Paní počkala, až byli z doslechu, vytáhla odkudsi nůž a hbitými pohyby uvolnila poutníkovy ruce.
„Co tu proboha děláš? Kde tě našli?“ Otázala se paní, a zasunula nůž.
„Byla jsem na hranici lesa, asi 2 dny jízdy odtud, když na mě narazili“ řekl poutník, a konečně si strhnul kápi. Pod ní, se neskrývala tvář muže, nýbrž sličné dívky, jemné jako lilie, a přece strohé jako ocel. Nezdálo se, že by to paní nějak vyvedlo z míry.
„Já ti to říkám pořád Ereth. Jsi lehkomyslná a naivní. Kdy už konečně přestaneš chodit po světě v tomhle směšném přestrojení a usadíš se?“
„ Až v Laonathu nebude zlo, a ty to moc dobře víš, Auorelo. Ale co tu děláš ty? Pokud vím, s elfy máš společné jen špičaté uši.“
„To je dlouhá historie. Někdy ti to povím. Ale teď mluv ty.“ tleskla, a odkudsi ze vzduchu se snesl stříbrný tác naložený jídlem.
„Jez.“ řekla Auorela. „Máme asi hodinu času, pak tě odvedou do věznice.“
„Do věznice? Pořád lepší.“ zamumlala Ereth, sedla si na podlahu, a pustila se do jídla.
Po drahné chvíli žvýkání, konečně odložila tác a skulila se na zem. Chvíly mlčela a pustila se přeci jen zdráhavě pustila do řeči.
„Vzpomínáš, jak jsem v 13 odjela z Narwinu? Od té doby uplynulo nejméně 10 let. Změnila jsem se. Už nejsem to holátko, které opustilo hnízdečko. Jsem bojovník tělem i duší.“ pak se náhle posadila a řekla:
„Bojuju za svobodu. Copak ty jsi nikdy netoužila po svobodě? Jezdit křížem krážem po širém světě, všechny povinnosti nechat za sebou, a být volná? Copak žena musí jen sedět v domácnosti, a starat se a muže, nebo jako v tvém případě o poddané? Co je to za život, bez volnosti?“
Auorela zakroutila hlavou.
„V jednom ses nezměnila. Pořád porušuješ pravidla. Nestačí ti být dobrá, chceš být nejlepší. Jsi hazardér. Nikdy jsi neuvědomíš, že žena je jen žena, a její místo je v domácnosti, jako už po staletí.“
Ereth si pohrdlivě odfrkla a znovu si lehla na zem.
„Dlouho už myslím na matku. Muselo ji ranit to, co se stalo. Nejdřív ztratila syny a pak i dcery. Doufám, že netrpí příliš.“
Auorela se zašklebila.
„Ty jsi vážně nenapravitelná.“
Ereth se rozhodla, že změní téma.
„Co to máš za stráže? Mě připadají, jako banda tupců, s hvězdičkou na čele. To si nemůžeš vybrat někoho lepšího? Ani nevíš, co jsem si musela vytrpět, než jsem se sem dostala.“
„Chichi, to je překvapení pro ty, co si o sobě moc myslí. Jako třeba ty.“
„To´s nemusela.“ zamručela naoko naštvaně Ereth.
„Tak promiň, měl to být vtip.“ řekla Auorela, která jako obvykle brala všechno vážně.
„To nic, je odpuštěno. Ale-
Věta nebyla dokončena, protože dovnitř napochodoval Darkwas, a jeho společníci. Auorela rychle luskla, a podnos s jídlem zmizel. Ereth si stáhla kápi do obličeje, a stoupla si. Darkwas se uklonil.
„Můžeme toho psa odvést?“ zeptal se podlézavým hlasem.
Auorela odpověděla hlasem chladnějším než smrt:
„Ano.“
Ereth se pousmála. Byla to dokonalá maska, i ji, která s ní strávila tolik dnů v dětství se podařilo ošálit. Mohla si teď být alespoň jistá, že se osud dostane. I když.....
Darkwas ji provedl skrz palác, ven, k utajenému žebříku. Stoupali až k nejvyšším větvím stromu. Ereth musela uznat, že je to dokonalé vězení. A k tomu, co hodlala udělat, se žádné jiné nehodilo lépe. Zatím si trochu odpočine.
Ereth se svalila na zem, a v okamžiku spala.
„Erta, Derda!!!
Ne, pomyslela si Ereth, tohle ne. Ten hlas znala. Ale když odjížděla z Narwinu, myslela si, že už ho nikdy neuslyší.
„Erta, Derda, Ferda!!!
Ereth otevřela oči. Nad ní se rozkládala modrá obloha prozářená sluncem. Zhluboka se nadechla, a pocítila svěží vůni venkova. Takhle vzduch voněl jen na jednom místě v Laonathu; Narwin. To je sen, pomyslela si Ereth. Zdá se mi, že jsem zase doma.
Něco mokrého ji švihlo přes obličej.
„Hele Ferdo! Podívej se co tady mám!!!
Ereth se zvedla. Měla na sobě prosté venkovské šaty, a stříbřité vlasy vytahané z dlouhého copu ji vlály v lehkém vánku. Tohle byl určitě sen z jejího dětství. Její výška by tomu odpovídala. Před sebou měla rozložené bílé prostěradla.
„Hele Ferdo! Tobě nic nechybí?“
Konečně se otočila za tím hlasem. Patřil vyčouhlému klukovi s kaštanovými vlasy a tmavýma očima. V ruce držel kus bílé látky, ve kterém poznala jedno z jejích prostěradel.
„Dej to sem Iliqásku, nebo ti nabančím!“ zvolala nepřirozeně vysokým hlasem. Chlapec na ni udělal dlouhý nos.
„To by sis mě musela nejdřív chytit!!!“ řekl, a pustil se do běhu po dlouhé stráni k bíle natřenému podlouhlému stavení.
Ereth se bez okolků pustila za ním, ale i když byla rychlá jako vítr, chlapcův náskok se nezkracoval. Oba se zastavili až u veliké jámy plné hnoje. Ereth pochopila, co má chlapec v úmyslu.
„Jestli se to tam opovážíš hodit, slibuju ti,že poputuješ za tím!“ křikla Ereth
„Opravdu?“ zakřikl provokativně chlapec.“
„Vsadíš se?“ otázala se.
„Klidně!“ a čerstvě vyprané prostěradlo přistálo na hromadě hnoje. Ereth se rozběhla, a vší silou do chlapce narazila. Zavrávoral, chvíli se snažil udržet rovnováhu, ale nakonec spadl po hlavě s okázalým výkřikem hned vedle prostěradla.
„Hrrrrpufff.“ ozvalo se.
„Hrrrrpufff? Opravdu krásné slovo. Měl by jsi vymyslet víc takových krásných slov. Já tě zatím obsloužím, nehodila by se ti zrovna příjemná koupel?“ Ereth popadla vědro, které leželo kousek od jámy, a chrstla jeho obsah ne Iliqase. Ukázalo se, že to byly šlupky od brambor.
