Ráno tu bylo o dva bojovníky více, ti si ale hned vydali na cestu. Slunce už vysvitlo, mraky už odvál chladný větřík. Ale teplo bylo, když se paprsky dostaly i za stromy, kde leželi naši ospalové. Groma také zahřívala srst Adose, přítele z hor. Bylo okolo deváté, jak jim sdělili bojovníci na koni s dlouhými meči v pochvách a ozdobenými brněními. Byli to statní válečníci, poněvadž měli zvonečky na rameních plátech brnění. Tak se v Thálii poznali zruční bojovníci, to Grom věděl, a zajímalo by ho, jaké brnění má Ganisan, také plné zvonečků? Ale to už zjistí v bitvě se skřety. Určitě jich bude mít moc, na druhou stranu jich nemůže mít příliš poněvadž byl určený počet, ten ale Grom neznal, jen si domýšlel. Ani nevěděl, za co se zvonky udělují. Za dobré skutky či za počet zabitých lidí, na to se musí zeptat… Otcovo brnění neviděl, ten po Thalii chodí jen v kožené zbroji, nic víc.
Už se těšil, jak se pomstí skřetům, jejichž sekyry ničí jeden za druhým. Sbalil si své věci a pak vzbudil ostatní. Ti už vstali, Grom řekl, kolik je hodin a Kram reagoval nepříliš příznivě: „Proč si nás nevzbudil dříve, teď u krále bude mnoho lidí a panstva, což bude mít za…“
„Ale já se vzbudil teď, a že je devět hodin mi oznámili vojáci,“ přerušil ho Grom.
„Aha, tak se omlouvám, ale pospěšme.“
Museli chvátat, aby stihli vše říci Zachariášovi. Pak zvonili tempo, poněvadž Kram chtěl počkat na celé bratrstvo. A opravdu, hradby Erä Lilie byly nepřekonatelné, zlatavé, až hřály na duši. To Krama napadlo, když už se nacházeli skoro u bran tyčících se do výše. Věže, vysoké bezmála sto deset cárů, byly určitě plné vojáků na hlídce, lukostřelců či jen generálů obhlížejících vojáky. Grom nikdy neviděl hrad a takto obrovský asi nikdy neuvidí. Ležel na skalnaté vyvýšenině obklopené jezerem, jež bylo obehnáno lesem, zeleným a krásným, jezerní hladina se třpytila za jitřního slunce. Hrad mohli nepřátelé napadnout jen z jihu. A navíc i tam byl moc prudký sráz. Plný ostrého kamení a písku. Nacházeli se na úpatí monumentální stavby, chlouby této země, možná největšího hradu v Thálii.
„Je pořád tak krásná, královna všech lilií,“ pravil Kram.
Tu byla cesta, po které oni šli. Jiní lidé s vozíky a osly se tu zastavovali a dlouho koukali na stavbu. Byla to takřka nedobytná pevnost, měla totiž dva prstence hradeb, první prstenec byla hradba vysoká asi dvacet cárů a ta druhá možná padesát. Balkóny tyčící se vysoko nad zemí, balisty obtěžkáni železem a dubovým dřevem, lučiště se silnými tětivami v nichž založené šípy by vojáky rozdrtili na kaši. Vše bylo zdobené zlatem, či stříbrem. Největší věž měla střechu ze zlata.
Dole stála dlouhá řada. Okolo sta lidí se mačkalo, aby mohli jet strojem, jenž je vyveze. Byl to kladkostroj a lidi, kteří se chtěli dostat do hradu, byli naloženi a k patě hradby dovezeni. Tam už šli, kam libo bylo. Ovšem museli vyčkat dlouhou řadu, byla to země, kde má každý člověk v každém postavení stejnou váhu, čehož si lidé moc cenili. Z Alóru, státu který leží na východě, sem lidé přicházejí, ale nějací tam zůstávají i přes chudobu a hlad, poněvadž je cesta moc dlouhá a nebezpečná. Ocitli se na okraji prvního prstence hradeb, přesně pod branou přecpanou lidmi.
Kram křičel na stráže:„Je tu těžce zraněný, zasáhlo ho Xadrasovo žihadlo, umírá!“
„Tak pojďte sem.“
Povolili jim vstup a Kram těm, které předběhl srdečně děkoval jako útěchu, protože tu budou o deset minut déle. Prošli ulicí až za bránu. Kram tu zdravil snad každého, měl tu velice dobrou pověst. Grom se hodlal zeptat, ale až si najdou ubytování. Nejvíc Groma překvapila Kramova popularita a co hlavně řekl jeden voják dole, kde se nalézalo do lanovky:
„Velitel se vrací, král si vás přeje vidět.“
„Ano! Zajdeme za ním, proto jsme tady. On o našem příchodu už ví. A co rytíři Ganisana, dorazili?“
„Ano, pane.“
„A Lukeresovi lukostřelci?“
„Ti mají přijít také?“
„Ovšem a ty, Drimare, budeš v bitvě se skřety mým manusarem,“ jak to Kram dořekl, voják se rozzářil štěstím a usmál se.
„Toho si velice cením a je to pro mě velká čest. Toto je chodec, že ano?“ Dimar ukázal na Angela, ležícího v louži potu.
„Ano, Černá skvrna se dere nezadržitelně k srdci. Jdeme pro léky v hloubi chodeb a jeskyní.“
„Nejsou tam rostliny, ale…“
Na kolíku, jenž tam stál, byl uvázán provaz. Za ten zatahal druhý voják a po dvou vteřinách se rozjeli vstříc Zlaté Lilii.
„Rostliny tam nejsou?“ křičel Kram rozlícen nad tím, že je voják pustil nahoru.
„Pardon, to byl omyl, ujela mi ruka!“ křičel nazpět roztržitě voják.
Hlas Dimara o lécích v jeskyních už neslyšeli, poněvadž jej přehlušilo vrzání lana, na němž byla lanovka pověšena.
„Ach, to je hrůza, verbež jedna,“ hřímal Kram. „ Zeptáme se krále Zachariáše.“
Jedna babička s mužem po boku a slepicí v náručí se na něj podívala bezbarvým pohledem, byla to žena cár a půl vysoká, možná ještě méně a mohutnosti Krama by se nevyrovnala, ani kdyby tu stála třikrát tak velká.
Grom chtěl objasnit otázky mu ještě zůstaly nezodpovězeny. Pokoušel se jí strhnout, ovšem odpovědí mu bylo toto: „Řeknu ti to, až budeme mít více času.“ S tím se musel spokojit a to jest: dozví se to brzo. Jeremiáš byl také užaslý Kramovou popularitou a známostí.
Lanovka byla obyčejná a barvou splývala se skaliskem okolo. Cesta nahoru by pro nepřátelské vojáky znamenala smrt než by se dopravili k hradbám, spousty by jich padlo. Výhoda, jež byla moc podstatná a hrála velkou roli. Mnozí lidé se koukali na Angela jak na pytel blech. Byl moc nemocný a to bylo vidět na první pohled. Spal už den a jeho tělo bojovalo den šestý. Už vystupovali a Grom zjistil, jak nahoře popohánějí lanovku. Jen obyčejným navijákem, u kterého stál plešatý silák, působící příjemným dojmem.
Všichni vystoupili a on naviják pustil, načež lanovka dojela až dolů. Tu byl výklenek, asi osm cárů do výše a šest do šíře. Odtud vedla jediná cesta. Cesta, jenž vedla do srdce města. Tou běželi asi hodinu a hlídka i nadále zdravila Krama, někteří se i zmínili o chodci Angelu. Jen v jedné ulici potkali třicet vojáků a stráží. Byli připravení na vše i v době míru, a to dělala málokterá země, poněvadž to bylo nákladné. Nákladné, protože jejich zbroje a brnění byly drahé, podle postavení nosili zbroje. Některá domobrana byla jen v oblečení se sekyrou u pasu nebo kopím v rukou. Ovšem to byly výjimky, protože ostatní domobrana na sobě měla koženou zbroj. Chodili tu halapartníci s kroužkovou a šupinovou. V rukou třímali halapartny, dlouhé pádné zbraně, s hrotem na vypačování plátů brnění. Ale i lidé se zvonečky, jednomu Grom napočítal celých šest. Ten byl také u obrany Erä Lilia. Ve velkém postavení a lépe placený. Vídali tu zkušené elfí lukostřelce, jelikož Erä Dor byla země všech ras. Hobita nezahlédli ani jednoho, ten by se tu dozajista ztratil a někteří mohutní bojovníci by je porazili a zašlápli bez toho, aby si všiml, čeho se dopustili.
Tam dál už stoupali, což nasvědčovalo tomu, že král bydlí nahoře. Krásná a monumentální architektura místní lidi nejspíš už omrzela, jelikož tu bydleli dlouho, anebo se jim nelíbila? Ne, to bylo opravdu nepravděpodobné, to by byli blázni. Asi jen ti nový návštěvníci byli okouzleni.
Cesta trvala další půl hodinu a Angelo s přibývajícím časem byl blíž smrti a oddaloval se životu. Dlážděná silnice byla pohodlná a krásně se po ní šlo. Tedy spíš běželo, poněvadž ušetřit každou minutu znamenalo větší šanci na přežití Angela. A ta nadcházející minuta byla důležitější než předchozí. Krajina okolo byla vzdálena a zmenšovala se.
Grom teď nesl nosítka a jako světlo na konci tunelu či oáza uprostřed pouště se před nimi objevily dveře. Dveře ke králi Zachariášovi. Krásné kování a železné nýty v podobě květiny. Než ale vstoupí dovnitř, musí vyjít schodiště čtyřiceti schodů. Nahoře stráže stojící jako solné sloupy, bez hnutí, jen hruď jim se jim zvedala nahoru a dolů. Oči se bystře rozhlížely po nových návštěvnících. Jednomu se na ústech objevil neznatelný úsměv, směřovaný na Krama. Strážní měli šavle, typické v této zemi. S velkými hlavicemi a zdobeným jílcem. Dál ale nemohli vidět, poněvadž je měli na zádech. Široká ramena na nichž viselo osm zvonců, neboť král u sebe měl ty nejlepší z nejlepších. Kram nosítka podal Jeremiáši a nato rázně promluvil: „Pusťte nás za králem, jsem prý očekáván.“
Strážný, jenž se usmíval pravil: „Vím, pane. Vím i, kdo jste. Kram, syn Elirosův.“
„Paměť máš dobrou, ale my chvátáme. Chodec Angelo umírá. Potřebujeme svolení krále, pro vstup pod hrad,“ vysvětlil Kram.
„Běžte, jestli to je naléhavé.“
Natož dveře otevřel a vzpřímil se. Kram, Jeremiáš a Grom vešli dovnitř. Postrádali Zangifera a to bylo moc smutné. Jeho antialkoholické přednášky či problematika přílišného kouření fajfky scházely všem. Teď ale měl Grom hlavu plnou myšlenek jiných, s tím nesouvisejících, nýbrž z Angelem a jeho stavem.
Uvnitř obrovského sálu pěli starothálijštinou potulní pěvci a trubadúři. Jejich písně se sem, do obrovských síní s barevnými vitrážemi, moc hodily. Ale po jejich vstupu je vyrušili ze zábavy. Zachariáš prudce vstal, se slovy mířenými ke Kramovi: „Ach, jak už jsem tě dlouho neviděl, Krame.“
Pak k němu přišel a objal ho. Kram ho také pevně stiskl a pak, když se na sebe podívali řekl: „Tvé síně stále oplývají zpěvem a bavíš se dosyta, koneckonců jako vždy.“
Zachariáš posadil Krama vedle sebe vedle trůnu, zlatého a krásného. Král měl na hlavě korunu ze třemi drápy orlů vtyčenými k nebi a zdobenou drahými kameny, perlami a zlatem se stříbrem. Plášť měl temně modrý a oblečení také i boty byly azurové.
„Ty ale nepřicházíš, aby ses obveseloval nasloucháním zpěvu a tančil s dámami. Vidím, že máte zraněného.“
„Ne, to nepřicházím. Tys králi nedostal dopis od Óbrina?“ řekl Kram.
„Nevím o žádném. Nedostal jsem ho,“ tápal v mysli král.
„Pak tedy nevíš nic. Nebyl to ledajaký dopis, ale žádost.“
„O co jste mě chtěli požádat?“ zeptal se král.
„O vojsko.“
„Vojsko na co? Vím o vaší výpravě, to mi sdělil Dhalsim, syn Óbrinův. Došel až se ke mně a sedl si tam, kde teď sedíš ty, Krame. Je to asi čtyři měsíce, co ho sem poslal jeho otec s velmi důležitou zprávou.“
„Pak ti ale posílal dopis se zprávou či žádostí, jestli bys nám neposkytl vojsko. Potřebujeme projít průsmykem Qwäm na skřetím území. Vojsko země Elemerün by se mělo dostavit také sem. A rytíři jsou tu. Trpaslíci z Lófijského pohoří snad také odpoví a řád thálijských lukostřelců jde do boje také.“
„Jestli je to opravdu pro vaši výpravu důležité, udělám to.“
„Víc než důležité, je to klíčové. Ztratili bychom asi tři měsíce, než bychom obešli celé území skřetů. A navíc, když na stejné straně bude stát tolik vojska. Vaše problémy s nimi pominou, ne?“ Kram už chtěl načít další větu, ale nic nedořekl, jelikož do něj vrazil Grom a povídal:
„Měli bychom jít pro ty kvěiny.“
„Ano, málem bych zapomněl. Kvůli čemu sem jdeme takovou rychlostí. Angelo, král chodců ze severu, je raněn Xadrasovým žihadlem…“
„Ano, o té zbrani jsem slyšel,“ byl přerušen samotným králem.
„Prý se pod Zlatou Lilii nacházejí zázračné rostliny s mocí toto zranění léčit.“
„Ne. Ty květiny tam nejsou.“
„Vždyť se o tom mluví. Musí tam být!“ Kram trochu zpanikařil.
„Nejsou tam rostliny, ty už oškubal druid.“
„Druid?“
„Legenda praví, že tam v podzemí je pravěký druid. Se třemi lahvičkami té životodárné tekutiny.“
„A my jednu potřebujeme získat.“
Pak král zapískal a když přiběhl sluha, řekl mu, že požaduje doktory, ať se hned dostaví. Ti přišli záhy. Zvážili stav chodce a poslali k sobě.
„Vy teď půjdete pod hrad, a Druida najdete. Říkali, že lék je nezbytný a musí ho dostat do osmi hodin, jinak podlehne smrti.“
Proto se na cestu pod hrad vydali hned. Král jim dal přinést lepší brnění z Molevia. Grom se v tom cítil lehčí, poněvadž košile od kupce byla ze železných kroužků. Otec dostal také plátovou zbroj s hrotem na kolením a loketním plátu. Přílby ale nedostali.
Cesta dolů trvala nanejvýš hodinu. Komunita tu byla bohatá, až na pár výjimek. Vojáci je zavedli o kus dál od vchodu do paláce. Tam bylo vězení, ale jen malé, nerozlehlé, jen málo vězňů tu koukalo smutně skrz mříže s domněnkou, že přišel jejich čas svobody. Ale byli tu jen lidé, kteří se ve městě neuměli chovat či návštěvníci z jiných zemí s tím samým problémem, jak říkali žalářníci. Potom je čekali točité schody, po nichž následovali dveře s tlustým a zrezlým kováním. Jeden strážný pravil: „Vězte, že vám to bude k užitku.“
A podal jim černou hůl a dal jej Gromovi.
Dveře se otevřely a byli vpuštěni do sklepení. Byl tam zpuchlý vzduch staroby. Dali jim šest pochodní a dvě zapálené do rukou. Jeremiáš s Gromem šli vpředu, za nimi vykračoval i Kram. Pochodeň měl Jeremiáš a Kram. Jediné zvuky, které mohli zaregistrovat, byly jejich vlastní kroky, ten zvuk nebyl tak moc hlasitý, jako ťukot hole o zem. Někde žbluňkaly kapky. Z puklých zdí a stropů se vyvalila hlína, takže se někdy museli prokopat. Sklepení bylo mokré a vlhké. To asi zapříčinilo to, že nedávno přišla obleva. Sníh tál a voda natekla sem.
Jeremiáš se zastavil a koukal do země, svítě si na podlahu. A pak řekl: „Jsou tu nějaké nápisy.“
Kram s Gromem přistoupili a zahleděli se také na zem. Jeremiáš pak pomalu ukázal na jedno místo. Byli tam panty, nespíš od poklopu. Ale prstem začal přejíždět na druhý bod: zrezlý kus železa zapřený o skálu, jak se vylamuje ze dřeva. Podívali se na sebe a v tu ránu už padali, asi čtyři cáry do propasti. Co když se teď nabodnou na skryté hroty.
Nenabodli. Jen tam našli ztrouchnivělý žebřík, nebo spíš hnijící hromádku dřeva.
„No potěš pánbů,“ pronesl Kram.
Chodba vedla dále a po ní také šli, zezadu i ze předu obklopeni tmou, kterou se snažily rozehnat jen dvě pochodně. Grom čekal, že tu bude spletitá cesta chodeb, ale zatím šli jen jednou hlavní chodbou.
To se ale změnilo po chvíli. Když došli na rozcestí. Nad každou odbočkou byla cedule, ty začal nahlas předčítat Kram:
„Elemer, meliard, ateäl neboli kámen, meč a kvítek. To se hodí, každý do jedné chodby a křičte hodně, když něco naleznete.“
Udělali tak. Kram šel do chodby s popisem kámen, Jeremiáš do prostřední - meč a na Groma zbyl kvítek. Každý dostal dvě pochodně a Grom si ji musel zapálit.
***
Kámen:
Pochodeň Kramovi brzo zhasla a tak rozsvítil poslední, kterou měl. Jeho obličej byl plný očekávání a špetka vzrušení mu vháněla červeň do tváří. Občas scházel stupínky či pár schodů a čím hlouběji byl, tím zimu větší pociťoval. Zdi byly zdobeny tesanými ornamenty. Scházel snad do bezedné díry? Snad hodinu či tři jenom šel a šel bez klopýtnutí, bez vyrušení. Když dorazil ke zdroji světla, nevěděl co to je, až do chvíle, kdy se zastavil před zdí pomalovanou znaky a symboly, které nemohl rozluštit.
Podíval se doprava, kde svítila pochodeň: tam seděla zlatá zářivá žába s ještě zářivější korunou na hlavě, na zářivé, zlatavé truhlici s povýšeným pohledem a obklopena zlatem a drahým kamením. Otočil se na druhou, kde svítila také pochodeň, ale tak dva tisíce let stará a pečlivě vyřezávaná. Pod ní: socha se vztaženými pažemi a rozevřenými dlaněmi, vysoká tři cáry: Nefel. Vypadal skvostně, měl dlouhé vousy, skoro až na zem a rovné, možná nepatrně kadeřavé vlasy, které se země skoro také dotýkaly. Ač to byla jen socha, sálal z ní temperament božství a velká elegance a moudrost.
Krama zaujala víc a tak se k ní přiblížil. Blíž a blíž, když ho najednou do očí zasáhl popel a prach, začal si ho vytírat rukavicemi, ale stalo se to, nač nepomýšlel; totiž se propadl. Stále se vytíral prach z očí, poněvadž právě zrak mu mohl zachránit život. Věděl jen to, že se klouže v jakémsi žlabu z kluzkého materiálu. Jel velkou rychlostí, kterou zavinil velký spád hnedle na začátku. Zatáčel a dřel nýty ve své zbroji o povrch tobogánu dlouhého a rychlého.
Když oči konečně otevřel, zjistil, že cestu lemovaly sochy s pažemi vztyčenými jako bránu. Bránu kam? Na tuto otázku Kram dostal záhy nepříjemnou odpověď. V té rychlosti se nemohl zvednou a postavit, aby zabrzdil. V dáli viděl východ, ke kterému se přibližoval. Za pár vteřin zjistil, že ho bude čekat dlouhý let. Pochodeň si navlékl na zápěstí za koženou oprátku.
Vyskočil ze žlabu a letěl ústrety provazu nataženému vodorovně v obrovském prostranství uprostřed kamenných zdí. Nic jiného ho neobklopovalo než kámen a sem tam dřevo. Lano bylo zpuchlé a staré. On letěl až k němu a za něj se chytil, udělal dvě otočky. Při druhé se upevnění provazu na druhé straně utrhlo a on padal, pevně se drže se provazu. Lano bylo velice zaprášené jemným prachem a po něm to klouzalo. Snažil se udržet. Zhoupl se a pak přeskočil na veliké koleso s dřevěnými příčkami, jako lodní koleso, ale asi stokrát větší. Byl to kvádr z kamene, vložen do prstence dřeva. Nahoře byly kladky a Kramovou váhou se koleso dalo do pohybu, načeš se vrata před ním začali otevírat, za což mohly kladky a provaz.
Kdyby se teď Kram pustil, zřejmě by padal ještě hodně dlouho. Světlo pochodně tu mělo malé uplatnění, přec viděl na cestu, ale zda na něj teď někdo míří lukem či kuší, to si mohl jen domýšlet. Tady v podzemí dozajista žilo mnoho tvorů, ať už nepříjemných či nebezpečných a ohavných. Zatím světlo nikoho nepřitáhlo a to byla jediná dobrá zpráva.
V tuto chvíli už Kram pochyboval, že tady bydlí starý druid. Byl by tu sám, což asi hledal, když se zabydlel pod hradem, ale cesta domů by byla problematická. Zlámal by si kosti a jednoho dne by přišel čas i na vaz. Hnil by tu teď mrtvý a ohavné potvory by ho ohlodávaly až ke kostem. Možná by spořádaly i je. Bůh ví, co tu žije.
Dvakrát se na kolesu otočil s odpornými myšlenkami, a pak zacvakl zub do zubu a on se zastavil. Brána, na kterou doléhalo světlo, se ovšem zastavila také. Kram se vyhoupl a pak silným kopnutím urval jednu dřevěnou špryclu. Záhy na koleso vylezl. Pak po kladkách měl namířeno k provazu, jež vedl k bráně. Klacek přehodil přes provaz a skočil. Vezl se rychle až dolů k bráně. Klacek se začal zahřívat a ve středu ztenčovat třením. Pochodeň se mu dotýkala zbroje, ale přes tvrdou kůži nebyl cítit ani závan tepla. Houpala se a skoro by mu i vlasy zapálila.
Seskočil asi šest cárů a ještě chvíli ležel, aby se vzpamatoval. Posvítil na zdi, tam byly tesané obrazy, na kterých byl vyobrazen pes a bojovník. A to pes velký okolo tří cárů a mohutný bojovník čelící jemu. Kram už věděl, co ho čeká, nebyl si v tom tak jist a zatím netušil. Strop se zvolna snižoval a cesta ho dovedla ke dveřím s nápisem ve Starothálijštině:
Vtul-loj, i potë pedrëv väm tu, neboli: vstoupíš-li, pak poznáš sám sebe. Dveře byly zrezlé a opravdu moc staré. Otevřel je a s obezřetností vstoupil. Octl se naproti velkému zrcadlu. Byl v úzké chodbě a dva lukostřelci z kamene s železným šípem založeným v tětivě, na něj mířili. Koukl se do zrcadla, to jakoby nepoznalo ruku času, bylo čisté a naleštěné. Kram v něm nic jiného než sebe neviděl. Co bylo na něm nezvyklé bylo jen to, že měl stříbřité oči a všude okolo, což provedl prach, jenž ho do očí strefil. Dveře za sebou zavřel, při jejich docvaknutí sochy pustily tětivy a šípy mu probodly obě ramena. Spadl na zem a o krásné zlaté zdobení se navíc uhodil do hlavy, a z ní se začala řinout krev, z ramen také. Byl snad mrtvý? Rozhodně byl, poněvadž tady ho nikdo nenajde, nikdo! A jestli ano, tak už jen zetlívající tělo.
