13. 10. 2007 – 7:08 Východoamerického času
Washington – USA – Pentagon
Do místnosti vkráčelo padesát ozbrojených vojáků osmého praporu. President Jefferson se rozčíleně vztyčil ze svého křesla.
„Pánové, tady nemáte co dělat! Okamžitě vypadněte!“
Ostatní členové štábu očima probodávali ozbrojenou jednotku, která narušila jejich poradu. Všem se nenávist okamžitě vytratila z očí, když dovnitř vkráčel Dagger.
„Co to má znamenat, generále,“ zeptal se zmateně Jefferson.
Dagger vytáhl potištěný kus papíru a spustil.
„Pokud president není s to vykonávat svou povinnost a bránit zemi, má vedoucí štábu právo ho v potřebných krocích zastoupit dokud nebude válečný stav zažehnán.“ Úkosem se podíval na Jeffersona. „Přebírám vládu, pane presidente!“
„My ale nejsme ve válce!“ namítl president.
„Podle vámi schválených směrnic je jakékoliv bezdůvodné napadení našich vojáků válečný akt na který USA bude reagovat stejným způsobem, tedy válkou! Dále jste mi nařídil stupeň dvě. Pokud nám nehrozí nebezpečí, proč jste ho vyhlašoval? A když jsme tedy ohroženi, nechápu proč nemůžeme podnikat akce proti agresorům. Z mého hlediska se chováte iracionálně a nejste způsobilí vyvést nás z tohoto nebezpečí!“
„To je skandál! Daggere! Za tohle půjdete před válečný soud!“ zařval a očima hledal podporu u ostaních.
Generál sebejistě pokračoval.
„A podle zákona tedy dávám hlasovat. Kdo ze štábu se mnou nesouhlasí a myslí si něco jiného?“ poslední slabika jeho slov zanikla v rachotu sborového odjišťování zbraní. „Nikdo? Pane presidente, očekávám vaši demisi za půl hodiny.“ Významě se podíval na hodinky. „A teď prosím opusťte zasedací místnost, máme moc práce.“
Jefferson odstoupil od stolu. Bylo vidět jak bojuje se záchvatem vzteku a paniky. Celý rudý vystřelil z místnosti.
„Tak pánové,“ pokračoval Dagger. „přecházíme na stupeň jedna! Chci veškeré údaje naší armády do zítřka. Ve čtvrtek jdeme oficiálně do války proti A-ALE.“ Kamenným pohledem přejel svůj štáb. „Všichni víte, co máte dělat! Já volám do Evropy!“
Zvedl sluchátko a spojil se s předsedou EU Wingatem. Vláda Anglie, jako dominantní země Evropy se chýlila ke konci a brzo ji nahradí Německo. Neočekával tedy, že by se Wingate pouštěl do takových kroků těsně před koncem své kariéry. Zkusit to, ale musel.
Wingate Daggerovi slíbil jen částečnou podporu a rozhodně neměl zájem pouštět se do války naplno! V Austrálii pochodil stejně a Rusko dalo najevo, že bez Evropy do toho nejde! Zatím jsou na to sami, ale to se brzy změní!
Sbalil svou ochranku a vydal se ven. Jakmile vykročili z domu, ozval se jekot sirén.
„Postarejte se o to, Dicku!“ rozkázal Dagger poručíkovi po jeho pravici.
„Jistě, pane,“ přikývl a zařval několik rozkazů na ostatní vojáky. Za chvíli jich polovina držela palebné postavení, zatímco zbytek chystal těžší zbraně. Vojáci vytahovali z batohů hlavně, nábojové pásy a dvojnožky. Cvak cvak cvak, v předu i v zadu stáli dva kulomety a poslední čtyři vojáci nabíjeli dva raketomety.
Auta zastavila a vyhrnuli se z nich desítky policistů.
„Odhoďte zbraně,“ začal na ně někdo řvát megafonem.
Dagger kývl na poručíka. Voják se usmál a zahalekal:
„Vyser si oko,“ načež se vztyčili dva vojácí s raketomety a nemilosrdně zamířili na nejbližší policejní vozy. Dobrou minutu bylo hrobové ticho. Pak se ozval nervózní hlas.
„Generále Daggere, přikažte jim, ať odhodí zbraně! To co děláte je protiprávní!“
„Omyl!“ zařval Dagger. „President byl sesazen v souladu se zákonem a nemíním se tady s vámi o tom dohadovat. Máte deset sekund na to, abyste nám odklidili cestu, jinak přikážu palbu!“
Podíval se na hodinky. Deset vteřin už bylo dávno pryč.
„Poručíku palte!“
Vzduch prořízla salva z kulometů a později i dvě rakety. Za půl minuty byla cesta volná. Když procházeli kolem vraků aut, všiml si Dagger, že zraněni byli jen čtyři policisti. Naštěstí se tento incident obešel beze ztrát. Však jich za chvíli bude dost i tak!
4. 10. 2007 – 18:53 Korejského času
Neznámý ostrov – Žluté moře
Fred se zase díval z útesu dolů a házel do vody kamínky. Teď to ale bylo jiné. Už nebyl sám. Obětoval vodě další oblázek. Hned po něm dopadl druhý.
Ohlédl se po Kathy. Seděla vedle něho a usmívala se. Bylo až zvláštní, jak je mohla náhoda svést dohromady. Hned od začátku si padli do oka. Kathy mu byla v posledních dnech náramnou kamarádkou a společnicí. Začínal si zvykat na její přítomnost a bylo mu s ní dobře, dokonce líp než se Sylvií. Kathy mu daleko více rozuměla a byla…. Prokristapána byla tak mladá a nádherná!
Zatím se nechtěl o nic pokoušet, hlavně z úcty k Sylvii a věděl, že ona uvažuje úplně stejně. I Kathyina přítele připravil o život jeho vynález. V tomhle ohledu byl ale trochu sobecký. Dokonce začínal být se svým osudem spokojený, i když jen v její přítomnosti.
„Máš hlad?“ zeptal se.
„Mhm, něco bych snědla,“ přikývla a Fred se musel kousnout do spodního rtu aby odtrhl pohled od jejího úsměvu. Musel si to přiznat! Byl zamilovaný a bude s tím muset něco dělat!
„Podíváme se, jestli něco nechytili Rollins a Gateburry,“ řekl Fred a vstal. Kathy přikývla a vyskočila na své roztomilé svůdné nožky.
Utíkala napřed a Fred se za ní ploužil jako starý dědek. Nemohl rychleji. Jinak by se mu rozskočilo srdce. Pozoroval její dlouhé tmavé vlasy a přestal vnímat okolí.
„Když to tak vezmeš, tak to tady není tak špatné,“ usmála se a ukázala na slunce mizející za stromy. Stíny se prodlužovali a než přišli k pilotům, bylo slunce pryč. Západy tu bývali rychlé a pro samé mraky a déšť si jich moc neužili.
Dnes večer ale mraky poprvé za čtrnáct dní nepřetržitých dešťů byli jen na východní straně oblohy, kdesi v dáli na horizontu, kde se spojovali s mořem. Věděl, že i tak bude stejně zítra zase pršet, a proto se snažil vytěžit z tohoto večera co nejvíc.
„Tak co chytili jsme něco?“ zeptala se Kathy s úsměvem.
„Ale jó, už se nám začíná dařit,“ spustil Gateburry a ukázal vedle sebe. Na skále tam leželo srovnaných patnáct ryb.
„To je zatím váš nejlepší úlovek,“ pochválil je Fred a vzal jednu z nich do ruky.
„No, nevím jestli je to úspěch, když tu sedíme už osm hodin,“ pokrčil rameny Rollins.
„Nebude vám vadit, když si dvě vypůjčíme,“ zeptala se Kathy a mlsně zakoulela očima.
„Jen si vemte,“ usmál se Rollins a zkontroloval prut.
Kathy dvě popadla a znalecky je potěžkávala.
„Škoda že nemáme troubu. Pečené makrely s červenou paprikou jsou prostě boží,“ rozplývala se.
„Uzené budou taky dobré,“ usmál se Fred.
„Tak na co čekáme?“
„Na nic. Vy byste se měli najíst taky,“ prohlásil a vzal další dvě. Odnesli je do „udírny“ jak říkali díře v zemi nad kterou byla hromada kamení a dřeva jen s malým otvorem nahoře. Fred odvalil jeden velký balvan a rozdělal uvnitř oheň. Pak vyrovnal ryby na roštu z prutů v kamenné mohyle. Nakonec balvan přivalil zpět.
„Tak a je to,“ řekl a posadil se vedle. Z otvoru začal stoupat dým. Kdyby neměl takovou touhu se pomstít, zůstal by tu s ní klidně i navěky.
„Myslíš že se odtud ještě dostaneme?“ špitla po chvilce. „Doufám že žádná válka nebude!“
Fred vzdychl. Kéž by měla pravdu.
„Nevím,“ odpověděl, „ale nechci, aby to bylo moc brzo. Zrovna teď, když se mi tu začíná líbit,“ přiznal Fred.
„Jo, já to vidím podobně! Doma už mám jenom rodiče a jejich stohlavé stádo přátel a s těmi si moc nerozumím. Tady je nás jen dvanáct a všichni už se dobře známe! Když to tak vezmeš, máme se teď opravdu fajn!“ chvíli se na Freda dívala. „Ale jednou bych odsud pryč určitě chtěla! Už jenom proto, abych věděla jak je na tom svět.“
„Já bych zase chtěl zničit A-ALU, ale to se mi nepodaří,“ svěřil se Fred.
„Možná že bude příležitost jim alespoň uškodit. Přece jen jsme teď asi jediní svobodní Američani v téhle části světa! Kdybychom se odsud dostali,mohli bysme jim něco vyhodit do vzduchu a ukázat jim, jaký je ten terorismus nepříjemný,“ zažertovala.
Fred to ale rozhodně nebral jako žert. Pro něj to začínal být dobrý nápad. Nic neříkal, ale v duchu jí děkoval za myšlenku, která mu dala nový cíl!
