O smrti...

Ležím a koukám se do stropu
Přemýšlím o spoustě věcí
Co jsem dostal a co dal jsem životu
Zda je něco po smrti, to mě děsí

Vidím se v rakvi oset věnci, snad
Vžívám se do pocitů mrtvoly
Cítím váhu zeminy nad sebou
Skrz ni tlumeně zní kostelní zvony

Vnímám tu tmu před svýma očima
Ticho a prázdno – holé nic
Je to přeci představa zvláštní a strašná
Čekám že dočkám se něčeho víc

Nechám se tedy unášet
Kamsi nad doškové střechy
To ještě možná z povzdálí
Ozývají se nucené vzdechy

Pár lidí pobrekává - z mravního kodexu
Je to přece slušnost, tak aspoň trochu
Dáme najevo že scházet nám bude
Pak už jen necháme ho v studeném lochu

Smutně, ne překvapeně sleduji to shůry
Konečně naplnily se mé noční můry
Jediná útěcha, že mám to již za sebou
Teď jen svou duši nechám unášet tmou

Nevím kam doletí, kam ji to zatáhne
Možná jen do smetí, třeba snad do ráje
A nebo kdesi zas v jiném těle objevím se
Vše začne nanovo, trochu jinak, uvidí se…