Ukázalo se, že to byly šlupky od brambor.
Ereth se velice dobře bavila. Teď měl ten holomek po srandě. Ale vzápětí si uvědomila, že prostěradlo zůstalo tam, kde bylo. A Isinath nevypadal, že by ho po té potupě, která z Erethiny strany rozhodně nebyla poslední, chtěl na její přání jen z čisté dobré vůle vytáhnout. Co naplat, pomyslela si Ereth, musím ho odtamtud vytáhnout sama. Ach jo.
Isinath se s velkou námahou konečně vyhrabal.
„To ti ještě osladím!“ vykřikl.
„Opravdu?“ ušklíbla se Ereth „A kdy?“ mohutným skokem se odrazila od kraje jámy, a dopadla přesně vedle Isinatha. Využila výhodného postavení, a připlácla mu hlavu zpátky. Dřív, než se vzpamatoval, už popadla prostěradlo, a metla si to pryč z té ohavně páchnoucí hromady. Isinah s ní ale ještě neskončil.
„Hej, Ferdo, chytej!“ Ereth se otočila, a na obličeji jí přistála hrouda hnoje. Otočila se k němu zády, vytřela si „to“ z očí, a koukala zmizet. Za útěku se kryla špinavým prostěradlem. Utíkala k rybníku, dostat ze sebe ten hrozný puch, a vyprat to zatracené prostěradlo.
Přeběhla kolem dobře známé konírny, kde pracoval Isinath jako pomocník svého otce-podkoního. Ona byla obyčejná holka z vesnice. Tedy obyčejná. Uměla mluvit se zvířaty, mohla na krátko ovládat různé tvory, pokud ovšem nebyla jejich mysl příliš složitá, a měla dar vize. To nebyly vlastnosti holky z venkova. A uměla toho taky dobře využít. Jednou zašla jako malá do stájí a přikázala koním aby neposlouchali nikoho, kromě jí. Isinath pak byl celý vzteklý, když ho jeden statný valach dokopal tak, že nemohl týden chodit. Ale to udělala pouze jednou. Ten den totiž přijel do Narwinu následník trůnu, a jako obvykle chtěl, aby mu předvedli koně z jeho chovu. To byl tenkrát malér. Kdyby rychle nezakročila, mohl následník skončit v hnoji, jako teď Isinath. A to by se jistě nikdo nesmál; koňský hnůj, to není nic důstojného ani pro prase, natož pro prince.
Došla k hrázi, s odporem ze sebe shodila smradlavé šaty a hodila je bez okolků do vody. Za nimi následovalo i prostěradlo, a nakonec samotná Ereth. Rychlými tempy doplavala na malý ostrůvek doprostřed rybníka a pak zase zpátky. Voda byla ledová a navzdory zářícímu slunci, se Ereth se brzy roztřásla zimou. Rychle popadla šaty, a začala je pořádně drhnout, dokud nebyly zase obstojně čisté. Pak je hodila na břeh. Vzala prostěradlo, které mezitím docela pustilo špínu, a rychle ho vyprala. Vyskočila na břeh, počkala, až uschne, nasoukala se do ještě vlhkých šatů, a šla zpět domů.
U dveří ji uvítala žena s stříbřitými vlasy jako měla Ereth stočené na temeni hlavy.
„Dost že jdeš!“ volala na ni. Na tváři jí vykvetl pobavený úsměv, kterým okomentovala její mokré oblečení. „Jen by mě zajímalo, kdy už konečně vyrosteš z těch věčných šarvátek s Isinathem.“ řekla, a utřela si ruce do zástěry. „Asi nikdy.“ dodala, když uviděla nasupený výraz v její tváři.
„Já za to nemůžu. On je tak pitomej, že si prostě vyloženě říká, o to, abych mu něco provedla.“ postěžovala si Ereth.
„Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ odpověděla pouze žena. „Nemáš hlad?“
Z kuchyně zavoněla zeleninová polévka. Ereth vletěla dovnitř jako vítr, a rychle si nalila z velkého hrnce na připravený talíř.
„Počkej snad na zbytek rodiny.“ řekl muž v koutě u krbu.
„Promiň tati.“
„A běž se rychle převléknout.“
„Dobře.“ Ereth potlačila zakručení v břiše, a vešla do dveří naproti stolu. Ocitla se v malé komůrce, s postelí, malým stolkem a velkou truhlicí. K té teď došla, vytáhla košili s hrubé lněné látky, širokou červenou sukni a bílou zástěru. Když byla řádně ustrojená, vytáhla ještě svůj největší poklad – dvě dlouhé dýky, tesák, vrhací nože, luk a toulec šípů, a sponu na vlasy z lehkého kovu. Při důkladném prozkoumání by člověk zjistil, že její povrch je pokryt ostrými výčnělky, které byly schopny vniknout do kůže jedna radost. Ereth se jich nedotýkala. Věděla dobře, že jsou napuštěny jedem, který byl schopen zabít v minutě dospělého nosorožce. Šlohla ty věci z kočáru následníka. Kdyby o nich někdo věděl, nejspíš by ji rodina vydědila. Krádež, to byl zločin a její rodina si zakládala na dobré pověsti. A Ereth přispívala rodičům k mnohým předčasným vráskám, když se prala s Isinathem, nebo byla drzá na velevážené občany Narwinu.
Věci schovala, a zakryla je hromadou šatstva. Zavřela truhlici, zamkla, klíč schovala za postel a šla opět do kuchyně.
Útěk:
Když se Ereth probudila, zjistila, že jí donesli jídlo a pití. Jen se ušklíbla a jídla se ani nedotkla. Venku se už smrákalo, mohlo být kolem deváté, ale v elfích královstvích plyne čas všelijak. Mohlo být zrovna tak poledne.
Dovnitř cely vstoupila postava, ve které Ereth poznala Auorelu.
„Tak co, kdy mě z toho vysekáš?“ otázala se. „Nebo si snad musím pomoct sama?“
„Budeš muset.“ odpověděla. „Teď mě dobře poslouchej. Za dvě hodiny se mění stráže, takže cela bude nestřežená. Bude už úplná tma, a ty máš šanci na útěk. Když odtud sešplháš, dostaneš se na nestřeženou cestu. Půjdeš po ní asi dvě míle a narazíš na rozcestí. Běž tou prostřední, ostatních si nevšímej. Najdeš tam tvého koně, přidala jsem ti tam i zbraně a jídlo na cestu. Tou dobou se už asi někdo dozví, že jsi pryč. Nasedni, a jeď za mlhou.“
„Za mlhou?“ řekla překvapeně Ereth.
„Jo, za mlhou. Jestli se ještě uvidíme, o čemž pochybuji, tak ti to vysvětlím. Teď potřebuješ vědět, že nesmíš odbočit ze stezky. Vztyčila jsem okolo lesa ochranný pás, kdybys odbočila, ocitneš se zase tady. A pak bych ti už asi nemohla pomoct. Pamatuj, nesmíš sejít z cesty. Tady máš klíč od cely.“ a podala jí malý, železný klíček.
Ereth si ho schovala do kapsy. „Dobře, dobře. Tak už jdi, jinak se po tobě bude někdo shánět a tajná návštěva vězně by ti asi moc neprospěla.“ řekla. „Na shledanou, a nebo radši ne.“ usmála se, ačkoli srdce měla těžké. Měla jednu šanci, jen jednu jedinou. Jestli neuspěje, pak, jak jí řekla sama sestra, už nic nepomůže. Od jakého trestu, na to se Ereth ani neodvážila pomyslit.
Čas rychle ubíhal. Ereth brzy zjistila, že dvě hodiny uplynou rychleji, než se jí líbí. Měla nanejvýš tak deset minut. Tak málo...
Za dveřmi se ozval dupot nohou. Jediná šance! Ereth vložila tiše klíč do díry, a otočila. Hlasité cvak se rozlehlo tichem. Ereth opatrně pootevřela a vykoukla ven. Nikde nikdo. Měla strašně málo času. Obezřetně vyklouzla z cely, pečlivě zamkla a seběhla k první větvi. Po žebříku by nebylo bezpečné prchat, každou chvíli mohli přijít stráže. Zhoupla se na větev, chytila se jí rukama, a hbitě ručkovala k bodu, kde se dvě haluze téměř dotýkaly. Ereth seskočila na nižší větev, chytla se nohama, a saltem dopadla na prázdnou podlaž, popadla lano, které leželo úhledně stočené na zemi před ní, jeden konec přivázala k větvi, na druhém udělala smyčku a přehodila si ji přes ramena. Klekla si na kolena a zručně začala šplhat dolů. Co chvíli se ohlížela, jestli ji někdo nesleduje.
Konečně byla na zemi. Vyvlékla se, lano nechala tak jak bylo, a dala se do běhu. Koukala zmizet co nejrychleji, a zbavit se možných pozorovatelů.
Za chvíli se musela zastavit. Zběsilému tempu, které zasadila na začátku, její plíce nestačily.
Ani ne za čtvrt hodiny dospěla k rozcestí. Vydala se, podle instrukcí prostřední cestou a snažila se nevnímat strašlivé ticho kolem. I přes její odhodlání a houževnatost nedokázala potlačit tíživý pocit strachu. Ano, Ereth se bála. Ona, slavná hraničářka která už po léta křižuje zemí a zbavuje ji těch nejstrašnějších tvorů, se prachsprostě bojí. Strach jí svíral srdce jako ruka v železné rukavici. Musela si pohnout, co chvíli už ve městě zjistí, že zajatec uprchl. Při pomyšlení na to, jak se asi bude tvářit Darkwas se neubránila úsměvu.
Opět se dala do běhu. Po chvilce se úzká pěšinka před ní začala pozvolna rozšiřovat a Ereth jen přemítala, jak je asi dlouhá ta “chvilka“ za kterou má narazit na koně.
Zastavila se, a tiše hvízdla. Ze zatáčky vyklusal její hřebec, přes hřbet měl přehozené sedlové brašny narvané až k prasknutí sušeným ovocem a rybami, chlebovými plackami a především bochánky tvrdého ovčího sýra. Z jedné kapsy vyčuhovaly jílce dýk, luk a toulec šípů, a pouzdro se sponou napuštěnou jedem.
Ereth vytáhla jednu dýku, a zabořila ji do země. Jílec sevřela lehce zuby, a čekala. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec zaznamenala slabé chvění. Pustila jílec, ušklíbla se, schovala dýku, nasedla a pobídla koně do cvalu.
Držela se pěšiny, jak jí radila Auorela. Nic jiného jí ostatně nezbývalo, protože všude kolem byly stromy tak hustě na sobě, že se zdálo jakoby ani nesvítilo slunce. To vše ještě dokreslovalo husté křoví, kam až oko dohlédlo.
Po chvíli dojela na prosluněnou louku. Na okamžik se zastavila, a rozhlédla se kolem. V korunách seděli slavíci a sladce zpívali. Tiše na ně zavolala. Řekla jim o svých pronásledovatelích, a poprosila je, aby je trochu pozdrželi. Slavíci pokývali šedými hlavičkami a odlétli pro drobné větvičky a kamínky. Když se Ereth otočila, uviděla, jak za ní vyrůstá pevná hráz. Získala trochu času.
Před ní se objevily chuchvalce šedobílé, husté mlhy. No sláva, pomyslela si. Už jsem si myslela,že si ze mě Auorela vystřelila. Pobídla koně, a ten se jen neochotně znovu rozcválal.
„Už toho máš taky dost, že, Melare?“ řekla polohlasně. „Neboj, za chvíli už budeme venku.“ Hřebec se po jejích slovech vzchopil a dal se do ostrého trysku. Ereth, která takový nápor nečekala se málem svalila z holého koňského hřbetu na zem. „Nespěchej tak příteli, nebo budeš pokračovat bez jezdce.“ usmála se, ale byla vděčná za jeho vytrvalost. Chytila se hřívy a naklonila se, aby mu co nejvíc ulehčila cestu.
Brzy zjistila, že držet se pěšiny nebude tak jednoduché, jak si z počátku myslela. Mlha zhoustla tak, že se dala krájet, a Ereth s těží viděla na dva kroky dopředu. Pustila otěže, a nechala Melara svobodně jít. Viděl lépe než ona a bezpečně dokázal najít cestu.
Mlha houstla čím dál víc a i Melar za chvíli hledal cestu jen těžce. Ereth byla nucena sesednout, a pokračovat pěšky. A najednou z toho byli venku. Slunce zapadlo a na obloze zářily první hvězdy. Ereth radostně poplácala Melara po krku.
„Zvládli jsme to příteli.“ řekla šťastně. „Jsme volní. Měli by jsme ale ještě urazit kus cesty, abychom se zbavili Darkwase a jeho bandy. Pojď, vyrazíme.“
