17. 10. 2007 – 15:26 Korejského času
Japonsko – Město Oita
Strážný pozoroval přijíždějící náklaďák. Houkl na svého kolegu a společně se vydali autu naproti.
„Hej tady nemáte co pohledávat,“ spustil strážný japonsky.
Řidič seskočil z kabiny a za ním dva muži.
„Prej mě potřebujou jako překladatele u výslechu na základně v Oitě! Původně jsem měl vyzvednout jen nějaké pytle a dráty.“
„Tady ne! Kliďte se odsud!“
„Povídám vám, že je to domluvený! Tady to mám v papírech,“ nedal se odbýt řidič.
Strážní pomalu ztráceli trpělivost.
„A já ti říkám, abys koukal mazat i s těmi svými kamarády!“
Řidič zkusil jinou metodu.
„Tak fajn, vrátím se a řeknu Tsengovi, že jste mě nepustili!“
Strážní zbledli. Bylo vidět jak jim ochabují rysy ve tváři. Vyměnili si mezi sebou pohledy a pak přistoupili k vozu. Jeden z nich si hrdinně odkašlal.
„Ehm…..tak, že bychom se podívali na ty papíry?“
Řidič se usmál.
„Tady jsou pánové!“
Na překvapené vojáky začali dopadat pěsti a kopance od řidičových spolujezdců. Než se stačili vzpamatovat, leželi omráčení vedle náklaďáku.
„Kdyby náhodou někdo přijel, řekněte, že s námi šli pro munici. Jo a tady máte devítku,“ hodil Brian řidiči zbraň, zatímco se soukal do japonské uniformy. „Za chvilku jsme zpátky,“ dodal a zkontroloval zásobník v samopalu.
„Hlavně je ukliďte,“ vylítlo z pusy Muhmadovi.
Když řidič přikývl, rozběhli se pryč.
Zastavili se až u vchodu do velké betonové budovy. Kolem nebyly žádné hlídky, ani stráže.
„Kolik jich může být vevnitř?“ zeptal se Brian.
„Nejmíň šest, možná i osm.“
„Zvládnem je?“
„Ne!“
„Jaktože ne?“ zarazil se Brian.
„Nemáme šanci, ale přichystáme na ně lest.“ Významně se zadíval na Briana. „Zůstaň tady! Až přijdu, tak buď připravený!“ řekl a než mohl jeho přítel něco říct, zmizel v budově.
Pozoroval malým oknem, jak Muhmad přichází ke čtveřici vojáků a něco na ně arabsky huláká. Pak udělal rozčílené gesto a zkusil to v angličtině.
Za chvíli čtveřice i s Muhmadem vyklusala před budovu. Sotva se za nimi zaklapli dveře, dostal jeden z nich pažbou samopalu po tváři. Vzápětí druhý a nakonec třetí. Poslední voják sahal po zbrani, ale to už na něj mířil Muhmad i Brian. Požádali ho o svou zbraň a když tak učinil, uspali ho stejným způsobem, jako ostatní. Bleskurychle je všechny odzbrojili.
„To by šlo, ne?“ uculil se Muhmad.
„Cos jim proboha nakecal?“
„Nic, jenom že venku nějaký náklaďák přejel dva vojáky!“
„Kolik jich tam ještě zůstalo?“ zajímal se Brian.
Muhmad se zamyslel.
„Vidět byli jenom dva, ale budou tam čtyři. Dva si tak pěkně vykračují podél stěn, ale vzadu je ještě nějaká místnost. Určitě je tam velitel objektu!“
„Takže vyřídíme ty dva a pak zbytek, jo?“
„Doufám že si ještě pamatuješ něco z výcviku,“ poznamenal suše Muhmad a odjistil zbraň.
Brian se zakřenil.
„Na tři!………Tři!“
Vtrhli dovnitř. Brian zaklekl a jedinou, dobře odměřenou dávkou skolil vojáka úplně nalevo. Když se otočil po druhém, viděl jak padá k zemi po zásahu kulkou.
„Pěkná trefa, Hasíme!“ pochválil ho Brian
Rozběhli se ke dveřím na druhé straně skladu. Musí tam být co nejrychleji aby nestačili nahlásit svou situaci. Přeběhli budovu a přitiskli se na zeď. Muhmad jediným kopnutím zrušil dveře a Brian prostor za nimi pokropil palbou. Když vešli, na podlaze leželi dva muži. Jeden měl prostřelenou ruku, druhý se válel v kaluži krve na podlaze s prostřeleným hrudníkem.
Celá akce trvala půl minuty.
„Slušný čas,“ usmál se Brian a poklepával na hodinky, zatímco Muhmad odkopl zbraň z dosahu poraněného muže.
„Svážeme ho a jdeme se napakovat, ne?“ utrousil Muhmad.
„Jo, zajdu pro ty naše turisty!“
Poklidný les začal opět šustit, jak se skupinka dvaceti vojáků plížila vpřed. Japonská krajina je nezajímala. Měli jasně stanovený cíl, který kochání nedovoloval. Jejich cílem byla věznice v Kumamotě. Před sebou měli ještě dlouhou cestu. Snažili se přestávky omezit na co nejkratší dobu, protože lesy neustále pročesávaly japonské hlídky.
Za Dickem přiběhl podporučík.
„Kapitáne, tři sta metrů před námi je nějaká budova. Vypadá to na radiostanici. Asi bychom ji měli obejít!“
„Dobra, rozkažte mužstvu, aby se drželi v těsné formaci!“ podíval se kolem sebe. „Jak dlouho se ještě budeme prodírat tímhle porostem?“
„Až do Kumamoty, pane,“ zakroutil hlavou podporučík. „Ale už je to jenom kilometr, nebo dva!“
Dick pokýval hlavou.
„To už nějak přežijeme!“
17. 10. 2007 – 19:34 Korejského času
Neznámý ostrov – Žluté moře
Opět se posadili na útes a povídali si. Dělali to vždy, když bylo vše potřebné hotové. Fred objímal Kathy a prohraboval se v jejich dlouhých tmavých vlasech. Ona mu na oplátku vyprávěla příběh svého života. Fred vždy napjatě poslouchal a jediné, co ho v ten moment zajímalo byla ona. Bál se okamžiku, kdy bude její příběh u konce a řada bude na něm. Vedle ní mu připadal jeho vlastní život příšerně nudný. Poslouchal a šumění deště dodávalo příběhu krásnou tajemnou atmosféru.
„Když jsem pak dokončila výšku, začala jsem být dost líná. Ne a ne se postavit na vlastní nohy.“ Zasmála se. „Pořád mě museli živit rodiče. Nakonec jsem si řekla a dost, od teď už se budeš živit sama! Našla jsem si práci v jednom výzkumném středisku v USA. Byla to zvláštní práce. Je to sranda, být lovec černých děr!“
Fred si odkašlal.
„Víš že astro-inženýr a teoretická fyzička mají k sobě hodně blízko?“
„Hádám, že proto si tak dobře rozumíme!“ usmála se a Fred se musel přidržet, aby nespadl z útesu dolů. Cítil, že se musí dost hloupě usmívat, ale ať dělal co dělal, úsměv držel.
„Pojď půjdeme! Začíná tu být zima,“ rozhodla Kathy a stoupla si.
Fred přikývl.
„Jo, půjdeme se schovat.“
Přišli do tábora, kde Rollins a Gateburry pokračovali na stavbě pevné veliké chýše.
„Poslední jídlo, panstvo,“ ozvala se Alice a mávala pečeným jablkem. Fred a Kathy si vyměnili úsměv a vkročili do svého ráje, aniž by kdokoliv z nich tušil, co se bude dít nadcházejícího rána.
