Dveře hostince se rozrazily a dovnitř pronikla zima z venku spolu s několika dešťovými, zpola zmrzlými kapkami.
Ti, co ještě byli schopni zaregistrovat příchod někoho nového, se otočili ke vchodu a měřili si nově příchozího od hlavy až k patě, jiní se dále nezávazně bavili a nebo zpívali, či se již jen bezvládně váleli po stolech.
Člověk, jenž vešel, si ani nesundal kápi a vydal se směrem k výčepnímu, paprsky světla lehce pronikaly skrze stín, jež vrhala kápě na jeho obličej.
Jediné, co šlo spatřit, byly ostré mužské rysy, zarostlejší brada a zpoza stínu probleskující dvě jasné oči, pozorující své okolí.
Výčepní si všiml něčeho zvláštního – přestože venku mrholilo, sotva by si všiml byť jen jediné kapky utkvívající na plášti cizince.
Muž došel až k výčepnímu, s nímž prohodil pár slov a odebral se hledat volný stůl.
Hospoda překypovala zábavou a lidmi, pivo teklo proudem, smích a zpěv se rozléhal široko daleko.
Uvnitř bylo příjemně teplo, což zajišťovaly dva krby, vytápějící dvě rovnoběžné místnosti oddělené malou a tmavou chodbičkou, ze které vedly schody do dalšího patra.
V každé místnosti bylo několik pevných stolů, lavic a židlí, na nichž seděli sedláci a místní čeládka, na stolech stály džbány a korbele piva a medoviny, jež do sebe mnohdy neskutečnou rychlostí vylili muži u nich sedící.
Stěny zdobily malé obrazy a sem tam se na zdi objevila trofej z poraženého zvířete, zvláště lebky jelenů a srnců, mezi nimiž vyčnívala hrůzu budící hlava velkého hnědého medvěda.
,,Hele vidíš támhle toho?“ ptal se menší muž svého robustnějšího souseda, stojícího u výčepního pultu.
,,Jo, je dost divnej, vůbec ho neznám.“
,,Snadnej cíl, podle mě.“
,,Nevím, vypadá zvláštně, kdoví co je zač.“
,,Ty se bojíš? Je to obyčejnej vandrák!“
,,Nebojím se! Ale jestli je to jenom vandrák, tak asi nic nemá…“
,,Naopak, tihle si leckdy dost vyžebraj, nebo nakradou.“
,,Jak chceš, ale mě už nebaví tě pořád krejt.“
Nato se menší z dvojice pomalu blížil do rohu místnosti kde seděl cizinec zahalený do stínu, před sebou měl pivo a zdálo se, že snad podřimoval, což pro nedostatek světla bylo těžké odhadnout.
Lotr se plížil pomalu a nenápadně mezi stoly, v čemž mu pomáhal jeho menší vzrůst, stále se snažil zahlédnout blíže, co přesně tulák dělá, zda je bdělý a bude tedy nutná přímá konfrontace, či zda ho půjde jednoduše a bez zjištění okrást.
Jakmile se dostal blíže k jeho stolu, všiml si, že tulák ho sleduje a nespouští z něj oči, což ho trochu vylekalo, avšak pokračoval dále a nakonec vytasil dýku, dávaje ji cizinci před obličej se slovy: ,,Dej sem všechno co máš, jestli nechceš skončit s dýkou v krku.“
Muž se na něj na okamžik zadíval, ten pohled zloděje trochu znejišťoval a téměř probodával, byl to risk, neboť nevěděl zda tulák není také ozbrojen a čeho je schopen.
Tulák poté střelhbitě vyskočil, vytahujíce rychle zpod pláště nablýskaný meč. Mírně jím promáchl a vyrazil dýku z troufalcovy ruky, poté mu ho přiložil ke krku.
,,Vybral sis špatně zlodějíčku.“ Řekl, relativně klidně, avšak zjevně trochu podrážděně.
Zloděj se lekl a trochu se snažil couvat, jeho výraz prozrazoval slabotu skrývající se za hulvátskými způsoby.
,,Kolik lidí si zde takhle okradl?“ Pokračoval cizinec ve svém tónu.
,,P-Prosím neubližujte mi, jen se snažím získat nějaké peníze na uživení rodiny!“
,,Lžeš! Tímhle mě ztěží přesvědčíš...“
V tu chvíli již přibíhal výčepní povšimnuvše si, stejně jako zbytek krčmy, scény v rohu.
,,Co se to tu děje?!“
,,Jen se bráním, tento muž na mě vytáhl dýku a chtěl mě okrást.“
,,Tak to jsi byl ty…“ řekl zamračeně hostinský dívajíce se na lotra a na jeho dýku ležící na zemi.
,,Již dlouho zde řešíme problémy s neznámým zlodějem, nemohli jsme se nikdy dopátrat kdo to může být...
Myslím že mám o výpomoc postaráno, všechny problémy, jež jsi zde natropil si u mě budeš muset odpracovat…Poté odejdeš a nikdy se tu neukážeš, jestli vůbec někdy odejdeš, vzhledem ke škodám, jež si způsobil! A co vy, co jste zač?“
,,Jsem Hraničář, putuji touto zemí a hledám zde útočiště před studenou nocí.“
Výčepní si změřil pohledem Hraničáře a poté si odvedl zloděje do dveří za výčepním pultem, jeho kumpán se mezitím kamsi vytratil.
Lidé v hospodě se dívali na Hraničáře s nedůvěrou, avšak brzy se již opět zabývali svými problémy a radostmi, mezitím si Hraničář zpět zasunul meč a opět se usadil ke svému stolu.
Za chvíli se hostinský vrátil a mířil směrem k cizincovi.
,,Jak vám mohu poděkovat?“
,,Bude mi stačit nocleh, dlouho se zde nezdržím…“
,,Dobrá, přinesu vám klíče, pokoje jsou nahoře, nebyl jste první koho chtěl okrást, ale nikdo jiný se dosud nebyl schopen ubránit a odhalit ho, konečně víme kdo to celou tu dobu byl.“
Výčepní již odcházel, když se ještě otočil směrem k Hraničáři.
,,Jen tak mimochodem, nejmenujete se náhodou Anvernon?“
,,Proč vás to zajímá?“ Odpověděl muž po dlouhém pohledu, jenž připadal hostinskému, jako by jím procházel skrz na skrz.
,,Mám tu vzkaz adresovaný jistému Anvernonovi…Nechal ho zde neznámý cizinec, ani se nepředstavil, mé pivo také neochutnal, jen mi předal obálku a řekl ať to předám člověku, jemuž popisu vy odpovídáte.“
,,A můžete mi popsat jak vypadal ten člověk?“ Řekl Hraničář klidně.
,,No, vypadal jako…“ zamyslel se výčepní. ,,Zkrátka podobně jako vy, byl to cizinec, pro mě jsou všichni stejní - neznámí.“
,,Dobrá, nemám důvod vám nevěřit.“ Řekl po chvíli Hraničář. ,,Mé jméno je skutečně Anvernon, zajímá mě jen ještě, kdy tu ten člověk nechal onu obálku.“
,,Může to být již déle než měsíc, ano určitě je to více než měsíc, co se zde objevil, venku byla pěkná vánice a on přesto zase hned vyrazil, ani chvíli zde nepobyl.“
Anvernon pokýval lehce hlavou a hostinský odešel pro klíče a obálku.
Jakmile Anvernon obdržel klíče s obálkou, dopil své pivo a odebral se po schodech do svého pokoje.
V pokoji nebylo moc místa, zřejmě se využíval právě pro obchodníky a poutníky, kteří potřebovali úkryt před počasím a nocí.
Na stěně visela petrolejová lampa, Anvernon se rozhodl přečíst si dopis raději hned, trocha světla se mu tedy hodila.
Dýkou roztrhl obálku a začal bedlivě číst dopis, psaný pro něj jasně rozpoznatelným rukopisem.
Tento dopis pochází od Derigonda, já byl jen pověřen tě vyhledat, nebo alespoň přenechat obálku v této vesnici, jíž jsi měl snad procházet…
Alnveld
Rozeslal jsem snad všechny mé havrany, leč žádný nebyl schopen tě najít.
Zřejmě jsi postupoval rychleji než jsem předpokládal.
Nyní tě ale potřebujeme zde na severu, nastala zde nečekaná a vážná situace.
Nebudu psát více, prosím hned jak si dopis přečteš, vyraz urychleně do hostince Zapomenutá pevnost
Zde se sejdi s Vermirothem…on ti řekne vše podstatné.
Prosím pospěš si!
Derigond
Poté co dočetl tyto řádky se opřel a chvíli jen zadumaně seděl, škrábajíce se na zarostlé bradě.
Ruch zezdola postupně slábnul, až se nakonec všichni vydali do svých domovů, či jen zůstali ležet na stolech neschopni pohybu, výčepní ovšem neměl to srdce je vyhodit ven do té zimy, a tak je nechal přenocovat u sebe.
Brzy nastalo ticho, ozýval se jen vítr prolétávající mezi domy a lehké bubnování kapek na okno.
Na Anvernona pomalu padal spánek, rozhodl se dále nepřemýšlet nad dopisem a jelikož byl již poměrně unavený po dlouhé cestě v sychravém březnovém počasí, ulehl do postele a nechal se pohltit postupující únavou a spánkem.
Brzy se dostal do hlubokého spánku, jenž mu přinesl zvláštní sen, v němž jasně slyšel:
Pryč jsou časy kdy slunce prosvítalo skrze stromy na nekonečnou cestu
Život v učení již dávno skončil a nový z něho vzejde
Minulost lze zapomenout, ale nelze být opomíjena
Neboť vše co se stalo, může se stát zas
Poté letěl krajinou nad lesy, s mohutnými stromy, natahující se po něm svými dlouhými větvemi, cosi ho ale silně táhlo kupředu, během chvíle se ocitl nad širým krajem, avšak nespatřil příliš mnoho podrobností, v dáli se nacházel jediný zřetelný bod, připomínal mu město, o němž věděl, že ho dobře zná, a to přestože v něm nikdy nebyl, vše ostatní bylo příliš nejasné a neurčité, jako by nedůležité a přebytečné.
Již dávno napříč osudem cesta ubíhá, naplňujíc život dobrodružstvím
Slunce zapadá a zas vychází, měsíc kraluje noční obloze
Dobré srdce a pochmurná minulost se setkávají v jednom muži
Hledá cestu, jež by ho dovedla na jeho místo, nechtějíce po ní kráčet
Jak odezněla tato slova, Anvernon se probudil.
Nebylo to poprvé, co se mu takový sen zdál, již nějakou dobu ho tyto sny provázely a nedaly mu spát.
Vždy vypadaly téměř stejně: Obrysy jakési sotva viditelné postavy, jen velmi nejasné a rozmazané obrazy, jež se míchaly a překrývali, čímž vznikaly zdánlivě nesmyslné tvary.
Někdy viděl i záblesky vzpomínek na doby dávno minulé, či jen určitá místa a prostředí, jež dobře znal, stejně jako zvláštní, neprobádané krajiny, Anvernonem nikdy nespatřené a do toho všeho ještě ten hlas.
To hlavně ten hlas mu nedal spát, byl tak pronikavý a zvučný, tak jasný a přitom tajemný, dunivý a vážný, jako by vycházel ze samotné země, ovšem dosud z hlasu nebylo možné rozpoznat, o čem vlastně mluví, co chce říci.
Až nyní se nesrozumitelné směsy zvuků spojily v jasnější celek, jenž mu přinesl ona slova, co slyšel ve snu.
Anvernon se podíval z okna svého skromně zařízeného pokoje, spatřil krajinu rozpínající se na vrších Sanovinenské vrchoviny, temné lesy, jež lemovaly širší cestu vedoucí z vesnice směrem na sever skrze kopce, za nimiž se rozléhaly pláně a louky, pomalu se vzpamatovávající po dlouhé a studené zimě.
Stromy prostupoval mlhavý závoj z něhož vykukovaly tmavé koruny jehličnanů, převážně vysokých a útlých smrků.
Slunce zůstávalo stále ještě skryto za horami a okolí klidně spalo zahalené v mlžném oparu.
Avšak úsvit se blížil a světlo již začalo pomalu pronikat na stráně a svahy kopců, noční dravci se schovávali do svých nor a jeskyní a vítr roznášel do okolí zpěv ptáků, jež oznamoval brzký příchod jara a nového dne.
Anvernon si sbalil své věci a rozhodl se vyrazit dříve než plánoval.
Původně mířil do Minol-Sanu, země rozléhající se jižně od Elghoru, ovšem situace se změnila.
Nehodlal se již ničím zdržovat a okamžitě vyrazil na sever, směrem k hlavnímu Elghorskému městu Thanell Dennu, sejít se s Vermirothem, aby se dozvěděl, jaké události zužují jeho rodný kraj.
