|
Ve smutném pokojíku,
kde nahlas pouštím muziku,
dívaje se do světlíku,
doufaje ve spasení,
čekaje na tebe,
koukám se do nebe.
Nepřijdeš dnes ani zítra,
natož pozítří,
a přesto doufám tiše dál,
v očích maje divný kal,
nevidím ony skutečnosti,
a v podivné netečnosti,
rozjímám.
O lásce i víře,
hledám stále odpovědi,
na otázek přehršel,
nemaje nápovědy,
a čas můj - vypršel.
Nechci být sám,
to jediné vím jistě,
tvou fotku stále mám,
a myšlenky jen čisté.
V té podivné melancholii,
kouřím další cigaretu,
pro tebe,
pro všehny jež jsem miloval,
pro obrazy jež život maloval.
A stále hledám ony odpovědi,
na nichž se nedostává otázek,
co zbývá poetovi,
snad dát si na krk provázek,
provázek stvých vlasů,
provázek z vášní nevyřčených,
a doufaje v příchod tvůj,
chci zpátky život,
chci život můj.
Jsi jako stříbrná růže,
tu taky nikdo neviděl,
tu nikdo také nevolal,
a přeci tiše záviděl.
Jsem básník a z toho co?
Co z toho pro mne plyne,
když noha nohu,
zase jenom mine,
když nesetkáme se my dva,
když budu zase sám,
navěky sám opuštěn,
čekaje na příchod víly,
jak ze života vypuštěch,
nevím kde dopouštím se chyby.
Zbyla mi jen vzpomínka,
na ten krásný okamžik,
kdy jsem tě poprvé spatřil,
tak hluboko ve svých snech,
kde svět mi vždycky patřil,
byla jsi má vysněná láska,
a já miloval tě navěky,
v tom fantazijním světě,
kde utratil jsem život svůj,
vyměniv iluzi za realitu,
teď stojím sám na šedém monolitu,
navěky sám,
opuštěn,
ze života vypuštěn,
navěky...
|
