|
|
pohádka
V jednom městě žil opilec. Kdysi to býval bohatý muž, nyní ale už propil všechen svůj majetek, který zdědil po otci, a byl na mizině.
Jednou tak seděl ve své podkrovní komůrce na staré rozvrzané židli u zaprášeného stolu - byl by zpeněžil i židli a stůl, kdyby je někdo chtěl - a potřeboval se napít. Nebylo ale už nic, co by prodal. Ze zoufalství tedy zvolal: „Čerte, duši ti upíšu za láhev kořalky!“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila průsvitná postava s rohy. Vypadala, jako by byla stvořená z kouře. Muž věděl, že je to čert, i když si myslel, že čerti vypadají jinak.
„Tvou duši už dávno máme, opilče,“ řekl čert. „Ale prodám ti láhev rumu za tvoji pravou nohu.“
Opilci se příliš nechtělo přijít o nohu, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - vždyť u pití většinou sedí, bez nohy se přeci obejde. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova pravá noha zmizela hned pod kyčlí a objevila se na místě průsvitné nohy čertovy. Ten vytáhl láhev rumu, postavil ji před jednonohého opilce a zmizel.
Opilec začal pít a přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla dočista prázdná. A na opilce přišla opět veliká žízeň. Vzpomněl si na čerta a zvolal: „Čerte, čerte! Celá noha za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila průsvitná postava s rohy. Jen jednu nohu neměl čert průsvitnou - tu, kterou mu dal opilec za láhev rumu.
„Ale ano milý pane,“ děl čert. „Dám ti láhev, mám tu fernet, po tom rumu ti jistě spraví žaludek.“
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
„Ale musíš mi za ni dát svou levou paži,“ dokončil čert.
Opilci se příliš nechtělo přijít o paži, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - však pije pravou rukou, bez té levé se přeci obejde. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova levá paže zmizela hned pod ramenem a objevila se na místě průsvitné paže čertovy. Ten vytáhl láhev fernetu, postavil ji před jednonohého a jednorukého opilce a zmizel.
Opilec začal pít a přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla zase dočista prázdná. A na opilce přišla zase veliká žízeň. Vzpomněl si na čerta a zvolal: „Čerte, čerte! Celá paže za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila průsvitná postava s rohy. Ale jednu nohu neměl čert průsvitnou - tu, kterou mu dal opilec za láhev rumu. A z masa byla i jeho levá paže, kterou dostal od opilce za fernet.
„Ale ano milý pane,“ děl čert. „Dám ti láhev, mám tu vodku, po tom fernetu ti jistě přijde k chuti.“
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
„Ale musíš mi za ni dát svou levou nohu,“ dokončil čert.
Opilci se příliš nechtělo přijít i o druhou nohu, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - však u pití většinou sedí, bez nohou se přeci obejde. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova levá noha zmizela hned pod kyčlí a objevila se na místě průsvitné nohy čertovy. Ten vytáhl láhev vodky, postavil ji před beznohého a jednorukého opilce a zmizel.
Opilec začal pít a přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla dočista prázdná. A na opilce přišla opět žízeň. Vzpomněl si na čerta a zvolal: „Čerte, čerte! Celá noha za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila postava s rohy. Čert už měl průsvitnou jen pravou paži, trup a hlavu. Zbytek byl z masa a krve.
„Ale ano milý pane,“ děl čert. „Dám ti láhev, mám tu absinth, pomůže ti zapomenout na tvé neštěstí.“
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
„Ale musíš mi za ni dát svou pravou paži,“ dokončil čert.
Opilci se vůbec nechtělo přijít o poslední ruku, neměl tušení, jak pak bude pít, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - je opilec a opilci si vždy nějak poradí, pokud jde o pití. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova pravá paže zmizela hned pod ramenem a objevila se na místě průsvitné paže čertovy. Ten vytáhl láhev absinthu, postavil ji na zem před beznohého a bezrukého opilce a zmizel.
Opilec začal pít - láhev byla naštěstí otevřená a tak ji vzal do úst a lačně nasával ten silný truňk. Přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla dočista prázdná. A žízeň se vrátila, jak už to u žízně opilců bývá. Vzpomněl si na čerta a zvolal: „Čerte, čerte! Celá paže za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila postava s rohy. Čert už měl průsvitný jen trup a hlavu. Zbytek byl z masa a krve.
„Ale ano milý pane,“ děl čert. „Dám ti láhev, mám tu koňak, tu nejdražší značku. Mnoho let v sudu zrál a jen na tebe tam čekal.“
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
„Ale musíš mi za ni dát svůj trup,“ dokončil čert.
Opilci se vůbec nechtělo přijít o trup, neměl tušení, jak pak bude pít, když mu koňak vyteče z krku a nezahřeje jej v žaludku, ale po tom absinthu byl celý zpitomělý a souhlasil.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcův trup zmizel hned pod krkem a objevil se na místě průsvitného trupu čertova. Ten vytáhl láhev koňaku - překrásnou, zaprášenou, s pěti hvězdičkami na vinětě, postavil ji před hlavu, která byla to jediné, co z opilce zbylo, a zmizel.
Opilec-hlava se díval na láhev a nemohl se ani pohnout. Představoval si, jak úžasně by mu chutnal ten koňak - takový pil naposledy před mnoha lety, když byl ještě bohatý - a z té představy dočista ztratil hlavu. Čert ji našel, nasadil si ji a stal se opět člověkem.
„Díky tvé hlouposti jsem se zbavil svého prokletí,“ řekl pak opilci, který ztratil tělo. „Nyní budeš muset zaujmout mé místo a tak jako já hledat takového blázna, jakým jsi byl ty. Přeji ti hodně štěstí.“
Průsvitný opilec v té chvíli vystřízlivěl a nebyl to právě příjemný pocit, i když neměl hlavu, která by jej bolela. Smutný je totiž život bez těla. Odletěl do světa - do hospod i podkrovních pokojíků, a hledá...
Možná jej zahlédnete i vy, jak na vás závistivě zírá skrze vaši zpola dopitou sklenku, dobře skrytý v cigaretovém kouři. Zírá a čeká na vhodnou chvíli k obchodování...
© Jaroslav A. Polák, 2000, 2002, 2005 |
