky? To jsou opravdu dobré zprávy. Já jen doufám, že královští čarodějové nebudou pokoušet Boona vzbudit. To by přineslo opravdu velké problémy. Ale povedlo se nám pár opravdu dobrých věcí. Získali jsme Fonta, Martin se učí etiketě, Miri tam jede hned příští týden. Za minulé dva týdny jsme udělali víc než za předchozí dva roky,“ uvažoval Gabriel. Odstranění nekromanta z královského covenu čarodějů ho více než potěšilo. Sbíral sice síly celých posledních deset let, ale byl sám. Poslední královský čaroděj.
„Opravdu se to povedlo. Máme kde sbírat síly proti Wrancovi. Měli bychom rozhlásit, že kdo chce vystoupit proti králi, bude na Gibbsových pozemcích vítán. Můžeme tam poměrně klidně budovat naši organizaci. A co víc, udrželi jsme tajemství…“, dodal tiše Benedikt a oběma se vybavily tváře královských dětí.
