4. 11. 2007 – 6:12 Východoamerického času
USA – prozatimní kancelář presidenta – Virginie
Dagger si promnul oči a zamrkal. Byla to už třetí noc, kterou trávil ve své kanceláři. Spal, pracoval i obědval ve stejné místnosti. Jeho plány se jeden po druhém hroutily. A-ALA systematicky obsazovala celou planetu a on to nemohl zastavit. Jejich akce to pouze zpomalovaly, ale bůh ví proč, ještě se nestalo, aby nakonec nemuseli ustoupit. Věděl, že potřebovali dostat někoho do jejich týlu, ale neměli jak.
Nejvíc ze všeho ho tížil debakl v Celeberském moři. Rozbili jim celou flotilu a podle zpráv se jim nedaří přejít z defenzivního postoje v útok. Pořád jen ustupovali a naděje na znovu sjednocení a následný útok se zmenšovala každou vteřinou.
Telefon na stole zazvonil. Generál hlasitě zívl a zvedl sluchátko.
„Ano?“
„Pane, přišlo hlášení od části naší flotily. Nepřítel je zahnal až do Žlutého moře. Našli tam na jednom ostrově Američany! Byl mezi nimi DuMont, Jenkink a dokonce i ten Marwick, kterého se snažili najít! Pak ale byli donuceni k bitvě.“
„Ksakru! Dostali se z toho?“
„Nejenom to, pane! Oni vyhráli a dokonce obsadili i vlajkovou loď flotily A-ALA. Všechny lodě až na dvě zničili. Přišli sice o dva torpédoborce, ale nepřítele rozcupovali. Zbylé dvě těžké lodě prchají. Uzamkli je tak, že nemůžou uhnout z kursu a právě teď míří k poslední hlášené pozici Anglické třetí eskadry, která je hnána Taiwanským průlivem.“
Daggerovi se rozsvítili oči.
„To pak ale znamená, že….“
„Ano, pane, seskupují se! Možná nakonec ještě není vše ztraceno!“
„Děkuji vám, dobrých zpráv byl v poslední době nedostatek!“ usmál se Dagger do telefonu a položil sluchátko. Jenom ať jim přeje štěstí, vzdychl a opřel se do svého křesla.
5. 11 2007 – 10:34 Čínského času
Vlajková loď aliančního námořnictva Grace – Východočínské moře
Kajuta byla malá. Vlastně jen dvě postele, stůl, čtyři židle a několik plechových skříní. Teď se ještě zmenšila, protože tu bylo pět lidí. Kolem stolu seděl Dick Jenkins, Brian DuMont, Muhmad Hasín a Fred. Na posteli je pak sledovala Kathy.
Měli poradu. Nejdřive se slova ujal Brian.
„Chtěl bych vám něco ukázat,“ řekl a vytáhl červenou složku. Bylo na ní něco japonsky. Otevřel složku.
„Je to arabsky, takže to bude muset přeložit Hasín,“ kývl na něj.
Muhmad převzal složku a odkašlal si. Chvilku přejížděl očima po řádcích. Pak spustil:
„Píše se tu, že sto padesát civilistů i vojáků mělo být vybráno podle nějakého klíče, který vláda před časem dostala na utajený projekt, který ani jim nebyl znám. Tito lidé se měli dostavit do dvacátého pátého desátý do nějakého tajného vojenského zařízení v Íránu.“ Přestal mluvit a chvíli opět potichu četl. „Pak už je tady jenom seznam lidí a data odjezdu. Rozkaz schválil president Okawara a vydal Pamal Tseng, vůdce Africko – asijské liberální asociace, či armády, podle toho, jestli jsme diplomaté, nebo vojáci,“ usmál se. „To je všechno!“
Brian přikývl.
„Rád bych se tam podíval a zjistil co mají za lubem. Určitě to bude něco velikého!“
„To je jisté,“ přikývl Muhmad. „Podívejte se na ty tituly! Samý inženýr, doktor, nebo profesor. Řekl bych, že něco jako japonská elita!“
„A jak se tam chcete dostat?“ zeptal se Fred.
Brian a Muhmad po sobě střelili pohledem.
„To je právě to, kvůli čemu se s vámi musíme dohodnout. My jsme vojáci, ale ostatní poslechnou spíš vás, než nás! Vy jste přece jenom civilista!“
„A na co by mě měli poslouchat,“ zeptal se se zájmem Fred. Bylo mu jasné, že něco chystají a to se mu ani trochu nelíbilo. Když už se něco děje, chtěl o tom vědět!
„Chtěli bychom přesvědčit velení, aby nám svěřilo tu zajatou loď. S její pomocí bychom se mohli dostat nepozorovaně až k Íránským břehům, tam se vylodit a zkusit se nějak dostat do toho zařízení!“
Fred zakroutil hlavou.
„Pořád ještě nechápu, jak v tom figuruji já!“
„Pochopte, že nás nemůže takovou loď obsluhovat dvacet, nehledě na to, jaké bychom mohli mít potíže až přistaneme!“ Brian se nadechl. „Prostě chceme, abyste všichni pluli s námi!“
„Zbláznil jste se? Teď jsme prchli z jejich území a vy chcete lézt do jednoho z nejstarších států A-ALY?“ vyletěl Fred. „A ještě do toho chcete zatáhnout nás?“
„Nic jiného nám nezbývá! Tak jako tak, pokud to, co chce A-ALA uskutečnit, udělá, nebudete se mít kam vrátit! Pokud to nevíte, USA je úplně zničené. Většina velkých měst padla a infrastruktura je těžce narušená. Aliance se drží každého stébla, aby přežila a jestli nedojde brzo k nějakému obratu, skončí to nukleární válkou!“
„Já vím, ale už jsme riskovali životy civilistů dost. Sami od sebe nepůjdou. Měli bychom je nechat na pokoji!“
Brian se zarazil.
„Řekl jste je? Takže vy byste do toho s námi šel?“
Fred nejistě zakýval hlavou.
„Nejspíš ano. A-ALA mi vzala manželku a zneužila můj vynález ke svému prospěchu. Abych řekl pravdu, tak toužím po pomstě snad víc, jak kdokoliv jiný!“
Otočil se po Kathy. Překvapeně se na něj dívala. Nedokázal rozeznat, co přesně si o něm myslí. Omluvně sklopil oči. Nejraději by byl s ní, ale cítil, že tohle je silnější a že by si po zbytek života vyčítal, že stál stranou a nic neudělal, když šlo o všechno.
„Promiň, ale když do toho nepůjdu, jednou bude možná všechno co jsme kdy znali zničené. Teď mám šanci to změnit! Ty musíš žít dál svůj mladý život v bezpečí!“
„Já vím,“ špitla. „Ale zapomínáš že i mě A-ALA sebrala vše, co jsem měla! Zabili mi přítele!“ po očích se jí rozřinuly slzy. „A celá má rodina byla v New Yorku.“
Fred pokýval hlavou.
„Každý už asi někoho ztratil.“
Kathy si utřela slzy.
„A to bys jim měl říct! Měl bys jim to připomenout a půjdou s tebou do boje stejně, jako s tebou půjdu já!“
