15. 10. 2007 – 11:52 Východoamerického času
Washington – USA – Bílý Dům
„Takže rozumíte svému úkolu?“ ujišťoval se Dagger.
„Ovšem, pane. Zaútočit, zlikvidovat Wingatea, Udělat rozruch, paniku a zabít při tom co nejméně civilistů.“
„Správně! Hlavně nezapomeňte jak to má vypadat!“ připomněl muži v telefonu.
„Nebojte, pane! Víme jak to musí vypadat. Mí muži chápou co je v sázce. Když je potřeba EU postrčit, tak ji postrčíme!“
„Dobře, hodně štěstí,“ popřál mu Dagger a položil sluchátko. Věděl, že je to ohavné a že tím zrazuje vše v co věřil, ale teď bylo v sázce mnohem víc než pár set raněných a ochromená doprava na víkend.
Dnes odpoledne vyhlásí válku A-ALA a pokud vše půjde podle plánu, vyhlásí ji také Evropa, Rusko a Austrálie.
„Pane, přišel za vámi poručík Jenkins,“ ozvalo se z telefonu.
„Děkuji Sáro. Hned ho přijmu!“
Do místnosti vstoupil mladý poručík a řízně zasalutoval.
„Posaďte se, Dicku,“ usmál se na něj. Pak si stoupl a přistoupil k baru. „Dáte si skotskou?“ zeptal se.
„Děkuji, pane,“
Dagger naplnil dvě skleničky a jednu podal Jenkinsovi. Posadil se a spustil.
„Mám pro vás dvě zprávy! Jednu dobrou a jednu….no řekněme ne zas tak potěšující.“
Poručík přikývl, ale neříkal nic.
„S okamžitou platností jste povýšen do hodnosti kapitána a budete vyslán s malým oddílem do Japonska, abyste od tamtud dostal naše lidi! V té době to už bude nepřátelská země, takže pozor!“ pokrčil rameny. „Jediný spojenec by mohl být Brian DuMont, ale není jisté, že se s ním setkáte, takže tam nemáte nikoho!“
„Rozumím, pane! Kolik budu mít mužů?“ zeptal se.
Dagger na něj vážně pohlédl.
„To ještě promyslím, ale maximálně dvacet!“ Na chvíli se odmlčel a pak změnil téma hovoru. „Jak se vám líbila ta naše úterní akce?“
„Velice zajímavé,“ usmál se Jenkins.
„Jo, taky si myslím. Docela nám to vyšlo. Myslel jsem,že to bude těžší!“
„To nejtěžší teprve přijde, pane! Půjdeme proti A-ALA sami!“
Dagger se lišácky zakřenil.
„Možná že ne, Dicku, možná že ne!“
Konečně vše šlapalo jak má. O vše bylo postaráno a nikdo neskučel hlady. Jenom ten neustálý déšť jim pil krev.
Fred se podíval mezi stromy. Viděl, že se tam něco pohnulo. Pomalu se plížil. Ohlédl se a mávl na Rollinse. Oba muži se pomalu posunovali vpřed.
„Víš, možná bychom měli začít trénovat! Tohle mě dost unavuje a jestli se odsud máme dostat, musíme být v kondici!“ šeptl Fred a posunul se ještě o půl metru dopředu.
„Můžu tě naučit střílet a tak,“ navrhl Rollins stejně tichým hlasem.
Fred zavrtěl hlavou.
„S municí musíme šetřit a navíc tohle už umím,“ podíval se mu do tváře. „Myslel jsem spíš bojovou taktiku.“
Rollins přikývl a plazil se dál.
„Fajn, můžeme začít hned zítra. Myslím si, že by neuškodilo, kdyby se k nám přidali i ostatní!“
„To je dobrý nápad. Stejně na A-ALU narazíme, pokud se odtud budeme chtít dostat.“ Fred odehnal komára a zase se kousek posunul kupředu, k místu, kde podle všeho něco je.
Zaslechli šustění Fred pomalu vykoukl zpoza stromu, za kterým se i se svým druhem ukrýval.
Divoké prase! Krásný čuník rochnící se v promoklé zemi. Líně rýpal čumákem do hlíny a mlaskavě chrochtal.
„Myslíš, že by se dal ochočit?“ zeptal se Fred, teď už hlasitěji, neboť viděl, že pašík je plně zabrán do své činnosti.
„Nevím! Ale za pokus to stojí!“ Rollins se zamyslel. „Mohli bychom na něj nachystat past! Jestli sem chodí často, počíháme si na něj!“
Ozvalo se další chrochtání a na scéně se objevilo další prase. Fred se pousmál.
„Myslíš na to, co já?“
„Prasečí kolonie?“
Fred přikývl.
„Mohla by nás vcelku slušně uživit a měli bychom tak víc času na ostatní věci.“
„Dobře. Řekneme ostatním, ať nám pomůžou. Pokud jich budeme chtít víc, potřebujeme víc lidí.“ Podíval se na slunce prosvítající mezi stromy. „Ale teď bychom měli co nejrychleji sehnat něco k jídlu, nebo zůstaneme zase jenom o makrelách.!“
Bloudili po lese a hledali něco, čím by svou družinu zasytili. Nakonec našli pár ovocných stromů. Obrali z nich plody a vrátili se na pobřeží.
Tábor se začínal rozrůstat. Už tu stály tři přístřešky, ohniště a něco jako sklad potravin. V dálce pak vyčuhoval čtvrtý přístřešek, který byl z půli zanořen do útesu.
Začínali si tu zvykat. Pomalu přicházeli na kloub základům přežití v divočině. Fred zamával na postavu sklánějící se nad ohněm. Kathy mu odpověděla podobně. Dnes bylo vaření na ní. Fred nařídil, aby se všichni ve všem pravidelně střídali. Očekával, že se tak všichni všechno naučí a bude možnost vypravit se s větším počtem lidí na průzkum.
„Co bude na jídlo?“ zeptal se Fred a nedůvěřivě prohlížel obsah hrnce, zachráněného při tom spěšném opouštění japonské jachty. Vlastně toho moc k prohlížení nebylo. V hrnci se vařila voda.
„Čaj!“
„Čaj?“ vykulil oči Fred.
„Jo, čaj! Rodinka nasbírala nějaké listy. Prý se z toho u nich normálně dělá, tak to zkouším taky!“
„A co bude k jílu,“ zamračil se Rollins.
Kathy se usmála.
„Buď můžete zdlábnout ty suchary, nebo si dát makrelu!“
„To už nejsou žádné konzervy?“ vyjekl.
„Jsou, ale ty vydrží roky! Musíme si je šetřit, kdybychom se třeba chtěli vydat přes moře!“
„Vzdávám se, vezmu si pár švestek, co jsme nasbírali“ Rezignoval Rollins.
„Nebojte se chlapi! Jídlo bude, ale až ho někdo přinese!“ zasmála se.
„Viděli jsme prasata!“ oznámil Fred. „Mohli bychom jich pár chytit a začít je chovat!“
„To je fakt! Chlívek tu máme pěkný!“ usmála se a hodila očkem po rozházených věcech pod jedním z přístřešků.
„Tak hele! Brzo ráno jsme šli do lesa!“ zahřměl.
Kathy mu darovala další ze svých úsměvů.
„Tak si pojď vzít čaj!“
Bylo to tady! Něco se chystalo. Po ulicích začali chodit vojáci a v poledne bylo ohlášeno cvičné spuštění poplašné sirény. Celá země je na nohou a instinkt Brianovi říkal, že to netýká jenom Japonska. Včera dostal zprávu od Daggera, že se ujal vlády nad USA. Nevěděl, jak toho docílil, ale bylo mu jasné, že nebude na nic čekat a co nejdříve zahájí útok.
Do pokoje vletěl udýchaný Muhmad.
„Dělej! Obleč se! Musíme vypadnout,“ zařval a hodil mu jedny ze svých šatů.
„Proč tohle?“ nechápal Brian.
„Hledají Američany! Před chvílí vtrhli do toho hotelu na rohu a odvedli dvacet turistů v poutech.“
Brian přikývl a začal se spěšně oblékat. Požádal Muhmada, aby mu zavázal šátek a vypadli z hotelu. Když přecházeli ulici, zastavili před ním dvě auta a dovnitř se nahrnulo deset vojáků.
„Rychle, sykl Muhmad a táhl Briana za rukáv do obchodu s potravinami.
„Musíme se schovat! Určitě po nás půjdou!“
„A proč zrovna po nás,“ nechápal Brian.
Kolem projelo policejní auto, Muhmad strhl Briana za regál.
„Protože až prohledají náš pokoj, najdou všechno, co jsme nestačili uklidit! Zjistí že pracujeme teď už přímo pro vládu!“
Brian trhaně přikývl.
„Dobře. Dagger sem určitě někoho pošle, aby dostal naše lidi pryč.“ Podíval se Muhmadovi přímo do očí. „Musíme se tedy s nimi spojit!“
„Pak je to tedy náš první úkol, DuMonte!“ prohlásil Muhmad a vykoukl zpoza regálu. Viděl, jak z hotelu vyběhl rozčílený voják. Zuřivě gestikuloval směrem k muži v autě.
„Teď upozorní hlídky vysílačkou,“ konstatoval Muhmad. „Nemáme jinou možnost, než předstírat nějaké vyslance z členské země A-ALA.“
„Fajn, tak to bychom se neměli schovávat za regálem,“ podotkl Brian a vztyčil se. Muhmad ho následoval. Pomalu se šourali k východu a snažili se vzbudit co nejméně pozornosti.
Ozval se cinkot zvonku u dveří a když se Brian otočil, spatřil u vchodu dva vojáky. Rozhlíželi se po obchodě. Jeden z nich zavadil pohledem o Briana. Chvíli nevěděl co má dělat. Jeho mysl zalila chladná potřeba zůstat v utajení. Uklonil se a lehce pokýval hlavou.
Voják ho chvíli pozoroval a pak šťouch loktem do svého kolegy. Společně se vydali za Brianem.
Uvažoval, jestli nemá začít utíkat. Stejně by neměl kam. Odsud byl jenom jeden východ a pistolí by si moc nepomohl. Venku čekalo dalších dvacet vojáků.
Oba muži přistoupili až k němu. Brian polkl a snažil se působit co nejuvolněněji.
„Co si přejete pánové,“ zeptal se s tak špatnou výslovností, až se bál, že to přehnal.
„Vy ste od A-ALY?“ zeptal se jeden z nich přímo.
„Ano!“
„A proč se tedy potulujete tady v evropské čtvrti?“
K Brianovi přistoupil Muhmad.
„Hledali jsme jednoho Američana. Nějakého DuMonta. Měli jsme příkaz od vedení ho najít a přivést k výslechu, ale v hotelu není,“ řekl a ukázal na okno z Brianova pokoje.
„Víme o něm! Taky ho tu hledáme. Je to Americký špicl!“
Muhmad pokýval hlavou.
„Jestli ho najdeme první, ozveme se vám, abyste se už zbytečně nenamáhali!“ uklonil se. „Musíme jít. Čekají na nás naši lidi,“ řekl a vytáhl Briana z obchodu.
„Tak, to by bylo,“ oddechl si, když kráčeli po ulici. Za chvíli kolem nich projely vojáci a velitel jim kývl hlavou na pozdrav. Brian odpověděl a mocně vydechl.
„Tak, a teď bychom měli zmizet!“
„Jsem téhož názoru,“ přitakal Muhmad a stopl taxi. „Teď už asi Marwicka nenajdeme!“
Brian pokrčil rameny.
„Třeba už ani nežije a jestli ano, rozhodně už se nemá kam vracet. Pokud Japonci likvidují Evropské a Americké turisty, znamená to jedinou věc!“
Muhmad zakýval hlavou.
„Jo, válka právě začíná!“
