|
|
Co jsem nikdy nechtěla vidět
Otevřou se dveře; v domě bezvětří.
Koupelna: kapky zvoní o smalt, rudá miluje bílou, horká,
pohlcuje hltavě neposkvrněná území.
Na kachlících tančí koťátka. Roztomilá a zlověstná.
Tři řady po třech, taneční pořádek. Jedno
navíc oprýskává.
Pokřtěna hustou červení, seschlá houba bobtná.
Otevřou se dveře a v bytě je ticho, jak ve vakuu.
Jen zvonění kapek řeže, pálí žhnoucím
bezživotím.
Vchází nic. Natahuje věčné ruce k tepající stružce, mizící v odtoku.
Tak něžně se
probírá sítkem plným vlasů a špíny a šupinek mýdla a deprese.
Příchozí host Nezván a Přivolán
odvádí pryč – koho a co?
Nevím, jen oči se jak magnety k veřejím lepí k duchové postavě, tetelící se modří.
Postava ženy jak
vlčí mák, opadává.
Zůstane v koutku mé sítnice věky; i vana, plná jejích rudých okvětních plátků.
|
